Anarchokapitalismus a autority

Mises.cz: 04. srpna 2017, Matthias Lukl, komentářů: 17

Kdybych měl myšlenku anarchokapitalismu co nejvíce zjednodušit, řekl bych, že je to myšlenkový směr odmítající nedobrovolné autority. Na odmítání (nedobrovolných) autorit se dá víceméně smrsknout téměř jakýkoliv aspekt. Anarchokapitalismus odmítá stát. Stát je autoritou, která rozhoduje o životě člověka ať už s jeho souhlasem nebo proti němu. Anarchokapitalismus odmítá násilí. Nedobrovolná autorita je výhradně vždy vnucována člověku prostřednictvím násilí nebo nějakým trestem v případě neuposlechnutí rozkazu.

A na autority bych se rád chtěl zaměřit v tomto textu.

Poměrně často kolem sebe můžeme slyšet, že poslouchat autority je něco velice dobrého, správného, chvályhodného. Je to stejně dobré jako třeba pomáhat druhým v nouzi nebo být spravedlivý.

Už na základní škole platí, že dítě, které poslouchá, je hodné a správně vychované. Také kolem sebe denně můžeme slyšet kritiku dnešní mládeže. Ach, ti dnešní mladí mluví sprostě, berou drogy, tráví čas jen u počítače místo toho, aby šli ven do přírody jako za starých časů. Ať už s takovými stížnostmi souhlasíme nebo ne, často v nich také můžeme slyšet: dnešní mládež neumí respektovat autority!

Z toho všeho plyne jediné: celá řada lidí je přesvědčená, že poslouchat autority je něco správného. Něco, co se prostě bere jako něco správného samo o sobě. O tom se prostě nediskutuje, ani se to nesmí nijak filozoficky rozpitvávat. Poslouchat a respektovat autority je prostě dobré a hotovo.

A když se takového zastánce autorit zeptáte, k čemu je to dobré, můžeme se dozvědět, že bez toho by to prostě nešlo. No, jak by to vypadalo, kdyby si každý mohl dělat co chce? Svět by upadl v naprostý chaos a něco takového je nepřípustné!

Tato argumentace má však takovou drobnou vadu na kráse – totiž fakt, že to vůbec není argumentace. Jsou to jen nějaké dojmy a pocity. Jaké zcela prokazatelné následky má nerespektování autorit, to nevysvětluje.

Zkusme si ale na chvíli představit, že existuje nějaký skutečný prokazatelný katastrofický následek nerespektování autorit a existují objektivní fakta proč je poslouchat a respektovat. Co potom?

Potom se nabízí otázka – kdo by měl být takovou autoritou? Jak se taková osoba určí? Kdo ji určí? Jakou metodou? A pokud někoho vybereme, tak proč zrovna jeho, a ne někoho jiného? Pokud budeme mít třeba skupinku deseti lidí, tak kdo z nich má být ten, který bude rozhodovat o životech ostatních a rozkazovat jim?

Jedna z možností je, že se takový člověk autoritou určí sám. Prostě se posadí na trůn a začne zkrátka vládnout. Uzurpuje si pro sebe moc. Tato "metoda" výběru jistě patří do středověku. Na druhou stranu je možná svým způsobem férovější než jiné moderní metody. Pokud takový vládce byl někdo velice charismatický a ostatní se jej rozhodli následovat, protože mu důvěřovali, milovali ho a neváhali za něj bojovat a vybojovat trůn, pak to mohlo být z jejich strany i dobrovolné.

Problém nastává tehdy, když usedne na trůn a začne rozhodovat i o životech lidí, kteří nechtějí, aby jim vládl.

Další metodou je demokratické hlasování. Pro spoustu lidí je tento výběr zcela "legitimní" a když je taková autorita zvolená většinou, pak to znamená "že ho lid chce", tudíž by měl vládnout. Podle mého názoru je to však metoda stejně nesmyslná jako kterákoli jiná. Za prvé taková autorita bude vládnout všem, včetně lidí, kteří s ní nesouhlasí. Tj. i lidé, kteří tuto autoritu nevolili musí následovat její rozkazy.

To není dobrovolná autorita, ale autorita vnucená většinou menšině. A jelikož některé volby či referenda měly výsledky 49:51, není ta většina dokonce ani nijak zásadní většinou a jen s velkou mírou sebezapření můžeme takový způsob považovat za férový.

Někteří by argumentovali "menšina se prostě musí podřídit většině". A já se ptám proč? Čím je toto tvrzení podloženo? Pravda je, že ničím – je to jen další dogma, které se prostě naučeně opakuje.

Takže první problém je, že neexistuje žádný způsob, jak vybrat kdo bude autoritou. A prakticky pokud připustíme, že zkrátka "někdo musí být autoritou", můžeme ji klidně nechat vybrat nějakým náhodným algoritmem.

Druhý problém je, že pokud autorita vládne, vládne vždy neomezeně. Je to dáno tím, že veškerá omezení, která tato autorita má, nevymyslel nikdo jiný než právě tato autorita. Příklady z reálného života: stát je obvykle omezen ústavou, listinou základních práv a svobod a podobnými "papíry", které však nevytvořil nikdo jiný, než právě stát. A ten, kdo určuje sám sobě omezení je může kdykoliv měnit. Pokud někomu připadá, že nějaký zákon je snad v rozporu s ústavou, může se obrátit na ústavní soud – což není nic jiného než zase státní instituce.

Čili veškerá omezení autorit jsou jen iluzí. Jakmile máme moc omezovat autoritu, už to není tak úplně autorita.

Za třetí, neexistuje žádná možnost, jak autoritu vlastně hodnotit. Nějaká centrální autorita například zakáže kouřit. A teď jak změříme, jestli je takový zákaz dobrý či špatný? To je samozřejmě věc názoru. Někteří to ocení, jiní ne. Takže prakticky už není možnost takovou autoritu zastavit se slovy "Tak dost! Děláš to špatně, jdeme si najít někoho lepšího."

Když to tedy shrnu – pokud připustím, že potřebujeme k životu nedobrovolnou autoritu, jak ji zvolíme? Kdo by to měl být? A až ji vyberu, jak ji můžu omezit a jak ji můžu hodnotit? Na tyto otázky neexistují odpovědi.

Ale ani je hledat nemusíme, protože platí, že autority k životu zkrátka a dobře nepotřebujeme. Tedy alespoň ty nedobrovolné.

Zaplatím-li si třeba trenéra, který mi bude pomáhat s fitness, je to zcela dobrovolné. Najmu-li si osobního kouče, aby mi organizoval čas, opět, je to zcela dobrovolné. Do jisté míry je to dobrovolné, když dítě poslouchá své rodiče, protože dítě obvykle svým rodičům důvěřuje a vidí je jako vzor. (Pochopitelně je to velice individuální.) Můj šéf v práci je zcela dobrovolnou autoritou, se kterou jsem souhlasil dobrovolným nástupem do zaměstnání.

Musí-li dítě poslouchat na slovo učitelku, kterou nemá rádo, kterou si nikdy nevybralo, a kterou nemůže jen tak vyměnit za jinou (popř. za žádnou), už tu máme problém.

Musím-li poslouchat nařízení, zákony a regulace vytvořené stranami, které jsou nikdy nevolil a nikdy nesouhlasil s tím, že je chci jako autority, je mi vůle takových stran a jejich voličů vnucována násilím. Musím-li posílat takové autoritě své peníze ve výši, kterou si autorita sama určí, je to zcela nepochybně krádež. Tato autorita jen jedná z pozice síly.

Takové nedobrovolné autority anarchokapitalista zcela odmítá.