#ne_poslušnosti: Svoboda projevu

Mises.cz: 17. prosince 2025, Urza, komentářů: 0

První akce #ne_poslušnosti, o které jsem tu před časem psal, měla úžasnou odezvu – větší desítky tisíc zhlédnutí, rozhovor v DVTV, ale především ohlasy diváků (na místě přítomných i online sledujících), ze kterých jasně vyplývá, že nad tématem (ne)poslušností přemýšleli; to mě potěšilo nejvíc, jelikož primárním cílem není nikoho o ničem přesvědčovat, ale dát inspiraci k zamyšlení každému, kdo o to stojí. To mě povzbudilo k dalšímu vystoupení; jeho smyslem bylo poukazovat na (ne)svobodu projevu.

Omezování svobody slova brání sdílení znalostí mezi lidmi; to brzdí nejen rozvoj vědy a poznání, ale také ochuzuje umění, což má pochopitelně negativní dopady na celou kulturu. Svoboda projevu má však především dle mého názoru mezi svobodami v jistém smyslu speciální pozici – díky ní mohou ti, kdo se cítí z jakéhokoliv důvodu utlačováni či ohroženi, na tuto skutečnost nenásilně poukazovat, což ze svobody projevu činí nezbytnou podmínkou pro mírumilovné řešení problémů ve společnosti; seberete-li ji někomu, nezbývá mu než držet hubu a krok, anebo pak až rovnou hubu a glock.

V naší společnosti se rádi neustále utvrzujeme v tom, že svobodu projevu přece máme; dozvíme se to ve škole, z médií, píše se to v ústavě. Ačkoliv se tomu do jisté míry nelze divit, jelikož ve většině zemí je situace (někdy i o dost) horší a i tady byla před rokem 1989 hrozná, považuji toto přesvědčení za velice nebezpečné; čím silněji přijmeme jako dogma, že svoboda projevu je zaručena (třeba tou ústavou), tím méně budeme schopni vidět její skutečná omezení – a není jich málo (byť jindy či jinde jich bylo daleko více).

Existuje celá řada paragrafů trestního zákoníku svobodu projevu potlačujících (v závorce vždy uvádím maximální možnou délku vězení): § 184 Pomluva (až 2 roky), § 287 Šíření toxikomanie (až 8 let), § 312e Podpora a propagace terorismu (až 15 let), § 355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (až 3 roky), § 356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (až 3 roky), § 357 Šíření poplašné zprávy (až 8 let), § 365 Schvalování trestného činu (až 1 rok), § 366 Nadržování (až 4 roky), § 368 Neoznámení trestného činu (až 3 roky), § 403 Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (až 10 let), § 403a Šíření díla k propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (až 6 let), § 404 Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (až 3 roky) nebo § 405 Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (až 3 roky). Nemluvě o přestupcích definovaných v rámci jiných zákonů (od znevažování úřední osoby přes odebírání vysílacích licencí za určité projevy či nucení online platforem mazat ilegální obsah až po legislativní úpravy toho, co je a není přípustné v reklamě).

Můžeme se samozřejmě bavit o tom, které z těch zákonů či paragrafů dávají či nedávají smysl, ale i kdybychom se shodli, že většina z nich má v naší společnosti své místo (s čímž rozhodně nesouhlasím), nic to nemění na faktu, že svobodu projevu omezují; a i kdyby to byla smysluplná omezení, není podle mě pravdivé ani žádoucí pouze konstatovat, že svobodu projevu máme – a komu z nás to právě tak neříkali ve škole (ideálně ve srovnání s minulým režimem)? Nenechme se ukolébat tím, že teď a tady za projevování názorů postihujeme méně lidí než v minulosti či někde jinde; neustále se to totiž děje – různé skupiny jsou umlčovány, a i když třeba nesouhlasím s tím, co říkají, považuji za důležité, aby se mohly projevovat. Tím, že nějaký názor zakážeme, ze společnosti nezmizí; jen získá punc „undergroundu“ a daleko hůř se s ním polemizuje, protože nesmí veřejně ani zaznívat (již několikrát jsem pozval do Studia Svobodného přístavu jako hosta neonacistu, protože jsem chtěl vyvracet jeho argumenty místo strawmanů předkládaných mainstreamem, ovšem každý odmítl s tím, že nechce riskovat podmínku či vězení – a já to naprosto chápu).

Jedna věc jsou zákony; něco jiného reálná praxe a interpretace soudy. Věděli jste, že i dnes máme v ČR v podstatě zakázané knihy? Nejsou na nějakém seznamu jako před rokem 1989, ale kdo se je pokusí vydat, se zlou se potáže. Jde například (a bohužel nejen) o kuchařky Adama Gottlieba: Za „Vaříme s konopím“ dostal vydavatel podmínku ještě v devadesátkách (judikáty 6 T 150/96 a 2 To 461/97); o dvacet let později to zkusil s jeho další knihou „Recepty z konopí“ jiný vydavatel, dopadl ještě o něco hůř, byť případ doputoval až k ústavnímu soudu, ovšem neúspěšně (judikáty 2 T 123/2014, 5 To 116/2015, 11 Tdo 1099/2015-27 a III.ÚS 3489/16). V odůvodněních soudů se dočteme nejrůznější perly; třeba že (cituji): „K naplnění zákonných znaků trestného činu šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. není nutné, aby osoby, jimž je jednání pachatele popsané v této skutkové podstatě určeno, jím byly skutečně ovlivněny.“

Po napadení Ukrajiny Ruskem se otevřela stavidla paragrafu 405 trestního zákoníku – Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. V souvislosti s tím mě zaujaly hlavně dva případy – v internetovém vysílání Svobodného rádia si moderátor s hostem dovolili polemizovat o tom, zda náhodou neměl Katyňský masakr ve skutečnosti méně obětí (oproti oficiálním číslům), zatímco jistá učitelka své třídě popsala ruskou invazi na Ukrajinu jako záchrannou misi osvoboditelů; ne že bych s tím snad souhlasil nebo považoval za vhodné to říkat dětem ve škole, jen mi přijde absurdní z toho dělat trestný čin. Proč však zmiňuji tyto dva případy? V obou totiž zazněla v odůvodnění rozsudku Nejvyšším soudem tato kouzelná větička (bohužel se asi osvědčila, takže stála za zkopírování – a obávám se, že tato praxe bude pokračovat): „Pachatel proto o nepravdivosti svých výroků musí vědět nebo s ní být minimálně srozuměn. Tyto předpoklady budou přitom naplněny i v případech, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti.“ Zamysleme se nad tím, co z toho vyplývá! Pokud naleznete jakákoliv nová fakta dokládající, že nějaký historický masakr měl méně obětí, než se uvádí, nesmíte je prezentovat veřejně, protože se liší od většinového názoru současné demokratické společnosti; a ten názor samozřejmě nezměníte bez toho, abyste taková fakta prezentovali. Dokonalá hlava 22; počty obětí jsou tímto zakonzervované v tom smyslu, že je lze měnit jen směrem nahoru. Tohle si opravdu ti soudci neuvědomují? Nebo uvědomují, ale chtějí to tak? Netuším; každopádně je můžete najít v judikátech 8 Tdo 985/2023 a 3 Tdo 706/2024.

Jelikož nevěřím v politickou cestu, ale ani nechci sedět se založenýma rukama, rozhodl jsem se uspořádat vystoupení, kde jsem s lidmi mluvil o svobodě slova a přitom se veřejně dopouštěl protiprávního jednání. Jelikož propagace hnutí směřujících k potlačení něčích svobod nebo schvalování genocidy by bylo v rozporu s mým přesvědčením, vybral jsem si pro své účely Zákon o užívání státních symbolů České republiky (352/2001 sbírky); ten je natolik striktní, že není třeba dělat nic až tak zásadního, aby jej člověk porušil. V rozporu s tímto zákonem (a pod hrozbou pokuty až 30 tisíc korun) jsou i naprosté kraviny, kupříkladu na vlajku cokoliv napsat (což porušují nejen hokejoví fanoušci, ale třeba také prezident, když vlajku podepsal – ten má teda imunitu), vyvěsit ji obráceně nebo na jiné než čestné (zákonem definované) místo mezi jinými vlajkami či na špatnou stranu budovy, případně užít státní znak jen tak (zákon taxativně vymezuje, kdo a kdy jej smí použít – úřady, školy, vojáci, sportovci a tak dále); to jej dle mého názoru mimochodem činí protiústavním, jelikož odstavec (4) článku 17 říká: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ – Naprosto netuším, na co z toho by šlo napasovat, že si někdo dá třeba na triko státní znak nebo vyvěsí vlajku na špatnou stranu budovy.

Koupil jsem tedy velkou tabuli, postavil se s ní na rušné místo v centru Prahy, připevnil na ní českou vlajku, nápis „Máme v ČR svobodu projevu?“ a na základě odpovědí kolemjdoucích dělal čárky – ano na bílou, ne na červenou a ostatní na modrou; kdo odpověděl ano, toho jsem se pak zeptal, proč když máme svobodu projevu, porušuji zákon tím, že takto zapíšu odpověď. Ačkoliv mám informace o tom, že si policajti někdy stoupnou před hokejový stadion a pokutují fanoušky za vlajky s nápisy měst, tady kolem mě prošla spousta hlídek – některým jsem dokonce položil otázku a odpověď zapsal na vlajku přímo před jejich očima – a nepřišla žádná reakce; myslím, že roli hrálo především to, že je snadné získat rychlou pokutu od vystrašeného fanouška po pár pivech, kterému pohrozí 30 tisíci, ale jsou „ochotni to vyřešit za pětikilo“, zatímco člověk, který se zjevně připravil, očekává zásah a ještě to celé nahrává několik kamer, nebude nejspíš snadná oběť.

Kolemjdoucí reagovali různě; některým se to líbilo, jiné zaujalo, další pobouřilo – posílali mě do Ruska, na Ukrajinu i do míst, kde slunce vůbec nesvítí. Jeden z diváků byl fascinován (ne)činností policie; pořád nechápal, proč nekonají, a zajímalo ho, jak by se k tomu postavili, kdyby museli – jeho zvědavost byla velice silná, tak napřed za různými kolemjdoucími hlídkami chodil, že má podezření na protiprávní jednání, ale i s tím ho poslali do háje (že prý řeší jiný případ – asi během té pomalé pochůzky), takže nakonec zavolal 158, na což už dost dobře nejde nereagovat. Přijela hlídka, která si k sobě zavolala druhou hlídku, aby mě pak ve čtyřech transportovali na policejní stanici; bylo vidět, že se jim do toho absolutně nechce, jelikož se to vymykalo všemu, na co jsou zvyklí (tedy především pouštění hrůzy na lidi, kteří se jich bojí). Jen co mě odvezli z dosahu lidí, kteří to natáčeli, se pokusili zakázat natáčení i mně; byl jsem však připraven a vybaven několika více či méně skrytými kamerami, takže mám krásné záběry (i pokusů mi v tom zabránit) – třeba toho, jak snadno se může zadržený dozvědět jméno člověka, který ho udal.

Zaujala-li Vás tato akce, na celé video se můžete podívat tady; začíná přednáškou, pokračuje mluvením s lidmi z ulice a končí na policejní stanici.