Mises.cz

Mises.cz

Věci, které se mi líbí, a věci, které se mi nelíbí - Díl 1

Člověk, který nemá rád nějakou věc, se snaží vymyslet co nejvíce racionálních argumentů, proč je daná věc špatná, a je nutné ji regulovat státem.

Každý člověk vnímá svět kolem sebe a rozlišuje věci na ty, které jsou pozitivní, tedy má je rád a líbí se mu. A na ty, které rád nemá a nelíbí se mu. (A nakonec je tu ještě spoustu věcí, k nimž zastává spíše neutrální vztah.)

Lidé však obecně neříkají „to se mi líbí“ či „to se mi nelíbí“, jelikož jsou to značně dětinské pojmy. Dítě řekne „tato pohádka se mi líbí“ a „mám rád tuhle hračku“, ale dospělí tato označení nahrazují složitějšími slovními obraty. Dospělý člověk neřekne „nelíbí se mi představa homosexuálních manželství“, ale zaobalí to spíše do nějaké formulace typu: „Musíme bránit tradiční rodinu, kterou tvoří muž a žena! Je to základní hodnota naší společnosti! Je ve veřejném zájmu udržet rodinu tak, jak tomu bylo od počátku naší civilizace!“

Avšak pod hromadou tohoto slovního pozlátka je stále skryto pouze a jenom: „To se mi líbí.“ a „To se mi nelíbí.“

Došel jsem k závěru, že veškerá politika je z velké části jenom o tomhle. Máme mnoho politických nálepek. Levičák, pravičák, socialista, komunista, konzervativec, liberál a tak dále. Můžeme se hádat o obsahu těchto pojmů, můžeme o nich studovat dopodrobna v encyklopediích, ale víceméně se jedná jen o názvy nějakého souboru věcí, které daný jedinec má rád, a věcí, které rád nemá.

Zní to přehnaně? Příliš zjednodušeně? Možná ano. Kdo ví? Pojďme se na to podívat takhle:

A tak dále a tak dále. Netřeba pokračovat, myšlenku jste nejspíše už pochopili.

Lidé však téměř nikdy netvrdí: „chci, aby se daná věc omezila zákonem, protože se mi nelíbí a nemám ji rád“, ale místo toho aplikují něco, co se obvykle nazývá „racionalizace“ (osobně dávám přednost názvu „mentální gymnastika“). To v praxi znamená, že člověk, který nemá rád nějakou věc, se snaží vymyslet co nejvíce racionálních argumentů, proč je daná věc špatná, a je nutné ji regulovat státem.

Nedávno se projednával zákon, který by povolil ženám se vzdát koncovky „-ová“ ve jméně. Jeden pán (budeme mu říkat třeba Jarda) na sociální síti Twitter byl proti takovému povolení, přičemž nejdříve argumentoval pouze tím, že se mu tato koncovka prostě líbí. Padaly argumenty: „Čeština je krásný jazyk“ a „nemít -ová je nějaký divný pseudomoderní paskvil, který nemá s češtinou vůbec nic společného.“

Všichni se však snažili Jardovi vysvětlit, že jeho osobní pohled „chybějící -ová przní češtinu“ není dostatečně pádným důvodem pro omezování svobody žen si zvolit příjmení podle svého uvážení. 

A najednou BÁC, přišla racionalizace. Jarda totálně odhodil svou rétoriku o krásné češtině, a začal vymýšlet různé důvodu, proč není dobré nepoužívat „-ová“. Přišel s celou řadou potenciálních problémů, které absence koncovky „-ová“ může způsobit v různých státních registrech obyvatel, na směnkách či jiné byrokracii. Během krátké chvíli vymyslel tolik pseudoproblémů, až mě to fascinovalo. A to jen proto, aby si obhájil svůj odpor k ženským příjmením bez „-ová“.

Tohle je však cesta do pekel, protože COKOLIV se dá obhájit racionálními argumenty. Kdyby nějaký politik prosazoval zákon, podle kterého by každý musel povinně sníst alespoň jedno jablko denně, dal by se takový nesmysl obhájit nějakým argumentem? Ale jistě! Úplně to vidím: „Lidé, budou mít aspoň jednou denně zdravé jídlo. Spoustu lidí se stravuje nezdravě a jsou velmi nezodpovědní. Jedno jablko denně jim prospěje.“ (Ač je tenhle příklad absurdní, někteří zastánci zákona o omezení provozní doby obchodů o svátcích argumentují přesně takhle. „Rodinám jeden den bez nakupování prospěje.“)

Proto racionalizace není nic jiného, než maskování skutečných motivů. A skutečné motivy jsou vždy: „(Ne)líbí se mi to!“

Co je smutnější... Lidé dovedou zahodit svou filozofii či světonázor jen proto, že některé věci nemají či mají rádi. V tomhle ohledu celkem vedou konzervativní pravičáci. Socialista, jo, ten si na nic nehraje. Ten klidně řekne, že by školství mělo být základní lidské právo, protože se mu to tak líbí, a bohatí pořádně zdanění, protože se mu hromadění bohatství naopak nelíbí.

Konzervativní pravičák oproti tomu hlásá politiku co nejmenšího státu, co nejmenší byrokracie a co největší svobody. Ovšem těchto ideálů je schopen se vzdát ihned jakmile se objeví něco, co se mu osobně nelíbí. Jeho přesvědčení, že stát nemá lidem mluvit do života, v okamžiku hodí za hlavu, když přijde řeč kupříkladu na problematiku Islámu. To najednou schvaluje zákazy burek a hidžábu na veřejnosti, či jiného zahalování. Dále konzervativci tvrdí, že stát by měl co nejméně zasahovat do soukromého podnikání, ale jakmile Facebook zablokoval a smazal některé pravicové aktivisty, pravičáci najednou otočili a začali schvalovat Klausův zákaz cenzury na sociálních sítích, s argumenty typu „je to veřejná služba“ (ano, i to jsem od pravicově orientovaných opravdu slyšel).

I někteří libertariáni či dokonce anarchokapitalisté mě překvapili, když přišla řeč na nějaké téma, které zahrnuje věci, k nimž mají silný negativní vztah. Například mi někteří říkali, že ani v anarchokapitalismu by nebylo v pořádku, kdybych doma choval lvy nebo medvědy nebo jiná takzvaně „nebezpečná zvířata“, přičemž padaly argumenty, že ani volnotržní společnost mi tohle nedovolí. Někteří přišly s tím, že je to porušení principu neagrese (NAPu), který libertariáni uznávají, protože je to stejné jako mít doma atomovku, která může kdykoliv vybouchnout.

Je možné, že mají svým způsobem pravdu, jelikož trh nelze predikovat a jeho konečná podoba se dynamický mění v závislosti na poptávce. Jenže já z nich cítím, že tahle prohlášení je spíše jejich zbožné přání než závěr založený na znalostech libertariánství.

Zkrátka a dobře, když to shrnu, je vidět, že je pro lidi nesmírně důležité mít poskytnuté věci, které se jim líbí, a nějakým způsobem se zbavit těch, které se jim naopak nelíbí. Někteří lidé jsou schopni téměř čehokoliv, když mají co do činění s věcí, kterou nemají rádi: Lhát sami sobě, ohýbat logiku ve svůj prospěch, ignorovat fakta, chovat se nekonzistentně, jít proti svému vlastnímu přesvědčení, někdy dokonce i proti lidem, se kterými by naopak měli spolupracovat.

Je to do jisté míry dané současným systémem. Systém, ve kterém politik slibuje voličům, že se zbaví všech jejich strachů, problémů a prakticky všeho, co je v jejich životě štve. Stačí, když mu dáte hlas a on vše zařídí. Štvou vás bezdomovci? Nesnášíte pejskaře? Lezou vám na nervy lidi, kteří chodí v létě nahoře bez? Dejte mi hlas a já to všechno vyřeším!

Co když ale tento pohled na svět s sebou nese různé problémy? Mohou tyto problémy být dokonce natolik zásadní, že je nejvyšší čas tenhle „mindset“ vyměnit za jiný – lepší? Na to se podíváme v druhé části.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed