100% krytí v monetaristické tradici chicagské školy

Mises.cz: 01. října 2012, Vladimír Krupa, komentářů: 4

Většina čtenářů tohoto webu pravděpodobně slyšela o tom, že dnešní rakouská škola se v otázce bankovnictví rozchází na dvě větve – na stoupence 100% rezerv a na zastánce svobodného bankovnictví. Tento spor není v rámci ekonomických debat ničím novým. Jesus Huerta de Soto ho vystopoval už v salamanské škole. Intenzivně se tento spor v rámci hlavního proudu ekonomie vedl přibližně od počátku do poloviny 19. století a zapojovaly se do něj i takové osobnosti jako Thomas Jefferson a David Ricardo (oba spíše na straně 100% peněz). Poté byl už většinu doby vykázán mimo hlavní proud – s jedinou významnou výjimkou, o které bude pojednávat tento článek.

Ruzuzlení tohoto sporu podle mého mínění leží více ve sféře institucionálně-právní než ekonomické. Přesto může být inspirativní podívat se na některé méně známé kapitoly z dějin ekonomického myšlení, které se tohoto sporu týkají.[1]

Ve dvacátých letech byl pravděpodobně jedinou široce známou postavou propagující zavedení 100% rezerv Frederick Stoddy, nositel nobelovy ceny za chemii (1921), toho času působící na Cambridge.[2] Tedy člověk stojící mimo ekonomický obor, kterého bylo možno celkem s klidným svědomím ignorovat a řadit ho k široké skupině peněžních pomatenců. Ovšem ve třicátých letech se ujal role hlavního a nejzapálenějšího propagátora 100% krytí Irving Fisher – zakladatel moderního monetarismu a jedna z důležitých postav ekonomie 20. století.

Je třeba říci, že Fisher nebyl ještě začátkem 30. let zastáncem 100% rezerv. Se 100% tradicí ho seznámil chicagský ekonom Henry C. Simons. Ten se zabýval už mnoho let před tím otázkou, jestli by se principy britského Peelova bankovního zákona z roku 1844 daly uplatnit nejen na bankovky, ale i na emise depozit splatných na požádání. Ovšem sám pravděpodobně dlouho váhal vystoupit s takovým návrhem na veřejnost.

V březnu 1933 Simons sepsal šestistránkový návrh směřující jak k „nouzové pomoci, tak k permanentní reformě bankovnictví.“ Důležitou součástí tohoto návrhu bylo zavedení 100% rezerv a podepsali se pod něj další chicagští ekonomové – G. V. Cox, Aaron Director, Paul Douglas, A. G. Hart, F. H. Knight, L. W. Mints a Henry Schultz. Ovšem dokument měl „přísně soukromý charakter“ – dostaly ho pouze vybrané osobnosti z politické, hospodářské a akademické sféry. V doprovodném dopise se psalo, že by únik do tisku a na veřejnost mohl způsobit „další pokles důvěry v opatření Administrativy nebo v jejich úspěšné zavedení,“ přestože „program definovaný v tomto prohlášení považují podepsaní za smysluplný a v principu i ideální.“

Fisher byl jedním z vybraných lidí, komu bylo memarandum adresováno. Se Simonsem si v zápětí vyměnili několik dopisů. V této korespondenci Simons objasňuje podstatu svého návrhu takto: „Zrušení bankovního úvěru jako části oběžného prostředku směny…, separace bankovních půjček a bankovního podnikání od vlivu na množství peněz.“

Fisher ve své odpovědi Simonsovi píše, že ačkoliv se mu některé části návrhu zdají „nepraktické… v tuto dobu, myslím, že by bylo dobře alespoň oddělit správu běžných účtů od investičního obchodování.“

Fisher se ovšem v té době ještě plně nepřipojil do 100% tábora. O pět měsíců později, kdy měl dlouhý rozhovor s Rooseveltem, se mu o tomto návrhu nezmínil a nevyskytuje se ani v materiálech, které Rooseveltovi poslal. Prvním přesvědčeným v Rooseveltově okruhu byl jeho ministr zemědělství Henry Wallace, který po přečtení Simonsovi zprávy prezidentovi napsal: „Memorandum chicagských ekonomů, které jsem vám předal na jednání vlády…, je skutečně zatraceně dobré a doufám, že Vy nebo ministr [financí William] Woodin si najdete čas a energii ho prostudovat.“ Fisher poprvé s Rooseveltem diskutoval o plánu na zavedení 100% rezerv až v lednu 1934.

Mezitím Simons („po měsících debat s ostatními ekonomy z chicagské skupiny“) připravil v listopadu 1933 další a nyní šířeji přístupné memorandum. Jeho první odstavec zní takto:

Naše vláda významným způsobem umožnila komerčním bankám převzít kontrolu nad měnou. Bankovní úvěry se staly dominantním prvkem v oběžných prostředcích směny. Do doby Občanské války jsme zkoušeli systém „svobodného bankovnictví“ v oblasti emise bankovek; v současné době máme „svobodné bankovnictví“ v oblasti emise depozit. Tyto systémy nám poskytují nehomogenní a nespolehlivé prostředky směny. Regulace či manipulace s měnou se v nich odehrávají zcela zvráceným způsobem. Peníze jsou vytvářeny tehdy, kdy by měly být ničeny, a ničeny tehdy, kdy by měly být vytvářeny. Oslavované úspěchy v oblasti kontroly měny, tedy dozor Federálního rezervního systému, jenž byl vytvořen za účelem poskytnutí větší „elasticity“ úvěrů, posloužily jen ke zhoršení základních systémových problémů.

Na konci roku 1933 se Fisher aktivně zapojil do propagace návrhu 100% rezerv. Šířil povědomí o chicagském memorandu a opakovaně dával najevo své díky Simonsovi a dalším za to, že ho seznámili s tímto plánem.

Simons zakomponoval návrh 100% rezerv do svého pamfletu A Positive Program for Laissez-Faire. Nápad na odstranění problému deflace (likvidace fiduciárních prostředků při bankovních bankrotech, bankovních runech a splácení dluhů) zavedením 100% peněz je celkem očividnou myšlenkou a nezávisle na Simonsovi s ní ve stejnou dobu přišli i další ekonomové. Například Lauchlin Currie v The Supply and Control of Money in the United States (podle jeho žáka se o chicagském plánu doslechl až ve chvíli, kdy jeho kniha byla v tisku), A. G. Hart, James W. Angell a Frank D. Graham a další (Fisher ve své knize uvádí Roberta Hembella z atlantského Fedu a dalších 27 ekonomů mimo Chicago, kteří došli nezávisle na sobě ke stejnému 100% návrhu). Ovšem od počátku roku 1934 až do konce života byl hlavní postavou hnutí za 100% peníze Irving Fisher, který vyprodukoval na toto téma záplavu článků, proslovů, dopisů, petic a knihu, která se dočkala tří vydání.

Už v lednu 1934 Fisher připravoval ve spolupráci s kongresmanem T. Alanem Goldsboroughem zákon o 100% rezervách a silně loboval u dalších členů kongresu. V létě 1934 Fisher rozesílal části rukopisu ke své nové knize (100% Money). V té době možnosti přijetí svých návrhů viděl velmi optimisticky. Idea 100% rezerv byla v oběhu a stala se součástí širší debaty. Začaly se objevovat návrhy konkrétních zákonů na její uvedení do praxe. „Několik… členů obou komor Kongresu obhajuje základní princip. Zdá se, že na příštím zasedání to bude hlavní téma a pokud najdeme dostatek podpory u myšlenkových vůdců, je docela možné, že tato reforma bude provedena,“ píše ve svém dopise Knightovi. Dokonce i opatrný a skeptický Simons napsal (v dopise Paulu Douglasovi) o navržených zákonech: „Jsou daleko méně špatné, než jsem se obával – a je to dobré zahájení debaty.“ Nejméně čtyřikrát ke konci roku 1934 Fisher naléhal na prezidenta – skrze otevřené dopisy, memoranda a první kapitolu rukopisu své nové knihy – aby tyto návrhy zvážil, promluvil si o nich a podpořil je. Ujišťoval Roosevelta, že „většina ekonomů a bankéřů, se kterými se znám, je podporuje.“ Ale na začátku roku 1935 si v dopise synovi stěžuje, že zatímco „Kongres je připraven“ k přijetí zákonů o 100% rezervách, „prezident couvá ve strachu z bankéřů.“

Kniha 100% Money vyšla v dubnu 1935. Fisher okamžitě poslal jednu kopii prezidentovi a další svým kolegům ekonomům. V doprovodných dopisech zdůrazňuje svou hlavní pointu – reforma by „zabránila boomům, ale zároveň… by zabránila depresím… Mohla by více než jakýkoliv jiný návrh přispět k zachování kapitalistického systému a zachránit bankovní systém před kompletním znárodněním.“ V dopise prezidentovi zdůrazňuje politické výhody přijetí této reformy:

Upřímně, jsem velmi zklamán pomalostí naší monetární politiky. Stříbrná politika pomáhá, protože vytváří nové peníze, ale 100% plán by nás mohl dostat z deprese daleko rychleji a zabránil by jejímu opakování daleko jistěji než jakýkoliv jiný plán, nemluvě o tom, že by z větší části dostal vládu z dluhů.

Navíc by se tím vyřešil váš hlavní politický problém a otec Coughlin by se vrátil do vašeho tábora. To by podle mě byl mistrovský tah vaší administrativy.

(Viz http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Coughlin, také http://www.youtube.com/watch?v=z9vWAInltDs&feature=player_embedded a také http://www.gnosticliberationfront.com/father_coughlin.htm.)

Fisher bral první vydání své knihy v roce 1935 jako „předběžné“ a už v roce 1936 se tak objevilo „plnohodnotné“ druhé vydání. Mimo to sepsal šest vysvětlujících a polemických článků. Podle jeho vlastního úsudku byla „nejlepší verze 100% plánu“ v článku 100% Reserves, An Old Systém Adapted to Modern Needs, Commercial and Financial Digest (červen 1937).

Ovšem od prezidenta mu nepřišly příznivé zprávy. V dopise z jara 1937 mu Roosevelt píše: „Vaše návrhy mají mnoho atraktivních prvků. Obsahují ovšem, jak jste jistě sám rozpoznal, mnoho komplexních úvah o praktické uskutečnitelnosti stejně jako o širších souvislostech. Proto Vaše doporučení předám ke zvážení Ministerstvu financí a Federální rezervě.“ Henry Morgentau ani Marriner Eccles neměli už z dřívější doby o Fisherovi zrovna nejlepší mínění. Morgenthau psal Jacobu Vienerovi: „Ačkoliv o nápadu stoprocentních rezerv lze říci mnohé, Fisher není tou pravou osobou, aby to říkal. Jeho kniha je zbytečná a zaujatá a odráží fakt, že zdegeneroval v propagandistu, který má sice ty nejlepší motivy, ale málo ohledů na přesnost či objektivitu.“

Fisher změnil svou taktiku - z individuálního úsilí přesunul důraz na skupinové. Na podzim 1938 sepsal spolu s Paulem Douglasem, Frankem Grahamem, Earlem Hamiltonem, Willfordem Kingem a Charlesem Whittleseyem pětistránkové prohlášení „Program měnové reformy“. Během zimy tento program koloval po univerzitách a na jaře 1939 byl odeslán prezidentovi s podpisy téměř dvou stovek ekonomů. Prezident pouze potvrdil přijetí tohoto materiálu a dál bylo ticho po pěšině. O dva roky později se ke skupině přidal John Commons a „jménem 400 ekonomů“ poslali prezidentovi téměř identický program. Prezident odpověděl, že si ho „pečlivě prostuduje.“

Válka přerušila činnost této skupiny, ale na jaře 1945 Fisher obeslal její členy a ustanovil novou organizaci „Anti-inflační-a-deflační výbor“. Jeho úsilí pokračovalo až do smrti. V dubnu 1947, když v posledním stádiu smrtelné choroby ležel na nemocničním lůžku, napsal prezidentu Trumanovi dopis (datovaný 27. dubna, Fisher zemřel 29. dubna), v němž ho vyzýval k přijetí „zákona, který přeruší vazbu mezi bankovními úvěry a objemem peněz v ekonomice.“ A ani ne týden před svou smrtí ještě odevzdal svůj poslední rukopis, ve kterém volá po 100% rezervách spolu se „zákonným požadavkem, aby peněžní zásoba byla zvyšována jen při hrozící deflaci a snižována při hrozící inflaci.“

Fisher našel svého pokračovatele v Miltonu Friedmanovi, který ovšem ideu 100% rezerv nepropagoval s takovým náruživým zaujetím. Můžeme jí najít například v jeho Monetary and Fiscal Framework for economic stability z roku 1948:

A reform of the monetary and banking system to eliminate both the private creation or destruction of money and discretionary control of the quantity of money by central bank authority. The private creation of money can perhaps best be eliminated by adopting the 100 per cent reserve proposal, thereby separating the depositary from the lending function of the banking system. The adoption of 100 per cent reserves would also reduce the discretionary powers of the reserve system by eliminating rediscounting and existing powers over reserve requirements.

A v nejpropracovanější podobě v A Program for Monetary Stability z roku 1960, který je v podstatě obhajobou původního Simonsova plánu z roku 1933.

Lze říci, že Friedman od požadavku 100% rezerv postupně ustoupil („It should be noted, however, that the same results could, in principle, be achieved in a fractional reserve system through discretionary authority.“

K Rooseveltově nechuti podpořit plán na zavedení 100% rezerv můžeme dodat dvě hypotézy – jednu obyčejnou a jednu konspirační. Obyčejná hypotéza zní tak, že Fisher nebo chicagská skupina nebyli ani zdaleka jediní akademici, kteří během Velké deprese přicházeli s reformními návrhy. Suzan Kennedyová ve studii The Banking Crisis of 1933 poznamenala, že existovala „armáda akademiků, kteří doslova bombardovali Roosevelta záplavou různých reformních návrhů.“ Obzvláště aktivní v této činnosti byly mimo Chicaga i University of Minnesota, University of Kansas a University of Georgia.

Konspirační hypotéza může vycházet z toho, že Rooseveltův strýc Frederic A. Delano byl po krizi 1907 zakladatelem Ligy na podporu reformy bankovního systému, která protlačovala založení Fedu. Po založení Fedu se stal jeho viceguvernérem. (V Rooseveltově administrativě byl předsedou mocného New Deal National Planning Board. Také důvod, proč se pravověrný socialista Coughlin od Roosevelta odvrátil.) Takže mohl být pákou nějaké skupiny bankéřů, jak vše zarazit, a určitě by se našly i další obdobné páky. Ovšem idea 100% rezerv v podání Fishera a chicagské školy vypadala jako zkoncetrování veškeré kontroly nad penězi na jeden přímý ovladač na jednom centrálním místě a z tohoto hlediska mohla být centrálním bankéřům i sympatická. Simons v podstatě navrhoval zrušit zlatý standard a mít jedinou homogenní národní měnu, jejímž jediným emitentem by byl stát a ten by měl plnou kontrolu nad jejím množstvím. Stejně tak Fisher, který tento bod mnohokrát zdůrazňoval (socialistům - v dopisech konzervativcům psal, že by jeho reforma nemusela zlatý standard ohrozit). A množství této měny v oběhu nemělo podle těchto plánů být zdaleka fixní, ale státem řízené podle pravidel „cenového indexu“. (Tak, aby se mohly vždy vyvážit poklesy nebo nárůsty „rychlosti oběhu“ peněz a zachovávala se stabilní kupní síla).

I Friedman ve svém zdůvodnění návrhu 100% rezerv píše, že vychází z předpokladu, že peněžní systém je rámcem, který si trh nedokáže poskytnout sám a který mu musí být dodáván „z vnějšku“ státem. Friedman byl později konfrontován s argumenty freebankerů a většinu své kariéry zaujímal pozici „na půl cesty“ – banky mohou svobodně emitovat depozita a monetární kontrola nad měnovou bází by měla být založena na nějakých automatizovaných pravidlech spíše než na diskreci.

Výše řečené samozřejmě poskytuje munici rakušanům (obou táborů), kteří se rádi postaví do pozice těch protržnějších a z patra hledí na „socialisty“ z Chicaga. Také Fisherův a Simonsův návrh trpí chybou, na kterou poukázal už Ludwig von Mises. Totiž v americké a anglické tradici zřejmou tendencí až příliš se spoléhat na statistická indexová čísla bez rozpoznání toho, že vědecká objektivita výpočtu CPI je zcela iluzorní. Můžeme si sestavit nekonečně různých metod výpočtu různých cenových indexů a neexistuje objektivní způsob určení toho, která je ta „správná“. Pak jenom stačí, aby statistický úřad s tou metodikou na politickou objednávku trochu čaroval a vyrobí nám iluzi cenové stability i uprostřed docela velké inflace, aniž by se mu to dalo objektivně dokázat.

Stejně tak dnes probíhají debaty, který ukazatel by centrální banka měla vlastně vůbec cílovat. Scott Sumner a „tržní monetaristé“ dnes propagují cílování nominálního HDP s tím zdůvodněním, že ideální je cílit na stabilitu agregátních nominálních výdajů (což v podstatě je nominální HDP, ovšem není až tak jasné, při porovnání jakých časových období ta stabilita může nebo by měla nastat - jestli při srovnání ročních nebo čtvrtletních průměrů nebo by se mělo cílit i v rámci nějakého kratšího období). Fed se při posledním kole QE rozhodl cílit na nezaměsntanost (což z hlediska tržních monetaristů nedává moc smysl, protože nejde o nominální ukazatel; přesto byl Sumner oslavován jako inspirátor tohoto kroku). A samozřejmě každý způsob cílování může jít na ruku jiným zájmovým skupinám, takže je důvod i k politické bitvě okolo těchto zdánlivě technických otázek.  

Ovšem neměli bychom při hodnocení těchto Fisherových a Simonsových plánů zapomínat na to, že chicagské návrhy byly zamýšleny pro politickou debatu ve 30. letech a s určitou reálnou nadějí na uskutečnění. Byly směřovány demokratické většině v Kongresu v tehdejší době. Hlavním politickým propagátorem Fisherova plánu byl od roku 1936 do roku 1946 demokratický kongresman z Kalifornie Jerry Voorhis, který po volbách 1936 okamžitě přijal Fishera mezi své poradce a peněžní reforma byla jeho hlavním tématem po celou politickou kariéru. Voorhis se znal s Aaronem Directorem z Yale University Liberal Club (patřil mezi první zasvědcené do chicagského plánu) a zároveň byl ve dvacátých letech členem Socialistické strany. Nejspíš se mu zalíbily ty části plánu, kde se mluvilo o přímé státní kontrole a řízení množství peněz. (Ve volbách 1946 Jerryho Voorhise porazil Richard Nixon na základě toho, že Voorhise označil za prosovětského komunistu.)

Chicagský a Fisherův plán tedy měly své slabiny, ale přesto podle mého mínění mohlo přinést ono „oddělení peněz od úvěru“ znatelné zlepšení situace pro další možné reformy.  

Pozn.:

[1] Následující text vychází především z článku „Irving Fisher and the 100 Percent Reserve Proposal“ Williama R. Allena v Journal of Law and Economic, Vol. 36, No. 2 (říjen, 1993), str. 703-717. V něm jsou i příslušné odkazy k citacím.

[2] Jeho knihy k tomuto tématu: Money versus Man, Londýn: Elkin Mathews & Marrot, 1931. The Role of Money, Londýn: George Routledge & Sons, 1934.