ABCT 6/8 : Rakouská teorie hospodářských cyklů

Mises.cz: 17. dubna 2012, Jan Mašek, komentářů: 36

Toto je šestý díl ze seriálu článků na téma rakouská teorie hospodářských cyklů (Austrian Business Cycle Theory - ABCT). Vycházím zejména z prací rakouských velikánů Eugena Böhm-Bawerka, Murrayho Rothbarda a Ludwiga von Misese a z mladších autorů potom Gena Callahana, Jesuse Huerty de Soto a přednášek Roberta Murphyho na Mises Academy. Po přečtení seriálu bude z každého čtenáře když ne přímo expert, tak velmi dobře poučený laik určitě!

Všechny články také naleznete v sekci Literatura.

Článek šestý: Rakouská teorie hospodářských cyklů

V tomto článku se budeme zabývat samotným průběhem hospodářského cyklu. V první části se podíváme na fázi neudržitelného růstu (boom), v druhé na fázi krachu (bust), ve třetí části na další průběh v případě, že stát nedělá nic, a ve čtvrté části na další průběh, pokud se stát snaží dopady krize zmírnit.

Každá teorie hospodářských cyklů musí být schopna vysvětlit následující tři jevy. Za prvé, proč se krize neustále opakují, kde se bere ta cykličnost. Za druhé, proč se stává, že se prakticky celý trh mýlí a krachuje. Za třetí, čím to je, že boom a následně bust je relativně výraznější na trhu kapitálových statků, dále od spotřeby.

Boom

Ke vzniku hospodářských cyklů dochází tehdy, když banky tvoří peníze nad rámec svých rezerv, neboli když vytváří fiduciary media. Jak jsme si řekli, fiduciary media jsou peníze v širším smyslu, peněžní substituty, které nejsou kryty penězi v užším smyslu. Fiduciary media byly v minulosti především bankovky nekryté zlatem nebo zlaté mince se „zředěným“ obsahem zlata (např. nominálně uncová mince, ve které ale fyzicky bylo jen ¾ unce zlata). V dnešní době to jsou většinou elektronické peníze na běžných účtech, které nejsou kryty bankovkami a rezervami bank u centrální banky. Pro vznik hospodářských cyklů tedy není nutná existence centrální banky a striktně řečeno ani existence bankovnictví částečných rezerv. Obě tyto instituce ale zásadně zjednodušují proces tvorby fiduciary media.

V momentě, kdy dojde k vytvoření fiduciary media, tyto prostředky vstupují na finanční trhy a jsou k dispozici jako úvěry. Aby banky tyto úvěry na trhu udaly, musejí snížit úrokové sazby. V předchozím článku (o zdravém hospodářském růstu) rovněž došlo ke snížení úrokových sazeb v momentě, kdy se na trhu objevily nové úspory a tedy i nové prostředky k investování. Podstatný rozdíl ale je, že pokud nové investice jsou financovány ne z úspor, ale z fiduciary media (nekrytých peněz), tak nikde v ekonomice není nikdo, kdo by uspořil, kdo by odložil svou spotřebu. Nikdo se neobětoval, ale přesto tu jsou finanční prostředky na nové investice. Je důležité si rovněž uvědomit, že i když tu jsou nové peníze na investice, nejsou tu nové kapitálové statky ve fyzické podobě, a to ani v podobě nástrojů na výrobu (kladiva, nákladní auta, traktory, výrobní linky) a ani v podobě nespotřebovaných spotřebních statků (zásoby jídla, oblečení atd.). Zvyšují se peněžní investice, ale spotřební výdaje neklesají.

Jak jsme již řekli, při vzniku fiduciary media se snižují nominální úrokové sazby. Tyto sazby ale nemusejí přímo aritmeticky klesat, důležité je, že klesají oproti tomu, jak by se vyvíjely, kdyby k tvorbě fiduciary media nedošlo. Pokud by například lidé očekávali pokles kupní síly peněz (růst peněžní inflace), tak úroková sazba bude růst. Tvorba fiduciary media tento růst oslabí, přesto mohou celkově úrokové sazby růst. Dále potom pokles úrokových sazeb v důsledku tvorby fiduciary media se může projevit i jinak než přímo poklesem sazeb, například uvolněním standardů, na základě kterých banky poskytují úvěry. Pokud před „tiskem peněz“ banky vyžadovaly 100% krytí úvěru nemovitostí, ale teď jim stačí pouze 50% krytí, samotná úroková sazba se nemusí měnit, ale přesto se zjednodušují podmínky, za které se úvěr dá pořídit. Nominální úroková míra je nižší než přirozená úroková míra (originary interest rate), což je taková míra, která reflektuje časové preference jednotlivců ve společnosti.

Co se s těmito nově vytvořenými nekrytými penězi děje? Situace je podobná jako v případě zdravého růstu, ale ne stejná. Zatímco u zdravého růstu došlo k zúžení a prodloužení kapitálové struktury, v případě nekrytých úvěrů dojde rovněž k prodloužení, ale i k rozšíření, ne k zúžení. U zdravého růstu se snížily výdaje výrobní fáze blízko ke spotřebě (proto zúžení), přesunuly se dále od spotřeby a nové uspořené peníze se investovaly do fází dále od spotřeby a vznikla nová fáze, nejdále od spotřeby (proto prodloužení). V případě nekrytých úvěrů výdaje na spotřební statky neklesají, ale přesto je celkově peněz více. Z kapitálové teorie víme, že nové investiční výdaje jdou do fází dále od spotřeby, neboť jen tam jsou ziskové. Fáze blízko ke spotřebě jsou již „obsazené“. Čistá současná hodnota (net present value) dříve ztrátových projektů je nyní pozitivní, a tedy jsou ziskové (neboť NPV je nepřímo úměrná úrokové míře). Proto v případě nekryté úvěrové expanze dochází jak k prodloužení tak k rozšíření kapitálové struktury. Investiční výdaje jsou vyšší, spotřební výdaje jsou stejné.

Vidíme tedy, že nové investice nekryté předchozími úsporami vyvolaly boom ve fázích dále od spotřeby, a proto i ceny kapitálových statků dále od spotřeby porostou více. Rostou tedy ceny věcí jako jsou akcie, nemovitosti, dluhopisy. Tak jak se peníze postupně „prokousávají“ ekonomikou, rostou ceny všech statků, ale tam, kde vstupují (dále od spotřeby), rostou nejvíce. V důsledku vyšších nominálních platů nakonec rostou i ceny spotřebních statků. Což je odpovědí na jednu z Rothbardových otázek – proč je boom relativně výraznější na trhu kapitálových statků.

Tak jak se absolutně i relativně zvyšují výdaje na výrobní fáze dále od spotřeby, dochází i k přesunu reálných zdrojů do těchto fází. Jak kapitálové statky tak i práce a půda se přemisťují do těchto fází. Lidé proto dávají výpověď v pizzeriích a stávají se realitními agenty, více a více lidí získá práci na stavbách, v bankovním sektoru. Všechno je najednou ziskové a šíří se mánie. Všichni kupují akcie Yahoo. V Holandsku kupovali tulipány. V poslední nedávné krizi, když někdo v USA přišel o práci, pořídil si druhý dům, jehož neustále rostoucí cena mu vynahradila příjem. Cena průměrného domu v Kalifornii rostla o 100 000 dolarů ročně, to je mnohem více, než si průměrný člověk vydělal prací.

Nyní můžeme i zodpovědět druhou Rothbardovu otázku: proč se v době boomu mýlí prakticky celý trh? Proč téměř nikdo nevidí, že je tento boom neudržitelný? Trh „normálně“ odměňuje ty, kteří lépe se dokáží přizpůsobit a ty méně prozřetelné trestá. Firmy vzkvétají a padají, ale obyčejně není důvod k tomu, aby padaly prakticky všechny. Odpovědí na tuto otázku je hned několik.  Za prvé drtivá většina podnikatelů nejsou ekonomy a tedy nechápou, co se děje. Za druhé většina ekonomů nejsou rakouskými ekonomy a proto nechápou vztah mezi vydáváním peněz nekrytých úsporami a neudržitelným boomem. Za třetí z mnoha hledisek se neudržitelný boom tváří a vypadá stejně jako ten udržitelný, jak jsme ho popsali v minulém článku. Pro každého podnikatele je rozhodující míra zisku, tedy rozdíl mezi prodejními a vstupními cenami. Úroková sazba se celkově snižuje a ve fázích dále od spotřeby vzniká prostor pro nové ziskové projekty – toto se děje jak v podmínkách udržitelného růstu krytého úsporami tak v podmínkách neudržitelného boomu. Pokud přijmeme za své, že úroková míra něco znamená, vyjadřuje a koordinuje, tak samozřejmě její manipulace také něco způsobí. Za čtvrté, úroková míra nemusí vůbec klesat, může být pouze nižší, než by jinak bývala byla, a proto pozorovat nějakou změnu může být o to těžší. A nakonec za páté, i největší Rothbardovec, který přesně chápe, co se děje, že současný boom je neudržitelný, z něj může dočasně profitovat. Ta odvětví, která nejvíce profitovala v období boomu sice nejvíce trpí v období bustu, ale to nemusí být ti samí lidé. Zejména pokud přidáme morální hazard a implicitní či explicitní záruky státu, jako se to stalo nedávno v případě bank. V případě bankéřů šlo o nový typ rulety: padne panna – vyhrávám, padne orel – prohráváš. Kdo by si nevsadil.

Bust

Nyní se podívejme na mechanismus, kdy se tento vývoj otočí a vrátí zpátky tam, kde byl – na fázi bust. Takovýto vývoj totiž není udržitelný. Časové preference se nezměnily, lidé spoří a utrácejí stále stejně. Nová kapitálová struktura vyžaduje více úspor ve formě reálných kapitálových statků. Ale lidé dále nakupují v nezměněné míře spotřební statky. Podobně jako Robinson Crusoe si musel dát stranou banány, aby měl co jíst po dobu, kdy vyrábí rybářskou síť, tak tato prodloužená výrobní struktura potřebuje více naspořených a tedy nespotřebovaných spotřebních statků. Tato nová výrobní struktura by sice byla fyzicky produktivnější, ale potřebuje delší čas, než začne fyzicky produkovat více spotřebních statků. Po tento čas výrobní proces „spotřebovává“ našetřené spotřební statky a kapitálové statky. Kvůli tomu, že tyto ale fyzicky neexistují, tento delší výrobní proces nemůže proběhnout až do konce. Lidé stále nakupují spotřební statky, nejsou ochotni čekat, a proto výrobní procesy dále od spotřeby, které tyto spotřební statky neprodukují, začnou krachovat. Původní boom se stejným, ale opačným, procesem obrací. Ukáže se, že v ekonomice není dost koupěschopné poptávky na tolik velikých domů.

Mises načrtl paralelu tohoto neudržitelného vývoje na příkladu stavitele. Stavitel má právě tolik cihel na jednopatrový dům. Kvůli nějaké chybě se mu ale zdá, že má dost cihel na dvoupatrový dům. (Podobně jako podnikatelům se díky nižším úrokům zdá, že kapitálově náročnější projekty jsou ziskové. Z pohledu celkové ekonomiky se zdá, že je v ní více úspor – cihel.) Kdyby od začátku věděl, že jich má dost jen na jedno patro, tak není žádný problém a postaví pěkný jednopatrový dům. Jelikož ale staví dvoupatrový, tak místo střechy staví jen strop a objedná více oken atd. Pak mu ale cihly dojdou a stavitel nemá ani dvoupatrový ani jednopatrový dům.

V době bustu se také zreverzuje proces snižování úrokové míry. Přesně opačně, jako předtím úroková míra klesla, nyní naopak vzroste. Jakmile vzroste, kapitálově náročné projekty (dále od spotřeby) se ukáží jako prodělečné, jejich čistá současná hodnota klesne. Úroková sazba většinou vzroste tehdy, když centrální banka z obav z rostoucí peněžní inflace začne stahovat peníze, případně snižovat tempo jejich růstu. Ovšem i kdyby to centrální banka neudělala a nadále pumpovala do ekonomiky další a další peníze, došlo by k hyperinflaci a totálnímu rozvratu hospodářství.

Průběh krize, když stát nedělá nic

Pokud stát nijak do řešení krize nevstupuje, ekonomika se sama vzpamatuje. Pokles cen ve fázích dále od spotřeby znamená odliv reálných zdrojů, tzn. realitní agenti a bankéři budou propuštěni a najdou si práci v těch sektorech, které jsou blíže ke spotřebě, které jsou nadále v zisku. Mnoho bank, které poskytly úvěry, které nyní nelze splatit, neboli bank, které investovaly do projektů dále od spotřeby, zkrachuje. Nafouknutá peněžní zásoba zase splaskne, neboť zmizí nesplatitelné úvěry. Ceny se tím pádem rovněž sníží, přičemž spadnou více v sektorech dále od spotřeby. Úroková míra značne vzroste, což umožní financování menšího počtu výrobních etap. Lidé si znovu vybudují úspory a na těchto troskách vzniknou nové banky. Prvotní krach bude značný, ale celkem rychle (do roka, do dvou) dojde k obnově. Pokud nedojde k dalšímu tisku peněz nekrytých úsporami, cyklus se již znovu nedostaví.

Průběh krize, pokud se stát pokouší o zmírnění

Pokud se stát pokouší o zmírnění krize, má k tomu několik možností. Především centrální banka může nahrazovat „mizející“ peníze v důsledku nesplácených úvěrů emisí nových peněz. Dnes se tomu říká kvantitativní uvolňování. Tím zabrání, aby banky zkrachovaly, a udrží vysoké ceny těch projektů, které vznikly v důsledku původního boomu. Rovněž zabrání poklesu cen (peněžní deflaci) nebo jej minimálně zbrzdí. Stát rovněž může zavádět kontrolu cen a mezd a přikazovat minimální úroveň cen ve snaze podpořit poptávku. Prvotní krach tak bude mnohem menší, nebo se tak alespoň bude zdát, než by byl bez státní pomoci.

Co ale stát ani centrální banka nemůže udělat, je z ničeho vyrobit chybějící reálné úspory, právě v čehož důsledku došlo ke krizi. Jediné řešení je přesunout reálné zdroje (pracovníky, materiál, výrobní linky, pozemky) do výroby blíže ke spotřebě, neboť to jsou právě výrobní fáze, které produkují to, co spotřebitelé nakonec nakupují. Projekty proto i nadále krachují a ekonomika potřebuje další a další stimuly, navíc větší a větší. Nezaměstnanost je stále vysoká, neboť reálné zdroje jsou vázány ve ztrátových projektech a nemohou se tedy přemístit do ziskových, které nevzniknou a tedy ani nenajmou nezaměstnané lidi.

Nejčastěji se v praxi stává kombinace prvního i druhého případu. Jak vidíme, jejich efekty jdou proti sobě. Státní „pomoc“ je ve skutečnosti jed a státní nečinnost je pomoc. Ale i tehdy, když stát provádí „protikrizová“ opatření, tak současně probíhají i tržní procesy, které postupně přemisťují reálné zdroje zpět do ziskových oblastí. Je tedy možné a většinou se stává, že navzdory státní „pomoci“ nakonec tržní řešení převládne a znovu se obnoví udržitelný růst. Pokud po nějaké době začnou banky opět vydávat fiduciary media, celý cyklus se opakuje - což je odpověď na naší první otázku z úvodu.

Abychom to shrnuli: problémem je ten boom, který není udržitelný. Bust neboli krize je jeho řešením. Boom je jen iluze růstu, protože v důsledku neexistence vyšší zásoby reálných kapitálových statků není fyzicky možné projekty dokončit. Ve skutečnosti schopnost ekonomiky vyrábět spotřební statky se nejen nezvyšuje, ale zmenšuje. Změkčovat dopad krize znamená odkládat řešení problému a současně problém mezitím ještě zhoršovat.  Hospodářský cyklus je způsoben peněžními faktory, které ale způsobí přesun reálných zdrojů (práce, půdy a kapitálových statků) do neudržitelných a prodělečných odvětví. Řešení spočívá v tom nechat tržní síly tyto reálné zdroje přesunout zpět tam, kde je jejich využití v souladu s poptávkou.

Na některé příklady z minulosti se touto teoretickou optikou podíváme v přístím článku a uvidíme, zda si naší teorii můžeme potvrdit i v praxi.