Více než rok po vypuknutí finanční krize se čínská ekonomika může těšit z návratu k předkrizovému růstu. Zatímco země západního světa se jen obtížně znovu staví na vlastní nohy, čínský HDP se meziročně zvýšil o skokových 8,9 %. Tamní ekonomika tedy zdá se z nejhorší krize od druhé světové války vyvázla poměrně snadno a podle mnohých dokonce silnější než dříve. To vše i přesto, že se musela vyrovnat s hlubokým útlumem exportu, který se v minulosti na růstu HDP podílel zhruba jednou pětinou.  

Zatímco celkový objem exportu zůstává v Číně nadále výrazně pod hladinou roku 2008, výpadek zahraniční poptávky dokázala velmi úspěšně nahradit poptávka domácí. Čínské maloobchodní prodeje již opět rostou meziročně o více než 15 %, průmyslová produkce se zvýšila o pětinu a hlavní motor růstu, investice, stoupají v městských oblastech meziročně nejrychleji za posledních šest let (33 %).

Čína se tedy jako mávnutím kouzelného proutku přenesla přes prudké přibrzdění ekonomického růstu a začíná opět zrychlovat. Skutečně je ale její hospodářský růst zdravý?

Hlavním motorem čínské ekonomiky se v minulých měsících stala obrovská snaha vlády podepřít za každou cenu slábnoucí domácí poptávku. K tomu se rozhodla využít tradičního receptu, tedy fiskální a úvěrové expanze, jež ale nesnese srovnání s čímkoli, co dosud předvedly země západního světa. Již koncem minulého roku čínská vláda naordinovala domácí ekonomice medicínu ve výši 580 mld. dolarů, což je v přepočtu kolem 15 % hrubého domácího produktu. Pro srovnání, vláda Spojených států rozhodla, že do ekonomiky napumpuje částku dosahující 5,6 % HDP. Tato obří injekce je ale stále jen malým popostrčením v porovnání s tím, čeho se čínská ekonomika dočkala díky úvěrové expanzi. Tu nastartovalo zrušení úvěrových stropů pro čínské banky a snížení úrokových sazeb, kterým se koncem minulého roku vláda s centrální bankou snažily znovu oživit úvěrovou aktivitu. To se jim skutečně podařilo. Jen v prvním čtvrtletí rozpůjčovaly čínské banky na 670 mld. dolarů, což je trojnásobek v porovnání s minulým rokem. Odhad nových úvěrů za celý rok 2009 se pak pohybuje kolem 1,5 bln. dolarů, přičemž limit pro nové úvěry do roku 2010 byl vládou nedávno stanoven jen o málo níže na 1,2 bln. dolarech. To je však v ostrém kontrastu s dřívějšími lety. Například v celém roce 2007 činil objem nových úvěrů pouhých 490 mld. dolarů a v roce 2008 byl jen o 150 mld. vyšší.

Až 80 % všech úspor a nových úvěrů spadá v Číně pod čtyři největší banky, které jsou vlastněny státem a tedy velmi úzce napojeny na čínskou vládu, která má hlavní slovo při výběru vrcholového managementu. Právě to je jeden z hlavních důvodů, proč úvěrová expanze proběhla zejména začátkem roku s tak ohromnou intenzitou, bez ohledu na to, že si zrovna čínská ekonomika procházela nejhlubším útlumem za posledních deset let. Zatímco každá jiná komerční banka by v této situaci byla nanejvýš ostražitá, čínské banky začaly rozdávat úvěry na požádání. Je více než pravděpodobné, že ve snaze zavděčit se vládním autoritám banky výrazně zmírnily svůj (již tak poměrně laxní) risk-management, aby mohly vyhovět požadavkům vlády, která se snažila za každou cenu podepřít ekonomický růst. Značný objem finančních prostředků navíc pravděpodobně skončil v rukou státních podniků, nebo firem, které jsou napojeny na lokální politiky a management poboček finančních ústavů v jednotlivých regionech. Banky začaly trh zaplavovat novými úvěry bez ohledu na to, kde tyto peníze skončí a budou-li financovat projekty, které mají šanci dosáhnout alespoň nějaké ziskovosti. Ve snaze splnit požadavky vlády navíc zřejmě dostávaly úvěry také firmy, které je zrovna nijak nutně nepotřebovaly. Například v prvním čtvrtletí obdržela vůbec největší úvěr v celkové výši 49 mld. dolarů státní letecká společnost China Aviation Industry, aniž by blíže specifikovala, jak hodlá těchto prostředků do budoucna využít. Jak uvedl v dubnu její prezident v interview pro čínský deník Economic Observer, jeho největší starostí je nyní to, jak tyto nové zdroje utratit, aby alespoň částečně přispěly ke zvýšení výnosů. Není přitom jediným manažerem s podobnými starostmi. Jak uvedl pro agenturu Bloomberg hlavní analytik Deutsche Bank v Hong Kongu Ma Jun, „v Číně je nyní řada podniků, které si půjčovaly nikoliv kvůli vlastní potřebě, ale spíše proto, že k tomu byly bankami přemluveny“.

Vstřebat toto ohromné množství nových úvěrů během tak krátké doby je problém i v tak velké a hladové ekonomice jako je Čína. Lze tedy jen stěží pochybovat o tom, že značná část nových peněz bude využita na financování zbytečných a prodělečných investic, případě k udržení životaschopnosti některých firem, které se dostaly do problémů díky výpadku zahraniční poptávky a bez pomoci by byly nuceny zkrachovat a propouštět.

V neposlední řadě byla velká část nových peněz, které si nenašly cestu do ekonomiky prostřednictvím investic, využita také k čisté spekulaci. Podle některých odhadů skončilo jen v prvních šesti měsících roku 2009 až 20 % ze všech nových úvěrů na čínském akciovém trhu. To poměrně dobře koresponduje s abnormálním růstem Šanghaiského akciového indexu, který si od loňského ledna do července připsal 90 %. Značná část finančních prostředků navíc našla svůj cíl také v nemovitostech, kde zabránila rodícímu se kolapsu realitního trhu. Ještě v minulých letech rostly ceny domů v 70 největších městech Číny meziročně o desítky procent. S příchodem krize však bublina splaskla a růst cen se zastavil, přičemž v největších městech začaly ceny domů výrazně klesat. Díky nastartování úvěrové expanze je však i tento negativní trend minulostí, a tak mohly ceny domů meziročně opět růst (+5 %). Krizi na předraženém trhu s nemovitostmi tedy bylo na poslední chvíli zabráněno. Spíše než vyřešena byla ale pouze oddálena.

Neprůhledné praktiky ve státem řízeném bankovním sektoru, které vedou k velmi pochybným úvěrům, podpoře neefektivních investic a inflačnímu boomu, jsou jen obtížně slučitelné se zdravým ekonomickým růstem. Nevyhnutelným důsledkem této politiky bude v dalších letech nárůst nekvalitních úvěrů v portfoliích bank, a to v daleko větší míře, než můžeme být svědky nyní v USA a řadě evropských zemí. V případě čínských bank by to rozhodně nebylo poprvé. Před šesti lety se Čína musela vypořádat s obdobným problémem, kdy se v důsledku silné, vládou řízené, úvěrové expanze vyšplhal podíl špatných úvěrů v portfoliu čtyř největších bank až na 40 %. Tehdy rostla v roce 2002 peněžní zásoba v Číně meziročně až o 21 %. Nyní se však zvyšuje již o 30 % a dosud nejeví sebemenší známky zpomalování.  

V roce 2004 zachránila banky vláda. Ty však stále disponují značným objemem nekvalitních úvěrů ve svých knihách, jejichž podíl klesá pouze díky enormnímu zvýšení celkového objemu úvěrů z poslední doby. Problémy roku 2004 jsou však malicherné v porovnání s tím, co může čínský bankovní sektor čekat za dva až čtyři roky, kdy mohou začít banky naplno pociťovat první dopady bezhlavého otevření stavidla úvěrové expanze. Až tehdy bude možná více patrné, že překotný růst čínské ekonomiky nestojí na pevných základech. Až tehdy bude možná jasnější, že jediné čeho čínská vláda svou protikrizovou politikou dosáhla, bylo bezbřehé plýtvání úsporami domácností, které v dobré víře svěřily plody své mnohaleté práce do černé díry čínského bankovního sektoru.