Podle řeckého premiéra George Papandreoua by měly Spojené státy pomoci Evropě v boji s „bezcharakterními spekulanty“, kteří zaplavili trhy a mohli by způsobit novou globální finanční katastrofu. Jak dále podotknul, Evropa a Amerika se musejí „jasně vymezit proti těm spekulantům, kteří se starají pouze o krátkodobé zisky a naprosto přehlížejí dopady svých rozhodnutí na celý ekonomický systém“. Podobná slova v minulých letech zaznívala z úst řady politiků. V Evropě pak nejhlasitěji z úst francouzského prezidenta Sarkozyho a podobné výroky zcela jistě nalezneme také na domácí scéně.

Stává se jakýmsi koloritem, že politici házejí vinu za své činy na jiné. Nejlépe pak ty, kteří se nemohou bránit, protože je vlastně nikdo nezastupuje. Kdo ale ve skutečnosti jsou tito spekulanti, kteří nám údajně tak škodí?

Především jsou to lidé. Lidé, kterým je přes veškerou různost společná jedna věc, a to snaha zlepšit svým jednáním svou současnou situaci. Tato vlastnost není společná pouze lidem, ale bez výjimky každé formě života na této planetě. Spekulantem je každý z nás. Rozhodneme-li se odložit letošní dovolenou a místo ní uspořit na novou pračku, je to proto, že ex ante očekáváme vyšší fyzický a duševní prospěch z užívání pračky, než jaký by nám nabídla dovolená. Výsledky svého jednání hodnotíme ex post a až tehdy rozeznáme, zda bylo naše rozhodnutí (spekulace) správné. Spekulantem je i majitel textilky, který plní své sklady teplým oblečením protože očekává tuhou zimu. Pokud se jeho předpoklad naplní, poslouží nejen sobě (vyšším ziskem), ale všem ostatním, kteří mají nyní dostatek teplého oblečení za cenu nižší, než by byla bez tohoto vizionáře. Pokud se však mýlí, spláče nad výdělkem.

Spekulantem je také akcionář, který prodá svůj podíl z důvodu nedůvěry v podnikatelský záměr firmy a za své finanční prostředky nakoupí podíl ve firmě, které věří více. Jsou-li jeho očekávání správná a první firma do roka zkrachuje, je to on, který si zaslouží odměnu. Dokázal totiž včas alokovat zdroje k firmě, která nyní díky jeho prozřetelnosti uspokojuje potřeby vrtošivého spotřebitele lépe a ve větší míře než zkrachovalá firma. A stejně tak je spekulantem věřitel, který prodává dluhopisy řeckého státu, jejichž cena je dle jeho názoru nadhodnocená. I on alokuje volné zdroje k investicím, kde poslouží lépe, nebo se jen chrání před hrozící ztrátou. Jeho cílem není zničit stát. Jeho cíl je vlastní nám všem – zlepšit svým jednáním svou současnou situaci (vydělat).

Nedává proto příliš smyslu chtít po „spekulantech“, aby upřednostňovali jakýsi „veřejný zájem“ před svým vlastním. Naopak nejlépe posloužit sobě a v konečném důsledku i ostatním mohou pouze tehdy, budou-li sledovat především zájem svůj. Přesunou-li své prostředky z méně do více produktivních investic, dělají tak nejen ku prospěchu svému, ale ku prospěchu všech.

Pozornost politiků by se proto měla soustředit jiným směrem. Napumpují-li centrální banky během pár měsíců ohromné množství nových peněz do finančního systému, je logické očekávat, že tyto peníze jednoho dne budou muset někde skončit. Je snad chybou finančníků, že se tento z nebe spadnuvší přebytek likvidity snaží umístit do nejslibnějších investičních příležitostí? Není to právě centrální banka a jí prováděná monetární expanze, která dodává dostatek munice ke spekulaci a vytváření prudkých cenových výkyvů? A konečně, nejsou to samotní politici, kteří k těmto spekulacím svou neschopností stabilizovat veřejné finance poskytují vynikající příležitost?

Jak by se choval ctěný čtenář, jakožto věřitel dlužníka, který si projídá budoucnost? Pravděpodobně by také spekuloval.