Mises.cz

Mises.cz

Bydlení dělníků versus vesničanů v dlouhém 19. století: nástin (II/III)

V tomto díle se zaměříme na bydlení vesničanů v 19.století. Mimo odborné literatury nám mohou být dobrou ukázkou i známé skanzeny.

Vesnické bydlení nižších vrstev v dlouhém 19. století v naučné literatuře

Vesnické bydlení nižších vrstev v 19. století je popsáno v různé odborné či naučné literatuře. Můžeme začít průvodcem z nakladatelství Academia "Skanzeny České a Slovenské republiky". Zde se lze dočíst například o sušce lnu (pazderně) ze skanzenu na Veselém kopci. Suška sloužila k sušení lnu. To bylo poměrně nebezpečnou záležitostí z hlediska vzniku požáru, a proto vznikl tento typ objektu, který se stavěl dále od usedlostí. Přičemž však: "V minulosti byly sušky obývány nejchudší vrstvou obyvatelstva." [22] Šlo však o extrémnější formu bydlení. Jinde se zde lze dočíst něco k hygienickým podmínkách bydlení. Chalupa z Herálce pod Žákovou horou z roku 1821 obývaná drobnými zemědělci vykazuje mimo jiné následující: "Obytná i hospodářská část jsou pod jednou střechou vzájemně propojené, takže za nepříznivého počasí mohli obyvatelé obsloužit hospodářská zvířata aniž vyšli ven. Ze síně byl přístupný chlév, komora, obě světnice a otevřené ohniště s ústím do pece." [23] Tento tzv. jednotraktový dům byl velmi častým typem obydlí nižších vrstev obyvatelstva na vesnici.

Zajímavé údaje najdeme i v knize "Průvodce českou historií: Vesnice" od autorů A. a V. Vondruškových. Podle nich komora v(e) (venkovských) domech nebyla vytápěna a sloužila pro ukládání různých zásob a předmětů, byla často bez oken, někdy i s okny. A: "Komora se často využívala také jako ložnice rodiny hospodářova syna či svobodných členů domácnosti." [24] To nás bude zajímat především v dalším výkladu. Pro oblast Šumavy autoři uvádějí, že: "V mimořádně mrazivých dnech brali lidé k sobě do tepla dobytek a drůbež (jako běžná praxe se to uvádí ještě nakonci 18. století ve zprávách komisařů a u chudších chalupníků, doloženo i v 19. století)." Někdy byla na půdě jinak poměrně velkých šumavských domů vestavěná prostá komůrka (bez vytápění), která většinou sloužila pro výměnkáře anebo jiného člena rodiny [25]. O rozměrech obytných částí domů se v této knize dozvíme spíše jen obecné údaje. Na Křivoklátsku byly původní plochy světnic mimořádně rozlehlé (doložena plocha i 50-60 m2), od 18. století se pak začaly poměrně často rozdělovat [26]. Ve valašských vesnicích se stavěly především přízemní roubené domy, z nichž mnohé měly až do konce 19. století dymné jizby. V rámci celých Čech i Moravy právě na Valašsku přežívaly nejdéle tyto archaické typy vesnických staveb a způsoby bydlení. "Valašské domy byly většinou trojprostorové; pod jednou střechou se vedle sebe nacházela světnice, síň a komora (případně místo ní chlév). Ve vyšších horských polohách se však ještě v 19. století objevovala i jednodušší a starobylejší forma dvouprostorového domu, kdy byla pod jednou střechou jen jizba a vedle ní komora či chlév. To byl celý dům." [27] Pro vysvětlení dymná jizba je: "obytná místnost domu, v níž je umístěno otevřené ohniště, z něhož kouř uniká otvorem ve stropě, ale také okny a dveřmi." [28] Člověk tedy pobýval v kouři.

Někdo by mohl namítnout, že vesničan bydlel ve vlastním a dělník a jiní představitelé městských nižších vrstev pouze v nájmu. Na tom jistě často bude pravda, i když nájem znamená často snadnější přestěhování za prací. Ovšem i na vesnici byli lidé, kteří bydleli v nájmu. P. Hora-Hořejš uvádí pro zemědělské nádeníky, že pokud nebyli najímáni jen příležitostně, tak jim statkář poskytoval i ubytování. V tak řečené ratejně: "Připomínala spíš stodolu, než lidské obydlí. Vesměs v ratejně žilo-bydlelo několik rodin. Dodnes se užívá rčení "zima jako v ratejně". Svobodný nádeník raději spal v maštali, vždyť byl alespoň v teple a měl tam navíc klid, protože dobytek se mezi sebou nehádal." Deputátníci, kteří bydleli na velkostatcích trvale, měli zdarma byt. Prý však zajisté jednu holou místnost [29]. J. Machačová a J. Matějček uváděli pro zemědělskou čeleď: "Úplná nemajetnost kromě oděvu a drobných předmětů. Mzda převážně v naturáliích, možnost našetřit si několik málo zlatých a naturálie (výbavu, zvířata)." [30] O vlastnictví bydlení však ani zmínka.

Vesnické maloměsto

Bydlení v prostředí vesnického maloměsta podává ve svých pracích o České Třebové regionální historik M. Šebela. Dodnes lze narazit v tomto městě na vesnické roubenky, umístěné doslova pár metrů od hlavního náměstí, které má zhruba 16 tisících obyvatel, a které se z venkovského městečka vyšvihlo díky rozvoji železniční dopravy a tovární výroby velikostně na úroveň menšího okresního města.

Šebela pro příklad cituje ve své knize jistého Jaroslava Hubálka, který popisuje byty zaměstnanců státních drah jako (zřejmě jde o popis vztahující se k začátku 20. století): "Dosti rozměrný byt s pěknou vyhlídkou na okolní lesy a vrchy má přidělen i kus zahrady s altánem, který stíní starý silný jírovec." [31] O to nám zde však nejde.

Zajímavější je třeba Štarmanova chalupa na Zámostí, která je popsána takto: "Stavení mívalo původně jedinou obytnou místnost a klenutý chlév pro kozy." [32] Zajímavé je také to, co autor píše o chalupě Plocově č. p. 300: stavení bylo připomínáno roku 1839, roku 1903 došlo k uzavření trhové smlouvy mezi manžely Duspivovými jako prodávajícími a Antonínem Plocem, tkalcem, a jeho manželkou Josefou, roz. Duspivovou (dcerou manželů Duspivových), co kupujícími. Ve smlouvě stojí, že: "Bez srážky a ceny trhové vyhražují si páni manželé Josef a Barbora Duspivovi v prodaném stavení po sebe doživotní bezplatný byt v menší světničce a užívání chléva při ní se nalézajícího, v komoře místo pro brambory, společné užívání stodůlky a kromě velké světnice společné užívání všech ve stavení tom se nalézajících místností, což kupující trpět se zavazují." Dle přiloženého výčtu zde bydlelo před úmrtím otce rodiny (An. Ploce) sedm lidí. Po manželově smrti, aby si vdova nějakou korunu přivydělávala, pronajímala jednu světnici v chalupě zedníkům, tkalcům a jiným řemeslníkům přicházejícím do Třebové za prací [33]. Jak vidno, tak ani ve venkovském (či přesněji skoro venkovském prostředí) neplatilo to, že by lidé bydleli jen ve vlastním.

Maškova roubená chalupa č. p. 276 postavená roku 1778 se skládala ze dřevěné verandy, dřevěného suchého záchoda, malé komůrky k uskladnění uhlí, malé světničky sloužící později jako kuchyň, hlavní obytné světnice a ještě jednoho malého sklípku. Stropy ve stavení byly všechny nízké, trámové. Autor k této chalupě uvádí, že manželé Maškovi žili i se synem v malé světnici o rozměrech cca 2 x 2 m, zatímco hlavní obytnou světnici obývali Kovářovi, rodiče paní Maškové. Teprve po jejich úmrtí se bytové podmínky Maškových zlepšily [34]. Výpočtem dojdeme, že manželé Maškovi se synem disponovali pouze 1.3 mobytné plochy na osobu. Zajímavá je také informace k chaloupce Robově č. p. 334. Ta měla jen jednu obytnou světnici s podlahou z udusané hlíny a připomínala se již roku 1814. V této chalupě měli kozli i slepice volný přístup až do světnice [35]. Autor uvádí i příklad obydlí těch nejchudších. Byla jím dřevěná chatrč v opukovém lomu, který byl nedaleko českotřebovské rotundy: zčásti vyhloubená ve svahu a přilepená ke skalní stěně, postavená z prken, plechů, starých cihel a různého jiného materiálu, který se dal zdarma obstarat. Ovšem její obyvatelé byli stiženi prý kořalečním morem [36]. Nešlo tedy běžně o typické bydlení.

Skanzeny
Rožnov pod Radhoštěm

Rožnov pod Radhoštěm je vlajkovou lodí mezi skanzeny Českých zemí. Značnou část skanzenu tvoří budovy z 19. století v retardované podhorské a horské oblasti Valašska. Jeden ze zde vystavených domů představuje dům "bezzemka" (č. p. 70), ten je: "Ukázkou obydlí nejchudší společenské vrstvy, žijící ve valašské vesnici, je velmi skromná chalupa z Leskovce u Vsetína. Tento dům "bezzemka", člověka, který nevlastnil žádnou půdu, byl typem chalupnického obydlí, poměrně rozšířeným v celých západních Karpatech. Dvojdílný půdorys s miniaturní jizbou a síní dával k dispozici pouze pět a půl metru čtverečního obytné plochy, protože třetinu prostoru zabrala pec." Chalupa byla postavena v polovině 19. století z již použitého dřeva. V této chalupě mělo žít po skončení 1. světové války sedm lidí. Část osazenstva spávala v podstřeší nad chlévem, kde byly umístěny postele [37]. Otázkou je, zda se tam dalo spát i v zimě, které v té době byly dosti tuhé. Výška obytné místnosti je 2.15 metru [38]. Jizbou se na Valašsku rozumí ve většině případů běžná světnice a ne tedy nutně dymná jizba, tak je tomu až na vyjímky i v této stati v případě tohoto regionu. Výpočty při sedmi obyvatelích dojdeme k následujícím závěrům: 0.8 m2 obytné plochy na osobu a 1.7 m3 na osobu obytného prostoru (ve skutečnosti o něco více, neboť pec nevyplňuje celý prostor mezi podlahou a stropem). Takovéto údaje zní docela neuvěřitelně! I když zřejmě byly platné jen pro tužší zimu.

V tomto skanzenu najdeme další objekty, kde žily vesnické nižší vrstvy. Například chalupa č. p. 41 ze Študlova (u Valašských Klobouk). Jde o kopii usedlosti z roku 1816. Tuto roku 1929 prodali tehdejší majitelé manželé Čížovi manželům Lukaštíkovým, kteří měli čtyři děti: "Společně tak žily pod jednou střechou dvě rodiny bez příbuzenského vztahu." [39] Zřejmě zde tedy bydlelo nějakou dobu osm lidí. Ke všemu se zde ještě během zimy v jizbě vyráběl šindel (v létě se vyráběl venku) [40]. Dle sdělení Valašského musea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm má jizba této chalupy rozměry 4.25 x 4 metry a necelou 1/4 zabírá pec. Komora má pak rozměry 2.38 x 1.71 metru [41]. V dnešní expozici jsou komory představeny jako skladovací, ale není vyloučeno, že v některé generaci v nich někdo mohl přespávat (viz i dále). Uvažujeme-li, že v době, kdy v tomto domě bydlelo osm lidí, se komora používala k bydlení, tak dostaneme obytnou plochu (bez chodby, čili síně) asi 21 m2. Bez pece jen asi 17 m2. Na osobu by pak připadalo 2.65 respektive 2.1 m2 obytné plochy. Výška obytné místnosti činí 2.25 metru (středem místnosti prochází 3 stropní trámy cca 20x20 cm - ty však v tomto a ani v dalších výpočtech neuvažujeme, jde ostatně jen asi o 0.5 m3) [42]. Vesnické domy měly obecně menší výšky místností než městské domy. Pokud to tedy spočteme, tak dojdeme k tomu, že na osobu připadalo 6 m3 respektive 4.7 m3 obytného prostoru. Druhý údaj bude ve skutečnosti o něco vyšší, protože pec nevyplňuje úplně celý prostor mezi podlahou a stropem a zabírá necelou čtvrtinu jizby.

Dalším objektem je chalupa z Prlova (u Vizovic) č. p. 24, ta patří k nejstarším zachyceným formám roubeného domu (měla by být tedy originálem), obytná část se sestává z jizby, malé komory a vstupní síně [43]. Rozměry jizby zde jsou následující 4.2 x 3.89 metru, z toho 1/4 zabírá pec, komora má rozměry 1.84 x 2.4 metru. Výška obytné místnosti je 2.49 metru [44]. Výpočtem dojdeme k ploše obytné plochy (jizby a komory) 20.75 m2 (po odečtu pece 16.7 m2). A objem obytného prostoru činil 51.7 m3 (po odečtu pece 41.5 m3). Pokud zvolíme hypotetický počet obyvatel čtyři, tak dostaneme následující údaje: 5.2 m2 obytné plochy na obyvatele a 12.95 m3 obytného prostoru na obyvatele. Budeme-li počítat s tím, že pec zabírá 1/4 plochy jizby, tak dojdeme k následujícím údajům: 4.2 m2 obytné plochy na obyvatele a 10.4 m3 obytného prostoru na obyvatele. Druhý údaj bude ve skutečnosti o něco vyšší, protože pec nevyplňuje úplně celý prostor mezi podlahou a stropem.

Další stavbu nižších vrstev v tomto skanzenu představuje Blinkova chalupa č. p. 289 z Horní Bečvy - Janinovy lúky (u Rožnova p. R.). Jde o originální stavbu z roku 1834 s jednou obytnou jizbou, průchozí síní a komorou. Ve 20. letech 20. století zde bydleli dva bratři: jeden bydlel v jizbě a druhý v temné komoře. První si nadto v zimě přivydělával podomáckou výrobou a prodejem šindelů. Šindele strouhal v jizbě. Vybavení obou místností je dle citovaného pramenu chudé, což koresponduje i s vystavenou realitou [45]. Rodina Blinkova tuto chalupu obývala ve čtyřech generacích, tudíž je pravděpodobné, že zde bydleli oba bratři původně se svými rodiči. Jizba má rozměry 4.5 x 4.25 metru, z toho zabírá necelá 1/4 pec, komora má rozměry 4.25 x 2.1 metru a výška obytné místnosti je jen 2.05 metru [46]. Výpočtem dojdeme k ploše obytné plochy (jizby a komory) 28.05 m2 (po odečtu pece 23.3 m2). A objem obytného prostoru činil 57.5 m3 (po odečtu pece 47.8 m3). Pokud zvolíme počet obyvatel čtyři, tak dostaneme následující údaje: 7 m2 obytné plochy na obyvatele a 14.4 m3 obytného prostoru na obyvatele. Budeme-li počítat s tím, že pec zabírá skoro 1/4 plochy jizby, tak dojdeme k následujícím údajům: 5.8 m2 obytné plochy na obyvatele a 12 m3 obytného prostoru na obyvatele. Druhý údaj bude ve skutečnosti o něco vyšší, protože pec nevyplňuje úplně celý prostor mezi podlahou a stropem. Konečně je zde chalupa z Nového Hrozenkova (u Karolinky) č. p. 205: obytná chalupa (kopie původního objektu) má téměř čtvercovou jizbu (3.5 x 3.8 metru), kterou osvětlují dvě malá okna a jejíž velkou část zabírá pec s "kútem" a sporákem, podlaha je hliněná, stejně jako ve vstupní síni a malé skladovací komůrce. Chalupa patřila k nejmenším obydlím v Novém Hrozenkově. Roku 1869 zde bydlelo šest lidí z části bez příbuzenského vztahu (noví a původní majitelé). Interiér dokládá bydlení slabších sociálních vrstev 2. poloviny 19. století a je vybaven velmi prostými, často po domácky zhotovenými kusy nábytku. Malá komora měla sloužit ke skladování potravin, kuchyňského nářadí a k odkládání sezónního svrchního šatstva [47]. Nezdá se, že by tedy tato - od pohledu odpravdu malá - komora sloužila ke spaní, ale úplně vyloučit to nelze. Každopádně bez ní činila obytná plocha jizby 13.3 m2, což je jen 2.2 m2 obytné plochy na osobu. Pokud budeme počítat s tím, že pec zabírá "obvyklou" 1/4 plochy, tak dojdeme k obytné ploše na osobu jen cca 1.7 m2.

Uveďme ještě pár věcí k hygieně a kultuře bydlení ze zde citované knihy H. Cviklové a kolektivu "Valašská dědina". V kapitole, která se věnuje chalupě z Lužné (u Vsetína), se píše o vstupních dveřích: "V jejich spodní části je výřez pro slepice, kterým vcházely do domu a na půdu, kde měly hřad i hnízdo." A dále: "U pece je místo upravené pro přenocování zvířecích mláďat, která se brávala do jizby v zimě za velkých mrazů. Osvětlení jizby zajišťují malá okna, jež byla původně pevná, neotvírala se. Proto je při ohništi další, stále otevřený otvor pro přivádění vzduchu. Jizba se odvětrávala dymníkem nebo dveřmi. Podlahy v prostorách domu jsou z dusané hlíny..." [48] Jak jsem se dozvěděl při své návštěvě skanzenu v Rožnově v červnu 2014 od jednoho z průvodců, tak původně byla skustečně některá okna v chalupách pevná bez možnosti otevření. K tomu se ještě níže vrátíme.

Jak je patrné z výše uvedeného, tak hodnota přelidněnosti obydlí udávaná výše jako více než dvě osoby na místnost, zde v uvedených případech není většinou dodržena. I zde je patrné, že někteří obyvatelé nebydleli ve vlastním (viz chalupa ze Študlova). Konečně hygienická úroveň bydlení a kultura bydlení se zde zdá býti celkem bídná.

Přerov nad Labem

V poměrně velkém skanzenu v Přerově nad Labem se nalézá i obydlí bezzemků č. p. 57 z Dymokur. Toto stavení mělo vedle příslušenství jednu světnici o rozměrech 3.8 x 3.85 metrů a poměrně velkou komoru 3.25 x 3.85 metru. Chalupa (nazývala se spolu s ostaními podobnými chalupami jako trhanice) měla vzniknout někdy ke konci 18. věku a kolem roku 1912 byla stavebně upravena, ve světnici byl tehdy zřejmě zřízen sporák [49]. Podle vzpomínek obyvatelky této chalupy na dobu 30. let 20. století a dobu tzv. Protektorátu byla již v chalupě zavedena elektřina, ale chyběla voda, pro ni se chodilo k obecní pumpě. Dále je z těchto vzpomínek patrné, že v chalupě žila tříčlenná rodina, a že veškerý život v chalupě se odehrával ve světnici, kde spala i celá rodina. Komora sloužila jako skladiště pro ukládání zavařenin, šatstva, nepotřebného nábytku a jiných předmětů. V komoře se proto ani netopilo [50]. Výpočtem dojdeme, že na jednoho obyvatele připadlo 4.9 m2 (14.63 m2 / 3 osoby) obytné plochy (sporák neuvažujeme). V dřívější době musela být ve světnici pec, která zabrala odhadem 1/4 plochy, pak by připadlo při řekněme opět třech obyvatelích na jednoho obyvatele jen 3.7 m2 obytné plochy.

Travičná

Malý skanzen (koliba) u Travičné v Bílých Karpatech (blízko Tvarožné Lhoty u Strážnice) má mezi objekty repliku kopaničářského domu z 19. století, který byl dvojprostorový, což bylo v té době již pro většinu oblastí Českých zemí anachronismem. Popis vystavené chalupy tvrdí, že: „V takovém domě se žilo i pracovalo. Vyráběly se nástroje, třídily plodiny a přes zimu se žilo i se zvířaty (mláďata či nemocné).“ [51] Rozměry obytné části domu jsou zvenku asi 5 x 8 kroků, ale dle sdělení průvodce je replika lehce menší, než byl originál. Čítám tedy rozměry asi 8 x 5 metrů uvnitř, čili 40 m2. Opět zde byla pec, takže hádám, že obytná plocha byla si 30 m2. Při čtyřčlenné rodině připadalo na obyvatele 7.5 m2 obytné plochy (bez zvířat a případných pracovních pomůcek). Při pěti lidech, respektive šesti, by to bylo 6, respektive 5 m2. Pro tzv. Moravské Kopanice platilo, že: "S ohledem na svou chudobu si obyvatelé stavěli jen malé usedlosti, často jim stačil pouhý dvouprostorový dům, kde byla pod střechou jizba a studená síň (pitvor). Při nepříznivém počasí tu běžně žili ještě v 19. století v jizbě se svým dobytkem a drůbeží." [52] V tomto skanzenu se nachází i kopie zemnice, která představuje: "Primitivní obydlí sezónních dělníků v horách či nejchudších lidí. Pouze 12 m2 stačilo někdy i sedmi lidem k přežití tuhých zim.“ [53] V tomto případě tedy připadalo na obyvatele 1.7 m2 obytné plochy. Výšku vnitřku stavby odhaduji sotva na 2 metry, což by dávalo 3.4 m3 obytného prostoru na obyvatele. Předpokládám, že šlo však spíše o extrémnější formu bydlení.

Skalní byty

Zvláštními případy bydlení nižších venkovských vrstev jsou skalní byty. Takový skalní byt je dodnes zachován na Kokořínsku v obci Lhotka u Mělníku. V této oblasti byla řada takovýchto bytů. Skalní obydlí se nalézá i ve Zderazi nedaleko Skutče. Jistě značným problémem těchto obydlí musela být za často vlhkost. Bližší údaje k těmto obydlím ovšem nemám.

 

[22] Dvořáček, s. 100. Podobně viz i s. 102 nebo Vondruškovi, s. 174.
[23] Dvořáček, s. 104.
[24] Vondruškovi, s. 73.
[25] Ibid, s. 82.
[26] Ibid, s. 88.
[27] Ibid, s. 109-110.
[28] Ibid, s. 53.
[29] Hora-Hořejš, s. 28-29.
[30] Machačová, s. 158.
[31] Šebela, s. 9.
[32] Ibid, s. 38.
[33] Ibid, s. 44.
[34] Ibid, s. 56.
[35] Ibid, s. 60-61.
[36] Ibid, s. 53.
[37] Cviklová, s. 8-9 a 15.
[38] Radek Bryol, mail 21. VII. 2014.
[39] Cviklová, s. 16 a 20.
[40] Ibid, s. 20.
[41] R. Bryol, mail 3. VII. 2014.
[42] R. Bryol, mail 21. VII. 2014.
[43] Cviklová, s. 44.
[44] R. Bryol, mail 3. a 21. VII. 2014.
[45] Cviklová, s. 21.
[46] Bryol, mail 3. a 21. VII. 2014.
[47] Cviklová, s. 63.
[48] Cviklová, s. 24.
[49] Jana Hrabětová mail z 3. VII. 2014.
[50] Bernard, s. 109-111.
[51] Koliba Travičná, návštěva dne 25. V. 2014.
[52] Vondruškovi, s. 112.
[53] Koliba Travičná, návštěva dne 25. V. 2014.

Původně vyšlo zde.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed