Bydlení dělníků versus vesničanů v dlouhém 19. století: nástin (III/III)

Mises.cz: 18. září 2015, HynekRk, komentářů: 1

Bydlení venkovanů v krásné literatuře - příklad Karla Klostermanna

Zajímavý popis vesnického obydlí z oblasti Šumavy podává spisovatel Karel Klostermann ve své povídce "Zmizelá osada". Nejde zde o zjišťování obytné plochy na osobu a podobně, ale jde zde o bytovou (ne-)hygienu a zvyky obyvatel. Konkrétně zde jde o obydlí, která měla sloužit k téměř celoročnímu obývání zhruba po dobu 5 - 10 let, a to dřevařům pracujícím na těžbě dřeva. Šlo rámcově o dobu poslední třetiny 19. století. Autor prvně zmiňuje, že okna v chalupách byla malinká a jejich okenice byly uvnitř přibity ke stěně, nedopouštějíce otvírání. Dále: "Vnitřek takové chaty je zajímavý a podává důkaz, že po stránce bytové člověku není třeba, aby se domáhal zvláštního pohodlí, neřku-li přepychu; sluší se naopak pochybovati, že lidé, kteří ještě v naší vlasti v době kamenné, před mnoha tisíci lety, měli menších potřeb. Kdyby sem byl došel člověk, jenž by bydlícím zde byl řekl, že jsou na světě požadavky zdravotní, které se vztahují na lidské obydlí, že například člověku jest třeba čistého vzduchu a světla, aby zdraví jeho nebralo škody, nebyli by mu dojista ani porozuměli, tím méně pak uvěřili; byl-by mu vůbec kdo byl odpověděl, byl by promluvil asi takto: Zdrávo, že tady není? - vždyť je tu teplo i v zimě, když venku sníh a zmrzlé vodní páry doléhají na stromy... A, ježto je teplo, je tady zdrávo; nezdravý je pouze vzduch, zvláště, fouká-li člověku do úst. Ale toho tu není, v našich světnicích nikdy není průvanu, leda otevřou-li se dvéře, aby vyšel kouř, jehož se tu a tam trochu nahromadí od otevřeného ohniště, při němž se vaří, čímž se zároveň taky topí. Ale aby kouře bylo tolik, že by člověk se mohl udusit, to se zřídka kdy přihodí, protože strop nad ohništěm má díru, a střecha má taky otvory, jimiž přebytečný kouř odchází; třeba jen dohlížet, aby sníh nezalehl tyto otvory, a v tom už se vyznáme... Světlo, - copak není u nás dost světla? My muži jsme beztak celý den v lese a za dne doma jen tehdy, zažene-li nás v zimě vánice. Ale jak ve dne, tak i po západu slunce vidíme dost. Vždyť hoří oheň na krbu - říkají mu krb, tomu svému ohništi, upravenému na hromadě velkých placatých, velice primitivně urovnaných, někdy trochu malty, obyčejně hlínou spojených kamenů, přesně uprostřed světnice - a tento oheň dává přece dostatek světla, třeba trochu plápolalo a trochu poskakovaly a tancovaly předměty, na něž padá." [54] Nutno podotknout, že topení bylo tehdy velmi drahé, a tudíž snaha ušetřit maximum tepla dávala zejména v horských oblastech z přísně ekonomického úhlu pohledu smysl. Jak je také patrné, tak tyto domy měly dymnou jizbu.

Zajímavý je i popis interiéru takovéhoto "přepychového" obydlí, je zde opět něco k hygieně. Postel vypadala následovně: "...jakási dřevěná přihrádka, asi půl metru vysoká a taktéž široká, podobající se žlabu, z níž vyčuhují trsy slámy a sena, a po níž leží rozválené podušky, peřiny a houně. Toť lože. Obyvatelé chýše spí na něm druh za druhem po jeho délce, takže hlava druhého spočívá v nohou prvního; jen děti spí po dvou vedle sebe." Dále: "Přece matně se vám dostaví pomyšlení, jak je tu v zimě, kdy často po několik neděl slunce se neukáže, kdy sníh krouží a husté mlhy se valí, tak že i venku panuje věčné šero. Dusno je tu a horko, že dech se vám zaráží, a na nos dorážejí různé zápachy, z nichž žádný nepřipomíná ani růží, ani na mateřídoušky; za to nejsilnější z nich budí ve vás představu, že jste se octli náhle v udírně; oči vás pálí a slze se vám vyroní. A to ke všemu ještě ani oheň nehoří na krbu a dvéře jsou otevřeny." [55] Zajímavé je, že k obživě autor uváděl, že: "Z toho všeho je zřejmo, že dřevorubci na Šumavě dobře se živili, neskonale lépe, než chudý dělný lid v Krušných a v Orlických horách, v Krkonoších a v Pojizeří [56]. Pro zajímavost dodejme, že dětská práce byla tehdy obvyklá, protože party dřevorubců pracovaly pohromadě, s muži často i ženy, dívky a dorostlejší děti. Práce byla přitom úmorná a trvala od prvního zásvitu ranního až do západu slunce." [57]

Něco podobného uvádí Klostermann i v povídce "Selhalo: Šumavská črta", kdy vnikání vzduchu do světnice bylo dle názorů všeobecně běžných zdravotní závada prvního řádu, mnohem horší než přetopení, páry a puch, naplňující obývaný prostor a všeliká nečistota." [58] Taktéž je zde uvedeno, že prostor v domě zabírala i domácká výroba: v citovaném případě šlo o soustruh na točení zátek [59]. V této povídce také hlavní hrdinové bydlí z počátku v nájmu a nikoliv ve vlastním.

Podobně Klostermann popisuje chatrče dřevorubců ve svých "Črtách ze Šumavy: 1890": "Pak půjdeme kolem všelijak roztroušených chatrčí dřevorubců. Jsou to malé, až nepatrné domečky, ve kterých světlo a vzduch je spíš na obtíž. Okénka o ploše necelé čtverečné stopy jsou důmyslně zatarasena. Nedají se otevřít, aniž by se rozbila. Vnitřek chatrčí je nevábný; lidé i zvířata žijí společně v jedné místnosti, kouř z ohniště uniká přímo dveřmi a střechu chrání před nárazy vichřice těžké kameny." [60] Dále k tomu dodává: "Nikomu neradím, aby vyhledal opuštěnou dřevorubeckou chatrč v lese a uvelebil svou únavu na mechovém lůžku. Sám jsem v podobných případech zůstal raději pod širým nebem a ani blížící se bouře mě nepřinutila schovat se pod střechu chatrče. V její atmosféře může žít jen domorodec [61]. Jinde zmiňuje tropické ovzduší v chatě a je zde i uvedeno vykuřování místnosti kravským hnojem [62]. Na jiném místě v této knize je opět informace o tom, že se okna nedala otevírat: "Otvírat okna tedy zaboha nesmíme, neobvykle útlocitná povaha dřevorubců a jejich i v zimě naboso pobíhajících ratolestí by to nesnesla. Z toho důvodu jsou okenní rámy přitlučeny dlouhými hřeby k trámům a otevřít je bez kleští a dláta by se nikomu nepodařilo." [63] U K. Klostermanna nejde o vyjímku, podobné skutečnosti se lze dočíst i třeba v jeho "V ráji šumavském" či "Ze světa lesních samot". Klostermannovo beletristické dílo je v jednom vědeckém pramenu ohodnoceno jako dílo obsahující velmi věcné zpravodajské pasáže [64]. Za čož byl mimochodem autor současníky peskován.

Bydlení venkovanů v krásné literatuře - příklad Josefa Lady

Dalším z autorů, který se zanechal popis bydlení venkovských nižších vrstev, byl známý malíř a i schopný spisovatel Josef Lada. Tento zanechal vzpomínky na svůj život pod názvem "Kronika mého života". V těchto vzpomínkách popisuje vesnické obydlí v obci Hrusice, v němž strávil své mládí (Ladův otec byl švec): "Náš starý domek číslo 15 stál pod mírným svahem, takže skoro celá jeho zadní boční zeď byla opřena o násep hlíny. V baráčku byla jediná obytná světnice, malá síňka, chlév, stodůlka a menší chlívky pro husy a čuníka. Ze síňky se vcházelo nejen do světnice, ale i do chléva. Za barákem byla malá, ale útulná zahrádka. V jediné světnici se vařilo, spalo a provádělo obuvnické řemeslo. Spalo tu někdy nejen šest členů rodiny, ale často ještě pocestný, nad nímž se otec ustrnul, když v celé vsi nemohl sehnat nocleh." [65] Lada uváděl, že chalupa nebyla v dobrém stavu: krovy a stropní trámy byly ztrouchnivělé, že musely být venku i ve světnici podpírány sloupy. Zmiňuje i vysokou vlhkost ve světnici: "V létě býval proto ve světnici milý chládek, ale v zimě se kamenné zdi tak potily, že ze stěn tekly celé potůčky vody. Od toho se nám kazil chudý nábytek, obrázky na stěnách a šatstvo v almaře." Podlahu tvořila jen udusaná mazná hlína, v níž si autor dělal rybníček, který napájel vodou ze stěn [66]. Lada také vzpomínal na to, že jeho starší bratr jednou propadl ztrouchnivělým stropem do chlíva [67]. Nebo i na to, že jejich kráva se dostala někdy z chléva i do světnice a tam nadělala plno škod [68]. Autor udával jako za zdroj stálého vlhka to, že v jednom koutě světnice bylo pořád plno konví s vodou a putýnky s pitím pro krávy. Vliv na vlhkost však mohl být dán i svahem za domem anebo i nedostatečným větráním.

Závěr

V závěru nejprve podáme krátké shrnutí (většiny) obytných ploch a obytného prostoru na osobu, které byly zjištěny v textu výše. Začneme bydlením nižších vrstev v rozvíjejících se městech a jejich aglomeracích. Zaznamenané, spočtené a odhadnuté hodnoty jsou vzestupně řazeny následovně: 0.8-1.3 m² / - ; 1.6 m²/ 4.8 m³; 2.2 m² / 6.6 m³; 2.3 m²/ 7 m³; 2.4-3.1 m²/ - ; 2.7 m²/ 8.1 m³; 3.15 m² / -; 4 m² / -; 4.1 m² / 12.3 m³; 5.9 m² / 16.4 m³ a 7.1 m² / 21.3 m³. Dozorecké byty z Ostravska a byty tamtéž z let 1906 až 1917 jsem zde nebral v úvahu. Rozptyl hodnot je i tak celkem velký. U vesnického bydlení jsou zaznamenané, spočtené a odhadnuté hodnoty vzestupně řazeny následovně: 0.8 m²/ 1.7 m³; 1.3 m² / -; 1.7 m²/ -; 1.7 m²/ 3.4 m³; 2.1 m²/ 4.8 m³; 4.2 m²/ 10.4 m³; 5.8 m²/ 12 m³; 4.9 m² (3.7 m²) /- a 5-7.5 m²/-. Opět je zde celkem značný rozptyl. Zvláště uvážili bychom třeba výše zmíněné Křivoklátsko, což zde však nečiníme. Takové srovnání nelze brát samozřejmě obecně, ale vztahuje se na námi zjištěné údaje a je tedy spíše ilustrační. Jak je vidět, tak dokonce v těchto případech spíše vítězí bydlení nižších vrstev městských nad těmi vesnickými (maloměstskými). Domnívám se, že to však není až tak podstatné a někdo jiný by mohl přijít k údajům opačným. Ostatně, pokud bych porovnával nejlepší výsledky vesnického bydlení s nejhoršími výsledky městského bydlení nižších vrstev, tak se bude jevit to druhé bydlení horším. Připusťme klidně, že obojí bydlení je, co se týká ploch a prostoru, relativně podobné. Dále se zdá, že zde uvedený popis vybavení a hygieny a kultury bydlení ve vesnickém prostředí je horší než u městského prostředí či maximálně podobný.

Shrneme-li to, tak je patrné, že venskovské bydlení nižších vrstev na zde uvedených případech nebylo často o mnoho lepší, než bydlení nižších vrstev (dělníků, horníků atd.) v rozvíjejících se městech a jejich aglomeracích. O nějaké obecné paušalizaci městských nižších vrstev nelze dle mého názoru ohledně otázky bydlení moc mluvit. To samozřejmě neznamená, že se takové případy nemohly někdy vyskytovat. Jak je také patrné, tak ani vždy neplatilo, že chudý obyvatel vesnice či venkovského města bydlí na rozdíl od chudého občana města ve vlastním. Je také možné, že některé zvyky (vzory chování) z venkovského prostředí se přenášely alespoň v první generaci do měst, kde mohly vyvolat nežádoucí účinky (viz zmínka o domovním řádu v Ostravě). Je klidně možné, že větší vlhkost v dělnických bytech mohla být částečně způsobena absencí dostatečného větrání místností. Problémy s hygienou mohly být i v případě chovu užitkového zvířectva. P. Hora-Hořejš dokonce uvádí, že po nedělním či svátečním vysmejčení se podlaha posypala jemným pískem občas i v městském bytě [69]!

Ještě je nutné uvést ještě několik upřesňujících údajů k výpočtům. Předsíň jsem nepočítal u vesnických chalup, u bytů je ale někdy započítána, někdy to není zřejmé, pokud ovšem vůbec byla. Ale ne tam, kde je společná předsíň pro více bytů anebo jde o společnou chodbu (někde jen pavlač). Dále je nutné uvést, že kamna a případně sporáky v bytech také zabraly nějakou plochu, ale obecně zřejmě menší než pece ve venkovských chalupách. V hornických bytech uvedených výše byla kamna kachlová, ale i (malá) železná. Komora u venkovských chalup ve skutečnosti nemusela k bydlení vždy sloužit. Na rozdíl od bytů někdy část chalupnické jizby zabírala zařízení na domácí výrobu, jako byla drobná dřevovýroba (zátky, dřevěné krabičky, šindele atd.) anebo tkalcovská výroba. Konečně je nutné si uvědomit, že lidé často netrávili svůj čas doma. Pracující chodili do továrny, služeb či na pole nebo do lesa. Po práci šli do hospody anebo na zábavu, či později šlo navštívit spolkové aktivity, sportovní události, kino, politické schůze atd. Děti si hrály v ulicích či na polích a loukách a chodily do školy či práce [70]. Doma tak trávili valnou většinu času jen staří lidé, velmi malé děti, ženy v domácnosti či domáčtí výrobci. Je také pravdou, že ne vždy musel v prostém obydlí bydlet člen nižších vrstev, protože toto dělení do vrstev se nezakládá výhradně jen na majetkové pozici.

Někdo by se mohl ptát, proč vlastně lidé chodili pracovat do rozvíjejích se měst či aglomerací, když bydlení bylo podobně nuzné a někdy i horší (někdy však i lepší). Odpověď je prostá. Lidi nemusela zajímat jen kvalita bydlení. Někdo mohl jít bydlet do města a pohoršit si v otázkách bydlení, ale mohl si polepšit v jiných otázkách spotřeby. Mohl si koupit více jídla, oblečení, stříbrné hodinky, užít si zábavu apod. Mohl si také užít vícero sociální volnosti. Machačová a Matějček uvádí, že: "Při migracích do měst, které měly hlavně ekonomické příčiny (vyšší výdělek), se uplatňovaly i další motivy: pestřejší, zajímavější život v nich (zábava), možnost nechávat si celý výdělek (ekonomická samostatnost) a zejména vymknutí se sociální kontrole rodiny a celého vesnického společenství (svoboda)." [71] Konečně třeba tovární dělník měl díky vyšší mzdě, omezené pracovní době atd. i vyšší prestiž než třeba domkář nebo nádeník. Lidé usilovali o získání pozic továrních dělníků anebo dělnic [72].

Autor děkuje za poskytnutí informací Radku Bryolovi (Rožnov pod Radhoštěm) a Janě Hrabětové (Přerov nad Labem).

[54] Klostermann-Zmizelá osada, s. 6-7.
[55] Ibid, s. 8.
[56] Ibid, s. 11.
[57]Ibid, s. 12.
[58] Ibid, s. 124.
[59] Ibid, s. 119.
[60] Klostermann-Črty, s. 43-44.
[61] Ibid, s. 44.
[62] Ibid, s. 91-92
[63] Ibid, s. 89-90.
[64] Machačová, s. 173.
[65] Lada, s. 16.
[66] Ibid, s. 16 a 18.
[67] Ibid, s. 19-20.
[68] Ibid, s. 19-20.
[69] Hora-Hořejš, s. 45.
[70] Pro město viz Fasora, s. 179.
[71] Mahačová, s. 163.
[72] Ibid, s. 162 a Řihák.

Literatura:

1. BERNARD, I. Příspěvek k národopisné dokumentaci chalupy č. p. 57 v Dymokurech. In. Vlastivědný zpravodaj Polabí, ročník 1980, č. 5-6, str. 109 - 111.
2. CVIKLOVÁ, H. a kol. Valašská dědina: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm: národní kulturní památka. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě 2009, ISBN 978-80-87210-38-3.
3. DVOŘÁČEK, P. Skanzeny České a Slovenské republiky. Praha: Academia 2010, ISBN 978-80-200-1760-4.
4. FASORA, L. Tovární dělník v textilním průmyslu – příklad Františka Halase st. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
5. HORA-HOŘEJŠ, P. Toulky českou minulostí 11. Praha: Via Facti 2007, ISBN 978-80-239-6717-3.
6. JEMELKA, M. Na Šalomouně: společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870-1950). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě-Centrum pro hospodářské a sociální dějiny 2008, ISBN 978-80-7368-588-1.
7. KLADIWA, P. Sociální reportáže Maxe Wintera jako prostředek boje s chudobou a jako historický pramen. In. HLAVAČKA, M. aj. Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení. Praha: Historický ústav 2013, ISBN 978-80-7286-225-2.
8. KLOSTERMANN, K. Črty ze Šumavy: 1890. Plzeň: Západočeské nakladatelství 1986.
9. KLOSTERMANN, K. Zmizelá osada. Sušice: Radovan Rebstöck 2011, ISBN 978-80-86876-23-8.
10. LOEWENSTEIN, B. Jak integrovat chudé? In. HLAVAČKA, M. aj. Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení. Praha: Historický ústav 2013, ISBN 978-80-7286-225-2.
11. MACHAČOVÁ, J. a MATĚJČEK, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.
12. MATOUŠEK, O. aj. Základy sociální práce. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0211-0.
13. RÁKOSNÍK, J. aj. Sociální stát v Československu: právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, ISBN 978-80-87284-30-8.
15. ŘIHÁK, H. Útěk do továren [online, 2014]. Dostupný z (přístup III/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/19.-stoleti--divoky-kapitalismus-/utek-do-tovaren.html.
14. ŠEBELA, M. Parnická textilní továrna. Ústí nad Orlicí: Oftis 2010, ISBN 978-80-7405-087-9.
15. VONDRUŠKOVÁ, A. a VONDRUŠKA, V. Vesnice. Praha: Vyšehrad 2014, ISBN 978-80-7429-362-7.
16. Korespondence a jiné: viz poznámky. Dostupné u autora.

Původně vyšlo zde.