České století

Mises.cz: 07. prosince 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Naší domácí televizní tvorbu nesleduju nijak intenzivně, ale přesto bych si tipnul, že série České století patří k nadprůměru toho, co v posledních letech z peněz „televize veřejné služby“ vzniklo. Z dialogů i monologů postav sice místy čouhá snaha o školní edukativnost – Gottwald asi ve skutečnosti neztrácel čas, aby v roce 1948 svým spolupracovníkům popisoval situaci národní fronty a důvodů, proč tohle uspořádání komunistům vyhovovalo, které všechny relevantní stranické špičky znaly a měly probrané už od roku 1945 – ale i tak se na omezeném prostoru daří vytvářet dramatické napětí a držet si tak pozornost.

Spolu s tímto seriálovým vyobrazením se pochopitelně vrací i věčné otázky českých dějin. Mohlo by to dopadnout třeba v letech 1945-48 nějak jinak a lépe, kdyby postavy jako Beneš a Jan Masaryk udělaly něco jiného, než udělaly? Nebo mohly si aspoň zachovat lepší tvář, kdyby prostě ze svých funkcí rezignovaly v okamžiku, kdy viděly, kam se ten vývoj ubírá, aby už nedodávaly novému režimu zdání legitimity? A jaké poučení nám plyne z toho, co jak se tito lidé zachovali?

Podle mého soudu naše dějiny ze všeho nejvíc prokázaly jednu věc: je hrubou chybou idealizovat si lidi, kteří se ocitnou v čele státu. Bez ohledu na to, jak hezky píší či mluví, devět z deseti jich v kritický moment projeví, že podléhá stejným iluzím, stejné morální slabosti a stejné neprozíravosti jako kterýkoliv jiný průměrný člověk, co by se ocitl na jejich místě a pod stejným tlakem. Podepíší, odvolají a ustoupí s vágní nadějí, že to už v úřadu, kde jsou, doklepou nějak do konce přesvědčujíce sami sebe, že s nimi je to ještě lepší, než by to bylo bez nich.

Jsou dvě možnosti, jak se s tímto poznáním vypořádat. Můžeme pokračovat v sisyfovském hledání těch správných lidí v každých dalších volbách – nezkorumpovatelných, mravně pevných a takových, co jsou ochotni dát se pro pravdu upálit a nenechají se vydírat ani hrozbou vyvraždění celé rodiny, aby mohli v podobných krizových situacích obstát podle našich představ. Bohužel mám obavu, že takových lidí bude v jakékoliv společnosti výrazná menšina, a ještě nepravděpodobnější je, že by jim tyhle vlastnosti přinesly nějaké výrazné body v lidových volbách.

Zdá se, že lidé jen neradi volí někoho, kdo je samotné výrazně morálně převyšuje. Plusové body u nás kandidátům přináší přiznání, že kvůli své kariéře jsou ochotni vlézt do strany, a překážkou zisku hlasů není ani pravděpodobná spolupráce s tajnou policií.

Druhou možností je svržení model z piedestalu, které ovšem má pro společenskou organizaci určité následky. Pokud lidé získají (oprávněný) dojem, že je jejich poslanci, ministři, prezident, ústavní soudci, centrální bankéři atd. vlastně nijak nepřevyšují – ani intelektuálně, ani morální integritou a ani nějakými životními zkušenostmi – tak zde vzniká otázka, proč vlastně poslouchat to, co nám tihle lidé přikážou? Proč se řídit paskvily, které chrlí Sněmovna a kterým říká zákony? Proč projevovat úctu prezidentovi, co opilecky vrávorá nad tradičními symboly státní moci? Proč věřit centrální bance, jejíž představitelé nás přesvědčují, že oslabením koruny nám vlastně udělali dobře a o nic jsme nepřišli?

Co je nakonec větší utopie? Že do těch centrálních úřadů jednoho dne voličstvo přece jen navolí ty správné lidi, nebo že se o své záležitosti nakonec každý postará nejlépe sám, když se bude řídit vlastním rozumem a vlastním morálním cítěním, protože si ve volbách nedovede vybrat žádného zástupce, který by měl oboje na lepší úrovni?