Charita ve viktoriánské Británii I.

Mises.cz: 22. dubna 2013, HynekRk, komentářů: 0

Viktoriánská charita

Rozsáhlou viktoriánskou charitu nyní demonstrujeme [1] na několika příkladech. Bude zde ovšem z důvodu omezeného prostoru představen jen malý zlomeček této charity. Podíváme se i na některé další zajímavosti, které se s touto charitou pojily.

Historička J. Newby si všímá charity provozované ženami z vyšší vrstvy: „Venkovské šlechtičny organizovaly distribuci zbytkového jídla a starých šatů pro chalupníky. L. Birchall balila vánoční krabice čaje, kávy, cukru, slaniny, tabáku, kakaa, čokolády, rybízu, sušených rozinek, jablek, pomerančů a krekrů.“ E. Portsmouth věnovala celé dny v roce 1871 návštěvám chudých. Tyto ženy také dávaly peníze nebo navštěvovaly nemocné nájemce a platily lékařskou péči atp. Newby dále uvádí poněkud sarkasticky, že „ne všechny ženy z horní vrstvy dělaly taková gesta, ale velká část dělala nějakou formu charitativní práce. Před 80. léty 19. století se několik podílel na organizování charitativní práce, které dominovala střední vrstva. Městská elita raději pravděpodobně sbírala peníze, než se zúčastňovala výborů... Peníze vynášející bazary, koncerty a zahradní slavnosti byly všechny příjemnou, svědomí ulehčující cestou 'pomoci' chudým bez špinění jemných aristokratických rukou.“ Například bazar v „Convalescent Hospital“ v Blackrock v Brightonu vynesl roku 1872 přes tisíc liber. Dále: „Ženy horní vrstvy měly silné napojení na vzdělávací charitu. Jejich zapojení variovalo od 'financování škol, vybírání učitelů a denního managementu až k vydržování tříd, zaopatření a občasné přítomnosti na výročních pohoštěních.“ [2] Extrémem byla Angela baronka Burdett Coutts, která věnovala na charitu přes 1 milion liber [3]. Některé z těchto žen se zasvětily charitativním akcím, které měly praktický a trvalý efekt, například: „Lady Jeune založila charitativní domov pro chudé ženy, lady Breadalbane pomáhala sirotčinci a lady Tweedsdale organizovala 'veselé večery pro chudé děti'.“ [4]

Již v době průmyslové revoluce (1770-1810) se středostavovské rodiny věnovaly charitě ve vánoční době. Také v pozdějších dobách se ženy ze střední vrstvy věnovaly charitě [5]. Jiný pramen uvádí, že „mnoho žen střední vrstvy bylo zapojeno v aktivitách na získání finančních prostředků: subskripce, charitativní plesy, bazary a dobročinné bazary s prodáváním dekorací a výšivek. Jiné pracovaly více přímo s těmi, kteří chtěli pomoci. The Ladies' Sanitary Association, ustavená v 1857‚ pomáhala popularizovat hygienické znalosti psaním a distribuováním jednoduchých a zajímavých traktátů na hygienické a domácí téma. Jednou populární formou sociální práce bylo navštěvování chudých… Navštěvovací spolky a výbory poskytovaly jídlo, přikrývky a uhlí. Většina 'dámských návštěvníků' navštěvovala týdně a vedla si poznámky o tom, co nalezla.“ Doplňme, že to znamenalo spojení charity a poměrně účinné kontroly jejího případného zneužívání, což činilo charitu efektivnější. Dále se můžeme dočíst, že „některé ženy si vybraly návštěvy s charitativními organizacemi, jiné pracovaly ve svých lokálních oblastech nezávisle a několik i založilo svoje vlastní charity.“ Jmenovat lze sociální bydlení O. Hill či klub pracujících dívek H. Swanwick [6]. Charita to tedy byla značně pestrá.

Další druhy charity

Jaké další druhy charity bylo možné v literatuře najít dále? Existovaly například charitativní instituce, které asistovaly mladým služkám. Jedna z nich byla „Metropolitan Association for Befriending Young Servants“. Tato nalezla v 80. letech 19. století místo pro více jak 5 tisíc dívek ročně a i poté je kontrolovala. Dále: „Speciální instituce trénovaly a umísťovaly chudé z veřejných chudobinců, bývalé vězenkyně a prostitutky v nápravnách jako služebné.“ [7] Charita mohla být také poskytnuta vdovám s dětmi, a to například ve formě uhlí v zimě nebo šatů, anebo mohla jít vdova na misie, kde mohla dostat spolu s dětmi jídlo. Vedle toho děti mohly rodině výdělkem pomoci. Na druhou stranu dle téhož zdroje většina těchto vdov měla vyhledat pomoc veřejných autorit chudinského práva (Poor Law Union). Dále existovaly polévkové kuchyně [8].

Během americké občanské války (1861-1865) došlo k nedostatku bavlny v Manchesteru (dle autora z důvodů blokády konfederačních přístavů unionisty a díky souběžné hospodářské krizi). Ta byla během této války reexportována do Ameriky (přes New York – tj. do Unie) a bez práce mělo v Manchesteru skončit 3/5 pracovní síly (331 tisíc lidí). Tím byli postiženi řádní i neprozíravý. Následně: „Polévkové kuchyně byly otevírány a mnoho charitativní pomoci bylo obdrženo.“ Mnoho této pomoci přišlo odjinud než z dané oblasti a než od místních bavlnářských továrníků. I když v roce 1863 zde došlo k určitým nepokojům [9]. Jiným případem charity byly charitativní „House of Refuge for the Destitute Poor“. Tato přístřeší byla otevřená v nejtvrdších zimách (zde se nabízí pararela se současností) a poskytovala jídlo, umývárny a místo ke spaní. Příklad jednoho z domů, který byl otevřen v roce 1820, uvádí, že bylo přijímáno 200 osob. Každý přijatý člověk dostal lístek na tři noci. Těhotné ženy a nakažlivě nemocní a lidé s nemocnou kůží byli segregováni a bylo jim poskytnuto alternativní bydlení. Takováto zařízení však nebyla schopna uspokojit všechny a mnoho lidí muselo být odmítnuto [10].

Dále v druhé polovině 19. století bylo v Londýně založeno přes třicet společností a trustů modelového bydlení (tj. zdravějšího a lepšího), ty se však také snažily o dosažení mírného zisku (tzv. 5 % filantropie) a od let 1866 a 1867 si mohly levně půjčovat od městských obvodů a měly i jiné výhody. Šlo tedy spíše o hybridně financovanou akci [11].  Nezmizela ani úplně stará zbožnost. Mnoho charitativní práce bylo v 19. století v Londýně poskytnuto evangelickými věřícími, k čemuž je vedla jejich víra, motivem byla snaha ulehčit fyzickou nouzi a uchránit duše chudých, doufajíce v zajištění vlastní spásy a demonstraci lásky k bližnímu. Dalším příkladem je práce studentů. Ke konci 19. století skupiny studentů přišly žít mezi chudými a pomáhat jim (tzv. slumming) [12].

Náhodná charita a hrdost chudých

Významná tehdejší charitativní organizace „The Charity Organisation Society“ ustavená v 60. letech (dle Wikipedie 1869) měla názor na charitu takový, že oponovala poskytování náhodné charity a prosazovala pomoc, která by učinila rodinu samostatnou. Tato organizace také upozorňovala na možnost zneužívání charity [13]. Podobný názor ohledně nezaměřené rozmanité charity měla i výše zmíněná významná sociální pracovnice a jedna ze zakladatelek této organizace O. Hill [14]. Na druhou stranu, pokud na tuto nezaměřenou a nahodilou charitu nebyl právní nárok, tak tato charita nemohla mít až tak velké negativní dopady na morálku jejich příjemců. Naopak mohla pomoci zasloužilým chudým překlenout špatné časy, aniž by si tito na charitu zvykli. Případné zneužití takovéto charity nezasloužilými chudými pak mohlo být přijatelnou cenou, protože díky nahodilosti nehrozilo ani u této skupiny trvalé zneužívání.

Parlamentní rozhodnutí z roku 1880 nařizovalo povinné vzdělávání dětí do 10 let věku, které až do roku 1891 museli rodiče přímo platit (později platili nepřímo prostřednictvím daní a jejich dopadů), a navíc museli děti řádně obléci. Jisté řešení existovalo: „Pomoc byla někdy dostupná ve formě volných anebo dotovaných míst, ale pokora akceptování charity byla ještě další zábranou pro chudé rodiny.“ [15] Dle jiného názoru ze začátku 20. století ohledně výše uvedených charitativních „návštěvnic“, bylo odpornou urážkou chudých, když pomoc byla dělána se slíděním a paternalistickým duchem [16]. Chudí tedy měli zřejmě tehdy jistou hrdost.

Rozsah charity

Přesný rozsah charity je stěží možné určit, ale něco se dá v literatuře přesto najít. „V roce 1885 celkové charitativní dary poskytnuté v Londýně byly větší než švédský národní rozpočet. Tak jako věnování peněz, mnoho žen střední vrstvy také provozovalo charitativní práci. Do roku 1857 'nebylo město v království, které nemělo svoji porodní společnost, ženskou školu, navštěvující společnost, ošetřovací institut a mnoho jiných charitativních organizací.' A tyto byly většinou provozovány ženami.“ [17] Ve středních letech vlády královny Viktorie „charita a filantropie vzkvétaly a práce mohly zahrnovat starání se o prostitutky, vězně, sirotky, zvířata, staré a nemocné, provozování svépomocných spolků a spořících klubů pojišťujících proti nezaměstnanosti nebo návalu nemoci, kampaně na střídmost nebo spásu duše skrze církev. Středo-viktoriáni založili charity a filantropické podniky pro téměř každý myslitelný sociální problém a případ… Ačkoli mnoho spočívalo na definici 'zasloužilý' a 'nezasloužilý' chudý, je důležité si všimnout, že charitativní výdaje daleko překročily finanční zdroje dostupné skrze nové chudinské právo.“ Opět se zde konstatuje, že mnoho z této charity spočívalo na práci žen ze středních vrstev [18].

Přes převažující představu, že chudí byli sami odpovědní za svoje neštěstí, tak lépe postavené vrstvy nebyly indiferentní k jejich utrpení [19]. Takové tvrzení se však nezdá být zcela v souladu s dělením chudých na zasloužilé a nezasloužilé, protože takové dělení by pak nedávalo valného smyslu (viz i dále). Pokračujme však dále: „Během 19. století zde byla záplava slitování a charity pro široké skupiny potřebných a nešťastných lidí v Londýně. Ti v pozici pomoci a inklinace k jejímu provozování byli velkorysí ohledně svého času, peněz a talentu. Jak komentoval jeden žurnalista, 'obratnost, s kterou můžou být vybírány peníze v Londýně pro charitativní účely, je velmi ohromující.'“ Současník Sampson Loow ve své knize „The Charities of London in 1852-3“ zaznamenal celkově 530 charitativních institucí a společností v metropoli, většina z nich byla založena před působením investigativních novinářů (jako byl Ch. Dickens nebo H. Mayhew). „Tento seznam obsahoval 17 institucí pro napravení padlých žen, 13 pro podporu pouliční bídy a neštěstí, 126 charit pro přestárlé, 9 pro slepé, neslyšící, duševně nemocné, 13 asylů pro sirotky a 43 domů misijních společností. Charitativní finanční prostředky pocházely z donací, odkazů, sbírek, kostelních sbírek a fundraisingových událostí.“ [20]

Výzkumy a psaní investigativních novinářů přiměly další občany ze střední třídy k nabídnutí finanční pomoci. Například mnoho čtenářů novináře H. Mayhewa posílalo dary pro lidi, o kterých tento novinář psal. Mayhew byl však z dnešního progresivního pohledu poněkud staromódní: „Mayhew byl proti udělování charitativních darů, protože věřil, že snad vůbec nejvíce nebezpečnou lekcí, kterou se kdokoliv z lidí může naučit, je, že existují jiné cesty k získání peněz než práce k jejich získání.“ Mayhew (respektive jeho vydavatel) sám raději tedy z darů poskytoval dostatečně zasloužilým malé granty anebo levné půjčky za výhodných podmínek k nákupu zboží anebo vybavení k zařízení anebo pokračování v povolání [21]. Šlo tedy o věnování pověstného rybářského prutu na místo ryby. Vedle rozlišení mezi zasloužilými a nezasloužilými chudými byla tato skutečnost druhým významným bodem, který soukromou charitu odlišuje od většiny dnešní veřejné „charity“ [22]. Mayhewovo a podobná psaní samozřejmě odstraňovalo i asymetrii v informacích o problému sociální otázky, problému, o kterém pravděpodobně ne každý věděl.

Další zdroj uvádí, že v ranných 60. letech 19. století dobrovolná filantropická aktivita činila mezi 5,5 a 7 miliony liber ročně a upřesňuje předcházející citace, že ačkoliv ne vše z toho bylo věnováno výhradně ke zmírnění chudoby, tak tyto výdaje překročili celkové výdaje chudinského práva v Anglii a Walesu. „Dary pokračovaly na vysoké úrovni: v pozdních 80. letech 19. století se The Times chlubily, že roční příjem různých londýnských charit byl kolem 5 milionu liber, 'dvakrát více než ve Švýcarské konfederaci'. Dobrovolný přístup následkem toho převyšoval oficiální sociální podporu v hlavním městě.“ [23] Tento zdroj ještě uvádí, že při jedné vyjímečné příležitosti se v roce 1886 podařilo vybrat 78 tisíc liber [24].

Efektivnost charity

Peníze byly distribuovány různými způsoby. „Velké sumy byly používány k financování bezplatných dispensářů, bezplatné léčby ambulantních pacientů, škol, polévkových kuchyní, chudinských asylů pro bezdomovce a během poklesů [hospodářství, pozn. autora] k distribuci šatů, obuvi a malých sum peněz nezaměstnaným.“ Dle Balla a Sunderlanda tato charita nebyla nijak v součinnosti a nebyla koordinována navzájem a ani s veřejným chudinským právem, takže mnoho peněz bylo použito neefektivně [25]. Zde se autoři ovšem částečně mýlí, protože příkladem jisté koordinace je případ dobrovolných nemocnic, který jsem uvedl jinde: „Soukromý zdravotní systém byl dost pestrý a decentralizovaný. To však nebránilo spolupráci mezi různými nemocnicemi, jako byly obecné a specializované nemocnice anebo spojování nemocnic za účelem společného levnějšího nákupu léků.“ [26] Neefektivnost charity je sporná zvláště ve srovnání se současnou sociální politikou, pokud si uvědomíme, že charita byla tehdy často provozována s větší znalostí daných chudých (nebyla provozována tedy někde z kanceláře) a se snahou, aby se tito postavili na vlastní nohy. To příliš rozsáhlou kooperaci nepotřebuje a centralizace je zde naopak spíše na překážku. Konečně centralizace v podobě koordinace a součinnosti se nejen nemusí vyplatit z hlediska nákladů, ale může vést i k přehlížení různorodých - zejména méně zastoupených - potřeb a v případě chybných rozhodnutí zasahuje s větší pravděpodobností větší část centralizovaného systému než u systému decentralizovaného. Centralizovaný systém umožňuje také snadnější univerzální a rozsáhlejší diskriminaci.

Ball a Sunderland také při té příležitosti uvádějí (v podstatě jako nevýhodu), že utracení peněz spočívalo na rozlišování dárců mezi zasloužilými a nezasloužilými chudými [27]. To je zvláštní, pokud si uvědomíme, že titíž autoři upozorňují na nutnost odlišit zneužívání podpory těmi, kteří ve skutečnosti nejsou potřební. Jinak je vedle rozlišení na zasloužilé a nezasloužilé nutné zavést drahý univerzální systém podpor pro všechny [28]. Autoři zde možná naráží (?) na to, že rozdělení na zasloužilé a nezasloužilé chudé je nutně subjektivní. Avšak koneckonců vyjma podpor pro všechny musí dané rozdělení podpor provést úředníci, politici či (někdy možná) voliči - tj. opět lidé, a tedy jde opět subjektivní rozdělení. I politika podpor pro všechny musí být podložena subjektivním rozhodnutím o tom, kdo bude čistý daňový plátce a kdo čistý daňový příjemce – tj. kdo v realitě nakonec podporu skutečně dostane.

Připomeňme, že pokud politici sledují vlastní zájmy, tak snaha udržet se u moci je vede k tomu, aby si zajistili podporu příjemců sociálních dávek ve volbách, protože to znamená nárůst počtu hlasů a tím i vyšší pravděpodobnost setrvání u moci (případně dostání se k moci). Taková investice se politikům vyplatí, a bude tedy prováděna. Pak však není důvod snažit se pomoci těmto příjemcům se postavit na nohy a dosáhnout samostatnosti v obživě. Taková investice politikům nepřináší voličské hlasy, ale může vést ve skutečnosti i k jejich úbytku. Taková investice se tedy politikům nevyplatí a nebude o ni příliš velký zájem (snad jen s vyjímkou katastrofální hospodářské situace.) Anthony De Jasay napsal, že až do počátku 20. století „dárci obdarovávali své místní chudé, upřednostňujíce ty, již si to zasloužili, a motivujíce tak ty ostatní, nečinné a nezodpovědné, k aktivitě.“ Administrativa byla jednoduchá a pomoc efektivní. Autor připouští, že někteří chudí mohli být přehlédnuti, ač si pomoc zasloužili. „Charita byla, a stále je, morální povinností, jež není vynucována. Snad jen s výjimkou možného společenského odsouzení těch, kteří na charitu nepřispívají. Příjemce nemá žádný nárok na na peníze dárce a musí se spolehnout na jeho doboru vůli.“ [29] Dle De Jasaye přerozdělování slouží k dosažení a udržení moci: „Jak jsme již viděli, slib přerozdělovat od majetnějších k méně majetným pomáhá získávat hlasy potřebné v našem systému k dosažení a udržení přerozdělovací moci.“ [30] Přesněji, dle mého, pomáhá mocným bohatým vysávat ostatní bohaté a méně bohaté a chudé pracující za pomoci házení zbytků nezasloužilým chudým.

Nicméně tato kritika ohledně součinnosti, koordinace atp. vedla k založení výše zmíněné „The Charity Organisation Society“, která měla za cíl racionalizovat charitu v Anglii. Tj. dobrovolná aktivita přišla s určitým řešením. Tato organizace se zaměřila na charitu založenou k tomu, aby chudí získali znovu samostatnost. Její londýnská pobočka poskytovala chudým granty v penězích nebo naturáliích, nabízela půjčky, pomáhala s emigrací, poskytovala penze a vdovské důchody a obnošené šaty a použité knihy. Ne každá charita však byla ochotna s touto organizací kooperovat [31]. Ne každý tedy měl zájem na centralizaci.

Další zdroj charity má těžko odhadnutelný rozsah, ale je velmi významný: „Chudí se podporovali navzájem v časech těžkostí a krizí, jako byl porod, nemoc, smrt a vězení, stejně jako na každodenní bázi.“ [32] To samo o sobě nutilo lidi k těsnější spolupráci a k udržování lepších vztahů.

[1] Zpravidla vyjma školství a zdravotní péče, kterým jsem se věnoval již jinde.
[2] Newby, s. 129, viz i s. 122 a 124.
[3] Ibid, s. 97. Dle anglické Wikipedie to bylo dokonce přes 3 miliony liber, viz heslo „Angela Burdett Coutts“.
[4] Ibid, s. 130.
[5] Downs, s. 19 a Garwood, s. 19.
[6] Newby, s. 97-98.
[7] Ibid, a. 9-10. Zaměstnavatelé však zřejmě často považovali dle autorky zaměstnávání těchto sil také za „charitativní“ a platili často hubené mzdy. Vedle mzdy však služky obvykle dostávaly i deputát - stravu a bydlení. Obecně tato práce nebyla nijak dobře placená, což se ukázalo v době příchodu továren, které nabízely ženám vyšší platy a vzniku „nedostatku“ sluhů a služek.
[8] Sacks, s. 8-9 a Clayton-Octavia Hill, s. 13.
[9] May, s. 44 a 46. Je dost pravděpodobné, že kvůli této situaci byli místní podnikatelé zasaženi ztrátami a mnozí z nich nebyli schopni pomoc poskytnout. Ztráty z nefunkčních kapitálových statků mohou být velmi těžké, vedle ušlého zisku je nutné totiž alespoň továrny a zařízení hlídat a udržovat a případně je nutné platit i splátky úvěrů. Je kuriózní, že nepokoje se v Manchesteru konaly i roku 2011.
[10] Amy, s. 76-77.
[11] Ball, s. 385.
[12] Amy, s. 84 a 121.
[13] Horn, s. 74.
[14] Clayton, s. 10.
[15] Garwood, s. 73.
[16] Newby, s. 97. Zajímavé je, že ve své populární sérii „Toulky českou minulostí“ uvádí P. Hora-Hořejš, že takzvaní trhané - lidé žijící na dně (a barabové pracující na stavbě železnic) - si udrželi tolik cti, že nešli žebrat a jen vyjímečně si hledali nezákonné způsoby obživy. Dle autora dlouho do 20. století platilo, že „ve společnosti obecně, a to i mezi nejubožejší spodinou, přežívalo dávné přikázání – nepokradeš!“ (Hora-Hořejš, s. 15).
[17] Newby, s. 97, Viz i dále.
[18] Garwood, s. 75.
[19] Amy, s. 83.
[20] Ibid, s. 83-84. Padlé ženy byly prostitutky.
[21] Ibid, s. 84.
[22] Podobný veřejný systém pro hledání práce v New Yorku uvádí T. Abram – viz Abram, s. 186 a 188.
[23] Ball, s. 371. Jistě jde o odhady. Pravděpodobně však nezahrnující ten fakt, že práce spojená s dobrovolným řešením sociální otázky nebyla zpravidla finančně odměňována, a tudíž nemohla být vyčíslena, na rozdíl třeba od platů profesionálních sociálních pracovníků.
[24] Ibid, s. 371. Zde hrál roli mimo jiné i strach z těžkých výtržností.
[25] Ibid, s. 372.
[26] Viz zde: http://www.mises.cz/clanky/dobrovolne-nemocnice-lekarska-pece-a-stat-ve-viktorianske-velke-britanii-6-6--928.aspx. Podobně zde: „L. Mitton uvádí, že třeba v případě drahé diety byl chudý pacient poslán k dámě dobrovolnici, která byla v kontaktu s lokální charitou a mohla zajistit pacientovi speciální jídlo nebo návštěvu od místní nemocenské pomocné společnosti (sick-room aid society) a pečovatelky (health visitor).“ (http://www.mises.cz/clanky/dobrovolne-nemocnice-lekarska-pece-a-stat-ve-viktorianske-velke-britanii-5-6--927.aspx)
[27] Ibid, s. 372.
[28] Ibid, s. 370-371.
[29] De Jasay, s. 110.
[30] Ibid, s. 122.
[31] Ball, s. 372.
[32] Amy, s. 83 a podobně pro pozdně viktoriánskou periodu s. 114.