Proti zákazu drog můžeme argumentovat z mnoha stran. Hned první argument je morální – kdo má právo zakazovat mi dělat si se svým tělem, co chci? Za předpokladu, že nikomu neubližuji, nikdo.  

Druhý argument je psychologicko-sociologický. Říká se, že droga obvykle není ten problém; droga je něco, k čemu člověk s problémem utíká. I bez hlubší analýzy jde o tvrzení, se kterým můžeme jen těžko nesouhlasit. Mimo to existují i uživatelé drog (nebo dokonce drogově závislí), kteří pro společnost žádnou hrozbu nepředstavují. Už dávno neplatí, že drogově závislý je někdo, kdo si píchá heroin někde u popelnic a pak jde krást do krámu walkmany. A nejen proto, že walkmanům odzvonilo.

Mimo to – existuje minimálně jedna škodlivá droga, která je legální a zákonodárcům velmi často vůbec nevadí. Tušíte správě – je to alkohol. Podle výzkumů škodí alkohol nejen svým přímým uživatelům, ale i lidem v jejich okolí víc než jakákoliv jiná droga (relativně i absolutně). Ročně tak zemře v důsledku alkoholismu a nemocí spojených s pitím alkoholu více než 3,3 milionu lidí, což dalece přesahuje jakoukoliv jinou drogu. Proč si zákonodárci (a jak patrně uvidíme v diskuzi nejen oni) zasedli se zákazy zrovna na crack nebo marihuanu, a alkohol jim nevadí, těžko říct.

Nejlepší argument proti zákazu drog ale není teorie, nýbrž praxe: ti, kteří válku proti drogám vedou, ji nevyhrávají, ale ještě navíc při tom svém válčení způsobují zbytečné škody.

Nejlepší bude ukázka, k čemu drogová prohibice. Tak jako alkoholová prohibice ve Spojených státech ve 20. letech minulého století, má i ta drogová řadu tragických dopadů nejen na konzumenty.

Umělé omezení nabídky drog ze strany zákonodárců nezbytně vede k vyšším cenám ve srovnání s „normálním“ stavem. Problém výroby drog je samozřejmě její rizikovost. Vysoké potenciální zisky přilákají nové výrobce, jen to bude – kvůli vysokému riziku – přesně ten typ lidí, které nechcete potkat… nikde. Pro takové platí, že budou chtít dosáhnout maximálního zisku prakticky za jakoukoli cenu. Pochopitelně se ale i oni budou snažit rizika snižovat – uplácením úředníků a policie, nucením ostatních k pašování, vydíráním, zabíjením nepohodlných svědků a tak podobně.

K tomu jim ještě stát vytvoří prostředí, které je jako zrozené pro zločin. Jak už se jednou pustíte do nelegální činnosti, nebudete se ohlížet na dobrý mrav v ničem. I konkurenční boj povedete poněkud jiným způsobem, než jak ho vedou podnikatelé legální. Ostatně můžete počítat s tím, že konkurence se pod ochranu mužů zákona ze zřejmých důvodů nebude utíkat. A máme tu válku gangů. V Mexiku si podle odhadů jen od roku 2007 vyžádala přes 164 tisíc mrtvých. Pochopitelně to neznamená 164 tisíc mrtvých gangsterů. Už jen tyhle důsledky jsou dost závažné na to, aby vlády politiku vůči drogám přehodnotily.

Není náhodou, že El Chapo – hlava největšího mexického drogového kartelu a jeden z nejbohatších lidí světa – za své jmění poděkoval americkým prezidentům, kteří cpou miliardy dolarů do války proti drogám. Jen díky jejich (marným) snahám byl schopen vybudovat svoje impérium. El Chapo by asi nebyl žádný dobrák, ani kdyby drogy byly legální. Ale když mu stát vytvořil vhodné prostředí a dodal patřičnou motivaci, narkobaron byla jasná volba.

Jednou z prvních ekonomických zákonitostí je, že lidé reagují na stimulaci. Když stát motivuje občany vyrábět drogy, loupit a vraždit, očekává snad, že to nebudou dělat jen proto, že je to nelegální?

Ve světě, kde jste museli každý litr alkoholického pití vyrábět potají a potají také prodat, nechcete logicky prodávat litry piva, ale litry slivovice. Totéž platí pro drogy. Jejich zákaz přispívá k tomu, že kartely se snaží distribuovat silnější a návykovější drogy. To asi těžko pomůže v boji proti závislostem.

Zároveň při prohibici platí, že kupující mívá minimální kontrolu nad kvalitou zboží. V lepším případě koupí omítku a nějak to rozchodí, v horším už se po injekci neprobudí. Další zbytečné ztráty na životech, tentokrát na straně nevinných uživatelů drog.

Nejhorší je, že i když už Spojené státy zaplatily obrovskou cenu za největší experiment, při kterém se dal porovnat stav před zákazem, stav se zákazem a stav po zákazu určité drogy, v tomto případě alkoholu, nedokážeme si – se Spojenými státy v čele – z jeho výsledků vzít ponaučení. Vinou špatných zákonů to prožíváme zas a znovu. Válka proti drogám má dnes větší rozsah než kdy v historii. Možnosti policie (jak technické, tak zákonné) sice prakticky neustále rostou, ale užívání drog se nedaří zastavit.

Odpověď na otázku, kde udělali soudruzi chybu, je nasnadě.

Některé americké státy se už odhodlaly k legalizaci marihuany. Výsledkem nejsou přestřelky legálních pěstitelů trávy ani masivní rozšíření závislosti. Legální producenti drog nejvíce škodí drogovým kartelům, kterým klesají zisky, objemy pašovaných drog a spolu s tím padají i počty nevinných obětí. Kdo proti tomu může něco namítat?

Konec alkoholové prohibice je dnes vnímán jako vítězství rozumu; snad to bude jednou platit i pro drogovou prohibici. Droga je totiž ekonomický statek jako kterýkoliv jiný. Čím déle budou vlády tuto skutečnost popírat, tím větší bude utrpení, za které jsou svojí (ne)činností zodpovědné.