Co s politikou?

Mises.cz: 12. listopadu 2017, Vladimír Krupa, komentářů: 11

Omlouvám se dopředu čtenářům, ale tohle bude poněkud delší. Po tom, co aktuální volby dopadly tak, jak dopadly, se rojí spousta otázek a úvah, které vyprovokovaly mou potřebu pokusit se propojit jednotlivé body do nějakého ucelenějšího obrazu. Doufám, že tohle bude k užitku i někomu dalšímu, kdo to třeba lépe dokáže vyjádřit ve stručnější podobě.

Co ovlivňuje politické preference lidí? Pomiňme teď sympatie a antipatie k osobám politických lídrů, ačkoliv to roli nepochybně hraje a určitý druh charismatu a „kultu osobnosti“ je v téhle branži plus, stejně jako při reklamě na jiné zboží. Pokud někdo nejde ani tak za konkrétním člověkem, který by ho okouzlil zjevem a řečnickým umem, tak jde pravděpodobně za přesvědčením. Při pohledu na naší politickou scénu skrze optiku sociálních sítí vidím takový aktivní fanklub lidí, co jsou evidentně víc strženi konkrétním člověkem než myšlenkou, kolem Feriho, nějakou zeď stoupenců, kteří za ním půjdou, ať bude už hlásat naprosto cokoliv, bude mít pravděpodobně Okamura a možná bude něco kolem osobností od Pirátů, ale to jsem tolik nesledoval. Pro zbytek volebního výsledku bych předložil následující vysvětlení.

Politické přesvědčení člověka je složením dvou prvků. Prvním prvkem jsou osobnostní sklony, respektive osobnostní atributy, které máme v nějaké míře všichni evolučně dané. Druhým prvkem je narativ – tedy nějaké vyprávění, na základě kterého máme základní orientaci v politickém světě kolem, ukazuje nám naši pozici a na základě kterého soudíme, kde leží dobro a kde zlo, přičemž nám ukazuje, že my stojíme na pozici dobra. Narativů samozřejmě existuje velké množství, mnohé stojí proti sobě a některé se naopak navzájem doplňují. Pokud se narativ setká s tou správnou kombinací osobnostních prvků, vznikne velmi silné politické přesvědčení, se kterým jde pak těžko otřást.

První příklad tohoto jevu. Evolučně je pravděpodobně v mnoha lidech silně zakotvena podezíravost vůči velkým majetkovým - materiálním rozdílům, které nejsou dány nějakou očividnou zásluhou, které by lidé snadno porozuměli. To je pravděpodobně dáno tím, že homo sapiens fungovali desetitisíce let v tlupách vzájemně se dělících o výsledky kolektivních akcí (lovu), kde když měl někdo víc než jiní a nebylo to proto, že by předvedl při lovu nějaký mimořádně hrdinský kousek, tak to bylo velmi pravděpodobně proto, že se sobecky nerozdělil. Takového jedince bylo výhodnější ostrakizací přimět ke spolupráci nebo s tlupy úplně vyhnat.

Tato přirozená podezíravost se setkává se socialistickým (Marxistickým) narativem, ze kterého plyne, že bohatí v dnešním světě jsou bohatými především proto, že chudé systematicky okrádají. Výsledný tvar není třeba čtenářům nějak zvlášť popisovat – konec konců všechny levicové strany z něho v nějaké podobě žijí dodnes a všechny levicové politiky z něj implicitně nebo explicitně vycházejí.

Narativy většinou nebývají úplně celé chybné. Na výše uvedeném je pravdivé to, že v historii i dnes existuje spousta lidí, kteří jsou bohatí nikoliv díky tomu, jakou hodnotu oni nebo jejich předkové přinesli ostatním lidem ve společnosti, ale proto, že působili v nějaké parazitické pozici, buď na té „správné“ straně státních peněžních toků – jako příjemci subvencí a státních zakázek – nebo od státu dostali speciální privilegia a protekce. Každopádně jejich zisk v takovém případě skutečně šel na úkor ztráty pro zbytek společnosti.

Socialistický narativ chybuje v tom, že neumí nebo nechce rozlišit čestně a nečestně nabyté bohatství, že odmítá chápat, že rozdíly dané čestně nabytým bohatstvím představují pro společnost čisté plus, že přerozdělováním poctivých majetků způsobují čistou škodu i pro chudé. Co je pak naprostou katastrofou, jsou socialistická „řešení“, která mají osvědčený potenciál uvrhnout společnost do bídy daleko horší, než je výchozí stav a především – neřeší vůbec kořen problému (protože kořen problému odmítají chápat). Výsledkem je nejčastěji nahrazení elitní skupiny s určitým podílem parazitického chování, ve které je ovšem spousta nevinných, jinou parazitickou elitní skupinou – skupinou stranických kádrů a špiček tajné policie – ve které se z principu fungování socialistického systému ani žádní nevinní vůbec nemohou vyskytnout a žádní čestní a poctiví do ní nikdy nepostoupí.

Je proto důležité, aby jako protiváha socialistickému narativu existoval ve veřejném prostoru klasicky-liberální (libertariánský) narativ, který tyto nuance mezi poctivě a nepoctivě nabytým majetkem má zpracovány daleko lépe, pravdivěji a sofistikovaněji a který především poukazuje na úskalí pokusů o nápravu nějakých dávných historických křivd a je lepší orientací pro to, jakým směrem se do budoucna vydat (rušení státem garantovaných privilegií a omezování státních penězovodů). Člověk ve své formativní fázi, kdy se začíná orientovat ve světě a rozhlíží se i po politické scéně a instinktivně hledá nějaké vysvětlení společenských jevů jako jsou majetkové rozdíly, by měl mít šanci jak v kultuře, tak v politice se doslechnout o tomto příběhu. A pokud se o něm doslechne dřív a zapadne mu jako dobré vysvětlení v přirozeném sklonu k podezřívavosti, pak je daleko větší pravděpodobnost, že si vybuduje vůči socialistickému narativu imunitu.

Socialisté se instinktivně snaží zaplavovat veřejný prostor, kulturu, školství a politiku svými narativy, aby to bylo to první, s čím se člověk setká, kdy je ta největší pravděpodobnost, že se s nimi ztotožní a pak velmi složité mu vysvětlit něco odlišeného. Část je jich pak pochopitelně velmi podrážděná a nepřátelská vůči tomu, když se najde někdo, kdo šíří kontranarativy.

Z tohoto úhlu pohledu je myslím zřejmé, že mít schopné šiřitele libertariánských narativů i na politické scéně je docela užitečné, alespoň dokud se nedostaneme do stavu, že by lidé politické scéně naprosto přestali věnovat pozornost. Když poslouchám hosty v podcastech Toma Woodse, tak mnoho z nich vyprávělo o tom, jak se dostali k libertarianismu skrz kampaň Rona Paula v roce 2012. My nevíme, co se nakonec ukáže být tou správnou cestou ke svobodné společnosti. Ale víme, že v minulosti bylo dosaženo pokroků i skrze politiku a pořád si myslím, že přenechat tuhle arénu nepřátelům bez boje a soustředit se úplně na mimopolitickou činnost, by byla chyba, když ji nezanedbatelný počet lidí sleduje a komentuje. Samozřejmě mimo politiku je zde celý další vějíř možností. Ale bez politické arény se vzdáme toho, že by se mohl objevit politický a řečnický talent, kterému by stálo za to fandit.

Vezměme si další z propojení přirozených sklonů s narativem. Psychologové rozdělují lidi podle typů osobnostních vlastností a jedním z těch typů je pozice na škále otevřenost – spořádanost. Otevření lidé vyhledávají nová místa, nové zážitky, láká je různost a neznámo. Spořádaní lidé dávají přednost stejnému stabilnímu prostředí se sobě podobnými lidmi a vůči cizímu mají apriorní nedůvěru. Z evolučního hlediska je celkem zřejmé, co působilo na vznik těchto osobnostních typů. Zkoumat nové a neznámé může přinášet pokrok a občas vysoký payoff, ale nové a neznámé bylo v minulosti daleko častěji rizikové a nebezpečné než přínosné. Cizinci byli často nepřátelští a i tehdy, když nebyli přímo agresivní, byli přenašeči nových a neznámých chorob, jejichž epidemie pak decimovaly nepřizpůsobenou populaci. Kontakt lidí z různých civilizačních okruhů obsahuje potenciál ke konfliktu a v dějinách zřídka končil harmonickým soužitím. Tato nedůvěra je celkem univerzálně rozšířená mezi lidmi všech ras a evolučně pravděpodobně propojená s podobným mechanismem, který v nás vzbuzuje odpor, když se díváme na zkažené jídlo nebo škodlivý hmyz, a který nás chrání před kontaktem s infekčními chorobami.

Ve stejné době, kdy byl formulován socialistický narativ, se začal formulovat a šířit i nacionalistický narativ. Ten ve své nejextrémnější formě říká, že mírové soužití různých ras, různých národů a různých kultur není možné. Přirozeným a nevyhnutelným stavem je konflikt mezi národy a rasami, výsledkem konfliktu je pak nadvláda silnějších a fyzické odstranění poražených.

Není třeba dlouze popisovat, jak tyto dva prvky do sebe zapadly a co způsobily. Co je třeba zkoumat je to, jaké v něm existují pravdivé části a jak je zpracovat. Tady se dostáváme do oblasti, která pro mě není definitivně uzavřená tím, že bych se přiklonil k jednomu jasnému narativu. O co zde jde?

Učení o nevyhnutelném konfliktu mezi rasami a národy je destruktivní a chybné. Část internacionální levice se mu pokouší čelit svým kontranarativem – všechny konflikty mezi národy jsou jen falešnou snahou kapitalismu odvést pozornost od skutečného konfliktu = třídního boje. Kdyby nebylo kapitalismu, žili bychom všichni ve sluníčkové harmonii. Konflikty mezi národy, rasami, náboženstvími a kulturami tedy nejsou „skutečné“ a každý, kdo na ně upozorňuje, tak je „nahnědlý pravičák.“

To je myslím stejně naivní pohled, jako by byl narativ, že všichni, kdo dnes mají velký majetek, ho mají poctivě a zaslouženě. (Což levičáci občas konstruují jako strawmana podsouvaného pravici.) Každý, kdo není úplně zaslepený, se může přesvědčit, že konflikty tu reálně existují a že jejich příčiny nemají nic společného s kapitalismem.

Pak je tu část lidí, kteří jsou osobnostně nastaveni na vysokou otevřenost a i když většinou nemají třeba koherentní narativ, tak se jim instinktivně víc líbí v kosmopolitnějším prostředí s možnostmi, které to přináší a jeho rizika jim připadají velmi malá. Navíc při cestování všude po světě nalézají podobné spřátelené kosmopolitní duše a občas jim tak unikají příčiny toho, proč mezi sebou všichni lidé nevycházejí dobře.

Jenže pro tu část lidí, kteří jsou nastaveni na „spořádanost“, je jejich preference žít život mezi sobě podobnými lidmi naprosto reálná. Pravděpodobně žádná přesvědčovací kampaň jim ji nezmění a pokusy je převychovat, aby začali preferovat otevřenost, nejspíš žalostně selžou. Ve státě, ve kterém rozhoduje kolektivní „my“ vahou hlasů ve volbách a kde je zažraný mýtus, že stát je projevem toho kolektivního „my“, se vůbec nelze divit, že budou hlasovat podle těchto svých preferencí.

Navíc uvnitř státu, kde se rozhoduje o otázkách na základě většinového hlasování, najednou nabývají konflikty mezi národnostmi, náboženstvími a kulturami zcela konkrétní a reálnou podobu. Například když bude část populace přesvědčená, že tím dnem, kdy Bůh nařídil všem odpočívat, modlit se a zavřít všechny krámy a úřady je neděle, kdežto jiná část populace je přesvědčená, že to je pátek, tak když se to rozhodne většinovým hlasováním, budou tady najednou vítězové a poražení. Pokud poražení svou víru berou vážně, tak se s porážkou nikdy nesmíří a i průměrně šikovný demagog na tomhle základě postaví příklad nesnesitelného náboženského útlaku a mobilizuje do svaté války. Netřeba připomínat, že v moderním sociálním státě se většinovým hlasováním rozhoduje opravdu o spoustě věcí (respektive rozhodují o tom úřady, které legitimitu odvozují od většinové volby) a pokud o těchto věcech nepanuje nějaká základní kulturní shoda, je tu téměř nevyčerpatelný potenciál nesmiřitelných konfliktů. Pokud se chce někdo podívat, jak tohle proběhlo, tak nejlepším příkladem je Rakousko-uherské mocnářství, ve kterém si Češi s Němci byli schopni rozbíjet hlavy hned kvůli tomu, jestli bude na nádraží první nápis v češtině nebo v němčině, kvůli tomu, jakým jazykem se bude učit v jaké škole, nebo jakou řečí bude pronesen slavnostní projev při otevření nového mostu.

Libertariánská politická nabídka by v téhle oblasti měla jít tím směrem, aby lidé preferující spořádanost (z venkova a menších měst) neměli pocit toho, že jim kosmopolitní obyvatelé metropolí vnucují své preference, že je chtějí převychovat a převálcovat, a že když se nedají, tak jim budou nadávat do xenofobů. Protože bohužel přesně tak je to v dnešním systému nastaveno – hlasujeme 3,2,1 teď a buď prohrají otevření nebo spořádaní, kavárna nebo vesničtí burani.

Jistě, v programu redukce státního aparátu je integrální místo i pro redukci státní kontroly nad tím, kdo a co překračuje státní hranice a jakým směrem. Ovšem veškerá kontrola je přesunuta na majitele pozemků a libertariánská teorie vlastnických práv otevírá cestu, jak se komunita lidí, preferujících žít v sousedství podobných lidí, může organizovat takovým způsobem, aby tyto preference byly naplněny. Zároveň neomezuje možnost těch, kteří preferují kosmopolitní prostředí, naplňovat zase jejich preference. Je to tak jediná win-win situace.

Být pro migraci nebo proti migraci, je past. Je to past, do které se velká část z nás bohužel chytila. Ale nejsme sami – chytili se do ní i významní myslitelé libertarianismu v zahraničí. Je to past, pokud bude součástí nějakého libertarian-purity testu pro vstup do nějaké další strany. Jediná správná odpověď totiž je – demontujeme stát a potom ti, kterým cizinci nevadí, vytvoří enklávy, kde je přijmou a ti, kterým cizinci vadí, můžou vytvořit enklávy, kde se od nich budou izolovat. Což, vzhledem k rozdílu mezi velkoměsty a venkovem, je už dnes realitou. Rozbijeme kolektivistické „my“, které rozhoduje za nás za všechny a vždycky popře preference jedněch nebo druhých.

A jestli otázka stojí: „co dělat s migrací v současném systému, když stát nezničíme a chceme slyšet ano, ne“ tak podle mě správná libertariánská odpověď neexistuje a neměli bychom se vůbec účastnit takhle definované debaty. Zrušit stát a pak bude vidět, jak lidi preferují žít. A jestli značná část lidí chce žít v enklávě, která bude složená jen z lidí jejich rasy a jejich kulturního zázemí, budou něco takového moct uskutečnit, stejně jako jsou města dnes tavícími kotli různých ras a kultur. To, co je potřeba odmítnout a vyvracet je jen to, že pro uskutečnění takových věcí je potřeba stát.

Od těchto obecných věcí bych nakonec zabrousil k aktuálnější situaci. Na vlně jakého narativu se svezlo ANO? Na vyprávění o tom, že jsme žili ve zcela zkorumpovaném státě, že jen kdyby nebylo té korupce, tak se všichni budeme mít daleko líp. Na narativu, že všichni politici lžou a kradou a je potřeba někdo zvenčí politiky, kdo to všechno napraví. Obraz Babiše, co mu vytvořil jeho mediální tým, je, že kandidoval proti „politice jako takové.“

Ti nejslavnější demagogové dvacátého století využili všech těchto tří narativů. Názor, na který občas narážím, že levice těží z prvního narativu chudí-bohatí, pravice z druhého narativu našinci-cizinci a popilisté pak ze třetího, je podle mého soudu naivní a nepřípustně zjednodušující. Komunisté v Rusku ani u nás nikdy neměli problém těžit i ze zcela národnostních otázek, panslavismu, nenávisti ke Germánům atd. a rétorika ani praktický hospodářský program Mussoliniho s Hitlerem se – v ekonomické sféře – nijak neodlišovaly od sociální demokracie. Všichni o sobě vytvářeli obraz, že jsou na straně chudých proti bohatým, na straně našinců proti hrozbě z ciziny, proti zkorumpovaným tradičním politikům a politice jako vždycky, která se zaprodala bohatým a cizím zájmům.

Jak je to s pravdivostí třetího narativu? Dají se k tomu říct dvě věci. Je to tak – demokratická politika je zkorumpovaná a prolhaná napravo, nalevo i veprostřed. Je to stav, který je dán tím, jak fungují mechanismy demokratického sociálního státu, jehož zaměstnanci a představitelé přerozdělují miliardy cizích peněz a k jehož ovládnutí je před volbami voličům potřeba slibovat řadu věcí, které nejdou splnit.

Všichni, kdo tenhle stav pranýřovali, ale nenabídli jiné řešení než „zvolit někoho, kdo krást nebude“, právě ti byli bezprostředními tvůrci Andreje Babiše a Tomia Okamury.

Jaké je jiné řešení? Stejné, jako v předchozích případech.