Co žene bolívijskou vzkvétající ekonomiku

Mises.cz: 29. září 2015, HynekRk, komentářů: 4

[Vyšlo na Mises.org, 2. VII. 2015. Autor: Simon Wilson, Dostupné zde]

K překvapení mnoha, Bolívie je nyní nejrychleji rostoucí latinskoamerickou ekonomikou. S pětiprocentní mírou růstu nyní předčí kdysi dominující, ale nyní stagnující regionální konkurenty jako Brazílie a Peru. Navíc se Bolívie chlubí některými velmi působivými makro údaji: její úroveň mezinárodních rezerv je nejvyšší v celé latinské Americe, to srazilo dluh její vlády, a její míra inflace stojí na slušných 5 procentech. To doprovází 307 procentní vzestup průměrného příjmu a 25 procentní redukce v míře chudoby od roku 2001.

Pro ty, kteří sledují úpadek Venezuely a Argentiny - vzory latinskoamerického "socialismu 21. století" - se nesporný bolívijský ekonomický pokrok jeví jako narušení očekávání, že socialismus nevyhnutelně ruinuje zemi. Socialistické politiky Eva Moralese, bolívijského presidenta od roku 2006, jsou opravdu založeny na používání státní kontroly nad přírodními zdroji a zvyšování sociálních výdajů. 

Funguje třetí cesta v Bolívii?

Měli by odpůrci přezkoumat svoji víru a přistoupit na možnost "třetí cesty", když řízená ekonomika vedená milými hochy jako Evo, může přinést pozitivní výsledek v lidských životech? Je Evův systém nadřazený tomu, který by mohl převážit na neregulovaném trhu? 

Dobře, nemůžou zde být žádná velká tajemství ohledně bolívijského úspěchu, jestliže vezmeme v úvahu, že se veze výše na vlně boomu s komoditami, zejména v zemním plynu, který samotný tvoří okolo 45 procent bolivijských exportů. Taková je závislost Bolívie na této komoditě, že když cena spadne, jak se stalo tento rok, omílání klasického spiknutí, když se latinskoamerický vládní vlak se se skřípáním zastaví, by nebylo překvapivé.

Vládní byrokraté by byli propuštěni z práce, sociální programy by byly zrušeny a občanský nepokoj by vypukl. Jedinou otázkou je, zda by to skončilo krátkým dramatem, nebo dlouhou novelou ve stylu venezuelské varianty s vládou prvně vyčerpající mezinárodní rezervy a potom se uchylující k tvorbě peněz z ničeho ústícím do velkolepého finále hyperinflace.

Pro někoho nicméně i fakt, že Bolívie není vyčerpaná tak jako Venezuela a nezdá se to být pravděpodobné v blízké budoucnosti, by naznačoval, že socialismus je životaschopný, jestliže je dobře řízen a ořezaný o své radikální excesy.

Ve skutečnosti, Evův výkon úřadu je bezpochyby jedním z pragmatických. Je pravdou, že od roku 2005 vyvlastnil právě dvacet společností, ale úroveň vyvlastnění není nikterak srovnatelná s tím, co se odehrálo hojně v kultuře vládní beztrestnosti ve Venezuele, kde 1 168 zahraničních a domácích společností bylo vyvlastněno mezi lety 2002 a 2012. Neblahé znárodnění zahraničních ropných a plynových polí není jednou z kompletních státních kontrol, ale je spíše o získání kontrolního podílu na ziscích vytvořených zahraničními společnostmi, které můžou být odkloněny do různých sociálních programů.

To vše by naznačovalo, že mainstreamový podnikatelský tisk radostně zjistí, že Evo není latinskoamerickým socialistou starého stylu. Místo toho, tvrdí, že to, co dělá v Bolívii, je fakticky průměrný severský styl sociální demokracie v latinskoamerickém uspořádání.

Sdělení podnikatelského tisku ovšem ignoruje opravdu významné a dokonce měnící se záležitosti, které se staly během Evova prezidenství, které přes rétoriku, v které jsou vyjádřeny, nemají nic společného se socialismem a dělají vše proto, aby urychlili opravdovou svobodu a podnikání.

Odmítnutí kontroly USA, Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky

První mezi těmito záležitostmi je Moralesovo odmítnutí mezinárodního finančního systému a jeho pilířů, MMF a Světové banky. V levicové tradici je tato pozice konzistentní s na kontinentě široce populárním odporem proti neoliberalismu a "fundamentalismu svobodného trhu", který vynesl Eva k moci. Ale intervence MMF a Světové banky jsou v realitě o vybudování infrastruktury finanční kontroly a korporátního patronátu, který je kompletní antitezí svobodného trhu.

Modus operandi těchto institucí je přijít do rozvojových zemí, které již bojují s horou dluhů, a spolčit se s domácími elitami, aby přijmuly půjčky, obvykle sloužící pro rozvoj dopravy a infrastruktury. Tato strategie je vítězstvím pro věřitele, západní korporace, které dostanou rozvojové kontrakty, a kohokoliv jiného, kdo může benefitovat z této sítě státem vytvořeného mezinárodního korporativismu. Je to ztráta pro přijímající zemi (tj. daňové plátce), která musí platit drtivé úroky a dělat "strukturální přizpůsobení" své ekonomiky, která jsou určena pro poskytování půjček.   

To je přesně to, co se stalo v Bolívii, když do raných 80. letech její zkorumpované elity snášely okolo 3 miliardy dolarů dluhu vůči zahraničním bankám. MMF přišel s nabídkou série půjček k pokrytí dluženého salda a k "modernizaci" bolívijské infrastruktury. Obránci svobodného trhu mohou schvalovat fakt, že jako podmínka půjček v období příštích dekád bylo státní podnikání rozprodáno cizím korporacím a vládní výdaje byly omezeny.

Ačkoliv můžeme očekávat přínosy v efektivnosti z toho, že státní průmysl bude řízen soukromými podniky, morálně řečeno, stát nemá žádné právo prodávat jím ukradený majetek třetím stranám, speciálně když jsou to korporace se státem vynucenými privilegii nedostupnými soukromým občanům, jako je limitovaný závazek a i garantovaná úroveň zisku.

Není zde také žádný svobodný trh ve způsobu, jakým byly daně chudým zvýšeny tak, aby se uspokojil požadavek na redukci deficitu, nebo velký důraz plánů MMF na to, aby se Bolívie stala suroviny vyvážející zemi. To znamenalo doporučování opatření jako je devalvace měny a vytvoření umělé exportní infrastruktury ovládané západními korporacemi.

Morálesovo vlídné přehlíženi neformální ekonomiky

Bez MMF má nyní Bolívie šanci se rozvíjet za vlastních podmínek místo vlády technokratů. Samozřejmě, vládní kontrola dominující ekonomii je stěží prospěšná přirozenému růstu. Nicméně, my bychom se měli držet faktu, že je zde rozdíl mezi více produktivní částí bolívijské ekonomiky a neformálním a poloformálním sektorem, který poskytuje velkou většinu ekonomické aktivity a zaměstnanosti. Tyto druhé dva sektory jsou také většinou tvořeny domorodými indiány, a jsou to tyto oblasti, kde může být skutečný význam pociťován Evova prezidenství.

Jako první bolívijský domorodý vůdce, prezidenství Evo Moralese dalo marginalizovaným a chudým nově nalezený pocit hrdosti. Odmítnutí kooperovat ve válce Spojených státu ohledně drog a rozhodně laissez-faire postoj k neformálnímu a malému až střednímu podnikání znamená, že státní přítomnost jako nepřátelské síly v životech obyčejných lidí je na historickém minimu. To, v kombinaci s bankovním systémem přetékajícím úsporami a nízkým dluhem, bylo klíčem k vtrhnutí malého podnikání řízeného domorodými podnikateli na scénu, kde tito úspěšně využívají svých kulturních a obchodních postupů ke zdolání cesty na úroveň buržoazní střední vrstvy.

V Bolívii, podobně jako v sousedním Peru, i nejchudší z chudých mají možnosti překlopit krámek do malého byznysu a malý byznys do něčeho většího. Kde kdysi jeho předci byli připoutáni ke své půdě a nuceni pracovat pro své koloniální pány, domorodý indián může nyní otevřít textilní továrnu a dosáhnout úrovně bohatství, která převyšuje úroveň potomků těch, kteří vyvlastnili jeho předky.

Všude ve městech jako La Paz vyrůstají rychle barevné příbytky známé jako cholet (termín kombinující "cholo" - disrkiminační výraz pro osobu indiánského původu - se slovem chalet), stavěné ve stylu andské architektury, často pět podlaží vysoké, s nižšími podlažími určenými k byznysu: živoucí a dýchající monumenty podnikání, které transformuje městskou krajinu.

Reakce elit evropského původu je sotva skrývaným zděšením: vidí, že se jejich pozice manažerů a administrátorů ekonomiky založené na těžbě surovin a ochraně západních korporací stává zranitelnou, instinktivně odporují Evovi a shromažďují se okolo konzervativní opozice, která preferuje zarazit neformální ekonomiku, opětovné zahájení války proti drogám a usměrnění s cíli zahraniční politiky USA.

Ačkoliv je správné oponovat zestátnění, je těžké brát seriózně argument, že když by nebyl Evo u moci a Bolívie by zůstala v rukou "byznysu nakloněné" opozice, země by na tom byla nutně lépe nebo přispívající k ryzímu volnému podnikání. Velké vyrovnání na herním poli došlo za Eva, ne skrze nucenou redistribuci bohatství, ale skrze ustoupení a ponechání nekontrolovaného prostoru lidské svobodě a podnikavosti. Je to toto, co udělalo Bolívii hmatatelně odlišnou od toho, jaká byla před deseti lety, a je to naděje všech těch, kteří mají péči o svobodu, že toto bude trvalé dědictví Moralesových let, dlouho poté co boom v komoditách skončí.