Děkujme státu!

Mises.cz: 28. dubna 2018, Urza, komentářů: 5

Jedna z – typicky rozhořčených – odpovědí na mou kritiku státního monopolu na násilí spočívá v tom, že samotný fakt, že mohu stát takto veřejně kritizovat, ukazuje můj omyl; bývám z řad takových kritiků označován za rozmazleného fracka, který může jen díky našemu milovanému státu vznášet onu kritiku, za kterou by mě tvrdě totalitní režimy zlikvidovaly, což v jejich očích ukazuje, že má kritika není oprávněná, případně že si dost nevážím svobody, kterou mi stát dává, a využívám ji k jeho kritizování. Prý bych měl být vděčný za tu svobodu, kterou mám, a nestěžovat si.

Než začnu s přímou argumentací proti takovému tvrzení, rád bych na začátek připomněl něco, co říkám velice často: Pohled do historie lidstva mě naplňuje optimismem. Neustále se vyvíjíme, naše společnost je stále svobodnější, vyspělejší, bez ustání získáváme nové poznání, které nás posouvá kupředu ve všech oborech; a nemluvím samozřejmě jen o pokroku technologickém, ale i o tom etickém. Ač dochází k různým výkyvům a občasným malým krůčkům zpět, podíváme-li se na to, jak na tom lidstvo bylo před tisícem let, před pěti staletími, před stovkou let a dnes… jasně vidíme, že se stáváme stále svobodnějšími; a já jsem za to rozhodně rád.

Kdyby však v minulosti nikdo nic nekritizoval z vděčnosti za to, že se situace už zlepšila, nemohlo by docházet k dalším zlepšením. Tak třeba v USA před zrušením otrokářství byla společnost (oproti evropské ve stejné době) dost svobodná; tedy pokud jste nebyl otrok. Pro změnu poměrů a osvobození otroků byla zapotřebí spousta kritiky; a ta mohla být bezesporu umlčena stejným argumentem: „Buďte rádi za svobodu, kterou máte, a nestěžujte si!“ Drtivá většina lidí tehdy neviděla otrokářství jako nic špatného; a hlasy, které se proti němu ozývaly, ostatní často považovali za příliš zpovykané, nevděčné, nevážící si všech možných výdobytků společnosti a nabourávající staré osvědčené pořádky.

Teď však k té kritice samotné: Ačkoliv jsem rád za vývoj a směr, kterým se lidstvo ubírá, rozhodně odmítám děkovat či být vděčný státu za to, že mi nevzal svobodu jej kritizovat. Ano, jsem rád, že mi ji nebere, ale nepociťuji sebemenší vděčnost či potřebu děkovat jen proto, že některé jiné státy to dělají či dělaly. Proč? Protože má svoboda tak činit není nic, co by mi stát dal; tu svobodu mám sám od sebe a stát mi ji pouze nevzal. To je velký rozdíl, který většina lidí pod tíhou státní propagandy úplně ignoruje. Ostatně ani silně totalitní režimy svým občanům neberou úplně všechny svobody; a měli snad být bojovníci proti komunistickému režimu vděční a děkovat před rokem 1989 Straně za to, že jim nevzala možnost kritizovat třeba církev, i když některé totality v minulosti to dělaly?

Pokud někde byl či je hrozný tyran, můžeme být rádi za to, že není teď a tady, avšak nedává příliš velký smysl děkovat a vděčit lidem či institucím kolem nás za to, že nás také netyranizují. Nebo snad povedete své dítko k tomu, aby bylo vděčné a děkovalo spolužákům za to, že ho třeba (až tak moc) nešikanují, když by mohli? Jste mi vděční a budete mi děkovat za to, že když se náhodou někde potkáme, tak vás neokradu či surově nezmlátím? Přitom bych kolikrát mohl; přesto je absurdní představa, abyste mi vděčili za to, že tak neučiním. A vděčit státu za to, že mi nevezme svobodu vyjadřovat svůj názor, není o nic méně absurdní.

Naopak sama o sobě ta námitka, že bych měl být státu vděčný za to, že mám svobodu jej kritizovat, vypovídá o tom, jak stát zbožšťujeme. Představte si, že by to nebyl stát, ale jakákoliv jiná instituce. Co kdybych třeba kritizoval velký obchodní řetězec? Napadlo by snad někoho mi říct něco tak absurdního jako: „Nekritizujte ten obchoďák a buďte mu vděčný, že vás za to nesejme, jsou bohatí a mocní, takže by mohli.“ Kdyby někdo něco takového řekl, všichni si zaťukají na čelo, jestli se náhodou nezbláznil; v případě státu je však stejný argument brán celkem seriózně (a ač nepatří k nejčastějším, setkal jsem se s ním už mnohokrát).

Poukazování na společenské problémy je však správný a legitimní způsob, jak posunout lidstvo kupředu; každé velké a úspěšné společenské měně předcházela změna myšlení. A podobně jako lidem trvalo stovky a tisíce let, než uznali a do důsledků si uvědomili, že jejich vládci nemají žádnou božskou moc nebo že otroci nejsou méně lidé než všichni ostatní, předpokládám, že něco podobného může nastat i v případě států. Pochopitelně se to zdá jako velice kontroverzní názor, ale to se ve své době zdála i kritika svrchovanosti a nedotknutelnosti středověkých a starověkých vládců. Anarchokapitalismus může být další etapou ve vývoji lidstva.

Chápu, že s mou kritikou státu a dalšími závěry nemusíte souhlasit; samozřejmě uznávám, že se mohu mýlit. Nepovažuji však za korektní protiargumentovat tvrzením, že mám být státu vděčný za to, že mi dává svobodu ho kritizovat; ani že už to samo o sobě mou kritiku vlastně zpochybňuje. Jednak je přinejmenším podivné děkovat a být někomu vděčný za to, že mi neubližuje; navíc kdyby ten argument platil, bylo by možné každou principiální kritiku libovolné organizace, která mi nebere svobodu kritizovat ji, zamítnout s tím, že mám-li svobodu kritizovat, vlastně to tak hrozné být nemůže, takže si nemám nač stěžovat.