Desocializace ve sjednoceném Německu III.

Mises.cz: 05. listopadu 2014, Hans-Hermann Hoppe (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

[Přeložil Tomáš Macháček.]

Zatímco základní příčina kolapsu východoněmeckého socialistického experimentu byla ekonomická, je jen málo pochyb o tom, že Gorbačovova politika glasnosti a perestrojky v Sovětském svazu během druhé poloviny osmdesátých let sloužily jako katalyzátor pro revoluční vývoj probíhající v současnosti v Německu a napříč východní Evropou. Tato politika zmenšila sovětský tlak na jeho východoevropské satelitní státy, obzvláště díky tomu, že nová Gorbačovova interní politika byla od počátku explicitně spojena s neintervenční zahraniční politikou a zároveň dramaticky povznesla naděje a očekávání všech lidí z východní Evropy. Bez této zvláštní konstelace fakt, stvořené Gorbačovem, by nebyla možná ani pokojná protikomunistická revoluce v Polsku, ani osvobození Maďarska. A bez polských či maďarských událostí by nenásledovaly ani německá, ani československá revoluce.

Na závěr musí být Gorbačovovi připsána zásluha za směřování ke znovusjednocení západního a východního Německa. Při navěky památném 9. listopadu 1989, stále se zvyšující tlak masové emigrace a občanských nepokojů propíchl východoněmeckou socialistickou bublinu. Hranice do Západního Berlína a západního Německa se rozlétly dokořán a Němci z východu i západu se šťastně sjednotili na Berlínské zdi. Od tohoto data nebylo pochyb o znovusjednocení dvou německých států. Veřejné mínění v obou zemích jej většinově požadovalo.

Ekonomická dynamika, rozhýbána událostmi z 9. listopadu, uspěla v pohřbení jakýchkoliv nadějí uvnitř východoněmeckého režimu k nějakému obnovení odděleného východoněmeckého socialistického státu. Nepřerušený masový úprk vysoce kvalifikovaného personálu a neustávající vnitřní nepokoj ostře zhoršilo již nyní zoufalou hospodářskou situaci v NDR. Během několika dní došlo k znehodnocení východoněmecké marky vůči západoněmecké z poměru 5:1 na 10:1 a pouze dva důvody zabránily tomu, aby se stala naprosto bezcennou. Zaprvé, se stále otevřenějšími hranicemi mohli držitelé východních marek po krátkou dobu nakupovat množství cenově regulovaných výrobků na východě a se ziskem je prodat na západě. Jakmile byly vyprázdněny už řídce vybavené prodejní pulty, a málo či žádné nové dodávky nepřicházely, zůstával již jen jeden další důvod: veřejné očekávání, že jako součást nevyhnutelného procesu sjednocení, vykoupí nakonec západoněmecká centrální banka východoněmecké marky v nějakém arbitrárně nadhodnoceném kurzu.

Odlišné, ale příbuzné, hospodářské problémy vznikly v západním Německu. Zatímco během padesátých a šedesátých let integrovala západoněmecká ekonomika úspěšně miliony východoněmeckých uprchlíků a jihoevropských ,,gastarbeiterů“, ekonomika osmdesátých let byla závažně zatížena nejnovější vlnou imigrace. Od roku 1950 do osmdesátých let prodělalo západoněmecké hospodářství postupnou změnu. V průběhu času se Erhardovo volnotržní Německo změnilo v gigantický sociální stát a původní hospodářská expanze se změnila v hospodářskou stagnaci.

Erhardovy volnotržní reformy měly od počátku daleko k ryzosti. (16) Erhard nezavedl Marktwirtschaft, ale soziale Marktwirtschaft, a teoretičtí pozorovatelé jako Ludwig von Mises brzy varovali – prorocky – před tím, že tento ústupek sociální ekonomice povede nakonec k socialismu sociálního státu. (17) Jakožto nástupce Německé říše se západoněmecký stát stal okamžitě největším vlastníkem nemovitostí, kapitalistou a zaměstnavatelem. Vzdělání, doprava, komunikace, školy, univerzity, ulice, řeky, jezera, železnice, aerolinie, pošta, telefon, rádio a televize byly v rukou vlády a byly brzy doplněny o nově založenou braneckou armádu.

Veškeré banky byly kartelizovány uvnitř vládou kontrolovaného systému centrálního bankovnictví. Byl vzkříšen Bismarckův systém povinného sociálního zabezpečení a zůstal pod kontrolou vlády. Bydlení a zemědělství byly z větší části vyňaty z trhu a chráněny. Dolování, uhlí, ocel, stavba lodí a textilie podléhaly zvláštní vládní ochraně. Počínaje zákonem o spolurozhodování z roku 1951 a zákon o závodních radách (Betriebsverfassungsgesetz) z roku 1952, byla zavedena série tzv. zákonů na ochranu pracovní síly (včetně podpor v nezaměstnanosti a nuceného kolektivní vyjednávání), což více a více omezovalo právo na svobodu kontraktu ve vztazích zaměstnavatel-zaměstnanec. S klamavým „zákonem proti omezování hospodářské soutěže“ (Anti-Kartell Gesetz) z roku 1957 byl základní princip tržní soutěže – svobodný a neomezovaný vstup do odvětví – závažně narušen, a všechen „významný“ hospodářský vývoj se stal předmětem vládního souhlasu. (18)

To vše zatímco západoněmecká vláda nemohla odolat pokušení vytrvale zvyšovat daně a nabídku papírových peněz. V důsledku toho zažilo západní Německo roku 1966 první velkou recesi, jež ukončila Erhardovu (tehdy již kancléřskou) kariéru. Ekonomický růst poklesl z 9 procent v roce 1960 na 2 procenta v roce 1966 a stal se záporným v roce 1967. Poprvé za desetiletí počet nezaměstnaných vzrostl (na 2 procenta).

V post-erhardovské éře, obzvláště v období let 1969-1982, za vlády sociálnědemokratické-liberální vládní koalice vedené Willym Brandtem a Helmutem Schmidtem pokračovala etatistická proměna západoněmeckého hospodářství zrychleným tempem.

Pouze mezi lety 1969-1975 bylo přijato nějakých 140 zákonů přiznávajících různým „společensky znevýhodněným“ skupinám nárok na subvence z daní. Takzvaná pracovně právní ochrana a protikartelové zákony byly drasticky zpřísněny. Daně a příspěvky na sociální zabezpečení byly významně navýšeny, aby bylo možné financovat všemožné druhy tzv. „veřejných statků“ a zlepšování „kvality života“. Uchýlením se ke keynesiánské politice deficitního hospodaření (schodek rozpočtu federální vlády vzrostl z 57 miliard marek v roce 1970 na 232 miliard v roce 1980 a 503 miliard v roce 1989), a vzhledem k tomu, že inflace nebyla zpočátku očekávána, došlo k několikaletému odkladu v následcích těchto politik – jen, aby se objevily později, silnější než předtím. Neočekávaná inflace a úvěrová expanze stvořily a prodloužily špatné investice typické pro boom. Avšak tento boom, postavený jen na papírových penězích, bude nevyhnutelně následován likvidační krizí – recesí. (20) Motto

socialistického kancléře Helmuta Schmidta znělo „raději pětiprocentní inflace, než pětiprocentní nezaměstnanost“. Ve skutečnosti byla inflace brzy mnohem větší než 5 procent (stala se očekávanou a poptávka po penězích poklesla), ale nezaměstnanost také nepřetržitě rostla. Obě hodnoty dosáhly zároveň 10 procent. Hospodářský růst zpomaloval do počátku 80. let, kdy HNP pokleslo v absolutním vyjádření. Poprvé v historii SRN se snížil počet zaměstnaných. Na zahraniční pracovníky byl vyvíjen stále větší a větší tlak k odchodu ze země a byly zesíleny překážky pro imigraci.

Od roku 1982, v době, kdy byla socialisticko-liberální vláda (a levicové keynesiánství) nahrazena konzervativně-liberální vládou (a pravicovým keynesiánstvím) pokračovalo západní Německo ve svém pochodu směrem k sociálnímu státu, pouze však pomalejším (pokud vůbec) tempem. Vládní výdaje, které se zvýšily z 30 procent HNP v roce 1960 na více než 50 procent počátkem 80. let, a vládní dluh pokračovaly v růstu. Míra inflace byla snížena a míra hospodářského růstu vzrostla. Ale ani jedna míra nepoklesla či nevzrostla na úrovně blížící se těm, jež charakterizovaly Erhardovu éru, a po osmi letech konzervativně-liberálního vládnutí počet nezaměstnaných, jejichž počet dosáhl roku 1983 2.3 milionů, byla stále nad 2 miliony (téměř 8 procent). Za této situace začal příchod velkého množství východoněmeckých přistěhovalců s okamžitým nárokem na západoněmecké sociální dávky a podpory v nezaměstnanosti rychle odhalovat nejen bankrot socialismu, ale též i bankrot západoněmeckého sociálního státu.

A tak hrozba východoněmecké politické nestability přelévající se do západního Německa donutila západoněmeckou politicko-mocenskou elitu urychleně jednat a převzít iniciativu v nevyhnutelném procesu znovusjednocení. Avšak na rozdíl od situace pozdních 40. let, kdy Erhard zvládl podobnou krizi v německé historii přijetím nepopulární, ale úspěšné strategie volnotržního krizového řízení, je o nějakých 40 let později směr, sledovaný západoněmeckým politickým establishmentem, dalším obřím krokem směrem k welfare socialismu, odsouzen k dalšímu zhoršení západoněmecké hospodářské stagnace (neodolávající popularitě této politiky mezi západoněmeckou a obzvláště východoněmeckou veřejností). Spíše než o sjednocení Německa skrze rychlou a radikální desocializaci NDR, (a nepřímo SRN, což by samo o sobě bylo v souladu s fundamentálními principy spravedlnosti a solidní ekonomie, a jež bude zakrátko načrtnuta a vysvětlena) snaží se politicko-mocenská elita o sjednocení skrze úplné začlenění východního Německa do západoněmeckého sociálního státu.

(16) Viz též Hans-Joachim Arndt, West Germany: Politics of Non-Planning, kap. 3.
(17) Stoupenci „německého soziale Marktwirtschaft,“ píše Mises, „zdůrazňují, že považují tržní hospodářství za nejlepší možný a nejvhodnější systém hospodářské koordinace společnosti, a že jsou proti vládní všemohoucnosti v socialismu. Ale samozřejmě, všichni tito obhájci politiky třetí cesty se stejnou vervou zdůrazňují, že odmítají Manchesterismus a laissez-faire liberalismus. Je nezbytné, tvrdí, aby stát zasahoval do tržních fenoménů kdykoliv a kdekoliv „volná hra ekonomických sil“ ústí v podmínky, jež se jeví jako „sociálně“ nežádoucí. Tímto tvrzením berou za samozřejmé, že vláda je tím, kdo je vyzván určit v každém jednotlivém případě, zda-li má či nemá být určitý ekonomický fakt považován za trestuhodný ze „sociálního“ úhlu pohledu, a následovně zda stav trhu vyžaduje zvláštní čin vládní intervence.“
„Všichni tito zastánci intervencionismu si neuvědomují, že jejich program tudíž zahrnuje zřízení plné vládní svrchovanosti ve všech ekonomických záležitostech a v samé podstatě způsobuje situaci, jež se neliší od toho, co je nazýváno německou či Hinderburgovou šablonou socialismu. Pokud je v jurisdikci vlády rozhodnout, zda určitý stav hospodářství ospravedlňuje intervenci, žádná sféra činnosti není ponechána trhu. Poté to již nejsou spotřebitelé, kdo s konečnou platností rozhoduje o tom, co by mělo být vyráběno, v jakém množství, v jaké kvalitě, kým, kde a jak, ale je to vláda. Poněvadž jakmile se výsledek vyvolaný činností volného trhu odlišuje od toho, co úřady považují za „sociálně“ žádoucí, vláda zasahuje. To znamená, že trh je svobodný dokud dělá přesně to, co vláda chce, aby dělal. Má „svobodu“ dělat to, co úřady považují za „správné“, ale ne to co považují za „špatné“, přičemž rozhodnutí o tom, co je dobré a co špatné spočívá na rozhodnutí vlády. Tím pádem doktrína a praxe intervencionismu nakonec vede k opuštění toho, co jej původně odlišovalo od přímého socialismu, a k přijetí úplného totalitního všeobecného plánování.“ (Human Action: A Treatise on Economics, str. 723-24).
(18) Zatímco freiburská škola, obzvláště, uznává, že v praxi jsou monopoly téměř vždy výtvorem státní moci (viz Wilhelm Röpke, Die Lehre von der Wirtschaft, str. 215; pro typicky freiburské pojednání viz Erich Hoppmann, Fusionkontrolle (Tübingen, 1972), připouštějí (v souladu s neoklasickou ortodoxií) teoretickou možnost vykořisťujících volnotržních monopolů a obhajují něco na způsob nucené antifúzní (a malý byznys údajně podporující) legislativy bránící jejich vzniku. Pro teoretickou kritiku neoklasické teorie monopolu a obranu klasického názoru, že monopol může existovat, pouze pokud je volný vstup do odvětví omezen zákonným donucením, a že za podmínek volného vstupu není možné určit nějak smysluplně rozdíl mezi konkurečními a monopolními cenami a/nebo objemem výroby, viz Murray Rothbard, Man, Economy, and State: A Treatise on Economic
Principles (Los Angeles: Nash Publishing, 1970), kap. 10; též Hans-Hermann Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat. Studien zur Theorie des Kapitalismus (Opladen, 1987), str. 129-41; idem, A Theory of Socialism and Capitalism, kap. 9.
(19) Viz R. Merklein, Griffin die eigene Tasche: Hintergeht der Bonner Sozialstaat seine
Bürger? (Hamburg, 1980); idem, Die Deutschen werden ärmer. Staatsverschuldung,
Geldentwertung, Markteinbussen, Arbeitsplatzverluste (Hamburg, 1982).
(20) Ohledně teorie hospodářského cyklu viz Ludwig von Mises, „Monetary Stabilization and Cyclical Policy“, v n On the Manipulation ofMoney and Credit, Percy L. Greaves, ed. . (1928; Dobbs Ferry, N.Y.: Free Market Books, 1978); Friedrich A. Hayek, Prices and Production (1931; London: Routledge & Sons, 1935); Richard von Strigl, Kapital und Produktion (Vienna, 1934); Murray N. Rothbard, America's Great Depression (Kansas City: Sheed & Ward, 1975).