Desocializace ve sjednoceném Německu IV.

Mises.cz: 12. listopadu 2014, Hans-Hermann Hoppe (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

[Přeložil Tomáš Macháček.]

Okamžitě po událostech z 9. listopadu 1989 začaly západoněmecké politické strany – vládnoucí Křesťanskodemokratická unie (CDU), Svobodná demokratická strana (FDP) jakožto její menší vládní partner, Sociálnědemokratická strana (SPD) jako hlavní opoziční strana, a národně konzervativní Republikánská strana, stejně jako levicoví zelení jakožto dvě menší opoziční síly – z větší části ve vedení západoněmeckého státního aparátu a v podstatě placeny z daní (skrze náhrady na vedení volební kampaně), rozšiřovat svou přítomnost do východního Německa a zakládat sesterské organizace. Aby odvedly pozornost od vlastních neustále narůstajících vpádů na soukromé vlastnictví, byla východoněmecká krize označena za krizi způsobenou nedostatkem demokracie, nikoliv nedostatkem soukromého vlastnictví. (21)

Východoněmecká veřejnost, obeznámená se západoněmeckým politickým systémem díky západoněmecké vládní televizi a masivně nakloněna sociálně-etatistickým ideologiím (východoněmecké území bylo vskutku tradičně pevností podpory sociálnědemokratických a komunistických stran), vítala „invazi“ západoněmeckých stran s otevřenou náručí. První východoněmecké volby s účastí více stran (18. března 1990) skončily hlasitým vítězstvím západoněmeckého stranického systému. Dříve vládnoucí Komunistická strana, mezitím přeskupena do Strany demokratického socialismu, byla odstavena od moci (ačkoliv zůstala třetí největší stranou, s pozoruhodnými 15 procenty hlasů). Zato východoněmecký ekvivalent Křesťanskodemokratické unie se stal – posílen spřízněností se západoněmeckou vládnoucí stranou a svým úplatkářským slibem „štědrého“ směnného kurzu pro východní marky u západoněmecké centrální banky (nejčastěji navrhované kurzy 1:1, či 2:1, jež okamžitě posílily východoněmeckou marku na kurz 4:1) a rychlé a kompletní začlenění NDR do Spolkové republiky podle článku 23 západoněmecké ústavy (jež poskytuje možnost legálního vstupu, či Anschlussu) – nejsilnější politickou silou a předním partnerem v nově formované konzervativně-liberálně-sociálnědemokratické vládní koalici, reprezentující více než dvě třetiny volebních hlasů.

Nepřímo tak západoněmecká mocenská elita získala kontrolu nad vývojem východního Německa a jeho budoucího postupu desocializace. (22)

Datum oficiálního počátku procesu německého sjednocení byl určen na 2. červen 1990 a byl ohlášen náčrt sjednocovacího procesu, včetně měnové reformy a rozšíření západoněmeckého sociálního systému na východ jako jeho klíčových prvků. (23)

Východní marky budou směněny za západní marky kurzem 1:1 do výše čtyř tisíc na osobu a kurzem 2:1 za tímto limitem. (24)

Poněvadž je východoněmecká peněžní nabídka pouze zlomkem nabídky západní marky, a poněvadž trh pro nepeněžní zboží bude automaticky rozšířen skrze měnové sjednocení, očekávané inflační následky budou relativně malé. Avšak, měnová reforma způsobí dvojité redistribuci příjmu. Na jednu stranu obsahuje nucené přerozdělení kupní síly od západoněmeckých občanů k východním Němcům, ačkoliv první nejsou jakýmkoliv způsobem odpovědní za špatnou situaci druhých a v minulosti vskutku předali východním Němcům nemalé částky na dobrovolné bázi. Na druhou stranu obsahuje nucenou příjmovou redistribuci od západoněmeckého soukromého sektoru k západoněmecké vládě – jež vytiskne požadované množství marek v podstatě za nulové náklady – a nepřímo její východoněmecké vládní pobočce.

S měnovou reformou jako základem, začne socio-ekonomická integrace východního Německa. Po zásobení východního Německa „dostatečnou“ počáteční kupní silou, východoněmecká vláda, řízená svým starším západním partnerem, a jako kdyby byla legitimní vlastníkem, bude odprodávat státní majetek. (25)

Ukazatelem „imperialismu“ západoněmecké politicko-mocenské elity je fakt, že téměř všichni vedoucí kandidáti  třech největších stran (CDU, FDP a SPD) ve východoněmeckých říjnových spolkových volbách, byli „importování“ ze západního Německa.

Veškeré dluhy, nyní denominované v západních markách, budou sníženy na polovinu. Nepřekvapivě je jako nejvyšší priorita, pro financování současných a budoucích vládních výdajů, viděno přijetí západoněmecké daňové struktury. Východní vláda (už bez možnosti tisknout peníze) začne okamžitě zakládat „efektivní“ decentralizovaný systém výběru daní. Přitom jí bude asistovat západoněmecký protějšek a expertiza jeho Finanzämter (ekvivalent americké IRS – jde o finanční úřad, „berňák“ – pozn. překl.)

Přirozeně, politická mocenská elita odpovědná za tento program znovusjednocení vyjádřila jen málo pochybností o jeho úspěchu. Vskutku, někteří představitelé jako kancléř Helmut Kohl a Otto Lambsdorff, hlava západoněmecké FDP, veřejně prohlásili, že to „nebude stát západní Německo nic“.

Avšak, ekonomická logika nám říká něco jiného a předpovídá poněkud neuspokojivé výsledky. (28)

Jistě, díky částečné reprivatizaci a zrušení většiny cenových kontrol se východoněmecký hospodářský výkon rychle zlepší, oproti současnému zoufalému stavu. Přesto bude proces obnovy nejen pomalejší a mnohem bolestivější než by bylo třeba. Brzy bude nahrazen hospodářskou stagnací, a kvůli relativně většímu vládnímu sektoru ve sjednoceném Německu, budou posíleny stagnační tendence v již apatické západoněmecké ekonomice.

Úplné začlenění východního Německa do západoněmeckého systému sociálního zabezpečení povede k nárůstu daní na sociální zabezpečení. Každé omezení, uvalené na západoněmecké kupující východoněmeckých aktiv, poškodí též východní Němce, protože jim nedovolí prodat je nejvyšší nabídce a zpomalí brzký přesun aktiv do nejproduktivnějších rukou. Podobně, preferenční zacházení, přiznané zavedeným západoněmeckým firmám, zabrání nejrychlejšímu rozpadu nadměrně velkých východoněmeckých výrobních jednotek na efektivní firmy a přispěje od začátku ke kartelizaci nového východoněmeckého hospodářství.

Regulované nájemné zastaví z velké části obnovu východoněmeckého trhu s nájemním bydlením a povede k velkým projektům veřejného bydlení (sozialer Wohnungsbau) a ještě vyšším daním. Avšak nejhorší ze všeho pro východoněmecké hospodářské zotavení bude kombinovaná politika minimální mzdy a podpor v nezaměstnanosti.

Jedním důvodem je, že tato politika nezastaví populační odliv z východu na západ s jeho vyššími mzdami a podporami v nezaměstnanosti (29), a směrem dolů neflexibilními mzdovými sazbami. Pokračující migrace nadále zhorší již nyní tvrdohlavý problém s nezaměstnaností. Na druhou stranu je východoněmecké hospodářství, dokonce i se současnými mzdovými sazbami ve východních markách, převážně nekonkurenceschopné na světových trzích. Zafixováním mzdových sazeb na několikrát vyšší úrovni – vyžadováním nominálně stejných mezd v západních markách – bude východoněmecká pracovní síla vyloučena z trhu v ještě větším měřítku. „Normální“ tok kapitálu, z oblastí s vysokými mzdami do oblastí s nízkými mzdami, bude drasticky omezen a výsledkem bude masivní – a s pojištěním v nezaměstnanosti – trvající nezaměstnanost. K financování rozsáhlé východoněmecké nezaměstnanosti budou vyžadovány stálé a masivní transferové platby ze západu na východ. Ale též i z východoněmeckého produktivního sektoru do neproduktivního. Daně a/nebo tvorba nových peněz budou muset být znovu podstatně zvýšeny. Jakékoliv nové produktivní síly, osvobozené východoněmeckou částečnou privatizací, budou okamžitě utlumeny. V prostředí rostoucí nezaměstnanosti a ekonomické stagnace obdrží již sílící nacionalistické cítění, další vzpruhu. (30)

(21) Ve skutečnosti nemá nedostatek demokracie prakticky nic společného s vážnou situací ve východním Německu. Není to samozřejmě princip výběru politiků, co způsobuje ten problém. Je to politika a politické rozhodování jako takové, co nesou odpovědnost. Společně vlastněné výrobní faktory vyžadují společné rozhodování. Namísto toho, aby se každý výrobce rozhodoval nezávisle, co udělat s konkrétními zdroji za režimu soukromého vlastnictví a smluvní svobody, se zespolečenštěnými výrobními prostředky vyžaduje každé rozhodnutí kolektivní souhlas. Pro výrobce je irelevantní, jak jsou ti, co udělují souhlas vybírání. Na čem mu záleží je povolení, jež musí být vůbec vyžadováno. Pokud tento stav trvá, je podnět vyrábět snížen a zbídačení bude pokračovat. Privatizace je tedy neslučitelná s demokracií, stejně jako s jakoukoliv jinou formou politické vlády. Privatizovat znamená odpolitizovat společnost a ustanovit, v marxistické terminologii, anarchii výroby, v níž nikdo nevládne nikomu a vztahy všech výrobců jsou dobrovolné, a tudíž vzájemně pospěšné.
(22) Volby ze 14. října 1990 znovu ustanovily pět spolkových zemí. A volby z 2. prosince 1990 potvrdily, v mezitím sjednoceném Německu, tyto výsledky, což ještě více přidalo na síle vládnoucí konzervativně-liberální vládní koalici. Národně konzervativní Republikání se stali bezvýznamnými a Strana zelených se nedokázala navrátit spolkového parlamentu (Bundestagu). Strana demokratického socialismu zaznamenala další ztrátu hlasů, a ačkoliv je v současnosti v Bundestagu zastoupena díky dočasnému odstranění pětiprocentní hranice pro „původní“ východoněmecké strany během prosincových voleb, je odsouzena nakonec zmizet z politické scény.
(23) Formální sjednocení se odehrálo jen o tři měsíce později, 3. října, a bylo „demokraticky ratifikováno“ v prvních celoněmeckých volbách 2. prosince 1990.
(24) Pro detailní analýzu měnové reformy viz P. Bofinger, „The Germany Monetary Unification: Converting Marks to D-Marks“, Federal Reserve of St. Louis Review (červenec/srpen 1990).
(25) Pro tento účel byl založen svěřenecký fond (Treuhandanstalt – připomíná český Fond národního majetku, pozn. překl.) řízen „manažery“ západoněmeckého establishmentu.
S východními Němci jako kupujícími bude speciálně zacházeno. Východoněmecký požadavek, aby bylo západním Němcům po asi desetiletí bráněno v nákupu půdy ve východním Německu, byl poražen po vleklé bitvě, ale jiné, méně závažné restrikce, pravděpodobně zůstanou. Dále, mezi v nákupu omezovanými západními Němci budou velké a s vládou propojené firmy užívat systematických výhod (v očekávání této pravděpodobné události hodnota jejich akcií znatelně vzrostla). Východní Němci s právoplatnými nároky na vyvlastněná, socializovaná aktiva budou znovu jejich vlastníky bez nutnosti platit, ačkoliv s velkým počtem výjimek stranících současným uživatelům před jejich původními vlastníky. Na druhou stranu, západoněmečtí nárokovatelé majetku ve východním Německu budou široce omezeni v podobném navrácení jejich majetku a namísto toho obdrží nějakou arbitrární kompenzaci pod tržní cenou. (26)
Reprivatizace ve východním Německu (ačkoliv bude značná) nebude zahrnovat žádný ze státních velitelských stanovišť – policie, soudy, doprava, komunikace a vzdělání – a její rozsah bude výrazně menší než stupeň soukromého vlastnictví v západním Německu, takže se zvýší relativní velikost vládního sektoru ve sjednoceném Německu nad současnou úroveň na západě země. (27)
Zpočátku budou příjmy z privatizace užity k financování východoněmeckého sociálního systému. Prominentem mezi již přijatými ustanoveními bude kompletní přijetí západoněmeckého systému sociálního pojištění: starobní důchody, vyplácené v západních markách, budou rychle zvýšeny na západoněmeckou úroveň (při tržním směnném kurz 5:1 před listopadem 1989, byly na úrovni 1/15 důchodů na západě). Současné východoněmecké mzdy budou převedeny poměrem 1:1 na západní marky (což je pozvedne na poloviční úroveň mezd na západě, a na zhruba stejnou úroveň jako mají západoněmecké průměrné podpory v nezaměstnanosti, při srovnání s tržní hodnotou o asi 1/10). Východní Německo navíc okamžitě zavede západoněmecký systém „pojištění“ v nezaměstnanosti, stejně jako vysoce centralizovanou odborovou organizaci a kolektivní vyjednávání. Dále budou převedeny v kurzu 1:1 nájmy a alespoň „dočasné“ regulované nájmy nepozbydou na účinnosti.
(26) Ve skutečnosti obě německé vlády souhlasily ve své smlouvě o sjednocení z 3. října, že veškerá vyvlastnění, jež se odehrála před založením východoněmeckého státu v roce 1949, mají být považována za „platná“ (více než 50 procent východoněmecké zemědělské půdy bylo před tímto datem násilně socializováno). Toto ustanovení je v současnosti řešeno vládním soudním systémem.
(27) Po jednom roce desocializace bylo privatizováno pouhých 700 z 9 000 východoněmeckých „výrobních jednotek“.
(28) Ve skutečnosti byly počátkem roku 1991 zavedeny vyšší daně z benzínu, o 2,5% zvýšena daň na „pojištění“ v nezaměstnanosti a „dočasně“ zvýšena daň z příjmu o 7,5%. Různé další plány na „zvyšování příjmu“ se staly oficiálně zvažované (včetně poplatku za užívání silnic a zvýšení cen za vládou poskytované a monopolizované telefonní služby). Peněžní nabídka (M3) se ročně zvýšila o 6 procent (oproti 1 procentu ve Spojených státech). Schodky rozpočtu vzrostly z 20 miliard marek v roce 1990 na oficiálně (zřejmě nedostatečně) odhadovaných 140 miliard pro rok 1991. Celkový dluh činil nějakých 900 miliard, a vyžadoval na úrokových platbách necelých 10 procent federálního rozpočtu (s očekávaným zvýšením na 17 procent pro rok 1994). Kvůli zvýšenému vládnímu půjčování došlo k navýšení úrokové míry o asi 1 procento (ve srovnání s jednoprocentním poklesem ve Spojených státech během stejného období) a tudíž soukromé investice byly „vytěsněny“. V západním Německu bylo navíc „vytvořeno“ nějakých 10 tisíc vládních pracovních míst s definitivou (Beamte), aby tito učili východní Německo „úřední efektivitě“.
(29) Počet emigrantů očekávaně poklesl z více než 2 000 denně, vzhledem k měnové unifikaci a připojení NDR k SRN. Nicméně, dodnes zůstává migrace na úrovni více než 500 migrantů za den.
(30) Koncem roku 1990 vzrostla míra nezaměstnanosti ve východním Německu k asi 25 procentům (2.5 milionů nezaměstnaných) a rostoucí nevraživost východních Němců k jejich vlastním gastarbeiterům se stala rozšířeným fenoménem.