Desocializace ve sjednoceném Německu V.

Mises.cz: 19. listopadu 2014, Hans-Hermann Hoppe (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

[Přeložil Tomáš Macháček.]

Zatímco směr byl převážně udán a německé znovusjednocení pokračovalo skrze zahrnutí NDR do západoněmeckého sociálního státu, existovala zde alternativa, jež by ušetřila Němce hospodářské frustrace, nevyhnutelně spojené se současným plánovaným směrem.

Naneštěstí, tato radikální alternativa – nekompromisní privatizace východního Německa, přijetí soukromovlastnické ústavy a znovusjednocení skrze přijetí úplného, jednostranného volného obchodu – zatím prakticky nenašla publikum. Téměř všechny navrhované alternativy jsou variacemi na stejné sociálně etatistické téma: buď poněkud drastičtější (tj. více redistribuční) prosazované východními ekonomickými „experty“, či poněkud umírněnější, propagované většinou ekonomickým establishmentem západního Německa. Nezdá se, že by tato šťastná uniformita názorů expertů nějak znepokojovala německou veřejnost. Není to zvláštní, že i v „liberálním“ západním Německu jsou nástroje k tvorbě názorů z velké části v rukou vlády? Prakticky tu neexistují soukromé školy či univerzity, rádio a televize jsou většinou vlastněné vládou, či v případě několika výjimek povolených od poloviny osmdesátých let, předmětem přísných vládních licenčních požadavků. A nejsou tu skoro žádné nezávislé volnotržní think-tanky či nadace.

Mimoto, proč by vlastně měla mít západoněmecká mocenská elita a ekonomický establishment na její výplatní pásce, stejné zájmy jako německá veřejnost? Vskutku, není mnohem realističtější předpokládat, jak rakouská škola ekonomie dlouho předtím vysvětlila (31) a škola veřejné volby nedávno znovu zdůraznila (32), že vládní představitelé a jejich intelektuální bodyguardi, jako kdokoliv jiný, sledují své vlastní zájmy, spíše než že prosazují tzv. veřejné
dobro? A není poněkud zřejmé, že zájmem západoněmecké vlády a jejího východní pobočky je rozšíření její vlastní moci – o daňové příjmy a vládou kontrolovaný majetek? Jak v současnosti vychází najevo, proces znovusjednocení podporuje přesně tento cíl a je skutečně určen k tomu, udělat z Německa přední politickou moc. A to, co se možná jeví z hlediska německé veřejnosti jako nekoncepční strategie, je ve skutečnosti úspěšným splněním vlastních odlišných, dokonce antagonistických zájmů německé vlády. (33)

Dnes je německá veřejnost příliš autoritářsky smýšlející, aby si vážně kladla tyto otázky. Bude třeba mnoho tvrdých lekcí a bude naděláno mnoho škod, než alternativa radikální privatizace dostane svou šanci, pokud ji kdy dostane.

Pouze poté si možná německá veřejnost začne uvědomovat, že úplné opomenutí této možnosti, mezi v současnosti diskutovanými strategiemi znovusjednocení, není náhodou, ale má systematické vysvětlení.
Řešení současné krize musí začít uznáním toho, že to dost možná není vina východních Němců, že mají tak špatně, jak se mají, ale taktéž to vina západních Němců. Ve skutečnosti miliony lidí, kteří opustili východní Německo, v mnoha případech riskovali své životy, aktivně přispěli k podkopání východoněmeckého režimu a v každém případě demonstrovali správný podnikatelský úsudek, zatímco miliony východních Němců kolaborovalo s režimem – členů socialistické strany bylo přes 2 miliony, či nějakých 15 procent obyvatel, a mnohem více se jich ochotně účastnilo loupení majetku, zanechaného emigranty. Dokonce těch, kteří neprojevili tak zřejmou špatnou podnikatelskou prozíravost.
Přinutit západní Němce, aby východní Němce podporovali obrovskými částkami, tedy nejenže představuje morální urážku, ale je též kontraproduktivním opatřením.  Spravedlnost a ekonomie namísto toho vyžadují, aby východní Německo své problémy řešilo samo, s ničím jiným než s dobrovolnou západoněmeckou pomocí. Tudíž, jakákoliv forma nuceného přerozdělování by měla být úplně odmítnuta. Neměla by být žádná měnová reforma podobná té již započaté. Směnné kurzy by měly být tržní (34) a rovněž by nemělo dojít k začlenění, ale k rozhodně separatistickému znovusjednocení.
Vzhledem k tomu, že základní příčinou východoněmecké hospodářské mizérie je kolektivní vlastnictví výrobních faktorů, řešením a klíčem k úspěšné budoucnosti je privatizace. A přece, jak může být socializovaný majetek privatizován spravedlivě? (35)

Na začátku odpovědi této otázky je též druhý morální postřeh. Vláda bývalého východního Německa byla a je východoněmeckým obyvatelstvem považovány převážně za kriminální organizaci, vinnou vraždou, loupeží a vtyčením neproniknutelné zdi, odpovědné za zotročení celého národa. Nejenže by mělo být stíhání těch, kteří jsou přímo odpovědní za tyto aktivity, vážnější než současné bázlivé pokusy v tomto směru, ale též veškerý vládní majetek, od počátku nekale nabytý, by měl být vládě zabaven. Nová vláda, i když bude svobodně zvolena, nemůže být považována za vlastníka jakéhokoliv majetku, poněvadž zločincův dědic, i když sám není jakkoliv vinen, se nemůže stát legitimním vlastníkem nelegitimně nabytého majetku. Z důvodu jeho osobní neviny se na něj nevztahuje trestní stíhání, ale veškeré jeho „zděděné“ zisky musí být okamžitě navráceny zpět původním obětem. Tato exekuce vládního majetku musí proběhnout bez jakýchkoliv poplatků. Vymáhání poplatků na obětech za znovunabytí toho, co bylo kdysi jejich, by samo o sobě bylo zločinem a zbavilo by novou východoněmeckou vládu jakékoliv nevinnosti, kterou předtím kdy možná měla.
Konkrétněji, veškeré majetkové nároky by měly být okamžitě uznány, bez ohledu na to, zda-li jsou drženy východními či západními Němci. Jelikož nároky původních vlastníků nebo jejich dědiců kolidují s nároky současných uživatelů majetku, nároky prvně jmenovaných by měly převážit. Pouze pokud současný uživatel prokáže, že nárok původního vlastníka/jeho dědice je nelegitimní, tedy že nárok k danému majetku byl původně získán prostředky donucení či podvodu, měl by uživatelův nárok převážit a onen by měl být uznán za vlastníka. (36) V případě východního Německa – na rozdíl například od Sovětského svazu –, kde politika vyvlastňování začala teprve před nějakými čtyřiceti lety, kde většina registrů půdy zůstala zachována, a kde praktika vládou povoleného vraždění soukromých vlastníků byla relativně „mírná“, by toto opatření rychle vyústilo v reprivatizaci většiny, i když ne celého, východního Německa. Na zbylé, vládou kontrolované zdroje, by měly být uplatněny syndikalistické představy. Aktiva by se okamžitě měla stát majetkem těch, co je užívají – zemědělská půda zemědělců, továrny dělníků, ulice těm, co je postavili (street workers), školy učitelů, úřady úředníků (pokud tito nejsou kriminálně stíháni) a tak dále. (37)

K rozložení většinou nadměrně velkých východoněmeckých výrobních konglomerátů by měl být syndikalistický přístup užit na ty výrobní jednotky, ve kterých je daná jednotlivá práce skutečně prováděna, tj. na jednotlivé úřední budovy, školy, ulice nebo bloky ulic, továrny a farmy. Na rozdíl od syndikalismu, avšak nanejvýš důležité, je to, že takto získané jednotlivé majetkové podíly by měly být volně obchodovatelné a měl by být založen trh s akciemi, tak aby došlo k oddělení funkcí vlastníka-kapitalisty a nevlastnících zaměstnanců a k hladkému a plynulému převodu aktiv od méně produktivních do více produktivních rukou. (38)
S touto privatizační strategií jsou spojeny dva problémy. Jednak, co je třeba udělat v případě nových staveb – jež by podle tohoto navrhnutého plánu byly vlastněny jejich současnými produktivními uživateli – vystavěných na půdě, která má být navrácena odlišnému původnímu majiteli?
Zatímco přiřknutí rovnocenných majetkových podílů současným producentům se jeví dostatečně jasné, kolik podílů by měl obdržet vlastník půdy? Stavby a půdu nelze fyzicky oddělit. V řeči ekonomické teorie jsou absolutně specifickými komplementárními faktory produkce, jejichž relativní příspěvek k jejich společnému hodnotovému produktu nemůže být rozpleten. V těchto případech není jiné alternativy než vyjednávání. (39)
Avšak toto – navzdory prvnímu dojmu, že by to mohlo vést k trvalému, nevyřešitelnému konfliktu – by nám nemělo působit mnoho bolení hlavy. Poněvadž v kterémkoliv takovém sporu, existují stále pouze dvě strany a striktně omezené zdroje. Mimoto, nalézt rychlý, vzájemně přijatelný kompromis je v zájmu obou stran. A pokud má kterákoliv strana slabší vyjednávací pozici, je to vlastník půdy, poněvadž nemůže prodat půdu bez souhlasu vlastníka stavby, zatímco oni mohou rozebrat budovu bez souhlasu vlastníka půdy.
Zadruhé, syndikalistická privatizační strategie naznačuje, že výrobci v kapitálově náročných odvětvích by měli relativní výhodu ve srovnání s těmi v oborech náročných na práci. Poněvadž hodnota vlastnických podílů obdržených prvními by převýšila hodnotu majetku uděleného druhým, vyžaduje toto nerovnoměrné rozdělení bohatství ospravedlnění. Či se to tak alespoň jeví. Ve skutečnosti je takové ospravedlnění po ruce. Na rozdíl od široce rozšířených „liberálních“ mýtů, na nerovnosti není eticky nic špatného. (40)

Vskutku, otázka privatizování dříve socializovaného majetku je téměř perfektně analogická k zřízení soukromého majetku v přírodním stavu, tedy když zdroje nebyly předtím vlastněny. V této situaci, dle ústřední lockeovské ideje přirozených práv, jež se shoduje s přirozeným smyslem pro spravedlnost většiny lidí, soukromý majetek vzniká skrze skutky přivlastnění – smícháním něčí práce s přírodou danými zdroji, dříve než to udělá kdokoliv jiný. (41)

A pokud existuje nějaký rozdíl mezi kvalitou přírodou danými zdroji, což bezpochyby existuje, výsledek vytvořený přivlastňovací etikou je nerovnost spíše než rovnost. (42) Syndikalistický privatizační přístup je pouhou aplikací tohoto přivlastňovacího principu na mírně změněné podmínky. Socializované výrobní faktory jsou již přivlastňovány konkrétními jedinci. Pouze jejich vlastnické právo, týkající se konkrétních výrobních faktorů, bylo zatím ignorováno. A vše, co by se odehrála za tohoto navrženého plánu je, že tato neospravedlnitelná situace by byla napravena. Pokud takováto náprava ústí v nerovnosti, není to více nefér, než nerovnosti, jež by vznikly při původním, nezměněném přivlastnění. (43)
Mimoto je náš syndikalistický návrh ekonomicky efektivnější než jediná myslitelná privatizační alternativa v souladu se základním požadavkem spravedlnosti (stát není legitimním vlastníkem socializovaného hospodářství a tudíž jeho prodeje a aukce by měly být mimo debatu). Dle této alternativy by veškeré obyvatelstvo obdrželo rovnocenné podíly z veškerého majetku země, mimo majetek navrácený původním vyvlastněným majitelům.

Kromě diskutabilní morální kvality této politiky, (44) by to bylo extrémně neefektivní.
Za prvé, aby se tyto celostátně rozdělené podíly staly obchodovatelnými majetkovými tituly, musejí přesně určovat, ke kterému konkrétnímu zdroji se vztahují. Tudíž by bylo třeba (aby mohl být zaveden tento návrh) pořídit kompletní soupis veškerého majetku země, či alespoň soupis výrazně oddělitelných výrobních jednotek. Za druhé, i kdyby byl takový soupis nakonec pořízen, majitelé by se celkem vzato skládali z jedinců, kteří by o svém majetku nevěděli v podstatě nic. V ne-rovnostářském systému syndikalistické privatizace není žádný soupis potřeba. Navíc, počáteční vlastnictví se týká výhradně jednotlivců, kteří (kvůli své produktivní účasti u jimi vlastněného majetku) jsou nejlépe informováni k prvnímu reálnému posouzení onoho majetku.
Ve spojení s privatizací celého východního Německa dle načrtnutých principů by měla východoněmecká vláda přijmout soukromovlastnickou ústavu a prohlásit ji za neměnný základní zákon pro celé východoněmecké území. Tato ústava by měla být extrémně stručná a měla by stanovit následující principy v nejjasnějším možném vyjádření: Každá osoba, kromě toho, že je jediným vlastníkem svého fyzického těla, má právo užít svůj soukromý majetek jakýmkoliv způsobem se mu jeví vhodné, pokud takto bez vyzvání nezmění fyzickou integritu majetku či těla jiné osoby. Veškerá meziosobní směna a veškerá směna vlastnických titulů mezi soukromými vlastníky má být dobrovolná (smluvní). Tato práva jsou absolutní. Jakékoliv jejich porušení je předmětem zákonného stíhání ze strany oběti či jejího zástupce, a je žalovatelné v souladu s principy proporcionality trestu a striktní odpovědnosti. (45)
Jak bylo naznačeno v této ústavě, veškeré mzdové a cenové kontroly, všechny majetkové regulace a licenční požadavky a veškerá dovozní a vývozní omezení by měla být okamžitě zrušena a úplná svoboda smluvní, povolání, obchodu a migrace zavedena.

Konkrétně zrušení všech cenových kontrol by téměř okamžitě eliminovalo veškeré současné nedostatky a objem výroby by začal okamžitě růst. Jak v množství, tak i v kvalitě. Nezaměstnanost by krátkodobě drasticky vzrostla, tak jak se stalo v západním Německo po druhé světové válce. Avšak s flexibilními mzdovými sazbami, žádným kolektivním vyjednáváním a žádnými podporami v nezaměstnanosti by začala znovu rychle mizet. Zpočátku by průměrné mzdové sazby zůstaly podstatně nižší než ty západoněmecké. Ale i toto by se brzy změnilo. Zlákáni relativně nízkými mzdami, faktem, že východní Němci budou očekávaně potřebovat zpeněžit jejich nově nabytý kapitálový majetek, tak aby mohli financovat svou současnou spotřebu, a především faktem, že by východní Německo bylo útočištěm s volným obchodem a bez daní, začalo by zde proudit okamžitě mnoho investorů a obrovské množství kapitálu (obzvláště ze sousedního bohatého západního Německa).
Poskytování bezpečnosti – policejní ochrany a soudního systému – o němž je obvykle usuzováno (bez argumentu), že leží mimo pole působnosti volného trhu a má být vhodnou funkcí vlády, by pravděpodobně byla převzata velkými západoněmeckými pojišťovnami. (48) Poskytování pojištění osobního majetku, policejní akce – prevence a odhalení zločinu, stejně jako vymáhání náhrady – je ve skutečnosti součást přirozeného podnikání tohoto odvětví (pokud by tomu vlády nebránily a nepřipisovaly si tento úkol sobě, se vší obvyklou a známou neefektivitou, pocházející od takovéto monopolizace). Vzhledem k tomu, že již podnikají v posuzování konfliktů mezi žadateli soutěžících pojišťovatelů, přirozeně by převzaly funkci soudního systému. (49)

Avšak ještě důležitější než je vstup velkých podniků, jako jsou pojišťovací společnosti v poskytování bezpečnosti, by byl příliv velkého počtu drobných podnikatelů ze západního Německa. Ti čelí nejen těžkému břemenu zdanění na západě, ale též bezpočtu regulací (licenčním požadavkům, zákonům o ochraně pracovníků, nařízené pracovní a otevírací době) a neregulované východoněmecké soukromovlastnické hospodářství by představovalo téměř neodolatelné lákadlo. Tento import podnikatelského talentu a kapitálu ve velkém měřítku by brzy začal zvyšovat reálné mzdové sazby ve východním Německu, stimuloval by domácí úspory a vedl by k rapidně se zrychlujícímu procesu kapitálové akumulace. Migrace by rychle nabrala opačný směr a stále rostoucí množství západních Němců by opustilo sociální stát kvůli neomezeným možnostem nabízeným na východě. A konečně, čelící rostoucímu úbytku produktivních jedinců, což by nadále tlačilo na západoněmecký rozpočet, byla by západoněmecká mocenská elita přinucena udělat to, čemu se v současnosti snaží usilovně vyhnout se svou vlastní strategií znovusjednocení skrze začlenění – začít též s desocializací západního Německa.

(31) Viz Ludwig von Mises, Bureaucracy (New Haven: Yale University Press, 1944; česky vydal Liberální institut, 2002 – pozn. překl.)
(32) Viz James M. Buchanan, What Should Economists Do? (Indianapolis, Ind.; Liberty Fund, 1979); Gordon Tullock, The Politics of Bureaucracy (Washington, D.C.; Public Affairs Press, 1965).  (33) Ohledně teorie státu viz Franz Oppenheimer (jeden z učitelů Ludwiga Erharda), System der Soziologie, sv. 2: Der Staat (Stuttgart, 1964); Albert J. Nock, Our Enemy the State (Delevan: Hallberg Publishing, 1983); Murray N. Rothbard, For A New Liberty, (New York: Macmillan, 1978); idem, The Ethics of Liberty (Atlantic Highlands: Humanities Press, 1982); Hans Hermann Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat, idem, A Theory of Socialism and Capitalism; Anthony de Jasay, The State (Oxford: Blackwell, 1985).
(34) Dočasně – dokud nebudou východní Němci ochotni přijmout ještě lepší komoditní peníze jako např. zlato – to povede k rychlé výměně špatné východní marky dobrou západní markou, k deflačnímu tlaku na ceny v západních markách a k vítanému snížení východoněmeckých dovozních cen.
(35) Zatímco existuje rozsáhlý soubor literatury zabývající se socializací soukromého majetku, stěží bylo cokoliv napsáno o tom jak provést desocializaci. Nepravděpodobněji, jak by se dalo očekávat, kvůli explicitním či implicitním socialistickým předsudkům většiny západních intelektuálů, což vylučuje jakoukoliv léčbu tohoto problému jako jednoduše irelevantní. Poněvadž, proč by se měl kdokoliv chtít vracet zpět od údajně vyššího stádia společenské evoluce, tedy socialismu, k nižší, tedy kapitalismu? Pro jednu z mála výjimek viz Murray N. Rothbard, „How To Desocialize?“, Free Market, sv. 7 (Auburn, Ala.: The Ludwig von Mises Institute, září 1989)
(36) V těch případech, v nichž současní uživatelé odkoupili vyvlastněný majetek od vlády, by tito měli vymáhat kompenzaci od těch, kteří jsou odpovědní za prodej lupu. Odpovědní vládní činitelé by měli být donuceni vrátit zaplacenou částku. Třeba i za pomocí nucené práce, pokud by to bylo nezbytné.
(37) O etice a ekonomii privatizace viz Murray N. Rothbard, For A New Liberty; přímo o privatizaci ulic viz Walter Block, „Free Market Transportation: Denationalizing the Roads," Journal of Libertarian Studies (1979); idem, „Public Goods and Externalities: The Case of Roads," Journal of Ltbertarran
Studies (1983).
(38) Pro ekonomickou analýzu syndikalismu viz Ludwig von Mises, Socialism, kap. 16, odst. 4
(39) O ekonomické teorii vyjednávání viz Ludwig von Mises, Socialism, kap. 16, oddíl 4
(40) Viz Murray N. Rothbard, Egalitarianism As A Revolt Against Nature and other Essays, (Washington D.C.: Libertarian Review Press, 1974); též: Robert Nozick, Anarchy, State, and Utopia (New York: Basic Books, 1974) kap. 8; Helmut Schoeck, Der Neid. Eine Theorie &r Gesellschaft (Munich, 1966); idem, Das Recht auf Ungleichheit (Munich, 1979); Erik von Kuehnelt-Leddihn, Freiheit oder Gleichheit (Salzburg, 1953).
(41) Viz John Locke, Two Treatises of Government, Peter Laslett, ed. (Cambridge:
Cambridge University Press, 1960), str. 305-07.
(42) Pro pokus ospravedlnit rovnostářskou přivlastňovací etiku viz H. Steiner, ''The Natural Right to the Means of Production," Philosophical Quarterly 27 (1977); pro odmítnutí této teorie jako nekonzistentní viz Jeffrey Paul, "Historical Entitlement and the Right to Natural Resources," v Walter Block a Llewellyn H. Rockwell, ed., Man, Economy, and Liberty: Essays in Honor of Murray N. Rothbard (Auburn, Ala.: The Ludwig von Mises Institute, 1988); Fred D. Miller, "The Natural Right to Private Property," v Tibor R. Machan, ed., The Libertarian Reader (Totowa: Rowman & Littlefield, 1982).
(43) Pro nejkonzistentnější a úplnou lockeovskou teorii vlastnických práv viz Murray Rothbard, The Ethics of Liberty; idem, "Law, Property Rights, and Air Pollution," Cato Journal  2, č. 1 (jaro 1982); pro teoretické ospravedlnění (obzvláště) principu přivlastnění jako nepopiratelného, axiomatického základu etiky viz Hans-Hermann Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat, kap. 4; idem, A Theory of
Socialism and Capitalism, kap. 2 a 7; idem, 'From the Economics of Laissez Faire to the Ethics of Libertarianism," v Walter Block and Llewellyn H. Rockwell, ed., Man, Economy, and Liberty; idem, "The Justice of Economic Eficiency," Austrian Economics Newsletter 9, č. 2 (zima 1988).
(44) Jak může někdo ospravedlnit vlastnictví produktivních aktiv, pokud by měly být přiřazeny bez uvážení daného jednotlivého jednání či nejednání ve vztahu k vlastněnému aktivu? Konkrétně, jak může být ospravedlněno, například, že někdo, kdo doslova ničím nepřispěl k existenci či údržbě konkrétního aktiva – a kdo možná ani neví, že nějaké takové aktivum existuje – by jej měl vlastnit stejně jako někdo, kdo aktivně a objektivně přispěl k jeho existenci či údržbě?
(45) Ohledně principu proporčního trestu viz Murray Rothbard, The Ethics of Liberty, kap. 13; Hans-Hermann Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat, str. 106-28; ohledně principu striktní odpovědnosti též Richard A. Epstein, "A Theory of Strict Liability,"Journal of Legal Studies 2 (leden 1973); idem, "Medical Malpractice: The Case for Contract,"Center for Libertarian Studies: Occasional Paper Series, č.9  (Burlingame, 1979); Judith J. Thomson, Rights, Restitution, and Risk (Cambridge: Harvard University Press, 1986), obzvláště kapitoly 12 („Remarks on Causation and Liability“) a 13 („Liability and Individualized Evidence“).
Následně by měla východoněmecká vláda (nyní bez majetku) prohlásit svou další existenci za neústavní – pokud by měla spočívat na nesmluvním získávání majetku, tj. zdanění – a abdikovat. (46)
Výsledkem úplného zrušení socialismu a ustanovení čistě soukromovlastnické společnosti – anarchie vlastníků soukromého majetku, regulované výhradně soukromovlastnickým právem – by bylo nejrychlejší hospodářské zotavení východního Německa. Od počátku by byla východoněmecká populace celkově vzato úžasně bohatá. Poněvadž, zatímco východoněmecké hospodářství leží v troskách, země zničena není. Existují hodnotné nemovitosti, a navzdory veškeré spotřebě kapitálu existuje ve východním Německu stále masivní množství kapitálových statků. Bez jakéhokoliv vládního sektoru a s veškerým národním bohatstvím v soukromých rukou by se východní Němci mohli brzy stát předmětem závisti svých západoněmeckých protějšků. (47)
Navíc, s výrobními faktory osvobozenými od politické kontroly a předanými soukromým jednotlivcům, kterým je dovoleno užívat je jak uznají za vhodné – nezávisle na čemkoliv, co by ostatní mohli chtít – za předpokladu, že fyzicky nepoškodí zdroje vlastněné ostatními, je poskytnut maximální podnět k budoucí produkci. S neomezeným trhem pro kapitálové zboží je možné racionální nákladové účetnictví. S individualizovanými zisky a ztrátami reflektovanými na vlastníkově kapitálovém a prodejním účtu je maximalizován podnět pro zvýšení množství a/nebo kvality výroby každého jednotlivého výrobce a vyhnutí se nadměrnému či nedostatečnému využití jeho kapitálu. Obzvláště ústavní ustanovení, že pouze fyzická integrita majetku (nikoliv hodnota majetku) má být chráněna, zaručuje, že každý vlastník vyvine hodnotově nejproduktivnější úsilí – úsilí podněcující výhodné změny v hodnotě majetku a bránící jakýmkoliv nevýhodným změnám (což by mohl být následek jednání jiné osoby týkající se jeho majetku).
(46) Ohledně etických a ekonomických aspektů bezstátní společnosti viz Murray N. Rothbard,
'Society Without a State," v J. Roland Pennock a John W. Chapman, ed. Anarchism (Nomos 19) (New York: New York City University Press, 1978); Bruce Benson, The Law, The Legal System and The State (San Francisco: Pacific Institute, 1991)
(47) Statistiky národního bohatství jsou notoricky problematické. Nicméně, pro ilustrativní účely může stát za to poukázat, že odhady východoněmeckého národního bohatství se rozpínají v rozmezí od 30 do 800 bilionů německých marek. Užitím nejnižšího odhadu a přidáním nějakých 4 milionů západních Němců k východoněmecké populaci, jež by znovu získali svůj majetek na východě, dospějeme k majetku okolo 900 000 amerických dolarů na osobu.
(48) Ohledně ekonomie konkurenčního, soukromého poskytování bezpečnosti viz Gustave de Molinari, "The Production of Security," Center for Libertarian Studies: Occasional Paper Series, č. 2 (Burlingame, Calif., 1977); Murray Rothbard, Power and Market, kaap. 1; idem, For A New Liberty, kap. 12; Morris a Linda Tannehillovi, The Market For Liberty (New York: Laissez Faire Books, 1984); W. Wooldridge, Uncle Sam the Monopoly Man (New Rochelle: Arlington House, 1970); Bruno Leoni, Freedom and the Law (Princeton: Van Nostrand, 1972); Hans-Hermann Hoppe, "Fallacies of the Public Goods Theory and the Production of Security," Journal of Libertarian Studies 9, č. 1
(1989); Bruce Benson, The Law, The Legal System and The State.
(49) Pokud jde o národní obranu, měli bychom poznamenat, že pro nejbližší budoucnost toto není problém východního Německa. Západní Německo jistě nezaútočí na východní – veřejné mínění by to učinilo nemožným. A co se týká Sovětského svazu, ten bude v současné době pokračovat v rozmisťování vojsk na území východního Německa za jakéhokoliv scénáře. Ohledně privatizace obrany viz Murray Rothbard,  For A New Liberty, kap. 13; též, Jeffrey Rogers Hummel, "National Goods vs. Public Goods: Defense, Disarmament, and Free Riders," Review ofAustrian Economics 4 (1990)