Do jaké míry jsme opravdu svobodní?

Mises.cz: 03. dubna 2015, Přemysl Holub, komentářů: 0

Co si člověk představí, když uslyší pojem otroctví? Moje prvotní představa pod pojmem otroctví je ono otroctví z dob pro mě pradávných, a to otroctví ve formě situace, ve které jeden člověk je majetkem jiného člověka bez možnosti rozhodovat o vlastním osudu. 

Výše popsaná situace pravděpodobně nevyžaduje dalších definic a přesto by většina z nás, tvrdím, souhlasila, že jde o otroctví. Z pohledu otroka jde zjevně především o to, že tento člověk nemá právo rozhodovat sám o sobě, řekli bychom, že “nevlastní sebe sama”. 

Vlastnictví sebe sama je jedno ze základních přirozených lidských práv. Jak uvidíme dále, dalo by se dokonce říct, že je jediným přirozeným lidským právem, neboť všechna ostatní přirozená lidská práva mohou být z práva vlastnictví sebe sama přímo odvozena. Vlastnictví sebe sama je přirozeným lidským právem proto, že vychází ze samotné podstaty a přirozenosti lidské existence. Člověk, na rozdíl od ostatních živočišných druhů, je schopen aktivně používat vlastní rozum a úsilí k přeměně prostředí kolem něj za účelem zvýšení vlastního blahobytu. Jěště jinak, člověk vědomě “jedná” a každá jeho aktivita (stejně např. jako rozhodnutí v daný okamžik “nejednat”) vede k nějakému konkrétnímu cíli. 

Otroctví odpírá člověku jeho přirozené právo na vlastnictví sebe sama, a na tomto základě musí být odmítnuto jako nemorální. Nemorální ve svém pravém, původním smyslu tohoto slova.

Jak už bylo naznačeno výše, z práva na vlastnictví sebe sama můžeme odvodit další přirozené lidské právo, a to právo na nabytí a vlastnictví soukromého majetku. Uděláme-li nyní v naší úvaze jeden krok zpět a zopakujeme, že člověk používá vlastní rozum a úsilí k přeměně svého životního prostředí kolem sebe za účelem zvýšení svého blahobytu, je prvně nezbytné, aby byl schopen nabýt a vlastnit přírodní statky - jinak by neměl co přeměnit. Právo na nabytí a vlastnictví soukromého majetku je proto rovněž přirozeným lidským právem člověka vyplývajícího z podstaty jeho existence a jednání. 

Předtím, než se posuneme o krok dále, tak si ve stručnosti řekněme, jak vlastně může k nabytí soukromého majetku dojít. K nabytí soukromého majetku může dojít třemi základními způsoby. Prvním způsobem je způsob “prvotního přivlastnění”, tj. přivlastnění si majetku (např. část půdy), který nikdo předtím nevlastnil. Druhým základním způsobem nabytí majetku je nabytí majetku produkcí a/nebo dobrovolnou směnou na trhu. Třetím způsobem získání majetku je konfiskací, neboli zdaněním. Franz Oppenheimer trefně pojmenoval první dva způsoby nabytí majetku způsobem “ekonomickým”, a třetí způsob nabytí majetku způsobem “politickým”.

Právo na nabytí soukromého majetku tedy přímo plyne z definice práva na vlastnictví sebe sama a z definice lidské přirozenosti ve formě jednání dle vlastní vůle a uvážení směrem k dosažení svých cílů. Proto můžeme také říct, že omezit člověka v jeho právu na nabytí a vlastnictví soukromého majetku prvotním přivlastněním nebo dobrovoulnou směnou na trhu je nemorální - omezuje a podkopává jeho přirozenost bytí.

Vidíme, že otroctví podkopává základní svobody a lidská práva - otrok nemůže být vlastníkem sebe sama a je mu také odepřeno vlastnictví jakéhokoli soukromého majetku. Navrhuji zamyslet se nyní nad následujícím: Pokud otrokář udělí svému otrokovi jeden den volna a sdělí mu, že v tomto volném dni si může dělat co chce s tím, že se opět musí vrátit, je otrok stále otrokem nebo svobodným člověkem? Pokud půjdeme ještě dále a představíme si, že otrokář udělí otrokovi 6 dní volna s tím, že pouze jeden den týdně se musí vrátit a bez ohledu na vlastní vůli a pod hrozbou trestu vykonat svou práci, je otrok stále otrokem nebo svobodným člověkem? A konečně, pokud otrokář svého otroka propustí a prohlásí, že si může dělat co chce a vůbec se nemusí vracet pod podmínkou, že mu pravidelně odvede část jeho výdělku, je otrok stále otrokem nebo svobodným člověkem? Tvrdím, že v principu je ve všech těchto příkladech člověk stále otrokem. Jeho majitel rozhoduje o tom, jakou část jeho výdělku si otrok může ponechat. Není plnohodnotným a jediným vlastníkem svého majetku a nemůže o něm plnohodnotně dle svého vlastního uvážení rozhodovat. Do stejné míry je tedy omezeno jeho přirozené právo na vlastnictví sebe sama. Je zřejmé, že přesto, že ve výše uvedených příkladech se mění míra “krutosti” zotročení, stále se v principu jedná o otroctví. 

Ve chvíli, kdy se podíváme na naše současné autoritářské, státistické společenské uspořádání ve světle našich úvah, určitá podobnost s diskutovanými příklady je zřejmá. Do jaké míry jsme opravdu svobodnými lidmi? Tvrdím, že v principu nejsme plnohodnotnými vlastníky vlastně ničeho. Pokud si koupíme dům (s předpokladem, že nám bylo uděleno stavební povolení), jsme jen částečnými vlastníky, neboť část “našeho” majetku, pro který jsme dostali ono privilegium ho zaplatit, odvedeme na dani z nemovitosti. Ve skutečnosti ani nerozhodujeme o tom, co ve vlastním domě můžeme nebo nemůžeme dělat. Pokud např. budeme v “našem” domě mít rostliny nebo substance, které náš otrokář zrovna neschvaluje, naše smůla. Potřebujeme speciální privilegium k částečnému vlastnictví auta. Nemůžeme si sami rozhodnout, jak budeme vychovávat naše děti. Nejsme ani plnohodnotnými vlastníky prostředků, které si vyděláme vlastním úsilím, neboť nerozhodujeme o tom, kolik si můžeme vlastně ponechat. Nejsme proto dokonce plnohodnotnými “vlastníky sebe sama”. 

I přesto, že tento závěr zní velmi depresivně, zdá se mi, že je mnohem blíže realitě, než to, co je nám pravidelně předkládáno a státní propagandou vtloukáno do hlavy. Vědomí, že jsme alespoň schopni tuto situaci pozorovat, rozpoznat a popsat pravými jmény do jisté míry kompenzuje, doufám, onu depresivnost tohoto článku a dává nám vidinu světla na konci tunelu. V okamžiku, kdy bude situace takto pochopena širším spektrem obyvatelstva, tak součastná autoritářská forma společenského uspořádání zmizí jako pára nad hrncem. Otázkou ovšem je, jak moc se současná situace bude muset jestě zhoršit, aby k takovému pochopení došlo. 

Současná forma našeho zotročení je pouze v našich hlavách a mysli. Je výsledkem mnohaleté státní propagandy. Je zajímavé na chování otroka pozorovat, jak mocná a vlivná takováto propaganda je. Výsledkem totiž často není pouze poslušně platící otrok, ale otrok doslova hrdý na to, že může být zotročen a že může být součástí nějakého konkrétního místa na zeměkouli, v daný okamžik ovládaného určitou konkrétní vládnoucí vrstvou. Přesně tímto pojetím reality byla moje vlastní mysl po dlouhá léta zahalena, takže vím o čem mluvím. Dalším zajímavým projevem úspěšné propagandy a vymytí mozku poddaných je fakt, že poddaní začnou sami sebe kontrolovat ve své loajalitě ke svému vládci. Výsledkem je, že každý otrok, který se pokusí promluvit nebo odmítne odevzdat část svého majetku, je ostatními otroky označen za kriminálníka porušijícího zákony. A přece nám bylo řečeno, že dodržovat zákon je správné a morální, bez ohledu na to, zda je někomu opravdu jakýmkoli způsobem ublíženo, nebo zda jde pouze o pokus ponechat si vlastní majetek.