Dominance a autoritářství - obraz naší společnosti

Mises.cz: 19. září 2015, Přemysl Holub, komentářů: 7

Současný stav naší autoritářsko-dominanční společnosti je výsledkem z generace na generaci předávaných lidských traumat z dospívání. Bylo by zázrakem, kdyby po tom, čím si průměrný člověk projde během svých úvodních dvaceti let života, byla výsledkem svobodná a tolerantní společnost. Státismus je v tomto smyslu pouze předvídatelným a nevyhnutelným důsledkem těchto procesů. Je v dospělém věku důsledkem způsobu výchovy a autoritářství v průběhu dětství a dospívání.

Proč je tomu tak a z čeho tendence k autoritářství a dominanci plyne? Jedním ze zásadních problémů je nedostatek lidské sebeúcty a sebevědomí. Výsledkem současného způsobu výchovy dětí v rodinách a především ve školách je nedostatek důvěry v lidskou schopnost používat vlastní úsudek a důvěřovat mu. Většině mladých lidí je od jejich narození přístupem rodičů a především působením školy vštěpována následující teze: "je nežádoucí, pro tvé vlastní dobro a štěstí, spoléhat a důvěřovat vlastním soudům a schopnosti sám sebe motivovat ke vzdělání. Místo spoléhání se na sebe raději poslouchej, co ti radí autorita (rodič, učitel a později politik). Bez neustálého dohledu by se totiž naprostá většina z nás přibližovala k sebedestrukci. Nemluvě o tom, jak by se průměrný člověk byl schopen “zevnitř” motivovat ke vzdělávání a hledání vlastního štěstí. Bez externí motivace, bez toho, aniž by ti někdo ustavičně určoval co máš dělat, jak se máš vzdělávat, a jakou si máš vybírat zábavu, jsi v koncích."

Tato autoritářská doktrína, založená na nekonečné reglementaci života člověka od narození do smrti, vede k “nedůvěře lidí v lidi”. Totiž, pokud nedůvěřuji sám sobě (což je mladému člověku nepřímo vštěpeno do mozku skrz školu, v horším případě od narození prostřednictvím přístupu rodičů), není pak důvod k důvěře v jiné lidi a v mé děti. Bez nekonečné kontroly a dohledu by člověk údajně zakrněl. Tímto přístupem ve výchově a vzdělávání je založen dominantně-autoritářský přístup, který vyklíčí v povinnou školní docházku a nakonec v dospělosti vyroste do formy autoritářství – státismu, většinou pak považovaného za normu a jediný možný způsob civilizace (nelogičnost takového závěru z pohledu většiny lidí je na jinou diskuzi, ale jen krátce: kdo jsou ti spasitelé, kterým by měla být svěřena funkce “lidské” policie? O jaký živočišný druh asi jde a z jaké planety přišli? Pokud lidé nejsou schopni důstojné, mírové a samostatné existence, nebylo by absurdní, aby je řídily bytosti tohoto stejného, nespolehlivého druhu?).

Povinná školní docházka, vedle přístupu k výchově dětí v rodinách, zásadním způsobem přispívá k zachování statu quo v podobě státismu a autoritářství. Je tou nejštědřejší dotací k reprodukci současného režimu. Problém vůbec netkví v tom, co, jak, a kým je vyučováno. Nejdůležitější zprávou povinného školství je, že jedině externí motivace a donucení může zajistit vzdělané a šťastné lidi. Opět vidíme nedostatek důvěry ve schopnost mladých lidí se vzdělávat z vlastní, vnitřní motivace v těch odvětvích, které jsou středem jejich zájmu. Tento nedostatek důvěry během dospívání člověka zadusí většinu kreativity a zvídavosti, kterými děti vrozeně překypují. Skrz podvědomou indoktrinaci (jejímiž oběťmi jsou rovněž rodiče a učitelé) je mladý člověk přesvědčen, že bez externího drilu a dohledu by v životě nic nedokázal. Potom není jediného důvodu, aby ze stejného úhlu nebylo takovým člověkem pohlíženo na ostatní lidi. Výsledkem je nízké sebevědomí, strach a nedůvěra v člověka jako takového. Přirozeným závěrem pro většinu lidí je, že bez státu, dominance a soustavné hrozby násilím by lidé rychle sklouzli do nějaké formy chaosu a zkázy.

Z tohoto pohledu se zdá, že jakékoliv snahy k dosažení větší svobody prostřednictvím politického procesu, peticí, volbami, atd. nejenže - podle mne - nikdy nepovedou k úspěchu, ale jsou přístupem k problému z úplně opačného konce. Jsem přesvědčen, že to nejdůležitější, čím můžeme jako svobodně smýšlející lidé přispět k rozvoji tolerantní, přátelské, mírové a na dobrovolnictví založené společnosti, je náš každodenní, na respektu a úctě založený, přístup k našim dětem a také ostatním lidem. Svobodná společnost vyžaduje sebevědomé lidi, kteří důvěřují svým vlastním schopnostem se o sebe postarat, nebojí se dělat chyby a učit se z nich. Když lidé začnou opět věřit v sebe sama, můžou začít stejným způsobem přistupovat i k jiným. Dokud k tomu nedojde, budou se snažit prostřednictvím autoritářských institucí ostatní ovládat a řídit.

Důležitým krokem ke svobodné společnosti je neautoritářská výchova dětí, aby z nich tak vyrostly sebejisté osobnosti s vědomím toho, že nutným předpokladem úspěchu a štěstí je jejich vnitřní motivovanost.

Pro detailní a brilantní diskuzi na toto téma doporučuji:

Wes Bertrand: “Complete Liberty Inside Out - Honoring Yourself and Others for Optimal Enrichment”