Mises.cz

Mises.cz

Ekonomický nepravidelník XI. - Škola veřejné volby

Bylo nebylo, dávno tomu. Královna Filosofie držela v zajetí princeznu Ekonomii. Celé to spískal řecký filosof Aristoteles, který ve 4. století před Kristem studoval řeckou společnost.

[Všechny doposud vydané Ekonomické nepravidelníky naleznete v sekci Literatura.]

Bylo nebylo, dávno tomu. Královna Filosofie držela v zajetí princeznu Ekonomii. Celé to spískal řecký filosof Aristoteles, který ve 4. století před Kristem studoval řeckou společnost. Tento velmi chytrý pán byl přesvědčen, že člověku je vlastní politická aktivita. Při své politické aktivitě „člověk politický“ sleduje „veřejný zájem“. No a tak nějak samo o sobě z toho vyplývalo, že princezna Ekonomie je tady od toho, aby pomáhala „člověku politickému“ naplňovat „veřejný zájem“ za účelem dosažení „veřejného blaha“. S tímto ušlechtilým záměrem si lidé vytvořili Stát. Ve Státě jsou státní úředníci andělé, kteří radostně plní rozkazy svých mravných apoštolů. Apoštolové jsou samozřejmě zvolení politici, kteří ctnostně maximalizují užitek voličů, který jsou politici schopni díky svojí osvícenosti poznat a naplňovat. Takhle nějak se od královny Filosofie oddělila princezna Politologie, která (mimo jiné) předpokládá, že „člověk politický“ sleduje „veřejný zájem“. Princezna Politologie si na samostatnou cestu životem vzala (jako věno) zajatou princeznu Ekonomii a nadále ji žalářovala. 


V 18. století se objevil na scéně statečný (krásný bohužel napsat nemohu) princ A. Smith a vysvobodil princeznu Ekonomii ze zajetí. Kromě tohoto hrdinského činu ještě narušil panující idylku princezny Politologie krutým prohlášením: dost, žádné falešné iluze! Člověk je tvor z masa a kostí. Tudíž to není žádný nebeský anděl s nadpozemskými vlastnostmi, nýbrž tvor pozemský s přízemními vlastnostmi. Člověku je přirozená směna (handl, byznys, kšeft atd.), tudíž „člověk ekonomický“ sleduje „individuální (vlastní) zájem“.

Takže princezna Politologie měla nadále poddaného jenom „člověka politického“, který sleduje „veřejný zájem“. Princezna Ekonomie měla od nynějška poddaného „člověka ekonomického“, který sleduje „individuální (vlastní) zájem“. Takto se obě dámy prozatím vyrovnaly a přestaly se o sebe starat.

Jenže statečný princ A. Smith a jeho neméně stateční následovníci (D. Ricardo, J. S. Mill a další) ve službách princezny Ekonomie byli osoby zvídavé. Chtěli vědět, proč se jejich chutná a zdravá krmě občas připálí. Vždyť recepty jsou zaručeně správné. Došli k závěru, že za tím stojí temný stín princezny Politologie. Konkrétně prostřednictvím čarodějky Politiky a jejích pomocníků Politiků a Byrokratů, kteří společně provozují podlé kejkle. Záludně vytvářejí deficity, cla, kvóty, subvence, dotace, restrikce, licence atd., aby chutné a zdravé kulinářské orgie schválně překazili. Stateční následovníci se tvářili znechuceně a lomili rukama. Avšak jeden následovník se na to podíval pozorněji a očima princezny Ekonomie. Zeptal se, jestli úplně náhodou „člověk politický“ a „člověk ekonomický“ není jedna a tatáž osoba.

Na scéně dějinného dramatu se objevil James Buchanan a společně s dalšími začali studovat obě osoby („člověka politického“ a „člověka ekonomického“) jako osobu jedinou. Postupně vysvětlili důvody vzniku naschválů: deficitů, cel, restrikcí, kvót, subvencí dotací, licencí atd. Vznikla „Škola veřejné volby“.

„Škola veřejné volby“ vychází z metodologického individualismu stejně jako britští klasikové nebo Rakouská škola. Jednají pouze a výhradně jednotlivci, kteří volí podle svých individuálních motivací. Žádné skupiny, žádné kolektivy nejednají nebo nevolí. „Veřejný zájem“, „veřejné blaho“ je abstrakce. Stejně tak neexistuje žádný „společenský zájem“ nebo „společenské preference“. Za podobnými termíny je nezbytné hledat konkrétní zájem, konkrétních jednotlivců. Chceme-li pochopit jednání jednotlivce, studujme jeho preference, zájmy a motivy.

„Škola veřejné volby“ tedy nestuduje stát nebo společnost, ale studuje jednotlivce (voliče, politika, byrokrata) a logiku jejich volby v rámci platných pravidel. Právě platná pravidla jsou důvodem, že „Veřejná volba“ je volbou mezi různými pravidly hry tzn. volbou mezi alternativami.

„Škola veřejné volby“ netvrdí, že politici a byrokrati jsou vždy motivování pouze maximalizací vlastního prospěchu. Politici a byrokrati jsou také vedeni „veřejným prospěchem“. Podnikatelé také provádějí „veřejně prospěšné“ akce, na které obětují část svého zisku. Jenže tohle všechno se děje s frekvencí blesku. Ten také občas uhodí. Zkrátka a dobře „Škola veřejné volby“ hledí na politika jako na „výrobce nebo obchodníka“ a voliči jsou „zákazníky“.

Zřejmě úplně první osobou, která takto pohlížela na politiky byl skvělý Niccolo Machiavelli. Jenže doba byla tehdy taková, že na něho spíše pohlíželi jako na morálně velmi podezřelou osobu než jako na seriózního vědce. V ekonomii byl prvním F. Bastiat (jeho „Vlastnictví a Zákon“), kdo se tohoto tématu dotknul. Jinak má „Škola veřejné volby“ s největší pravděpodobností předchůdce a spojence v každém, kdo se někdy neuctivě vyjádřil na adresu politiků a byrokratů. Nebo je přímo proklel.

Prvním ekonomem, který začal systematicky analyzovat veřejné finance byl Knut Wicksell (1851 – 1926). Tento fenomenální švédský marginalista, který je svým významem srovnatelný pouze s britským titánem A. Marshallem, publikoval v roce 1896 pozoruhodný esej s názvem „Nový princip spravedlivého zdanění“. Pro udržení průhlednosti veřejných financí Knut Wicksell navrhoval, aby každý výdaj státu byl vázán na konkrétní daň. Například pokud chtějí občané silnice, tak se vypíše silniční daň a její výnos se smí použít pouze na výstavbu a udržování silnic. A na nic jiného.

Aby zabránil politikům zneužívat volby k rozšiřování počtu vybíraných daní, tak Knut Wicksell vymyslel naprosto originální opatření. Přichází historický výrok číslo 8: schválení každé nové daně musí podléhat jednomyslnému souhlasu zákonodárného sboru! Pronikavost myšlenek klasiků je prostě oslňující. Ve světle tohoto nápadu vypadá jeho brilantní „Teorie kapitálu“ (později na ní přímo navázal F. A. von Hayek) jako naprosto bezvýznamná epizoda v dějinách ekonomického myšlení.

V polovině 20. století se objevil na scéně Kenneth Arrow (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1972), který podrobil analýze oslavovanou „teorii společenského blahobytu“. Ta předpokládala, že na základě individuálních stupnic preferencí lze formulovat společenskou stupnici preferencí. Pro volbu společenské preference lze jako kritérium považovat většinové hlasování. Představte si, že pánové Kůň, Husa a Osel budou na základě individuální stupnice preferencí většinově hlasovat o společenské stupnici preferencí. Jejich individuální preference jsou seřazeny následovně:

Pan Kůň: oves je lepší než seno je lepší než zrní.
Pan Husa: zrní je lepší než oves je lepší než seno.
Pan Osel: seno je lepší než zrní je lepší než oves.

Z preferencí je zřejmé, že pánové Kůň a Husa hodnotí oves lépe než seno. Stejně je zřejmé, že pánové Kůň a Osel hodnotí seno lépe než zrní. Teď to logicky svádí, že oves je vůbec nejlepší, jenže pánové Husa a Osel našli lepší alternativy než oves. Kenneth Arrow takto dokázal, že většinovým hlasováním rozhodně nelze měnit individuální preference na společenské preference. A princezně Politologii zasadil navíc těžkou ránu, když z výše uvedeného udělal příšerný závěr: společenská funkce blahobytu je pouze noblesněji nazvaným společenským preferenčním uspořádáním, kterého nelze z principiálních důvodů nikdy dosáhnout! Tento objev je nazýván podle jeho autora „Arrowův teorém nemožnosti“.

Jak je tedy možné, že se o individuálních preferencích stále většinově hlasuje ve jménu vyššího principu mravního společenských preferencí? A právě jsme se dostali na pole „Školy veřejné volby“. Nyní krátce představím dva čelné představitele „Školy veřejné volby“. Následně se pokusím vysvětlit racionální ignoranci, dobývání renty, zájmové skupiny a parciální zájmy, které (kromě jiného) „Škola veřejné volby“ detailně popsala a vysvětlila.

James Buchanan (1919 – přeji mu mnoho dalších let života), vystudoval na Univerzitě v Tennessee. Na studia si vydělal doslova a do písmene v potu tváře. Dojil krávy. Studia ukončil v roce 1941, což nebyla doba nakloněná vědecké práci a tak se vydal splnit svoji čestnou a vlasteneckou povinnost do armády. Zúčastnil se tichomořských bojů ve funkci pobočníka. Jeho šéfem byl jeden z vítězů 2. světové války – slavný admirál Chester William Nimitz. Po válce se vydal získat doktorát do monetaristické bašty Univerzity v Chicagu. Potom se odebral na Virginskou univerzitu, kde položil základy „Školy veřejné volby“. Jeho nejslavnějším dílem je „Kalkulace souhlasu“ z roku 1962, jejímž spoluautorem je jeho dlouholetý kolega Gordon Tullock. Za rozvoj teorie ekonomického a politického rozhodování získal James Buchanan v roce 1986 Nobelovu cenu za ekonomii.

Gordon Tullock (1922 – přeji mu mnoho dalších let života), vystudoval práva na Univerzitě v Chicagu (to monetaristické hnízdo plodí jednu hvězdu za druhou), kde získal v roce 1947 doktorát. Okamžitě po skončení studií vyrazil do diplomatických služeb a stal se vicekonzulem v Číně, kterou opustil roku 1949 po komunistickém převratu. Potom pracoval na Ministerstvu zahraničí až do roku 1956 (tam se určitě člověk něco dozví o politickém rozhodování), kdy přesedlal na akademickou dráhu. Společně s Jamesem Buchananem pracoval na Virginské univerzitě a společně napsali v roce 1962 „Kalkulaci souhlasu“. Nebyla mu v roce 1986 udělena Nobelova cena za ekonomii, kterou získal z tandemu pouze James Buchanan. To bylo poněkud překvapivé (mírně řečeno) a oba spolupracovníky to rozdělilo.

Racionální ignorance

Občan nepovažuje svůj konkrétní hlas za rozhodující pro výsledek voleb a ví, že jeho konkrétní hlas volební výsledek ovlivní nepatrně. Z těchto důvodů nemá vysokou motivaci trávit čas a věnovat úsilí k získávání informací, které jsou nezbytné pro výběr „správné politiky“. Tento jev James Buchanan nazývá „racionální ignorance“. Občan zná svoje osobní motivace a preference a těmi se při volbě řídí. O motivacích a preferencích jiných občanů ví málo nebo nic.

V praxi to funguje tak, že pan Zvídavý chce jít studovat a tak se zajímá, jak politici budou řešit vzdělání. Pan Kosa je podnikatel v zemědělství a tak se zajímá, jak politici budou řešit zemědělství. Pan Znavený se chystá do penze a tak se zajímá, jak politici budou řešit penzijní systém. No a politik pan Chápavý slíbí panu Zvídavému bezplatná studia, pan Kosa bude jistě uspokojen slibem garantované výkupní ceny zemědělských produktů a pan Znavený dostane ujištění, že jeho penze každoročně poroste. A každému dalšímu cokoli, co hrdlo ráčí. Pánové Zvídavý, Kosa, Znavený a další si vůbec neuvědomují, že jsou sliby pana Chápavého navzájem neslučitelné nebo splnitelné pouze k tíži jiných občanů. Jsou v zajetí „racionální ignorance“.

„Racionálně ignorantní“ volič neumí navíc dobře rozpoznat krátkodobé a dlouhodobé výsledky jednotlivých politických opatření. Pokud se příjmy „racionálně ignorantního“ voliče zvyšují před volbami a náklady se dostavují se zpožděním po volbách, tak má pan Chápavý mnohem větší šanci na zvolení. Pokud se náklady projevují před volbami a příjmy „racionálně ignorantního“ voliče se zvyšují po volbách, tak má pan Chápavý mnohem menší šanci na zvolení. Tato skutečnost se jmenuje „efekt krátkozrakosti“.

Pokud je příjem hlavním argumentem pro voliče, tak se stávají přerozdělovací politiky hlavním nástrojem v rukách pana Chápavého. Může je správně načasovat na období před volbami a krásně demonstrovat jejich blahodárné účinky. Učebnicovým příkladem jsou dnes již legendární pastelky. James Buchanan dokázal, že politikové si prostřednictvím přerozdělovacích politik a sociálních transferů kupují hlasy voličů. Rozpočtové deficity jsou pouze přirozeným výsledkem politického zápasu o voličské hlasy.

Dobývání renty

Existuje Stát, který nebrání např. dovozu jablek. Protože platí zákon jedné ceny, tak obchodníci s jablky budou dovážet zahraniční jablka, dokud jejich cena nesrazí cenu tuzemských jablek na cenu, která je na zahraničních trzích. V určité chvíli dorazí tuzemští producenti za vládou a budou vyžadovat ochranu proti zahraničním producentům např. ve jménu ochrany pracovních míst. Vláda vyhoví a stanoví maximální dovozní kvótu tzn. maximální množství jablek, která smějí být do Státu přivezena. 

Na množství jablek do výše dovozní kvóty začne Stát vydávat obchodníkům dovozní licence. Snížené množství jablek (v důsledku omezeného dovozu) na tuzemském trhu žene jejich ceny nahoru. Takže držitelé dovozních licencí na rozdílu zahraničních a tuzemských cen jablek vydělávají pěkný ranec. Protože je dovozních licencí omezený počet, tak je o ně mezi tuzemskými producenty mimořádně velký zájem. Licence je velmi hezká poukázka na zisk, který je výsledkem vzácnosti, a proto se mu říká renta. Protože jsou licence velmi výnosné, začíná proces, který Gordon Tullock nazval „dobývání renty“.

Renta je privilegium, které vláda uděluje některým vybraným obchodníkům. Jejím výsledkem je omezení konkurence (pod ušlechtilým záměrem) a úžasné zisky privilegovaných. Proto jsou „dobyvatelé renty“ ochotni nést náklady k získání renty až do očekávané výše renty. Takže se vesele vynakládají peníze na kontaktování politiků a byrokratů, kteří budou o privilegiích (licence, subvence, kvóty, dotace atd.) rozhodovat. Armády lobbyistů berou zákonodárné sbory a ministerstva útokem. Více regulací totiž přináší více privilegií a to s sebou nese vyšší renty. Gordon Tullock doložil, že všechny licence, subvence, dotace a další regulační opatření jsou předmětem procesu „dobývání renty“.

A proč to takhle probíhá? Gordon Tullock ukazuje, že je jednodušší přenést obchod na „politický trh“ než se snažit na „ekonomickém trhu“. Na něm jsou zákazníci nesmírně roztříštění a je jich mnoho. Na „politickém trhu“ mají obchodníci zákazníky hezky koncentrované na jednom místě a je jich nepoměrně méně. Je takové vynakládání prostředků „neproduktivní“? Nesporně. Politici, byrokrati a privilegovaní obchodníci si evidentně o „dobývání renty“ myslí něco úplně jiného. A jsou v tomto směru mnohem úspěšnější než zastánci deregulací. Pomáhá jim to dosahovat zisků (nejen peněžních ale dalších např. vážnosti), které by na „ekonomickém trhu“ dosahovali obtížněji než na „politickém trhu“.

Zájmové skupiny a parciální zájmy

Parciální zájem“ je, když zavedení politického opatření má náklady pro všechny voliče a výnosy pro „zájmovou skupinu“ (omezený počet voličů). „Zájmová skupina“ má z takového opatření koncentrovaný výnos, ale náklady jsou rozptýleny na velký počet jednotlivců, takže se zvýšené náklady u každého jednotlivce projeví nepatrně.

V praxi to funguje následovně. Vláda se rozhodne ochraňovat domácí producenty potravin prostřednictvím dovozních cel. Zvýšené ceny zahraničních potravin zvyšují výnosy tuzemských producentů. Domácí producenti tedy mají výnos, který nesou domácí zákazníci. Zvýšené ceny přinesou domácím producentům zvýšené výnosy například o Kč 1 miliardu ročně a v zemědělství pracuje 100 tisíc pracovníků. Tzn. každému pracovníkovi v zemědělství se zvýšil výnos o Kč 10 tisíc (Kč 1 miliarda děleno 100 tisíci pracovníků). Zákazníků, kteří zvýšené náklady nesou je 10 miliónů. Takže každému zákazníkovi se zvýší roční náklady o Kč 100 (Kč 1 miliarda děleno 10 milióny zákazníků). Takže příjemci mají výnos Kč 10 000 na osobu a plátci nesou náklad Kč 100 na osobu.

Je jasné, že Kč 100 je v ročním rozpočtu jednotlivce natolik nepatrný výdaj, že plátci raději setrvají v „racionální ignoranci“ než by si honili triko kvůli stovce. Na straně příjemců je to však částka pozoruhodná, takže budou „zájmové skupiny“ ovlivňovat politiky a byrokraty. Nakoupí novináře, kteří budou psát srdceryvné články o zbídačování tuzemských producentů. Budou zorganizovány demonstrace před ministerstvy s řehtačkami a hnojem, blokovány dálnice a představitelé „zájmových skupin“ budou v lepším případě hrozit hladomorem, v horším případě přímo občanskou válkou.

Proč ekonomové u takových výjevů lomí rukama a tváří se znechuceně? Protože vědí, že taková opatření vedou pouze k dalšímu přerozdělování, kdy plátci mají „čistý náklad“, který jim nepřinesl „čistý výnos“. Takže výsledkem takového procesu je pouze snížená efektivita při rozmísťování zdrojů (v ekonomické hantýrce se to nazývá alokace zdrojů). Co je důvodem takového chování?

Americký ekonom Mancur Olson praví, že „zájmové skupiny“ se umějí výborně zorganizovat a „čisté výnosy“ jdou přímo k takové omezené (jenom počtem, duchem rozhodně omezení nejsou) skupině osob z kapes „čistých plátců“. „Čistí plátci“ jsou spotřebitelé nebo daňoví poplatníci, kteří nejsou „zájmovou skupinou“ s jasně definovaným zájmem a omezeným počtem čle. Jsou rozptýleni a tato rozptýlenost nebo neorganizovanost je zbavuje možnosti vyjednávat.

Mancur Olson dále praví, že s rostoucím počtem „zájmových skupin“ roste přerozdělování, které vede k snižování ekonomické efektivnosti (v důsledku špatné alokace zdrojů). Politici a byrokrati „zájmové skupiny“ a jejich „parciální zájmy“ milují právě z důvodu jejich organizovanosti. „Zájmové skupiny“ jsou totiž v důsledku svých „parciálních zájmů“ velmi předvídatelnou „veřejností“, tudíž cenným spojencem.

Soukromě bych poznamenal, že pokud „zájmové skupiny“ neexistují, tak neexistuje „veřejnost“, která by umožňovala politikům a byrokratům provádět blahodárnou přerozdělovací politiku. Potom je nezbytné si takovou „veřejnost“ přímo vytvořit, jak ukazuje příklad jednoho nejmenovaného belgického města, kde sídlí nejmenovaná organizace. Tam je spolupráce „zájmových skupin“ s byrokratickými a politickými elitami při prosazování „parciálních zájmů“ naprosto učebnicová.

Představitelé „Školy veřejné volby“ popsali a vysvětlili důvody, které vedou k tomu, že se voliči chovají, jak se chovají a proč se politici a byrokrati chovají, jak se chovají. Nejpřesnější to vyjádřil americký ekonom Anthony Downs, čelný představitel „Školy veřejné volby“: „Strany nevyhrávají volby, aby formulovaly své politické programy, nýbrž formulují své politické programy, aby vyhrály volby.“

Představitelé „Školy veřejné volby“ a jejich předchůdci ukázali na závažné potíže, se kterými se demokracie potýká. Současně naznačili, že změnou pravidel a jejich ukotvením v ústavě, jsou potíže řešitelné v rámci demokracie.

„Škola veřejné volby“ a její předchůdci jsou důkazem, že ekonomická metodologie a ekonomické nástroje jsou použitelné pro ostatní společenské obory. Svými přesnými (a testovatelnými) modely dokázala, že politiku nelze řádně pochopit bez vztahu k ekonomii. Pokud kolem sebe vidíte každodenně nějaký projev toho, co popsali představitelé „Školy veřejné volby“ a její předchůdci, tak to potvrzuje, že pánové odvedli prvotřídní práci.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed