Ve svém předchozím článku jsem se snažil vysvětlit oprávněnost a prospěšnost požadavku plného krytí depozit ze strany bank, které by jednou pro vždy pomohlo vyřešit problém neustále se opakujících finančních krizí. Základním předpokladem takto fungujícího bankovního sektoru je zbavení bank možnosti zvyšovat peněžní nabídku prostřednictvím systému částečných rezerv, kdy banka půjčuje nejen zdroje které ji střadatelé k tomuto účelu svěřili (termínované vklady), ale také zdroje, které si klienti banky přejí mít vždy a za každých okolností k dispozici z důvodu naplnění vlastní poptávky po penězích (vklady na požádání, depozita). V následujících řádcích se budu snažit vysvětlit hlavní přínos, který takto fungující systém přináší z makroekonomického hlediska, jímž je úplná eliminace hospodářských cyklů. Dříve než začnu, budu se ale krátce věnovat penězům a jejich roli v ekonomice.

Představme si ekonomiku, kde neexistují žádné peníze a veškerá směna je tak prováděna pouze za pomoci barterového obchodu. Pokud by například pekař upekl 100 bochníků chleba a 30 potřeboval ke své měsíční spotřebě, zbylých 70 bochníků představuje jeho úspory. Tyto úspory může následně půjčit ševci, který bude mít na dva měsíce o jídlo postaráno a začne se tak věnovat výrobě bot. Po dvou měsících vyrobí 10 párů bot, přičemž 5 párů odevzdá pekaři jako splátku půjčky a 5 bude jeho ziskem. Velikost půjčky je v tomto případě jasně omezena maximální výší úspor pekaře a může být zvýšena pouze tehdy, pokud by pekař omezil svou spotřebu. Zároveň i švec moc dobře ví, že pokud potřebuje ke dvouměsíční výrobě 70 bochníků chleba, nemůže vyrábět déle než 2 měsíce. Investice a zdroj jejího krytí je zde tedy přesně definována. 

Zavedeme-li do tohoto příkladu peníze, na jeho podstatě se nezmění vůbec nic. Pekař bude schopen směnit svých 70 bochníků za peníze, tyto peníze poskytne ševci a ten si za ně opatří vše potřebné k tomu, aby mohl dva měsíce vyrábět. Maximální výše půjčky ale bude stále odpovídat pouze té částce, jejíž kupní síla se shoduje s kupní silou 70 bochníků chleba. Zavedením peněz se tak v žádném případě nezvýší celkové množství reálných zdrojů v ekonomice. Dojde pouze k usnadnění směny. Z tohoto důvodu je celkové množství peněžních jednotek zcela bezvýznamnou informací. Bude-li v jedné ekonomice 100 peněžních jednotek a ve druhé zcela identické ekonomice desetkrát tolik, jediný rozdíl mezi nimi bude v tom, že kupní síla peněz druhé ekonomiky bude desetkrát menší.

I malému dítěti je proto zcela zřejmé, že pokud ze dne na den připíšeme ke každé bankovce a ke každé ceně v ekonomice jednu nulu, nic se nezmění. Zásoba peněz v ekonomice se sice náhle zvýší desetinásobně, stejně tak ale i ceny. Nikdo díky této operací nezbohatne, ani nezchudne. Výroba žádného zboží díky ní nestoupne, ani neklesne. To však ani zdaleka neplatí pro případ, kdy se do ekonomiky a následně i do cen nové peníze promítají postupně.

Vraťme se nyní jednoduchému příkladu pekaře a ševce a rozšiřme jej o banky, které budou sloužit jako zprostředkovatel úspor (reálných zdrojů) ostatním subjektům. V tomto příkladu nyní existuje určité dané množství úspor (chleba), které slouží jako kapitál k výrobě nových statků. Tyto úspory jsou vyjádřeny v penězích, které těm, kteří o ně mají zájem, zprostředkovávají banky. Aby se vlastníci úspor byli ochotni svých zdrojů na určitou dobu vzdát, budou požadovat určitý výnos (řekněme 10%). Ten přitom představuje tržní úrokovou míru, která je přímo úměrná celkové výši úspor. Pokud by se náš pekař rozhodl spotřebovávat pouze 15 bochníků chleba namísto 30, dokázal by tak zvýšit své úspory na 85 bochníků. V ekonomice by se tedy objevilo více úspor a jejich cena (úroková míra) by klesla. Pokud bude úroková míra 10%, budou v tomto případě banky vyhledávat a úvěrovat pouze ty investice, které jsou schopny nabídnout výnos převyšující 10%. 

Nyní zavedeme do tohoto modelu centrální banku, která se rozhodne stimulovat ekonomiku prostřednictvím zvýšení nabídky peněz. Zvýšením nabídky peněz však banka zároveň snižuje úrokovou míru, což lze vysvětlit skutečností, že ceny na růst nabídky peněz nereagují dostatečně rychle. Zatímco v příkladu, kdy jsme připsali ke každé bankovce a ceně jednu nulu reagovaly ceny okamžitě a nic se proto nezměnilo. V tomto případě ceny samozřejmě dostatečně rychle reagovat nemohou. Protože je peněz více a ceny se nemění, úroková míra musí klesnout (řekněme na 5%). Centrální banka tedy díky tiskárně na peníze vytvořila dojem náhlého zvýšení úspor. Tento dojem je však zcela falešným. Papír není kapitál a skutečná velikost reálných zdrojů (chleba) v ekonomice se samozřejmě nijak nezměnila. Tím že úroková míra klesla na 5% se však otevřel prostor pro všechny investice s výnosností mezi 5% až 10%, které před zásahem banky nemohly nikdy vzniknout, protože by nebyly ziskové. Podnikatelé tento prostor pro zisk vidí, nové peníze v podobě úvěrů od bank proudí do ekonomiky a začíná hospodářský boom.

Tyto nové peníze však musejí být nyní za něco utraceny. Ve jménu jednoduchosti řekněme, že všechny peníze budou směřovány na nákup automobilů, které budou určeny k podnikání se ziskem převyšujícím 5%. Přímým důsledkem náhlého zvýšení poptávky po automobilech bude růst jejich ceny a chvíli poté i růst výroby nových automobilů. Automobilky zaznamenají výrazný nárůst zisku, protože zatímco tržby rostou, cena práce zůstává beze změny. Vyšší poptávka po automobilech však zvýší také poptávku po oceli. Stejně jako ceny automobilů, také ceny oceli tedy vzrostou. I ocelárnám se začnou zvyšovat zisky a i ty budou rovněž rozšiřovat své výrobní kapacity, aby dokázaly uspokojit vyšší poptávku. S tím jak nové peníze prostupují ekonomikou, začnou se nejprve zvyšovat ceny automobilů, oceli, dále pak ceny železné rudy apod. Ti, kteří na tomto procesu vydělají nejvíce, jsou přitom právě ti, kteří se k novým penězům dostávají nejdříve (banky, automobilky, ocelárny), protože mají více peněz v situaci, kdy většina cen zatím nestačila reagovat růstem.

Dražší ocel je však špatnou zprávou pro zemědělce. Prodraží se totiž výroba zemědělské techniky, a aby zemědělci mohli udržet své investice do nových zařízení beze změny, budou muset zvýšit ceny svých produktů. Dokud tak neučiní, rozdíl mezi vyššími výdaji na investice a stejnými tržbami způsobí snížení jejich zisků. Zatímco tak někteří na růstu peněžní nabídky vydělají, jiní (zemědělci), ke kterým se tyto nové peníze dostanou v situaci, kdy již většina cen vzrostla, naopak o své bohatství přicházejí. Vyšší cena potravin, společně s vyšší cenou automobilů a oceli, následně bude působit na snížení životní úrovně koncových spotřebitelů. I ti na růstu peněžní nabídky prodělají. Najednou totiž začnou chudnout, protože si za svou mzdu mohou koupit méně než dříve a budou proto požadovat vyšší mzdy.

S tím jak se nové peníze promítají do rostoucích cen v ekonomice, začnou si jednotlivé ekonomické subjekty uvědomovat, že se celkový objem reálných zdrojů nijak nezměnil a pouze stoupla jejich cena. Protože se nijak nezměnil objem úspor (pekař spoří stále pouze 70 bochníků), není žádný důvod k tomu, aby úroková sazba zůstala na 5% a proto i ta začne stoupat. Nezastaví se však na 10% kde byla dříve, ale bude růst ještě výše (řekněme na 15%). Současná struktura ekonomiky, kde se vyrábí více automobilů a oceli a kde se těží více železa, je totiž daleko náročnější na kapitál (na chleba) než ta, která zde byla před zásahem centrální banky.

Tato struktura ekonomiky by byla udržitelná pouze tehdy, kdy by jednotlivé ekonomické subjekty spořily více (pekař neměl jen 70 bochníků, ale 140). To se však neděje, a protože je poptávka po kapitálu vyšší než dříve, růst úrokové míry způsobí, že všechny investice s výnosností nižší než 15% začnou krachovat. Ekonomika se tak dostává do recese, která zde slouží jako ozdravný proces likvidace špatných investic, který ji pomůže vrátit se zpět k rovnováze. Až po určitém čase se pak úroková míra může konečně vrátit zpět k rovnovážné úrovni na 10%. Centrální banka tak zvýšením peněžní nabídky nedocílila vůbec ničeho a naopak pouze vytvořila nestabilitu (hospodářský cyklus), když nejprve zmátla ekonomické subjekty falešným dojmem dostatku zdrojů, aby je následně nechala z tohoto dojmu vystřízlivět.

Skutečnost, že se nyní v ekonomice nachází více automobilů než by bylo bývalo vyrobeno, je častým argumentem zastánců emise peněz. „Volné“, nebo dokonce „nečinné“ peníze údajně byly využity k jejich výrobě. Bohužel již na počátku tohoto argumentu stojí základní nepochopení toho, odkud se tyto nové automobily vzaly. Jejich výroba totiž byla umožněna snížením reálného bohatství některých subjektů v ekonomice. Reálné zdroje, které ve formě peněz vlastnili například domácnosti a zemědělci, totiž byly přetransformovány prostřednictvím snížení kupní síly peněz právě do výroby těchto automobilů. Jinými slovy, větší počet automobilů v ekonomice je výsledkem zchudnutí určité skupiny obyvatelstva, která tak de facto nedobrovolně dotovala jejich výrobu. Nebýt zásahu centrální banky, alokace těchto zdrojů by závisela čistě na spotřebitelích. Ti by je dokázali využít daleko efektivněji, protože by díky jejich výdajům, struktura ekonomiky daleko lépe reflektovala spotřebitelské preference. Automobily tak byly vyrobeny omylem a jejich cena musí dramaticky klesnout, aby se vyrovnala s poptávkou.

Změna úrokové míry je možná pouze tehdy, kdy zároveň dojde ke změně reálných zdrojů (úspor) a nelze ji proto měnit pouze na základě libovůle centrálních bankéřů. Pokud jsou pekařovi úspory pouze 70 bochníků chleba, což stačí ševci na dva měsíce výroby bot, centrální banka zvýšením nabídky peněz nemůže za žádných okolností docílit toho, aby mohl prodloužit svou výrobu ještě o jeden měsíc. Právě o to se však systém, ve kterém je běžná manipulace s úrokovou mírou, snaží a právě proto tento systém také permanentně selhává.

Hospodářské cykly nejsou, jak se mylně domnívá současná mainstreamová ekonomie, zcela přirozeným a normálním jevem, ale výsledkem neustálé manipulace s peněžní nabídkou a úrokovou mírou. Ta vysílá ekonomickým subjektům falešné signály o skutečném stavu reálných úspor, na jejichž základě pak tyto subjekty činí investiční rozhodnutí, která jsou předem určena ke krachu. Krátkodobý růst, který není ničím jiným než výsledkem omylu, je pak následován bolestivou, ale pro ekonomiku zcela zdravou a žádoucí recesí. Její krátkodobé ekonomické a především sociální důsledky však mohou být fatální, a proto je nanejvýš žádoucí kořeny hospodářských cyklů odstranit.