Epilog socialismu 08

Mises.cz: 08. dubna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Fašismus

Když v roce 1914 propukla válka, Italská socialistická strana byla rozpolcena ohledně toho, jakou pozici by měla zaujmout.

Jedna skupina se klonila k rigidním principům marxismu. Tvrdili, že tato válka je kapitalistickou válkou. Nepomůže proletářům postavit se za jednu z nepřátelských stran. Proletariát musí čekat na velkou revoluci, občanskou válku, při které se sjednotí proti svým vykořisťovatelům. Nyní musí podpořit neutralitu Itálie.

Druhá skupina byla hluboce ovlivněna tradiční nenávistí vůči Rakousku. Podle jejich názoru je předním úkolem Italů dosáhnout národního sjednocení. Teprve poté může nastat socialistická revoluce.

V tomto konfliktu se Benito Mussolini, přední muž Italského socialismu, postavil na stranu ortodoxního marxismu. Nikdo nemohl překonat Mussoliniho v jeho marxistickém zápalu. Byl neochvějným stoupencem ryzího principu, neochabujícím obhájcem práv vykořisťovaného proletariátu, výmluvný prorokem příchodu socialistické doby. Byl neústupným protivníkem patriotismu, nacionalismu, imperialismu, monarchie a veškerého náboženství. Když v roce 1911 Itálie zahájila sérii válek zákeřným útokem na Turecko, Mussolini organizoval bouřlivé demonstrace proti odjezdu vojsk do Libye. Nyní, v roce 1914, označil válku proti Německu a Rakousku za imperialistickou válku. Byl tehdy stále pod vlivem Angeliky Balabanoffové, dcery bohatého ruského statkáře. Slečna Balabanoffová ho zasvětila do tajů marxismu. Z jejího úhlu pohledu byla porážka Romanovců důležitější než porážka Habsburků. Neměla žádné pochopení pro ideál Risorgimenta.

Ovšem italští intelektuálové byli v první řadě nacionalisty. Stejně jako v ostatních evropských zemích, většina marxistů toužila po válce a dobývání. Mussolini nechtěl ztratit svojí popularitu. To, co by ho mrzelo ze všeho nejvíce, by bylo nebýt na straně vítězné frakce. Přehodnotil tedy svůj postoj a stal se z něj nejhlasitější obhájce italského útoku na Rakousko. S francouzskou finanční pomocí začal vydávat noviny, které propagovaly vstup Itálie do války.

Antifašisté dnes obviňují Mussoliniho za toto zběhnutí od rigidního marxismu. Říkají, že si ho Francouzi koupili. I tihle lidé by měli vědět, že vydávání novin vyžaduje prostředky. Nemluví o podplácení, když peníze ze záhadných zdrojů tečou do komunistických vydavatelství. Faktem je, že Mussolini vstoupil na světovou politickou scénu jako spojenec demokratických mocností, zatímco Lenin na ní vstoupil jako agent v žoldu císařského Německa.

Mussolini se velmi zasloužil o to, že Itálie vstoupila do války na straně dohodových mocností. Jeho novinová propaganda dotlačila vládu až k vyhlášení války Rakousku. Jeho postup mají právo kritizovat jen ti, kteří si uvědomují, jakým neštěstím pro Evropu byl rozpad Rakousko-Uherského mocnářství. Jen ti Italové mohou kritizovat Mussoliniho, kteří chápou, že zachování integrity Rakouského státu bylo nejlepším prostředkem ochrany italské menšiny v pohraničních okresech proti jejímu pohlcení slovanskou většinou, protože Rakousko zaručovalo stejná práva všem lingvistickým skupinám. Mussolini byl jednou nejodpornějších postav historie, ale faktem je, že jeho první velký politický čin stále schvaluje většina jeho krajanů i velká většina jeho zahraničních nepřátel.

Když válka skončila, Mussoliniho popularita uvadla. Do kurzu se znovu dostali komunisté zásluhou událostí v Rusku. Ovšem velká komunistická akce, obsazení továren v roce 1920, dopadlo zcela žalostně a masy si znovu vzpomněly na bývalého vůdce socialistické strany. Přimkly se k nové straně Mussoliniho, fašistům. Mládí vítalo s bouřlivým nadšením samozvaného nástupce Caesarů. Mussolini v pozdějších letech tvrdil, že zachránil Itálii před nebezpečím komunismu. Jeho protivníci popírali toto tvrzení. Komunismus již v Itálii nebyl reálnou hrozbou, když Mussolini převzal moc. Pravdou je, že frustrace z komunismu nahnala fašistům přívržence a umožnila jim zničit všechny ostatní strany. Drtivé vítězství fašistů nebylo příčinou, ale následkem komunistického fiaska.

Program fašistů z roku 1919 byl vehementně antikapitalistický.[1] To vidí i ti nejradikálnější stoupenci New Dealu a dokonce i někteří komunisté. Když se fašisté dostali k moci, tak zapomněli na ty body z tohoto programu, které se odkazovaly na svobodu projevu a právo se shromažďovat. V tomto ohledu byli věrnými žáky Lenina a Bucharina. Navíc oproti svým slibům nezrušili finanční a průmyslové korporace. Itálie zoufale potřebovala zahraniční úvěry. Hlavním problémem fašistů v prvních letech jejich vlády bylo získat důvěru zahraničních bankéřů. Bylo by sebevraždou zrušit Italské korporace.

Fašistická politika se ze začátku neodlišovala od intervencionismu ostatních západních států. Jak roky plynuly, stále více se blížila nacistickému vzoru socialismu. Když Itálie po porážce Francie vstoupila do druhé světové války, tak její ekonomické uspořádání už bylo skoro stejné, jako Německé. Rozdíly byly v míře efektivity a v míře korupce.

Mussolini ovšem nechtěl zůstat bez vlastní ekonomické filosofie. Chtěl představit fašismus jako zcela novou filosofii, která neexistovala dříve, a o které jiné národy nic neslyšely. Prohlašoval, že jde o obnovení ducha antického Říma, který přináší upadajícím demokraciím, jejichž barbarští předkové zničili Římskou říši. Byla naplněním Rinascimenta a Risorgimenta v každém ohledu, konečné vysvobození Latinského ducha z područí cizáckých ideologií. Jejich zářící vůdce, jedinečný Duce, byl povolán, aby nalezl řešení všech palčivých problémů hospodářské organizace a sociální spravedlnosti.

Z hromady zdiskreditovaných socialistických utopií fašističtí učenci vytáhli a oprášili plán cechovního socialismu. Cechovní socialismus byl velmi populární myšlenkou v kruzích Britských socialistů v posledních letech světové války a krátce po uzavření příměří. Byl tak nepraktický, že brzy zmizel z anglosaské socialistické literatury. Byl téměř zapomenut, když mu fašisté dali novou nálepku a halasně prohlásili korporativismus za nový sociální všelék. Italská i zahraniční veřejnost byla zaujata. Byly sepsány nespočetné knihy, pamflety a články velebící stato corporativo. Vlády Rakouska a Portugalska se brzy přihlásily ke vznešeným ideálům korporativismu. Papežská encyklika Quadragesimo Anno (1931) obsahuje několik pasáží, které lze interpretovat jako schválení korporativismu. Ve Francii tato myšlenka nalezla řadu výmluvných stoupenců.

Všechno to byly jen prázdné řeči. Fašisté se nikdy ani nepokusili uskutečnit korporativistický program průmyslové samosprávy. Změnili název obchodních komor na korporativní rady. Vytvořili corporazione, povinné organizace různých odvětví průmyslu, které byly administrativními jednotkami exekutivy, podle německého vzoru socialismu. Nemůže být pochyb o tom, že corporazione nebyly samosprávou. Fašistická vláda netolerovala ničí zásahy do své absolutní kontroly nad výrobou. Všechny plány na založení korporativistického systému zůstaly mrtvou literou.

Hlavním problémem Itálie bylo její relativní přelidnění. Ve věku obchodních a migračních bariér byli Italové odsouzeni k nižšímu životnímu standardu než obyvatelé zemí s většími přírodními zdroji. Fašisté viděli jediný prostředek, jak napravit tuto situaci: dobývání. Byli příliš omezení, aby chápali, že náprava, kterou navrhují, je chybná a horší než zlo, jenž má odstranit. Navíc byli tak zaslepení, že si ani neuvědomovali, jak směšné jsou jejich provokativní řeči. Cizinci, které tak drze vyzývali, dobře znali slabost Italských vojenských sil.

Fašismus nebyl, navzdory tvrzení svých obhájců, originálním produktem italského myšlení. Začal rozkolem v řadách marxistického socialismu, což byla jistě dovezená doktrína. Jeho hospodářský program je vypůjčen od německého socialismu a jeho agresivita je také okopírována od německých pangermánských předchůdců nacismu. Jeho řízení státních záležitostí bylo replikou Leninovy diktatury. Korporativismus, jeho nejpropagovanější ideologický přínos, byl britského původu. Jediným domácím prvkem fašismu byl teatrální styl jeho procesí, přehlídek a festivalů.

Fašistická epizoda skončila v krvi, bídě a hanbě. Ale síly, které vygenerovaly fašismus, nezmizely. Fanatický nacionalismus je stále dobře známým prvkem mnoha vlád. Komunisté se zajisté nezřekli principu diktátorského potlačení všech disidentů. Ani katolické strany nejsou zrovna horlivými stoupenci svobody projevu nebo svobody náboženství. V Itálii jsou stále v menšině lidé, kteří rozumí tomu, že nutným předpokladem demokracie a lidských práv je ekonomická svoboda.

Může se stát, že fašismus se znovu objeví pod novou značkou a s novými slogany a symboly. Jestli se sto stane, tak následky budou hrozivé. Fašismus totiž není, jak fašisté vyhlašovali, „novou životní cestou.“[2] Je to spíše stará cesta vedoucí k destrukci a smrti.

Poznámky:

1) Tento program byl přetištěn v angličtině v knize hraběte Carla Sforzy Contemporary Italy, překlad Drake a Denise de Kay, New York 1944, str. 295-6.

2) Srov. Např. Mario Palmieri, The Philosophy of Fascism, Chicago 1936, str. 248.