Epilog socialismu IV - Socialismus a komunismus

Mises.cz: 11. března 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

V terminologii Marxe a Engelse jsou termíny socialismus a komunismus synonyma. Užívali alternativně jeden nebo druhý, aniž by mezi nimi rozlišovali. To v praxi platilo i pro všechny marxistické skupiny a sekty až do roku 1917. Marxistické politické strany, které braly Komunistický manifest jako neměnný základ pro své doktríny, si dávaly do svých názvů, že jsou socialistické strany. Nejvlivnější a největší z těchto stran, strana Německá, přijala název Sociálně Demokratická strana. V Itálii, Francii a dalších zemích, v nichž marxistické strany hrály roli v politickém životě již před rokem 1917, termín socialismus předcházel termínu komunismus. Žádný významný marxista se před rokem 1917 nenamáhal rozlišovat mezi komunismem a socialismem.

V Kritice Gothajského programu německé Sociálně demokratické strany v roce 1875 Marx rozlišil mezi dřívější (nižší) a pozdější (vyšší) fází budoucí komunistické společnosti. Ovšem nevyhradil vyšší fázi název komunismus a nenazval nižší fázi socialismem odlišným od komunismu.

Jedním ze základních dogmat marxismu je, že socialismus nastane „s neodvratností přírodního zákona.“ Kapitalistická produkce vytvoří svou vlastní negaci a vznikne socialistický systém veřejného vlastnictví výrobních prostředků. Tento proces „nastane skrze působení inherentních zákonů kapitalistické výroby.“[1] Nastane nezávisle na vůli lidí.[2] Pro lidi je nemožné ho urychlit, oddálit nebo pozdržet. „Žádný společenský systém nikdy nezmizí dříve, než se v něm plně rozvinou všechny výrobní síly, pro jejichž rozvinutí je prostor a nové vyšší metody produkce se neobjeví dříve, než se zrodí materiální podmínky pro jejich existenci v lůnu předchozí společnosti.“[3]

Tato doktrína je samozřejmě v rozporu s Marxovými vlastními politickými aktivitami a s učením, které bylo předkládáno jako ospravedlnění těchto aktivit. Marx se snažil zorganizovat politickou stranu, která by prostřednictvím revoluce a občanské války dosáhla přechodu od kapitalismu k socialismu. Charakteristickou vlastností těchto stran, které vznikaly podle jeho vzoru, bylo, že se hlásily k doktríně násilné akce. Jejich cílem bylo vyvolat povstání, nastolit diktaturu proletariátu a nemilosrdně vyhubit všechny příslušníky buržoazie. Činy pařížských komunardů v roce 1871 byly předkládány jako dokonalý model pro takovou občanskou válku. Pařížské povstání samozřejmě žalostně selhalo, ale od rozsáhlejší revoluce byl očekáván úspěch.[4]

Výsledná taktika, přijatá západními socialistickými stranami v různých zemích, se nakonec odchýlila od obou protikladných variant učení Karla Marxe. Nevložily svou důvěru v nevyhnutelnost příchodu socialismu ani v úspěch revolučního povstání. Přijaly metody parlamentní demokracie. Sbíraly hlasy ve volebních kampaních a vysílaly své zástupce do parlamentních komor. „Zdegenerovaly“ v demokratické strany a v parlamentech si počínaly stejně, jako ostatní opoziční strany. Příležitostně uzavíraly dohody s jinými stranami a jejich zástupci zasedli ve vládních křeslech. Po Světové válce se socialistické strany staly dominantními v mnoha parlamentech. V některých zemích vládly samy, v jiných vládly v koalici s „buržoazními“ stranami.

Je pravdou, že tito domestikovaní socialisté se nikdy ve své rétorice nepřestali hlásit k principům ortodoxního marxismu. Znovu a znovu opakovali, že příchod socialismu je nevyhnutelný. Zdůrazňovali vlastní inherentně revoluční charakter. Nic je nerozzuřilo více, než když si někdo troufl zpochybnit jejich pevné revoluční přesvědčení. Ovšem ve skutečnosti byli parlamentními stranami stejnými, jako ostatní parlamentní strany.

Z ortodoxně marxistického úhlu pohledu, jak byl vyjádřen v pozdějších pracích Marxe a Engelse (nikoliv ještě v Komunistickém manifestu), jsou všechna opatření zaměřená na omezení, regulaci a vylepšení kapitalismu „buržoazně-reformistickým“ nesmyslem, který plyne z neznalosti imanentních zákonů vývoje kapitalismu. Skutečný socialista by neměl klást překážky kapitalistickému rozvoji. Pouze tehdy, až kapitalismus dosáhne úplné dospělosti, může vzniknout socialismus. Není pouze marné, ale přímo škodlivé zájmům proletářské třídy uchylovat se k takovým opatřením. Dokonce ani odborové hnutí není adekvátním prostředkem pro zlepšení podmínek pracujících.[5] Marx nevěřil, že by intervencionismus mohl prospět masám. Vehementně odmítal ideu, že taková opatření, jako zákonné minimální mzdy, cenové stropy, omezení úrokových měr, sociální zabezpečení a tak dále, jsou předběžné kroky směrem k socialismu. Jeho cílem bylo radikální zrušení mzdového systému, což by bylo možné jen ve vyšším stádiu komunismu. Sarkasticky se vysmíval nápadům zrušit „komoditní charakter“ nájemné práce v rámci kapitalistické společnosti prostřednictvím zákoníků práce.

Ovšem socialistické strany působící v Evropských zemích se doslova oddaly intervencionismu ve stylu Sozialpolitik Císařského Německa a Amerického New Dealu. Právě na tuto politiku zaměřil svůj útok Gerges Sorel a syndikalismus. Sorel, plachý intelektuál buržoazního původu, kritizoval „degeneraci“ socialistických stran, z níž obviňoval jejich penetraci buržoazními intelektuály. Přál si vidět obnoveného ducha bezohledné agresivity, který je inherentní masám a kterého by bylo potřeba vysvobodit od vůdcovství zbabělých intelektuálů. Sorel si přál vidět bouři. Propagoval action directe, tj. atentáty, sabotáže a generální stávky, jako předstupeň velké revoluce.

Sorel měl úspěch většinou mezi snobskými a línými intelektuály a dědici bohatých podnikatelů. Nepodařilo se mu znatelně hnout s masami. Pro socialistické strany v západní a střední Evropě byla jeho kritika stěží více, než drobným obtěžováním. Jeho historická důležitost spočívá především v tom, jakou roli sehrály jeho ideje ve vývoji ruského bolševismu a italského fašismu.

Abychom porozuměli mentalitě bolševiků, tak se musíme znovu vrátit k Marxovým dogmatům. Marx byl přesvědčen, že kapitalismus je stádium historie, které není omezeno jen na pokročilé země. Kapitalismus má tendenci přeměnit všechny kouty světa na kapitalistická místa. Buržoazie přinutila všechny národy stát se kapitalistickými národy. Až udeří poslední hodina kapitalismu, tak celý svět se bude nacházet ve stejné vývojové fázi dospělého kapitalismu připraveného na přechod k socialismu. Socialismus se vynoří všude ve stejnou dobu ve všech částech světa.

Marx se v tomto mýlil stejně, jako se mýlil ve svých ostatních tvrzeních. Dnes ani marxisté nemohou popřít, že stále existují ohromné rozdíly v míře rozvinutosti kapitalismu mezi jednotlivými zeměmi. Existuje mnoho zemí, které musí být z úhlu pohledu marxistické interpretace dějin popsány jako předkapitalistické. V těchto zemích si ještě buržoazie nevydobyla vládnoucí pozici a ještě nenastala historická fáze kapitalismu, která je nutným předpokladem objevení se socialismu. Tyto země tudíž musí nejprve završit své „buržoazní revoluce“ a musí projít všemi fázemi kapitalistického vývoje, než bude aktuální otázka jejich přeměny na socialistické země. Jedinou politikou, kterou by měli marxisté uplatňovat vůči těmto zemím, je bezpodmínečná podpora buržoazie, nejprve jejího převzetí moci a poté jejího kapitalistického podnikání. Marxistická strana může být po dlouhou dobu v úloze služebnice buržoazního liberalismu. Právě toto je úkol, který by konzistentně aplikovaný historický materialismus přiřkl ruským marxistům. Měli potichu čekat, než kapitalismus v jejich zemi dozraje k socialismu.

Ruští marxisté ale nečekali. Místo toho vynalezli novou modifikaci marxismu, podle které je možné přeskočit jednu fázi historického vývoje. Zavřeli oči před faktem, že tato doktrína nebyla ani tak modifikací marxismu, jako popřením posledních zbytků, které z něj zůstávaly. Byl to nezastřený návrat k předmarxistickému a anti-marxistickému učení, že člověk má svobodu zavést socialismus kdykoliv, když tento systém bude považovat pro sebe za výhodnější. Zcela to popřelo veškerou mystiku dialektického materialismu a údajného Marxova nezměnitelného zákona lidského hospodářského vývoje.

Když se takto vysvobodili ze spárů marxistického determinismu, rozhodovali se ruští marxisté o tom, jaká taktika bude nejvhodnější pro zavedení socialismu v jejich zemi. Již se netrápili ekonomickými otázkami. Již nedumali o tom, kdy nastane ten správný čas. Měli před sebou pouze jeden jediný úkol – zmocnit se vlády.

Jedna skupina tvrdila, že trvalý úspěch lze očekávat jen tehdy, když získají podporu dostatečného počtu lidí, ačkoliv nikoli nutně většiny. Druhé skupině se nezamlouvala taková časově náročná procedura. Navrhla jeden smělý úder. Malá skupina fanatiků může být zorganizována jako předvoj revoluce. Přísná disciplína a bezpodmínečná poslušnost vůdci mají být vlastnostmi těchto profesionálních revolucionářů, kteří provedou překvapivý útok. Svrhnou carskou vládu a pak budou vládnout zemi tradiční metodou carské ochranky.

Názvy těchto dvou skupin – Bolševici (většinoví) a Menševici (menšinoví) – se odkazují k hlasování na sjezdu ruské Sociální demokracie v roce 1903, kde se diskutovalo o této otázce taktiky. Jediným rozdílem mezi těmito dvěma skupinami byla právě otázka taktických metod. Obě se shodovaly na konečném cíli: socialismu.

Obě sekty se snažily ospravedlnit svůj úhel pohledu citacemi pasáží z Marxe a Engelse. To je samozřejmě marxistickým zvykem. Obě také byly schopny objevit v posvátných knihách části, které potvrzovaly jejich vlastní názor.

Vůdce bolševiků Lenin znal své krajany mnohem lépe než jeho vyzyvatel a vůdce menševiků Plechanov. Na rozdíl od Plechanova neudělal tu chybu, že by na Rusy aplikoval standardy západních národů. Pamatoval si, jak dvě cizinky byly jednoduše schopny zmocnit se nejvyšší moci a v poklidu vládnout Rusku celý život. Byl si vědom faktu, že metody carské tajné policie byly úspěšné a byl si jist, že je může ještě podstatně vylepšit. Byl bezohledný člověk a věděl, že Rusové nenajdou odvahu postavit se útlaku. Stejně jako Cromwell, Robespierre a Napoleon byl i on ambiciózním uzurpátorem a plně rozuměl tomu, že velká většina lidí postrádá revolučního ducha. Autokracie Romanovců byla u konce s dechem, protože nešťastný Mikuláš II byl slaboch. Socialistický právník Kerenský selhal, protože byl až příliš oddán principům parlamentní vlády. Lenin uspěl, protože mu nikdy nešlo o nic jiného, než zavedení vlastní diktatury. A Rusové toužili po diktátorovi, nástupci Ivana Hrozného.

Vláda Mikuláše II nebyla ukončena skutečným revolučním vystoupením. Zkolabovala kvůli neúspěchům na bojištích. Výsledkem byla anarchie, kterou Kerenský nedokázal zvládnout. Malá bojůvka na ulicích Petrohradu svrhla Kerenského. Krátce poté měl Lenin svůj osmnáctý Brumaire. Navzdory bolševickému teroru bylo do ústavodárného shromáždění po všeobecných volbách, kdy poprvé hlasovali muži i ženy, zvoleno pouze dvacet procent bolševiků. Lenin nechal ústavodárné shromáždění rozehnat silou zbraní. Krátké „liberální“ intermezzo bylo zlikvidováno. Rusko přešlo z rukou nešikovných Romanovců do držení skutečného autokrata.

Lenin se nespokojil s dobytím Ruska. Byl naprosto přesvědčen, že je osudem předurčen přinést požehnání socialismu všem národům. Oficiální název, který zvolil pro svůj státní útvar – Svaz Sovětských Socialistických Republik – neobsahuje odkaz na Rusko. Měl to být zárodek celosvětové vlády. Implicitně počítal s tím, že všichni zahraniční soudruzi budou přísahat věrnost jeho vládě, a že všichni zahraniční buržoové, kteří se mu postaví na odpor, budou vinni velezradou a zaslouží nejvyšší trest. Lenin vůbec nepochyboval, že všechny západní země jsou na pokraji velké konečné revoluce. Její propuknutí očekával každým dnem.

Podle Leninova mínění v Evropě existovala pouze jedna skupina, která mohla zabránit tomuto revolučnímu vystoupení: zkorumpovaní příslušníci inteligence, kteří se dostali do vedení sociálně demokratických stran. Lenin je již delší dobu nenáviděl kvůli jejich příchylnosti k parlamentním procedurám a pramalé ochotě podpořit jeho diktátorské ambice. Kladl jim také na zodpovědnost to, že socialistické strany podpořily válečné úsilí svých zemí. Už ve švýcarském exilu, který skončil v roce 1917, začal Lenin štěpit Evropské socialistické strany. Nyní založil novou Třetí Internacionálu, kterou kontroloval stejným diktátorským způsobem, jakým řídil ruské bolševiky. Pro tuto novou stranu zvolil Lenin název Komunistická strana. Komunisté měli na smrt bojovat s různými evropskými sociálními stranami, těmito „sociálními zrádci,“ a měli zajistit okamžitou likvidaci buržoazie a ozbrojené převzetí moci. Lenin nerozlišoval mezi socialismem a komunismem, jako rozdílnými společenskými systémy. Cíl komunismus nebyl v protikladu k socialismu. Oficiálním názvem Sovětského státního útvaru je Svaz Sovětských Socialistických (nikoliv Komunistických) Republik. V tomto ohledu si Lenin nepřál změnit tradiční terminologii, která brala tato slova jako synonyma. Pouze své straníky, jediné upřímné a konzistentní podporovatele revolučních principů ortodoxního marxismu, a jejich metody, chtěl odlišit od „zrádných zaprodanců kapitalistických vykořisťovatelů,“ jako byli sociálně demokratičtí vůdci Kautský a Albert Thomas. Tvrdil, že tito zrádci si přejí zachovat kapitalismus. Nejsou opravdovými socialisty. Jedinými skutečnými marxisty jsou ti, kteří se zřekli názvu socialisté, jenž okamžitě upadl do hanby.

Takto se zrodil rozdíl mezi komunisty a socialisty. Ti marxisté, kteří se odmítli podrobit moskevskému diktátorovi, si zachovali název sociální demokraté, nebo socialisté. Charakteristické je pro ně přesvědčení, že nejvhodnější metodou k uskutečnění jejich plánu na vybudování socialismu, což je i cílem komunistů, je získat podporu většiny spoluobčanů a vyhrát ve volbách. Opustili revoluční slogany a přijali demokratické metody. Nezajímají se o problém, jestli bude budoucí socialistický režim kompatibilní s demokracií, ale pro dosažení socialismu jsou ochotni podrobit se demokratickým procedurám.

Na druhé straně komunisté byli v prvních letech Třetí Internacionály pevně oddáni principům revoluce a občanské války. Jejich loajalita patřila plně jejich ruskému vůdci. Vylučovali ze svých řad každého, koho podezřívali, že by se cítil vázán zákony vlastní země. Neustále spřádali spiknutí a prolévali krev v neúspěšných povstáních.

Lenin nemohl pochopit, proč komunisté neuspěli nikde mimo Rusko. Nepochyboval, že evropské masy jsou třídně uvědomělé a plně oddané revolučním ideám. Jediný důvod, proč se podle jeho mínění revoluce neuskutečnila, byla neschopnost a zbabělost komunistických představitelů. Znovu a znovu své vikáře odvolával a dosazoval na jejich místa nové. Ovšem úspěch se stejně nedostavil.

V Anglosaských zemích socialističtí voliči mají důvěru v demokratické metody. Zde je množství lidí, kteří by vážně zvažovali komunistickou revoluci, velmi omezené. Většina z těch, kteří veřejně vyjadřují svou věrnost komunistickým principům, by byla velmi nešťastná, kdyby revoluce skutečně propukla a vystavila nebezpečí jejich osoby a jejich majetek. Pokud by do těchto zemí vpochodovaly sovětské armády, nebo by se podařil komunistický puč, který by je nevystavil riziku, tak by se pravděpodobně radovali a očekávali odměnu za svou marxistickou ortodoxnost. Ale sami nijak netouží po revolučním mučednictví.

Faktem je, že přes třicet let vášnivé prosovětské agitace nezapůsobilo tak, aby jediná země mimo Rusko přešla ke komunismu z vůle svých vlastních občanů. Východní Evropa se stala komunistickou teprve tehdy, když z ní mezinárodní dohody vítězných mocností udělaly výlučnou sféru ruského vlivu. Je nepravděpodobné, že by Západní Německo, Francie, Itálie nebo Španělsko přijaly komunismus, pokud Spojené státy a Velká Británie nepřijmou politiku absolutního diplomatického désintéressement. To, co dává sílu komunistickému hnutí v těchto a jiných zemích, je přesvědčení, že Rusko je neohroženě „dynamická“ mocnost, zatímco Anglosasové jsou lhostejní k jejich osudu.

Marx a marxisté se žalostně mýlili, když předpokládali, že masy touží po revolučním svržení „buržoazního“ společenského řádu. Militantní komunisté existují jen v řadách těch, kteří si z komunismu udělali živobytí, nebo kteří očekávají, že jim revoluce splní jejich osobní ambice. Podvratné aktivity těchto profesionálních intrikánů jsou nebezpečné především kvůli naivitě těch, co s revolučními ideály pouze flirtují. Tito zmatení a zbloudilí sympatizanti, kterým komunisté říkají „užiteční idioti“, by byli velmi vyděšeni, kdyby jednoho dne zjistili, že šéfové myslí svá slova o protistátní činnosti vážně. Pak ale může být příliš pozdě na odvrácení neštěstí.

V současnosti je největším rizikem komunistických stran na západě jejich postoj k zahraničním záležitostem. Hlavním znakem dnešních komunistických stran je jejich oddanost agresivní politice Sovětů. Kdykoliv mají volit mezi Ruskem a vlastní zemí, bez váhání volí Rusko. Striktně poslouchají všechny rozkazy vydané Moskvou. Když bylo Rusko spojencem Hitlera, tak Francouzští komunisté sabotovali válečné úsilí vlastní země a Američtí komunisté vášnivě oponovali Rooseveltovým plánům pomoci Anglii a Francii v jejich boji proti nacismu. Komunisté označovali všechny, kteří se bránili proti Německé invazi, za „imperialistické válečné štváče.“ Jakmile ovšem Hitler napadl Rusko, tak se imperialistická kapitalistická válka přes noc změnila ve spravedlivou obrannou válku. Kdykoliv Stalin obsadí další zemi, komunisté ospravedlňují tuto agresi jako akt sebeobrany proti „fašistům.“

Ve svém zaslepeném zbožňování všeho ruského překonávají komunisté v Západní Evropě a Spojených státech i ty nejhorší a nejtrapnější výstřelky šovinistů. Uchváceně mluví o ruských filmech, ruské hudbě a údajných objevech ruské vědy. Jsou v extázi ze sovětských ekonomických výdobytků. Vítězství spojenců připisují výlučně činům ruských ozbrojených sil. Jedině Rusko zachránilo svět před fašistickou hrozbou. Jedině Rusko je svobodnou zemí, zatímco jiné národy úpí pod diktátem kapitalistů. Jedině Rusové mohou být šťastní a žít naplněným životem, zatímco většina lidí v kapitalismu trpí frustrací z nenaplněných tužeb. Tak, jako zbožný muslim touží uskutečnit pouť k prorokově hrobu v Mekce, touží komunistický intelektuál po pouti k posvátným svatyním v Moskvě, jako po vrcholném okamžiku svého života.

Ovšem rozlišování mezi komunisty a socialisty neovlivnilo význam termínů komunismus a socialismus, jakožto finálního cíle jejich politik, který jim byl společný. Teprve v roce 1928 program Komunistické Internacionály přijatý na šestém kongresu v Moskvě[6] začal rozlišovat mezi komunismem a socialismem (a ne pouze mezi komunisty a socialisty).

Podle této nové doktríny se ekonomický vývoj lidstva bude mezi fází kapitalismu a fází komunismu nacházet ještě ve třetí fázi, tedy socialismu. Socialismus je systém založený na veřejném vlastnictví výrobních prostředků a plném řízení procesu výroby a distribuce plánovací centrální autoritou. V tomto ohledu se neliší od komunismu. Od toho se liší tím, že neexistuje rovnost porcí spotřebních statků přidělených každému jednotlivci pro jeho spotřebu. Stále je rozdíl ve mzdách placených soudruhům a tyto mzdové sazby jsou odstupňovány podle ekonomické výhodnosti, nakolik centrální autorita toto shledává nutným k zajištění co nejvyššího výstupu. To zhruba odpovídá Marxovu konceptu „rané fáze“ komunismu. Stalin vyhradil termín komunismus výlučně tomu, co má být podle Marxe „pokročilou fází“ komunismu. Socialismus v tomto smyslu je pohybem směrem ke komunismu, ale sám o sobě komunismem není. Socialismus se změní na komunismus, jakmile nastane nárůst bohatství, který je očekáván od uplatnění socialistických metod výroby. Poté konečně vzroste životní standard ruských mas na úroveň, které se dnes těší držitelé důležitých úřadů v současném Rusku.[7]

Apologetický charakter této nové terminologie je očividný. Stalin musel vysvětlit velké většině svých poddaných, proč je jejich životní standard stále extrémně nízký, nižší než v západních zemích a i nižší, než byl v době vlády Cara. Chtěl ospravedlnit fakt, že mzdy jsou nerovné, že se jen malá skupina sovětských vedoucích činitelů těší z veškerého luxusu, který poskytuje moderní technika, že další skupina, která je menší než byla střední třída v Carském Rusku, si žije „buržoazním“ životním stylem, zatímco masy živoří v ubohých podmínkách. Nemůže za tyto podmínky již vinit kapitalismus, takže se uchýlil k novému ideologickému posunu.

Stalinův problém byl o to palčivější, oč vášnivěji prohlašovali ruští komunisté v prvních dnech své vlády rovnost příjmů za princip, který bude vynucován od prvního okamžiku, kdy se proletáři ujmou moci. Navíc v kapitalistických zemích je tím nejmocnějším demagogickým trikem uplatňovaným komunisty probouzení závisti lidí s nižším příjmem proti těm s vyššími příjmy. Hlavním argumentem, předkládaným komunisty na podporu jejich tvrzení, že Hitlerův Nacionální socialismus nebyl skutečným socialismem, je fakt, že v Nacistickém Německu existovala nerovnost v životním standardu.

Stalinovo rozlišení mezi socialismem a komunismem je v rozporu s Leninovou politikou a s propagandou komunistických stran mimo ruské hranice. Takové rozpory ovšem v Sovětské říši nehrají roli. Slovo diktátora je konečným soudem a nikdo není takový blázen, aby si mu troufl odporovat.

Je důležité si uvědomit, že Stalinova sémantická inovace se týká pouze termínů komunismus a socialismus. Nezměnil význam slov socialista a komunista. Bolševická strana se stále nazývá komunistickou. Rusofilní strany mimo hranice Sovětského svazu nazývají samy sebe komunistickými stranami a zarputile nesnáší socialistické strany, které jsou v jejich očích zkrátka sociálními zrádci. Ovšem oficiální název Svazu Sovětských Socialistických Republik zůstal beze změny.

Poznámky:

1) Marx, Das Kapital, 7 vydání, Hamburg 1914, díl I, str. 728.

2) Marx, Zur Kritik der politischen Ökonomie, ed. Kautským, Stuttgart 1897, str. xi.

3) Marx, Zur Kritik der politischen Ökonomie, ed. Kautským, Stuttgart 1897, str. xii.

4) Marx, Der Bürgerkrieg in Frankreich, ed. Pfemfertem, Berlín 1919, passim.

5) Marx, Value, Price and Profit, ed. Eleanor Marx-Avelingovou, New York 1901, str. 72-4.

6) Srov. Blueprint for World Conquest as Outlined by the Communist International, Human Events, Washington a Chicago 1946, str. 181-2.

7) Srov. David J. Dallin, The Real Soviet Russia, Yale University Press 1944, str. 88-95.