Etika podnikání a zisku

Mises.cz: 26. června 2015, Hans-Hermann Hoppe (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 0

 - vyšlo na lewrockwell.com

V nejzákladnějším smyslu jsme my všichni, každým naším jednáním, vždy a stále zisk vyhledávající podnikatelé.

Kdykoliv jednáme, zapojujeme nějaké fyzické prostředky (věci hodnocené jako statky) - minimálně naše tělo a prostor pro stání, ale ve většině případů též různé jiné prostředky, "externí" věci - tak aby došlo k odchýlení "přirozeného" běhu událostí (běh událostí, o němž očekáváme, že by se odehrál, pokud bychom jednali odlišně), abychom místo toho dosáhli nějakého více ceněného, očekávaného budoucího stavu věcí. S každým naším jednáním usilujeme o nahrazení méně příznivého stavu věcí, jenž by se odehrál, kdybychom jednali jinak, stavem příznivějším. V tomto smyslu usilujeme s každým naším jednáním o navýšení našeho uspokojení a dosažení psychického zisku. Jak prohlásil Ludwig von Mises: "Obdržet zisk je stálým cílem jakéhokoliv jednání." (Mises, 1966, str. 289)

Ale každé jednání je též ohroženo možností ztráty. Poněvadž každé jednání odkazuje k budoucnosti a budoucnost je nejistá, či v nejlepším případě známá pouze částečně. Každý jednající, během rozhodování se o průběhu jednání, porovnává hodnotu dvou očekávaných stavů věcí: stav, který chce ovlivnit svým jednáním, ale který ještě nebyl uskutečněn, a další stav, který by nastal, kdyby jednal odlišně, ale nemůže nastat, protože jedná tak jak jedná. Toto činí každé jednání riskantním podnikem. Jednající může vždy selhat a utrpět ztrátu. Nemusí být schopný ovlivnit očekávaný budoucít stav věcí - to jest, technická znalost jednajícího, jeho "know how" může být nedostatečná, či může být dočasně "nahrazena", kvůli nějakým nepředvídaným externím událostem. Či jinak. I když úspěšně vytvořil požadovaný stav fyzických záležitostí, stále může považovat své jednání za selhání a utrpět ztrátu, pokud mu tento stav věcí poskytuje méně uspokojení, než kolik ho mohl získat, pokud by se rozhodl jinak (nějaká dříve odmítnutá možnost jednání) - to jest spekulativní znalost jednajícího - jeho znalost dočasné změny a fluktuace hodnot a hodnocení - může být nedostatečná.

Poněvadž veškerá naše jednání vykazují podnikání a jsou cíleny k tomu být úspěšný a vydělat jednajícímu zisku, podnikání a zisk nemůže být nic špatné. Špatnými, v jakémkoliv smysluplném významu tohoto slova, jsou pouze selhání a ztráta, a tudíž se jim snažíme ve veškerém našem jednání vždy vyhnout.

Otázka spravedlnosti, tedy zda-li jsou nebo nejsou specifické jednání a zisk nebo ztráta z něj plynoucí, eticky správné nebo špatné, vyvstává pouze ve spojení s konflikty.

Poněvadž každé jednání vyžaduje zapojení specifických fyzických prostředků - tělo, místo ke stání, vnější předměty - konflikt mezi odlišnými jednajícími musí vyvstat, kdykoliv se dva jednající pokoušejí použít ty samé fyzické prostředky k dosažení odlišných cílů. Zdroj konfliktu je vždy a nevyhnutelně stejný: vzácnost fyzických prostředků. Dva jednající nemohou v tom samém okamžiku používat ty samé fyzické prostředky - ta samá těla, prostory a předměty - pro alternativní účely. Pokud se pokusí tak učinit, musí dojít ke střetu. Tudíž, aby se vyhnuli konfliktu, či aby jej vyřešili, pokud k němu dojde, je vyžadován žalovatelný princip a kritérium spravedlnosti. To jest princip regulující spravedlivé či "řádné" vs. nespravedlivé či "podvodné" užití a kontrolu (vlastnictví) vzácných fyzických prostředků.

Logicky, to, co je vyžadováno k vyhnutí se všem konfliktům, je jasné: Je pouze nezbytné, aby každý statek byl vždy a po celou dobu vlastněn soukromě, tj. kontrolován výhradně nějakým určitým jednotlivcem (nebo partnerstvím jednotlivců či sdruženími), a aby bylo vždy rozeznatelné, který statek je vlastněn (a kým), a který není. Plány a záměry zisk vyhledávajících jednajících/podnikatelů mohou tedy být rozdílné jak jen to je možné a přesto žádný konflikt nevyvstane, dokud jejich příslušné jednání zahrnuje pouze a výhradně užití jejich vlastního soukromého majetku.

Přesto, jak může tento stav věcí: úplná a jednoznačně čistá privatizace všech statků, být prakticky dosažen? Jak se v prvé řadě mohou fyzické věci stát soukromým vlastnictvím? A jak se lze vyhnout konfliktu od počátku lidstva a dál?

Existuje jednoduché – praxeologické – řešení tohoto problému a lidstvu je známo v podstatě od jeho počátku – i když bylo pouze pomalu a postupně rozebráno a logicky rekonstruováno. Pro vyhnutí se konfliktu od počátku je nezbytné, aby bylo soukromé vlastnictví započato skrze činy původního přivlastnění. Vlastnictví musí být zřízeno skrze činy (místo pouhých slov či prohlášení), poněvadž pouze skrze činy (odehrávající se v čase a prostoru) může být ustanoven objektivní – mezisubjektivně zjistitelný – vztah mezi určitou osobou a určitou věcí. A pouze první přivlastnitel předtím nepřivlastněné věci si může tuto věc přivlastnit jako svůj majetek bez konfliktu. Z definice, jakožto první přivlastnitel daného statku nemůže mít konflikt s kýmkoliv, poněvadž kdokoliv další se objevil na scéně později.

Toto důležitě implikuje, že zatímco každá osoba je výhradním vlastníkem svého vlastního fyzického těla, jakožto svého primárního prostředku jednání, žádná osoba nemůže být nikdy vlastníkem těla jiné osoby. Poněvadž tělo další osoby můžeme používat pouze nepřímo, tj. nejprve užitím našeho vlastního přímo přivlastněného a kontrolovaného těla. Přímé přivlastnění tudíž časově a logicky předchází nepřímému přivlastnění, a tudíž jakékoliv užití těla jiné osoby (bez jejího souhlasu) je nespravedlivou zpronevěrou něčeho, co bylo již přímo přivlastněno někým jiným.

Veškeré spravedlivé vlastnictví tedy pochází, přímo či nepřímo, skrze řetězec vzájemně výhodných – a tudíž rovněž bezkonfliktních – převodů vlastnických titulů, k přivlastnitelům a činům původního přivlastnění. Mutatis mutandis, veškeré nároky k věcem (a výnosům pocházejícím z nich), které si nějaká osoba ani nepřivlastnila, ani nevytvořila, ani je nezískala skrze bezkonfliktní směnu od nějakého předchozího vlastníka, jsou nespravedlivé.

V důsledku toho jsou veškeré jednajícím/podnikatelem získané zisky nebo utrpěné ztráty se spravedlivě získanými prostředky, spravedlivé zisky (či ztráty). Veškeré zisky a ztráty, přibývajícímu skrze používání nespravedlivě získaných prostředků, jsou nespravedlivé.

II.

Tato analýza je též plně platná i v případě podnikatele v užším smyslu tohoto slova – kapitalisty/podnikatele.

Kapitalistický podnikatel jedná se specifickým cílem v mysli – dosažení peněžního zisku. Spoří nebo si půjčuje uspořené peníze, najímá pracovní sílu a nakupuje nebo si pronajímá suroviny, kapitálové statky a půdu. Poté přikročí k výrobě jeho produktu či poskytnutí služby, ať už jde o cokoliv, a doufá, že prodá svůj produkt, aby utržil peněžní zisk. Kapitalistovi se „zisk ukáže jako přebytek obdržených peněz nad penězi vynaloženými. A ztráta se ukáže jako přebytek vynaložených peněz nad penězi obdrženými. Zisk a ztrátu lze vyjádřit v konečných peněžních částkách.“ (Mises, 1966, str. 289)

Jako každé jednání je i kapitalistické podnikání riskantní. Náklady na výrobu – vynaložené peníze – neurčují obdržený příjem. Ve skutečnosti, pokud by náklady výroby určovaly cenu a příjem, žádný kapitalista by nikdy nemohl neuspět. Spíše jsou to očekávané ceny a příjmy, co určují výrobní náklady, které si kapitalista může snad dovolit.

Avšak kapitalista neví, jaké budou budoucí ceny, či jaké množství jeho produktu bude nakoupeno při takových cenách. To záleží výhradně na kupujících jeho produktu a kapitalista je nemůže nijak řídit. Kapitalista musí spekulovat, jaká bude budoucí poptávka. Pokud má pravdu a očekávané budoucí ceny odpovídají fixním tržním cenám, vydělá zisk. Na druhou stranu, zatímco žádný kapitalista neusiluje o ztráty – poněvadž ztráty naznačují, že se musí nakonec vzdát své funkce kapitalisty a stát se buď námezdným zaměstnancem jiného kapitalisty, nebo soběstačným výrobcem-spotřebitelem. Každý kapitalista může ve své spekulaci chybovat a skutečné ceny mohou být nižší, než jeho očekávání a tudíž i jeho předpokládané výrobní náklady. V tom případě nevydělá zisk, ale přivodí si ztrátu.

Zatímco je možné určit, kolik peněz kapitalista během určitého období vydělal či prodělal, jeho peněžní zisk či ztráta nenaznačují mnoho (či vůbec) o jeho stavu spokojenosti, tj. o jeho psychickém zisku či ztrátě. Pro kapitalistu jsou peníze konečným cílem samy o sobě jen vzácně, pokud vůbec. Snad jen s výjimkou Strýčka Skrblíka, a to pouze za zlatého standardu. Prakticky ve všech případech jsou peníze prostředkem pro další jednání, motivované stále vzdálenějšími a konečnějšími cíli. Může je využít jako drženou hotovost pro ještě neurčené budoucí použití. Může je chtít utratit za spotřebitelské statky a osobní spotřebu. Nebo si může přát je využít pro filantropické nebo charitativní účely, atd.

Co může být jednoznačně poznamenáno o kapitalistově zisku či ztrátě je toto: Jeho zisk či ztráta jsou kvantitativním vyjádřením rozsahu jeho příspěvku k blahobytu ostatních lidí, tj. nakupujících a spotřebitelů jeho produktu, kteří se vzdali svých peněz výměnou za jeho (dle kupujících) výše hodnoceného produktu. Kapitalistův zisk naznačuje, že úspěšně přeměnil společensky méně hodnocené a ceněné prostředky na společensky více hodnocené a ceněné prostředky, a tudíž navýšil a zlepšil blahobyt společnosti. Mutatis mutandis, kapitalistova ztráta naznačuje, že použil nějaké více hodnotné vstupy pro výrobu méně hodnotné produkce, a tak promrhal vzácné fyzické prostředky a ochudil společnost.

Peněžní zisky nejsou tedy dobré pouze pro kapitalistu. Jsou dobré též pro ostatní lidi. Čím vyšší je kapitalistův zisk, tím větší byl jeho příspěvek ke společenskému blahobytu. A podobně v případě ztrát, jsou tyto špatné nejen pro kapitalistu, ale jsou špatné i pro ostatní, jejichž blahobyt byl jeho chybou narušen.

Otázka spravedlnosti – toho, co je eticky „správné“ nebo „špatné“ na konání kapitalisty-podnikatele – vyvstává, jako v případě všeho jednání, opět ve spojitosti s konflikty, tj. s rivalskými vlastnickými nároky a spory týkající se specifických fyzických prostředků jednání.

Kapitalistovo jednání a zisky jsou spravedlivé, pokud byl prvotním přivlastnitelem či výrobcem jeho výrobních faktorů, či je získal (ať už koupí nebo pronájmem) ve vzájemně výhodné směně od předchozího vlastníka, pokud jsou všichni jeho zaměstnanci najati svobodně za vzájemně ujednaných podmínek, a pokud výrobním procesem fyzicky nepoškozuje majetek ostatních. Pokud byly některé nebo veškeré z kapitalistových výrobních faktorů jím nepřivlastněné či nevyrobené, ani nekoupené či nepronajaté mu od předchozího vlastníka (ale namísto toho pochází z vyvlastnění majetku jiné osoby), pokud zaměstnává při výrobě „nucenou“ pracovní sílu, či pokud při výrobě působí fyzické poškození majetku jiných lidí, jeho jednání a zisky jsou nespravedlivé.

V tom případě, nespravedlivě poškozená osoba, otrok nebo jakákoliv osoba mající důkaz o vlastním, neopuštěném, starším majetkovém titulu k některým (či všem) výrobním prostředkům kapitalisty, má na něj spravedlivý nárok a může trvat na restituci – stejně jako by byla celá záležitost posuzována a řešena mimo svět byznysu, ve všech občanských záležitostech.

III.

Komplikace v této fundamentálně čisté etické krajině vyvstávají pouze z přítomnosti Státu.

Stát je obvykle definován jako agentura vykonávající územní monopol v konečném rozhodování ve všech případech konfliktu, včetně konfliktů zahrnujících Stát samotný a jeho agenty. Tedy stát může vydávat zákony, může jednostranně vydávat a porušovat zákony. V důsledku toho má stát výhradní privilegium uvalit daně, tj. jednostranně určit cenu, kterou jeho poddaní musí platit, aby stát vykonával konečné rozhodování.

Logicky má instituce státu dvojí důsledek. Za prvé, s existencí státu se veškeré soukromé vlastnictví stává v podstatě fiat vlastnictvím, tj. vlastnictvím uděleným státem, a dle stejného klíče, též vlastnictví, jež může být odejmuto legislativou nebo zdaněním. Nakonec se veškeré soukromé vlastnictví stává státním vlastnictvím. Za druhé, žádná ze státem „vlastněné“ půdy a majetku – zavádějícím způsobem nazývaných veřejné vlastnictví – a žádný z jeho peněžních příjmů nepochází z původního přivlastnění, výroby nebo dobrovolné směny. Veškerý státní majetek a příjem je spíše výsledkem předchozích vyvlastnění vlastníků soukromého vlastnictví.

Stát tudíž, navzdory svým vlastním prohlášením sloužícím jemu samému, není původcem ani garantem soukromého vlastnictví. Spíše je přemožitelem soukromého vlastnictví. Stejně tak není stát původcem, ani garantem spravedlnosti. Právě naopak je ničitelem spravedlnosti a zosobněním nespravedlnosti.

Jak má kapitalista-podnikatel (a vlastně kdokoliv jiný) spravedlivě jednat ve fundamentálně nespravedlivém, etatistickém světě, tj. konfrontován a obklopen eticky neobhajitelnou institucí – státem – jejíž agenti žijí ne z produkce a směny, ale z vyvlastňování: z braní, přerozdělování a regulování soukromého vlastnictví kapitalisty a ostatních?

Poněvadž je soukromé vlastnictví spravedlivé, každé jednání na obranu něčího soukromého vlastnictví je též spravedlivé – za předpokladu, že obránce během obrany nenaruší práva k soukromému vlastnictví ostatních. Kapitalista je eticky oprávněn použít veškeré prostředky, jež má k dispozici, aby se bránil proti jakémukoliv útoku a vyvlastnění svého majetku státem, stejně jako je oprávněn tak činit vůči jakémukoliv běžnému zločinci. Na druhou stranu, a opět stejně jako v případě jakéhokoliv běžného zločince, kapitalistovo obranné jednání je nespravedlivé, pokud zahrnuje útok na majetek nějaké třetí strany, tj. jakmile kapitalista využívá své prostředky, aby sehrál participativní roli ve státním vyvlastňování.

Přesněji, pro bránícího se kapitalistu (či kohokoliv jiného) nemusí být obezřetné (či dokonce to může být nebezpečné), ale rozhodně je správné, vyhnout se či uniknout kterýmkoliv a veškerým omezením uvaleným státem na jeho majetek, jak nejlépe to jen dokáže. Tudíž je zcela oprávněné, aby kapitalista podváděl státní agenty a lhal jim o svém majetku a příjmu. Je správné, aby se vyhýbal daním uvaleným na jeho příjem a majetek a ignoroval nebo obcházel veškeré legislativní či regulační omezení uvalená na výnosy, které může získat ze svých výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálu). Kapitalista též jedná odpovídajícím způsobem oprávněně, pokud uplácí či jinak ovlivňuje státní agenty, aby mu pomohli ignorovat, odstranit nebo se vyhnout daním a regulacím na něj uvaleným. Jedná tak právem a navíc se stává podněcovatelem spravedlnosti, pokud používá své prostředky k ovlivnění či uplacení státních agentů ke snížení daní a majetkové regulace obecně, nikoliv pouze pro něj. A jedná správně a stává se vskutku obráncem spravedlnosti, pokud aktivně lobbuje za zákaz jakéhokoliv a veškerého vyvlastňování jakožto nespravedlnosti, tudíž i všem majetkovým a příjmovým daním a veškerým legislativním omezením na používání majetku (za požadavek na nepůsobení fyzického poškození majetku ostatních lidí během výroby).

Kapitalista je též oprávněn kupovat státní majetek za nejnižší možnou cenu – za předpokladu, že daný majetek nemůže být vystopován zpět k vyvlastnění nějaké specifické třetí strany, jež si na něj stále uchovává zákonný nárok. A stejně tak je oprávněn prodávat své produkty státu za nejvyšší možnou cenu – za předpokladu, že jeho produkt nemůže být použit přímo a kauzálně k budoucímu aktu státní agrese proti nějaké konkrétní třetí straně (což může být případ prodeje určitých zbraní).

Na druhou stranu, kromě porušení právě zmíněných dvou podmínek, jedná kapitalista nespravedlivě a stává se podněcovatelem nespravedlnosti, pokud užívá svých prostředků za účelem udržení či dalšího zvyšování jakékoliv současné úrovně konfiskace nebo legislativního vyvlastňování majetku či příjmu ostatních lidí státem.

Tudíž kupříkladu nákup vládních dluhopisů a peněžní zisk z něj pocházející je nespravedlivým, protože takový nákup představuje snahu o pokračování existence státu a jeho nespravedlnosti, poněvadž platby úroků a konečné splacení dluhopisu vyžaduje budoucí daně. Podobně a ještě důležitěji, jakékoliv výdaje kapitalisty na lobbování pro udržení nebo navýšení současné úrovně zdanění – a tudíž státních příjmů a výdajů – či regulačních omezení majetku, jsou nespravedlivé, a jakýkoliv zisk z nich plynoucí je nečestný.

Pokušení pro kapitalistu konfrontovaného s takovou nespravedlivou institucí, aby jednal též nespravedlivě, je systematicky zvýšeno. Pokud se stane spolupachatelem státního danění, přerozdělování a legislativy, otevírají se nové příležitosti pro zisk. Úplatnost se stane přitažlivou, protože může nabídnout velké finanční odměny.

Utrácením peněz a ostatních prostředků na politické strany, politiky nebo jiné státní agenty, může kapitalista lobbovat u státu, aby dotoval jeho ztrátový podnik nebo jej zachránil od platební neschopnosti či bankrotu – a tak se obohatit nebo se zachránit na účet ostatních. Skrze lobbovací aktivity a výdaje může být kapitalistovi uděleno zákonné privilegium či monopol týkající se výroby, prodeje, nebo nákupu jistých produktů či služeb – a tak získat monopolní zisky na úkor ostatních kapitalistů usilujících o peněžní zisk. Nebo může přesvědčit stát, aby schválil legislativu zvyšující produkční náklady jeho konkurentů, relativně k jeho vlastním nákladům – čímž mu udělí konkurenční výhodu na úkor ostatních.

Jakkoliv jsou lákavé veškeré takové lobbovací aktivity a z nich plynoucí zisky, jsou nespravedlivé. Všechny zahrnují kapitalistu platícího státním agentům za vyvlastnění třetích stran v očekávání vyššího osobního zisku. Kapitalista nepoužívá své výrobní prostředky výhradně pro výrobu statků (goods), prodávaných dobrovolně platícím spotřebitelům. Kapitalista spíše používá část svých výrobních prostředků pro výrobu nežádoucích statků (bads); pro nedobrovolné vyvlastnění ostatních. A tudíž zisk z tohoto podnikání, ať je jakýkoliv, není nadále správným měřítkem rozsahu jeho příspěvku ke společenskému blahobytu. Jeho zisky jsou nečestné a morálně poskvrněné. Nějaká třetí strana by měla spravedlivý nárok vůči jeho podniku a zisku – nárok, jenž možná není vymahatelný vůči státu, ale který by nicméně byl spravedlivý.

Literatura:

Hoppe, Hans-Hermann, The Economics and Ethics of Private Property: Studies in Political Economy and Philosophy (Auburn, AL.; Ludwig von Mises Institute, 2006)

Hoppe, Hans-Hermann, The Great Fiction: Property, Economy, Society, and the Politics of Decline (Baltimore, ML.: Laissez Faire Books, 2012)

Mises, Ludwig von, Human Action: A Treatise on Economics (Chicago, IL.: Regnery, 1966)

Rothbard, Murray N., The Ethics of Liberty (New York, NY.: New York University Press, 1998)