Eugenika: vrcholné sociální inženýrství progresivistů

Mises.cz: 05. listopadu 2011, Steven Horwitz (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 7

Podle obecně přijímaného popisu Progresivní éry osvícená vláda vtrhla na scénu a regulovala trh se zbožím, prací a kapitálem, čímž ochránila nebohé masy před divokostí nespoutaného laissez-faire kapitalismu. Progresivisté vkládali svou víru v experty, kteří se oprostí od svých zájmů a realizují moudré plány na cestě k vybudování báječné společnosti. Výsledné bezpečnostní předpisy na pracovišti, omezení dětské práce a minimální mzdy znovu nastolily důstojné a bezpečné prostředí pošlapávaným a vykořisťovaným dělníkům.

Navzdory všeobecnému přijetí tohoto příběhu máme mnoho důvodů k tomu, abychom si položili otázku, zda pravdivě vykresluje motivaci a vkládané naděje některých reformátorů z Progresivní éry. V roce 2005 vyšel v časopisu Journal of Economic Perspectives článek „Eugenics and Economics in the Progressive Era“, ve kterém nabídl ekonom Thomas C. Leonard naprosto nový historický popis původu progresivistických regulací trhu práce a úmyslů jejich stoupenců. Leonardova práce, včetně významného článku z roku 2009 „Excluding Unfit Workers: Social Control Versus Social Justice in the Age of Economic Reform“, který napsal spolu s akademickým právníkem Davidem E. Bernsteinem pro časopis Law and Contemporary Problems, naznačuje, že za tím, co mnozí vidí jako humanitární reformy, se skrývá něco velmi ohavného.

Leonard a Bernstein tvrdí, že někteří z nejprominentnějších progresivních reformátorů byli „přívrženci lidské nerovnosti“. Státní intervence podporovali jako cestu, jak dosáhnout svého eugenického cíle čistší (tj. bělejší) lidské rasy eliminováním příležitostí pro „nevhodné“, aby získali dobré pracovní místo. Mezi „nevhodné“ patřili nejenom nebílí (obzvláště afroameričané), ale také „choromyslní“, imigranti (zejména ze střední a východní Evropy) a poněkud odlišným způsobem ženy.

Jinými slovy to, co nyní vnímáme jako nezamýšlené následky zákonů podporovaných současnými byť dobře smýšlejícími, avšak ekonomicky negramotnými progresivisty, byly ve skutečnosti zamýšlené cíle některých jejich intelektuálních předchůdců minulého století. Dřívější progresivisté si byli dobře vědomi následků těchto intervencí, tyto následky však považovali za žádoucí.

Progresivní ekonomové pozdního devatenáctého a začínajícího dvacátého století vnímali sociální vědy nejenom jako prostředek bádání a porozumění, ale také jako příručku k řízení a kontrole společnosti. Příchod a široké přijetí darwinismu na konci devatenáctého století, v kombinaci s rostoucí vírou v sílu vědy a vědeckého řízení k řešení společenských problémů, vedly k fascinaci eugenikou a možností použít politiku k zabezpečení „přežití nejvhodnějších“ a čistoty a síly lidské rasy. V rukou mnoha myslitelů na přelomu devatenáctého a dvacátého století začala Darwinova teorie sloužit jako racionále k užití státní moci k vyplevelení „nežádoucích“ a „nevhodných“ v mnoha směrech tak, jako nové porozumění evoluce změnilo zemědělství a chov zvířat. Eugenické kluby a spolky se rychle rozrůstaly a mnozí vůdčí intelektuálové začínajícího dvacátého století, včetně mnoha proslulých ekonomů (například John Maynard Keynes a Irving Fisher, možná nejslavnější americký ekonom té doby), se v těchto klubech aktivně zapojovali a na jejich práci nahlíželi skrz eugenické brýle.

Eugenika a zamýšlené následky

Na eugenická hnutí se ohlížíme oprávněně s hrůzou. Jenže tytéž myšlenky, které vedly k nucené sterilizaci, rovněž vedly k regulacím pracovního prostředí, protože trh práce byl místem, kde mohli eugenicky orientovaní ekonomové skloubit své dva zájmy. Rychle si uvědomili, že zákony, které vytlačují „nevhodné“ z trhu práce, jim zároveň pomáhají k dosažení jejich eugenických cílů. Většina těchto zákonů byla v té době přijata na úrovni státu, s příchodem Nového údělu však začalo být mnoho jejich argumentů aplikováno na federální úrovni.

Jako příklad nám poslouží minimální mzda. Dnes máme tendenci se domnívat, že lidé minimální mzdu podporují, protože ji považují za oběd zdarma, který pomůže chudým. Klasičtí liberálové již dávno kritizovali takovéto regulace a uváděli je jako dokonalý příklad zákona nezamýšlených následků a zákona rozporu mezi úmyslem a výsledkem. Na konkurenčním trhu práce je každý pracovník, který je schopen vytvořit hodnotu, najímatelný za mzdu až do úrovně oné hodnoty. Dokonce lidé s omezenými schopnostmi jsou zaměstnatelní. Minimální mzda a povinné odvody pouze vytvářejí kritérium minimální produktivity pro najímání zaměstnanců, což zavírá dveře těm, jejichž produktivita je příliš malá na to, aby náklady na jejich najmutí pokryla.

Leonardova práce ukazuje, že někteří stoupenci minimální mzdy, včetně mnoha velikánů raných dnů ekonomické profese jako John R. Commons a Richard T. Ely, věděli moc dobře, co minimální mzda způsobuje, jenže tyto následky se jim líbily. Krom toho, různí progresivisti a socialisté, kteří nebyli ekonomy, jako Eugene Debs a Beatrice a Sidney Webbovi, rovněž podporovali minimální mzdu a další intervence na trhu práce právě kvůli tomu, že odplevelí ty, na které nahlíželi jako na příliš hloupé nebo líné na to, aby soutěžili v tržní ekonomice – obzvláště na ženy, imigranty a černochy.

Jak Leonard píše: „progresivní ekonomové … věřili, že ztráta zaměstnání způsobená minimální mzdou přináší společnosti prospěch, jelikož vykonává eugenickou službu zbavení pracovní síly 'nezaměstnatelných'.“ Cituje Webbovo tvrzení, že „tato nezaměstnanost není známkou nemocné společnosti, nýbrž ve skutečnosti jejího zdraví.“ Dále cituje Henryho Rogerse Seagera z Univerzity v Columbii, který prohlásil, že minimální mzda je nezbytná k ochraně dělníků před „únavnou konkurencí obyčejného dělníka a tuláka.“

A. B. Wolfe, který se později stal prezidentem Americké asociace ekonomů, napsal v časopise American Economic Review v roce 1917 (částečně citovali Leonard a Bernstein): „Jestliže by byli eliminováni [minimální mzdou] neefektivní podnikatelé, to samé platí pro neefektivní dělníky. Nechci plýtvat sympatiemi směrem k žádné z těchto tříd. Eliminování neefektivních je ve shodě s naším tradičním důrazem na svobodnou konkurenci a rovněž v duchu a trendu moderní sociální ekonomie. Neexistuje všelék, který by 'zachránil' nekompetentní, leda na úkor obyčejných lidí. Jsou zátěží pro společnost a pro výrobce, nezávisle na tom, kde jsou.“

V kontextu právě začínajícího dvacátého století zahrnovala tato skupina převážně nebílé, imigranty a ženy, a také bílé muže s fyzickými nebo mentálními nedostatky – tedy úplně stejné skupiny, o kterých byli progresivní eugenici přesvědčeni, že zhoršují kvalitu genetického fondu lidstva. Na rozdíl od svých současných následovníků si tito příznivci minimální mzdy nedělali žádné iluze o účinku navrhovaných zákonů; negativních následků, o kterých jsou dnešní ekonomové schopni se přít do rána, si byli plně vědomi, a dokonce je vítali. Ironií celého progresivního hnutí za minimální mzdu je to, že zatímco mělo za cíl eliminovat „nezaměstnatelné“, ve skutečnosti skupinu „nezaměstnatelných“ vytvořilo.

Leonardův výzkum také ukazuje, že dokonce profesionální ekonomové, a to i včetně některých, po nichž jsou pojmenovány prestižní ceny a přednášky, o věcech jako minimální mzda uvažovali způsobem, který je hluboce – dokonce obscénně, s ohledem na jejich výslovně rasistické cíle – proti-ekonomický. Podle některých progresivistů byla výše mzdy určována nikoli mezní produktivitou, nýbrž životní úrovní, na kterou byl daný dělník zvyklý. Konkurence z řad žen, dětí a členů „ras s nízkou mzdou“ ohrožovala důstojnost bílých hlav domácností, robustnost bílého genetického materiálu, a nakonec i strukturu společnosti. Leonard a Bernstein citují sociologa Edwarda A. Rosse, který napsal, že „ačkoli nemůže Asiat předčit Američana prací, může ho překonat svými nízkými životními nároky.“ Má-li společnost přetrvat, bílí živitelé rodiny potřebují ochranu před vnější konkurencí.

Ekonomové dnes někdy argumentují, že dotace nebo negativní daň z příjmů (daňový bonus) jsou mnohem efektivnějším způsobem, jak pomoci chudým, než minimální mzda. Leonard a Bernstein poukazují na to, že podle progresivního ekonoma Royala Meekera dotování mezd bylo nežádoucí právě kvůli tomu, že by přineslo více zaměstnanosti, obzvláště mezi „nešťastníky“. Předností minimální mzdy bylo to, že zvyšovala údajnou důstojnost bílých pracovníků, zatímco odtrhávala „nešťastné“ a „defektní“ od pracovních pozic, na které by za jiných okolností dosáhli. Minimální mzdu podporovali vyložení rasisté usilující o vyloženě rasistické cíle.

Přelistujeme-li dějinami o pár desítek let, výsledky jsou pořád stejné, byť jsou úmysly šlechetnější. Ve své nedávné studii „Unequal Harm: Racial Disparities in the Employment Consequences of Minimum Wage Increases“ William Even a David Macpherson tvrdí, že ve státech, které nejvíce čelily nedávnému zvyšování minimální mzdy, tyto zákony stály afroameričany více pracovních míst než nedávná recese. Zákony bychom měli soudit podle výsledků, nikoli podle úmyslů. Jak by řekl ekonom Thomas Sowell, zda bude zákon považován za „soucitný“ či nikoliv by mělo záviset na jeho efektu nežli na hlásaných cílech jeho příznivců.

Další intervence na trhu práce

Eugenika poskytla domněle vědeckou záminku pro protekcionistickou legislativu – konkrétně omezení imigrace. Eugenici podporovali imigrační zákony, protože byli přesvědčeni, že členové „ras s nízkou mzdou“ by ohrozili nejenom životní úroveň bílých, ale také genetický materiál prostřednictvím míšení plemen. Podle jejich mínění by imigranti a ostatní lidé zvenčí (čti: afroameričani) degradovali pracovní sílu a kazili lidský druh. Progresivisti vycházeli z modelu společnosti, ve které (bílý) živitel rodiny vydělává „rodinnou mzdu“ dostatečnou k uživení (bílé) manželky a (bílých) dětí. Od žen očekávali, že budou plnit svou úlohu „matek rasy“, a děti měly být vychovávány k tomu, aby dělaly totéž v následujících generacích.

Ve svém článku z roku 2005 poukázal Leonard na to, že regulace dětské práce byly přijaty právě kvůli tomu, aby nižší třídy neposílaly své děti do práce. To je údajně mělo přimět dvakrát rozmýšlet o rozmnožování a také zkrátit jejich příjmy.

Progresivisté používali stejné metody také k tomu, aby omezili pracovní příležitosti žen. Ženy byly jednak považovány za křehké – potřebovaly ochranu před nemilosrdnými nástrahami zaměstnání – a jednak měly plnit svou zvláštní úlohu výchovy dětí a řízení domácnosti jako „matky rasy“. To bylo v kontrastu s vnímaným „přemnožením“ nebílých a imigrantů z regionů jako východní a jižní Evropa. Progresivní reformátoři se pokoušeli udržet ženy mimo pracovní trh přijetím celé škály „ochranných“ zákonů na úrovni státu, včetně stanovení maximální pracovní doby a minimální mzdy pro ženy, přičemž obě tyto hranice byly pro muže nastaveny odlišně. Takovéto zákony činily ženy pro zaměstnavatele méně přitažlivé a mnohem dražší, což limitovalo jejich účast na trhu práce – to bylo cílem reformátorů.

Útrapy třicátých let otevřely bránu dalším břemenům na trhu práce navržených k vyřazení „nevhodných“ dělníků. Leonard a Bernstein referují o tom, že Davis-Bacon Act byl například „přijat s úmyslem zamezit tomu, aby potulní afroameričtí a jiní dělníci konkurovali bílým odborářům při ucházení se o místa ve stavebních projektech federální vlády.“ Rozmach zájmových skupin v politice byl patrný z relativně transparentních pokusů ze strany progresivistů budujících Nový úděl chránit speciální zájmy před levnou pracovní silou z Jihu – před afroameričany a jinými „rasami s nízkou mzdou“.

Ve třicátých letech kongresman John Cochran (demokrat ze státu Missouri) řekl, že „v posledních měsících obdržel nespočet stížností na to, že jižní dodavatelé, kteří zaměstnávají za nízkou mzdu barevné mechaniky, dostávají zakázky a přivážejí své zaměstnance z Jihu.“ S kritikou se přidal i kongresman Clayton Allgood (demokrat ze státu Alabama): „Donesla se nám zpráva o dodavateli z Alabamy, který přivážel do New Yorku ilegální zaměstnance. Taková je skutečnost. Tento dodavatel má levnou barevnou pracovní sílu, kterou si s sebou vozí, nacpe je do maringotky, a je to právě ta pracovní síla, která konkuruje bílým dělníkům napříč celou zemí.“

Neblahé dopady na zaměstnanost, například ze strany National Industrial Recovery Act (NIRA), byly děsivé. Leonard a Bernstein citují odhad, podle kterého „ustanovení tohoto zákona o mzdách přímo či nepřímo vedlo k propuštění 500 000 afroamerických dělníků.“ Dále píší, že „Americká federace práce si přičítala zásluhy za neúspěch FLSA (Fair Labor Standards Act), který měl stanovit nižší minimální mzdu na Jihu,“ což zabránilo přílivu kapitálu do této oblasti.

Progresivisté, moderní levice a pochmurná věda

Tento příběh můžeme brát jako americkou verzi toho, co se kdysi stalo v Anglii. David Levy ukázal, že ekonomie získala přezdívku „pochmurná věda“ proto, že klasičtí liberálové (například J. S. Mill) byli příznivci rasové rovnosti na trhu práce. Naproti tomu elitářští britští romantikové jako Thomas Carlyle a John Ruskin argumentovali, že volný trh, se svým základním předpokladem rovnosti, by eliminoval rasovou hierarchii a přinesl „pochmurnou“ budoucnost rasového míšení. Byli to právě klasičtí liberálové, kdo poskytoval intelektuální podporu této budoucnosti.

Poučením tohoto příběhu je, že přestože moderní levice ustavičně tvrdí, že pro-tržní filozofie je rasistická, sexistická a xenofobní, historie ukazuje, že klasičtí liberálové/libertariáni byli zastánci rovnosti a oponenty rasismu a ti, kteří pohlíželi na rasy jako na nerovné, měli tendenci vyhledávat podporu ze strany státu, a to obzvláště na trhu práce. Minulost levice je v těchto bodech mnohem zamotanější, než je ochotna si připustit.

Navzdory jejich nenávistnému pohledu na rasy a navzdory tomu, že používali stát, aby si vynutili svou eugenicky informovanou vizi budoucnosti, reformátoři progresivní éry byli v porovnání s jejich moderními liberálními protějšky vepředu v jedné důležité věci. Věděli, že volný trh, obzvláště volný trh práce, je nepřítelem rasismu.

Článek původně vyšel na webu thefreemanonline.org.