Euramerika
Mises.cz: 10. srpna 2012, Anthony de Jasay (přidal Josef Tětek), komentářů: 3
Třicetileté období od konce války do poloviny sedmdesátých let bylo skvělým obdobím pro západní Evropu.
Třicetileté období od konce války do poloviny sedmdesátých let bylo skvělým obdobím pro západní Evropu. Hnáni čirou nutností, lidé tvrdě pracovali na odklizení válečných škod a usilovali o co nejrychlejší překonání těžkého období poválečné obnovy. Roku 1948 přišel Marshallův plán a naplnil prázdné ekonomiky potřebným kapitálem, načež Západní Německo všechny ohromilo svým Wirtschaftswunder. Západní Evropu ovládl všeobecný ekonomický růst, nemající v dosavadní historii obdoby.
Kolem roku 1975 přestali Evropané pociťovat tíhu poválečné obnovy, na místo které nastoupilo vědomí rostoucího bohatství. V prostředí obecného optimismu přišlo budování státu blahobytu, přičemž jako vzor posloužila britská Beveridgova zpráva. [1] Británie udávala tep doby zaváděním lékařské péče zdarma, postupnou likvidací sekundárního vzdělání v rámci hesla rovných možností a nenávisti k „elitářství“ a budování záchranné sociální sítě, která měla ochránit lid před rizikovými životními situacemi. Zbytek Evropy dlouho neotálel a po dokončení poválečné obnovy nebylo nic důležitějšího než zavést moderní stát blahobytu. Ten měl v různých zemích různou podobu, společné však byly vysoké náklady. Se stále štědřejšími „právy“ přišla i nezaměstnanost, která s každou další intervencí pouze rostla a rostla. Fenomén nezaměstnanosti byl establishmentem vždy chápán a vysvětlován jako náhodný a přechodný, přičemž trvalé řešení spočívá v zavedení nového sociálního programu. Nezaměstnanost se však ukázala být nezničitelnou součástí nového evropského „socio-ekonomického modelu“. Skvělé období poválečných let bylo nahrazeno věkem skomírajícího růstu, nenasytných sociálních programů a hrozivých rozpočtových deficitů. Logickým vyústěním pak byla hluboká recese z let 2008 a 2009.
Během poválečných let byla obecná ekonomická výkonnost Evropy a Ameriky srovnatelná. Tehdejší Evropské hospodářské společenství vedlo v produktivitě na odpracovanou hodinu, což USA doháněly delším pracovním rokem a vyšším populačním růstem, kterému napomáhalo silné přistěhovalectví z latinsko-amerických zemí. Po roce 1975 však začala Evropa ztrácet dech a nezaměstnanost byla jedním ze symptomů. USA mají od té doby zřetelný náskok.
Po třicet let byla Evropa pyšná na své úspěchy v podobě poválečné obnovy a společného trhu. Zdálo se, že je jen otázkou času, než dožene a předežene Ameriku. Posledních třicet let se názory na ekonomickou výkonnost Evropy rozštěpily. Jeden proud byl přesvědčen, že Evropa je stále silným globálním hráčem, jehož pozice se umocní budováním federativního uspořádání. Zastánci tohoto názoru vnímali Ameriku jako příliš tvrdou na chudé a bezmocné, kteří jsou údajně ponecháni svému osudu, zatímco v Evropě vládne „sociální spravedlnost“.
Druhý názorový proud nedémonizoval Ameriku, naopak obdivoval její pokračující úspěch. Tento proamerický a (v původním smyslu slova) liberální tábor byl frustrován evropským vývojem a měl určitý náhled na USA, který byl částečně pravdivý a částečně iluzorní. USA byly těmito lidmi vnímány jako bohatá země s volnými trhy, širokými možnostmi, nízkými daněmi, decentralizovanou politickou mocí a imunitou vůči politickému aktivismu. Byla zde vysoká příjmová mobilita oběma směry, podstupování podnikatelských rizik bylo podporováno a odměňováno. Finanční zisk nebyl ničím zahanbujícím; naopak byl znakem užitečnosti a služby společnosti. Proameričtí liberálové se tedy ptali sami sebe: „Proč nemůže být Evropa více jako Amerika?“
O přiblížení se však Evropa nikdy ani nepokusila. Naopak se poslední dobou objevují náznaky toho, že jsou to Spojené státy, které přijímají evropskou cestu. Ve vzdáleném pozorovateli mohla Bushova administrativa budit opačné zdání; jeho vláda koneckonců zavedla daňové úlevy a udržovala vřelé vztahy s velkými korporacemi. Mnohem silnější dopad však měl masivní nárůst federálních výdajů a mantra transparentnosti zosobněná regulací firemní správy. Přišla záplava nových „práv“ téměř na všechno, zejména ve vztahu k ochraně proti ekonomickým, společenským a environmentálním rizikům. Důsledkem byl růst moci již dříve nabobtnalých federálních regulatorních institucí. Při zvažování nové regulace je třeba brát v potaz všechny dopady na regulovaná odvětví, jejich zákazníky a společnost obecně. Zatímco pozitivní dopad regulace například v podobě snížení znečištění vnímá každý, náklady na přizpůsobení v podobě ztížených podmínek a ušlých obchodních příležitostí tak zjevné nejsou. Typickými projevy regulace jsou záplava papírování a zvýšená nezaměstnanost méně schopných pracovníků. Optimální míra regulace se tak může rovnat nule, jelikož uvedené negativní dopady převýší dopady pozitivní. Co však platí pro regulované, nemusí platit pro regulátora, který nenese žádné z daných nákladů; naopak by nesl újmu, kdyby příliš nízká úroveň regulace způsobila viditelné škody. Regulátorovou motivací tedy je regulovat co nejvíce. Žádná regulace pro něj není příliš nákladná, pokud má šanci alespoň minimálně snížit potenciální riziko. Regulátorovým mottem je „bezpečnost především“.
Myšlenka „bezpečnosti především“ je silnou součástí evropské mentality a toto pravidlo je značně neslučitelné s původní americkou cestou. Francie jej má dokonce zakotveno ve své ústavě jako tzv. „princip předběžné opatrnosti“. Roku 2007 jmenoval francouzský prezident expertní komisi pro sestavení protikrizového programu, která posléze navrhla 300 jednotlivých opatření. Prezident souhlasil s dalším rozpracováním 299 bodů, nesouhlasil však s návrhem přehodnotit princip opatrnosti, který často slouží jako veto inovativnímu jednání ve jménu ochrany společnosti před údajnými riziky.
Obamova administrativa představuje dosavadní vrchol postupného poevropštění americké ekonomiky a společnosti. Jedná se o první administrativu od dob Theodora Roosevelta, která otevřeně vystupuje proti podnikatelům. Ze strachu postavit se odborům pohřbila slibné reformy vzdělávacího systému a trhu práce. Tato administrativa měla s odbory stejný vztah jako ta předešlá s Naftařským klubem v Houstonu. Společně s demagogickým Kongresem pomohla stvořit dva z nejvíce zničujících zákonů, které kdy postihly americkou ekonomiku – Sarbanes-Oxleyho zákon regulující korporátní správu a Dodd-Frankův zákon regulující bankovnictví a finanční sector. Oba zákony jsou slibným zdrojem práce pro úředníky a právníky a možná se jim povede překonat evropský styl managementu nově zavedenou byrokracií, rigiditou a strachem z popotahování.
Nejmarkantnějším znamením o zavedení "bezpečnosti především" do americké společnosti je však zdravotní reforma z roku 2010. Její nosnou myšlenkou je, že nikdo nemá právo vystavit sebe a své blízké riziku negativních důsledků onemocnění, tudíž se zdravotní pojištění stává povinným; s dodatkem, že v případě neschopnosti zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci pojištění a neschopnosti jedince uhradit si jej sám hradí pojištění stát. Tato logika naprosto ignoruje motivační schémata, která obdobné zákony pomáhají vytvářet – zdravotní pojišťovny i jejich zákazníci jsou nuceni a motivováni zbytečně utrácet. Zda je takový zákon protiústavní, posoudí v blízké budoucnosti Nejvyšší soud. [2] Tak či onak samotný vznik zákona klade otázku ohledně toho, zda ještě existuje typický americký styl života, či byl již dávno zlikvidován evropským vlivem.
[1] Beveridgova zpráva je zkrácený název analýzy vypracované nestranickou komisí britského parlamentu během 2. světové války, která zkoumala možnosti reformy zdravotního a sociálního systému. Plný název zní „Zpráva nestranické komise o sociálním pojištění a souvisejících službách“ a Beveridgova zpráva se nazývá podle ekonoma Williama Beveridge, který komisi předsedal. Zpráva byla publikována v prosinci 1942 a stala se základním kamenem nového státu blahobytu, který v Británii začala budovat Labour Party po volbách roku 1945. Jedním z hlavních výstupů zprávy byl Národní zákon o zdravotní péči, který vstoupil v platnost roku 1946.
[2] Koncem června 2012 americký Nejvyšší soud potvrdil platnost zákona, viz http://www.nytimes.com/2012/06/29/us/supreme-court-lets-health-law-largely-stand.html (pozn. překl.).