Fatální ekonomické omyly - část II.

Mises.cz: 23. prosince 2010, František Vilím, komentářů: 5

[Pokračování článku Fatalní ekonomické omyly - část I.]

6) Výše úroku jako nástroj státní politiky

Důležité jsou při jednání časové preference každého člověka, které zohledňuje na škále hodnocení prostředků k dosažení svých cílů. To znamená, že jednající člověk vždy hodnotí současné statky více než statky ve vzdálenější budoucnosti. Jinými slovy je prostě netrpělivý. Podíl tohoto hodnocení s ohledem na čas určuje čistou úrokovou míru jednotlivce. U každého člověka je tato úroková míra individuální a také se mění v čase dle situace. Právě tato subjektivní míra určuje tržní úrokovou míru spolu s hodnocením podnikatelského rizika a hlavně určuje, zda spořit a jak či vůbec utrácet za spotřebu. Určuje to, jestli člověk bude investovat do budoucích - kapitálových - statků jako jsou stroje, továrny a polotovary či vyplácení mezd zaměstnancům. A nebo jestli bude spotřebovávat své úspory (a jak).

Čistá úroková míra určuje i velikost tržní úrokové míry na úvěrovém trhu a žádné centrální banky svou manipulací s množstvím peněz moc nezmohou s její velikostí. Maximálně naruší ekonomickou kalkulaci podnikatelů a navodí falešný dojem, že lidé mají hodně úspor a dnešní investice bude časem zisková. To se ale ukáže jako omyl a vznikne nechvalně známý hospodářský cyklus neprávem připisovaný tržnímu hospodářství.

Úroková míra je jediný nástroj jednajících lidí umožňující plánovat investice či spotřebu v čase. Hospodářský pokles, který není důsledkem volby většiny lidí není nevyhnutelný z principu, ale vždy je důsledkem manipulace státu s tržní úrokovou mírou.

Málokdo ale tuší, že jev úroku se hlavně projevuje při výrobě kapitálových statků. Zde se jedná o mnohem větší částky peněz než na finančním trhu. Čistá úroková míra má na nenarušovaném trhu tendenci se vyrovnat jak na trhu kapitálových statků, tak na finančním trhu. Skutečný úrok na finančním trhu samozřejmě zohledňuje podnikatelská rizika. Na kapitálovém trhu úrok určuje cenu výrobních prostředků, která je diskontem ceny mezního produktu příslušného kapitálového statku. I mzdy zaměstnanců jsou tímto dotčeny. Je to tím, že kapitálový statek i nakupovaná pracovní síla je vlastně budoucí statek, spotřební zboží zatím nevyrobil. A při lidském jednání jde nakonec o spotřebu ukojenou současnými ekonomickými statky.

7) Zlato v úloze peněz je přežitek

'Zlatý fetiš' není náhodou považován za dobré tzv. komoditní peníze. Peníze jsou prostředkem směny; a co lidé použijí jako prostředek směny, závisí jen na nich. Stříbro, platina aj. Aby daná komodita byla poptávána pro nepřímou směnu, musí mít mimo fyzikálních vlastností dvě důležité z hlediska jednání lidí.

Než se začnou používat jako peníze, musí být lidmi hodnocena pro jiný užitek. A jejich množství se musí měnit velice pomalu. První vlastnost je důležitá pro vlastní počátek používání peněz. Druhá vlastnost je důležitá pro dobrou koordinaci jednání lidí v čase. Peníze nejsou určeny pro spotřebu, ale pro směny, takže se opotřebovávají nepatrně. Zlato těmto požadavkům vyhovuje dobře. Ale zřejmě by nebylo jediné. V historii se ustálilo např. zlato spolu se stříbrem. To bylo ale vládami zničeno stanovením pevného kurzu mezi nimi. Vždy z trhu zmizí peníze, které byly vládou podhodnocené.

Ke zlatu se lidé vrací vždy, kdy přestanou věřit symbolickým a jiným zákonným platidlům. Proto vládám dělá zlato problémy a bojí se ho. Omezuje jejich možnosti vyrábět padělané peníze. A ony ho právě označují za přežitek a fetiš.

Další funkce peněz, ačkoliv jsou významné, už jsou sekundární. Jsou hlavně prostředkem směny a jejich použití je jedním z předpokladů pro fungování složité společnosti neboť zásadně usnadňují dělbu práce a umožňují použití ekonomické kalkulace.

8) Záhadný zisk jako motivace jednání

Stále slyšíme slova 'hanebný zisk', 'ziskuchtiví kapitalisti a spekulanti'. Dokonce i starobylé promoční sponze univerzit vyzývají absolventy k tomu, že nebudou rozvíjet své poznáni pro 'špinavý zisk' ('non sordidi lucri causa'). 

Co to je vlastně ten nenáviděný zisk? Z hlediska jednání člověka, který vlastně usiluje o změnu stavu z méně vyhovujícího  k více vyhovujícímu je zisk úspěšné jednání. Člověk je potom šťastnější. Pokud ale nedosáhne úspěchu, nebo dokonce jeho stav je horší, než kdyby vůbec nejednal, pak utrpěl ztrátu, která je bolestivá. Každý člověk jedná, pokud má naději na zlepšení svého stavu.

Pokud například hřmí pan Rath, jak je třeba neziskových nemocnic, pak jen chce nemocnice neúspěšné. Kdybychom je neměli, uděláme lépe. Odčerpávají prostředky na další nejnaléhavější potřeby lidí dosud neuspokojených. Zřejmě pojem zisku získá negativní konotaci v souvislosti s penězi. To souvisí s nepochopením toho, co jsou peníze, k čemu slouží a jak napomáhají koordinovat produkci služeb v oblasti, kde jednající lidé neprodukují pro sebe ale pro směnu. O tom vice v bodě 7).

Pokud řekneme lidem, aby nejednali pro zisk, pak najednou neví, co vlastně mají dělat, a nakonec se jim musí úplně vše přikázat. Proto je nebezpečný jakýkoliv násilný zásah do jednání lidi různými diktátory, kteří nejsou v jejich situaci a mysli, nemohou znát jejich problémy a nemohou znát, co jsou ochotni obětovat k dosažení svých cílů. Lidé potom nedosahují svých cílů, nemají zisky ze svého jednání a jsou nešťastní. Vždy zchudnou, pokud někdo zabrání, aby dosáhli úspěchu.

Jak to funguje dle Ratha? Ziskuchtiví majitelé (a pan Rath nechce být úspěšný, když se od ziskuchtivých lidí distancuje?) vyvede hanebné zisky sebrané od nebohých pacientů někam mimo zdravotnictví. To je ale hrubé nepochopení nebo spíše lež. O tom je napsáno už u omylu 1).

Při směnách musí mít zisky obě strany. Jinak ke směně nedojde, pokud účastníci jsou svobodní. Potom zisky vyjadřuji i to, jak hodně jsem pomohl druhé straně. Pokud mám velký zisk, asi mě druhá strana tak potřebuje, že přeplatí ostatní zájemce o mou službu. V celku společnosti to znamená, že má služba je vzácná a nestačí pro všechny zájemce. Objevil jsem řešení nouze mnohých lidí. Dosáhl jsem mnohem víc, než jsem obětoval při produkci mé služby. Ale spekulující lidé si toho brzy všimnou a začnou nabízet stejnou nebo podobnou službu. Jsou motivováni jen ziskem. Pro mě je stále těžší najít zákazníka a musím s cenou dolů. Cenu budu snižovat tak dlouho, až náklady dosáhnou velikosti mého příjmu. A potom se rozhodnu pro vyvedení svého zisku do jiného oboru, který je pro ostatní vzácný a dle zvyšující se jeho ceny evidentně žádanější, než co dosud nabízím. To poznám na tom, že mi zaplatí tak, abych získal zisk.

Ti nejchtivější kupci pomohli svou vysokou nabídkou, aby časem byla daná služba dostupná i pro 'chudší', to jest méně chtivé kupce.

Tedy v případě nemocnic by majitel při velkém zisku zisky vyvedl do oborů málo ziskových? Měl by právo je třeba utratit jen pro sebe. Ale tím podpoří řešení jiných problémů. Nedělá nikdy nic špatně. Naopak, zisky motivují ostatní, aby se na nich podíleli, a převádí úspory vytvořené jinde do zdravotnictví. Komu tedy ziskovost nemocnic vadí? Jen socialistům a jiným závistivcům.

Na podnikatelském zisku je zajímavé, že vzniká vlastně z ničeho. Vzniká jenom z hlediska zákazníků objevením lepšího uspořádání již vyrobené nebo poskytnuté služby. Bojovat proti ziskům je boj za to, aby se sice pořád vyrábělo, a přesto nikdo nic nesehnal, když něco potřebuje.

9) „Ekonomiku táhne spotřeba“

Tímto tvrzením začínají často hlubokomyslné úvahy politiků, ekonomů a servilních či nevzdělaných novinářů. Dokonce se při hlubší analýze ukáže, že toto tvrzení vychází ze stejných představ jako teorie vykořisťování Johanna Karla Rodbertuse a Karla Marxe. Je jen otázka, zda ten, kdo tvrdí, že ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů, není myšlenkově blízko Marxovi i jinak.

Krásné a jasné vysvětlení lze najít pomocí teorie kapitálu Mengera, Böhm-Bawerka, Misese a Hayeka, protože podrobnější vysvětlení přesahuje rozsah tohoto krátkého upozornění na nejběžnější, a přitom fatální, ekonomické omyly.

Ekonomické statky lze rozdělit do řádů, které se odlišují podle toho, jestli jsou už přímo spotřebovány - spotřební statky či statky prvního řádu či současné statky - a nebo jestli statky slouží pro produkci spotřebních statků zvané výrobní statky, a potom jejich řád určuje jak daleko jsou od spotřebního statku z hlediska výroby. Uvažujeme oddělení stupňů směnou na trhu a nikoliv technologickými aspekty.

Tvrzení, že ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů by platilo pouze jako metafora toho, že musíme jednat, abychom dosáhli svých individuálních cílů. Nikdy ale nemůže být důvodem pro masivní manipulace s trhem, jako to dělají dnešní všemocné vlády, centrální banky a parlamenty či diktátoři.

Ve vyspělé ekonomice se jen nepatrná část produkce a směny týká spotřebních statků. Většina peněz je vynakládána na nákup výrobních statků. Proto zvýšená spotřeba spotřebních statků nepodpoří výrobu. Ukazuje se, že naopak. Čím více by se vynakládalo na přímou spotřebu, tím měně by se mohlo vynakládat na výrobní statky neboli budoucí statky jinak nazývané kapitálové. Tím menší by byla mezní produktivita práce a tím větší by byl nedostatek. Pokud by to nadále pokračovalo, pak by zůstala jen výroba pro spotřebu – autistické hospodářství rodin jako v dávném pravěku. Jenže žádná idylka tohoto druhu by nestačila vzniknout. Sociální boj o prostředky by zničil nejen většinu lidské populace, ale zničil by i vhodné přírodní zdroje pro život v civilizaci.

10) HDP je měřítkem úspěchu a kritériem pro ospravedlnění netržních zásahu do tržního procesu

Z předchozího bodu zjistíme, že měřítko „hrubý domácí produkt“ není měřítkem který by vypovídal něco smysluplného. Navíc není 'hrubý', ale 'čistý'. Počítá jen výdaje koncového spotřebitele a nepočítá se s obchody na trhu s budoucími statky, které tvoří vetší část objemu výdajů. HDP nebere v potaz čas a individuální časové preference při tvorbě cen. Sčítá penězi vyjádřené ceny nebo jejich nějaké úřední odhady současných i budoucích statků (trvanlivé statky jsou kapitálové statky dokud se nespotřebují).

Taky vychází z historických událostí a nijak to nemůže ukázat na budoucí neznámá historická fakta. HDP vychází různě podle několika arbitrárních metod, nevychází z žádné logické teorie.

Dále se vytváří dojem, že existuje nějaký 'mytický' samoobnovující se kapitál, který se sám obnovuje a nezávisí na rozhodnutí jednajících lidí.

Je to zoufalý pokus plánovačů chování nesvobodných lidí se něco dozvědět o stavu, co sám trh nabízí zadarmo svým stavem, který je vyjádřen tržními cenami všech statků v daném okamžiku. HDP potřebují jen ti, co stále společnost lidí chápu jako úřad, podobně jako Lenin chtěl mít společnost podobnou poštovnímu úřadu, anebo ti, kteří chtějí zatemňovat úvěrovou expanzi. Další komplikací je neustálé zmenšování hodnoty peněz úvěrovou expanzí, kdy nelze nikdy odhadnout rychlost působení této změny na ceny statků v čase a v místě.

Aplikace HDP pro určování stavu hospodářského cyklu je neúčinná. Zda by bylo lepším kritériem analýzy poměrů cen mezi statky různých řádů v celém intervalů od statků nejvyšších řádů ke spotřebním. Tato metoda se ale nepoužívá, neboť se politicky odmítá správná teorie kapitálu.

První část článku Fatální ekonomické omyly naleznete zde. Článek původně vyšel na blogu autora.