For a New Liberty: Blahobyt a stát blahobytu - část V.

Mises.cz: 04. listopadu 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

8
Blahobyt a stát blahobytu

Kde se vzala sociální krize?

V dnešní době, když se lidé dívají skrz prsty na populační růst, velice málo jeho odpůrců se zaměřuje na další nehezký důsledek sociálního systému: Díky tomu, že rodiny na dávkách jsou placeny přímo úměrně počtu svých dětí, systém zajišťuje znatelnou dotaci na plození více dětí. Díky tomu ti, kteří jsou motivováni ke zplození více dětí, jsou přesně ti, kteří si to mohou nejméně dovolit; důsledkem pak může být jen zabřednutí do trvalé závislosti na sociálních dávkách a v podstatě vytvoření dalších a dalších generací potomků, kteří jsou na dávkách trvale závislí.

V posledních letech jsme byli svědky velkého množství volání po tom, aby stát zajistil školky, ve kterých bude postaráno o děti pracujících matek. Trh údajně selhal při zajišťování této velmi potřebné služby.

Ale protože posláním trhu je uspokojit nejnaléhavější potřeby spotřebitelů, otázka, na kterou bychom se měli ptát, je, proč máme pocit, že trh v tomto konkrétním případě selhal. Odpověď je, že stát svázal poskytovatele soukromých školek pavučinou tíživých a drahých zákonných restrikcí. V krátkosti: je sice naprosto legální dát své dítě ke známému nebo příbuznému bez ohledu na to, jak to vypadá v jeho bytě, nebo najmout souseda, který se postará o jedno nebo dvě děti. Ale jakmile by se tento známý nebo soused stal o trochu větší firmou, udeří stát se svojí pomstou. Stát bude obvykle naléhat, aby soukromé školky měly licenci, a odmítne jim tu licenci udělit, pokud nebudou ve školce v každý okamžik přítomny registrované zdravotní sestry, pokud nebudou v určité míře k dispozici dětská hřiště, a pokud tato hřiště nebudou mít určitou minimální velikost. Budou existovat všechna možná další absurdní a drahá omezení, která se stát neobtěžoval uvalit na kamarády, příbuzné a sousedy – nebo, když už jsme u toho, na matky samotné. Odstraňme tyto restrikce a trh se začne starat o uspokojení příslušné poptávky.

Už 13 let provozuje básník Ned O’Gorman úspěšnou, soukromně financovanou improvizovanou školku v Harlemu, ale hrozí mu nebezpečí, že bude nucen ukončit svou činnost díky byrokratickým omezením uvaleným newyorskou radnicí. Zatímco město uznává „oddání a efektivitu“ v O’Gormanově školce (jmenuje se The Storefront), vyhrožuje pokutami a případně násilným uzavřením, pokud nebude ve školce přítomen státem certifikovaný sociální pracovník, kdykoliv do školky přišlo pět a více dětí. Jak podrážděně poznamenává O’Gorman:

Proč, pro všechno na světě, bych měl být nucen najímat někoho s kusem papíru, na kterém je napsáno, že studoval sociální činnost a je kvalifikován provozovat školku? Jestli nejsem kvalifikován já po třinácti letech v Harlemu, kdo jiný by měl být? [31]

Příklad školek ukazuje důležitou pravdu o trhu: když to vypadá, že někde existuje nedostatek nabídky k uspokojení očividné poptávky, vždy hledejte příčinu problému u státu. Nechte trh na pokoji a nebudeme svědky nedostatku školek, stejně tak jako se nesetkáváme s nedostatkem motelů, praček, televizí nebo jakéhokoliv jiného běžného předmětu každodenního žití.

Překážky a dotace sociálního státu

Opravdu moderní sociální stát pomáhá chudým? Všeobecné přesvědčení, myšlenka, která se podílela na vzniku sociálního státu a jeho udržení, říká, že sociální stát přerozděluje příjmy a bohatství od bohatých k chudým: progresivní daňový systém bere peníze od bohatých, zatímco jsou peníze prostřednictvím řady sociálních a dalších služeb distribuovány k chudým. Ale dokonce i liberálové, velcí zastánci a propagátoři sociálního státu, si začínají uvědomovat, že každá část a každý aspekt této myšlenky jsou pouhým opečovávanými mýty. Vládní smlouvy, zejména ty týkající se armády, přihrávají daňové příjmy do kapes spřátelených korporací a dobře placených pracovníků v průmyslu. Zákony o minimální mzdě vytvářejí tragickou nezaměstnanost, zejména mezi nejchudšími, nejméně vzdělanými pracovníky s nejméně schopnostmi – na jihu USA, mezi náctiletými černochy v ghettech a mezi pracovně hendikepovanými. Protože minimální mzda samozřejmě negarantuje zaměstnání žádného pracovníka; pouze silou zákona zakazuje, aby se kdokoliv nechal najmout za mzdu, kterou by jeho zaměstnavatel byl ochoten zaplatit. Proto minimální mzda přináší nezaměstnanost. Ekonomové ukázali, že nárůsty federální minimální mzdy vytvořily známou mezeru v zaměstnanosti černých a bílých a zvýšily míru nezaměstnanosti mezi náctiletými černými muži z raně poválečné hodnoty kolem 8 % k dnešním hodnotám výrazně přes 35 % – nezaměstnanost mezi náctiletými černochy je mnohem více katastrofální než ta obrovská všeobecná nezaměstnanost 30. let (20-25 %). [32]

Už jsme si ukázali, jak státní vyšší vzdělání přerozděluje příjem od chudých k bohatým. Celá řada restrikcí vládním licencováním, které proniká do jednoho zaměstnání za druhým, znemožňuje přístup chudých a méně schopných pracovníků k těmto zaměstnáním. Začíná se uznávat, že městské programy obnovy, které údajně byly vytvořeny, aby pomohly chudinským čtvrtím nemajetných lidí, ve skutečnosti jejich obydlí ničí a nutí chudé, aby se přestěhovali do více zalidněné a méně dostupné oblasti, což všechno prospívá bohatším dotovaným majitelům bytů, odborům ve stavitelství, spřáteleným developerům a obchodním zájmům v centru sídlících firem. Odbory, kdysi hýčkané oblíbence liberálů, dnes vidíme, jak využívají svých státem přiznaných privilegií, aby izolovaly chudší a menšinové pracovníky. Dotace farmářům, dále ještě více zvýšeny federální vládou, pokutují daňové poplatníky s cílem zvednout ceny jídla výše a výše, čímž ubližují zejména chudým spotřebitelům a pomáhají nikoliv chudým, nýbrž bohatým farmářům, kteří kontrolují pole o velké rozloze. (Protože jsou farmáři placeni za libru nebo bušl svého výrobku, dotační program hlavně podporuje bohaté farmáře. Jelikož farmáři jsou často placeni za to, že neprodukují, je třeba si uvědomit, že výsledné odložení části půdy ladem způsobuje vážnou nezaměstnanost uvnitř toho nejchudšího segmentu pracovní síly v zemědělství – nájemníci a zaměstnanci farem.) Územní plánování na rychle rostoucích předměstích velkých amerických měst slouží k tomu, aby legalizovaným násilím zabránilo přístupu chudších občanů, velmi často černochů, kteří se snaží odstěhovat z center měst s cílem využít nově vznikajících pracovních příležitostí na předměstích. U.S. Postal Service (americká pošta, pozn. překl.) účtuje vysoké monopolní ceny za posílání dopisů první třídou, kterou používá většina veřejnosti, aby mohla dotovat roznášení novin a časopisů. FHA (Federal Housing Administration = federální úřad pro nemovitosti) dotuje hypotéky dobře zaopatřeným majitelům nemovitostí. Federal Bureau of Reclamation (federální úřad pro rekultivaci) dotuje zavlažovací vodu dobře situovaným farmářům na západě USA, čímž ochuzuje chudé lidi z velkých měst o vodu a nutí je platit za ni vyšší sazby. Rural Electrification Administration a Tennessee Valley Authority (venkovský úřad pro elektrifikaci a tennesseeská správa údolí) dotují elektřinu dobře zaopatřeným farmářům, obyvatelům předměstí a korporacím. Jak cynicky ukazuje profesor Brozen: „Elektřina pro korporace topící se v chudobě, jako je např. Aluminium Corporation of America a DuPont Company, je dotována daňovými úlevami Tennesse Valley Authority (27 procent ceny elektřiny jde na zaplacení daní uvalených na soukromě provozované elektrárny).“ [33] A vládní regulace monopolizuje a kartelizuje většinu odvětví, čímž zvyšuje ceny spotřebitelům a snižuje produkci, konkurenční možnosti i zvyšování kvality (např. regulace železnice, regulace síťových odvětví, regulace aerolinek, zákony o dělbě ropy). Civil Aeronautics Board (rada pro civilní letectví) přiděluje linky spřízněným leteckým společnostem, a vytěsňuje tak, nebo dokonce přivádí k bankrotu, menší konkurenty. Státní a federální zákony na dělbu ropy uvalují absolutní limity na maximální množství vyrobené ropy, čímž zvyšují ceny ropy, které jsou dále udržovány vysoko díky omezením dovozu. A vlády po celé zemi udělují v každé lokalitě absolutní monopol firmám dodávajícím plyn, elektřinu a telefonní služby, čímž je ochraňují před konkurencí, a nastavují jim ceny s cílem garantovat jim jistý zisk. Všude a v každé části příběhu máme to samé: systematické pokutování většiny společnosti „sociálním státem“. [34]

Reference:

[31] „Poet and Agency at Odds Over His Day-Care Center“, New York Times (17. dubna, 1978), str. B2.
[32] Mimo další studie, viz Yale Brozen a Milton Friedman: The Minimum Wage: Who Pays? (Washington, D.C.: Free Society Association, duben 1966); a John M. Peterson a Charles T. Stewart, Jr.: Employment Effects of Minimum Wage Rates (Washington, D.C.: American Enterprise Institute, srpen 1969).
[33] Brozen: „Welfare Without the Welfare State“, str. 48–49.
[34] Kromě Brozena viz Yale Brozen: „The Untruth of the Obvious“, The Freeman (červen 1968), str. 328–40. Viz také Yale Brozen: „The Revival of Traditional Liberalism“, New Individualist Review (jaro 1965), str. 3–12; Sam Peltzman: „CAB: Freedom from Competition“, New Individualist Review (jaro 1963), str. 16–23, Martin Anderson: The Federal Bulldozer (Cambridge: MIT Press, 1964). Úvod do problematiky ceny ropy je Hendrik S. Houthakker: „No Use for Controls“, Barron's (8. listopadu 1971), str. 7–8.