For a New Liberty: Ochrana přírody, ekologie a růst - Znečištění (1/2)

Mises.cz: 26. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 3

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Znečištění (1/2)

Dobrá: I kdybychom připustili, že úplné soukromé vlastnictví zdrojů společně s volným trhem by zachovaly a vytvářely zdroje a dělaly to daleko lépe než vládní regulace, co s problémem znečištění? Netrpěli bychom zvýšeným znečištěním kvůli nekontrolované „kapitalistické chamtivosti“?

Existuje v prvé řadě tento strohý empirický fakt: Vládní vlastnictví, či dokonce socialismus, se neukázaly být řešením problému znečištění. Dokonce i ti nejsnílkovitější zastánci vládního plánování připouští, že otrávení Bajkalského jezera v Sovětském svazu je monumentem lehkomyslného průmyslového znečištění cenného přírodního zdroje. Ale problém je daleko hlubší než toto. Všimněme si například dvou stěžejních oblastí, ve kterých se znečištění stalo podstatným problémem: vzduch a vodní cesty, konkrétně řeky. To jsou přesně ale dvě z životně důležitých oblastí ve společnosti, ve kterých nebylo soukromému vlastnictví umožněno fungovat.

Nejprve řeky. Řeky, a oceány také, jsou obvykle vlastněny vládou; soukromé vlastnictví, přinejmenším úplné soukromé vlastnictví, nebylo u vody nikdy povoleno. V podstatě tedy vláda vlastní řeky. Ale vládní vlastnictví není pravým vlastnictvím, jelikož vládní představitelé mohou sice kontrolovat zdroj, nemohou však sami sklízet jeho kapitálovou hodnotu na trhu. Vládní představitelé nemohou řeky prodat nebo prodat jejich akcie. Tím pádem nemají žádný ekonomický podnět k zachovávání čistoty a hodnoty řek. Řeky jsou tedy v ekonomickém smyslu „nevlastněny“; tudíž vládní představitelé dovolili jejich poškozování a znečišťování. Kdokoliv mohl do vody vyhodit znečišťující smetí a odpady. Zvažme ale, co by se stalo, pokud by soukromé firmy mohly vlastnit řeky a jezera. Pokud by soukromá firma vlastnila jezero Erie, například, pak kdokoliv, kdo by vyhazoval odpad do jezera, by byl ihned zažalován u soudu za agresi proti soukromému vlastnictví a byl by soudy nucen platit náhrady za škodu a upustit od jakékoliv další agrese. Takže jedině právo na soukromé vlastnictví zajistí konec znečišťování – poškozování zdrojů. Jen proto, že jsou řeky nevlastněny, neexistuje vlastník, který by povstal a bránil svůj drahocenný zdroj před útokem. Pokud by, naproti tomu, každý vyhazoval odpadky a znečišťující látky do jezera, které je soukromě vlastněno (jako tomu je u mnoha menších jezer), nemohl by tak činit příliš dlouho – jeho vlastník by přispěchal jezero bránit. [15] Profesor Dolan píše:

Pokud by General Motors vlastnily řeku Mississippi, můžete si být jisti, že na továrny a obce znečišťující řeku podél jejího břehu by dopadla tvrdá obvinění a voda v řece by byla udržována čistá, aby maximalizovala výnosy od firem, které ji chtějí využívat k pití, rekreaci a komerčního rybaření. [16]

Pokud vláda jako vlastník dovolila znečištění řek, můžeme také říct, že vláda byla hlavním znečišťovatelem, speciálně pak v její roli správce obecní kanalizace. Již dnes existují levné chemické toalety, které dokáží spálit odpad, aniž by znečišťovaly vzduch, půdu nebo vodu. Ale kdo bude investovat do chemických toalet, když se vláda zbaví odpadu zadarmo?

Tento příklad poukazuje na problém podobný brzdění vodních technologií za nepřítomnosti soukromého vlastnictví: pokud vláda jako vlastník řek dovolí znečištění vody, potom se průmyslová technologie stane – a stala – technologií znečišťující vodu. Pokud je výrobním procesům povoleno znečišťovat řeky bez kontroly majitelů řek, potom právě takovou produkční technologii budeme mít.

Pokud problém znečištění vody může být vyřešen vlastnickými právy k vodě, jak je na tom znečištění vzduchu? Jak vůbec mohou libertariáni přijít s řešením tohoto bolestného problému? Jistě nemůže existovat soukromé vlastnictví ke vzduchu? Ale odpověď je: ano, může. Již jsme viděli, jak mohou být vlastněny radiové a televizní frekvence. Stejně tak by mohly být vlastněny koridory letadel. Například komerční letecké koridory by mohly být soukromě vlastněny; není potřeba mít Civil Aeronautics Board, aby rozděloval a omezoval cesty mezi různými městy. Ale v případě znečištění vzduchu se ani tak nezabýváme soukromým vlastnictvím ke vzduchu, ale ochranou soukromého vlastnictví u plic, polí a ovocných sadů. Zásadní skutečností u znečištění vzduchu je to, že znečišťovatel vysílá nechtěné a nezvané škodliviny – od kouře přes jaderné záření po oxidy síry – skrz vzduch do plic nevinných obětí stejně tak jako na jejich hmotný majetek. Veškeré takové vyzařování, které zraňuje osoby nebo ničí majetek, je agresí proti soukromému vlastnictví obětí. Znečištění vzduchu je koneckonců stejná agrese jako podpálení něčího majetku, nebo dokonce jeho samotného. Znečišťování vzduchu, které poškozuje ostatní, je prostě a jednoduše agrese. Hlavní funkcí vlády – soudů a policie – je zabraňování agresi. Jenže místo toho vláda v tomto úkolu selhává a ještě tragičtěji selhává při vykonávání obrany proti znečištění vzduchu.

Je důležité si uvědomit, že toto selhání nebylo pouze otázkou ignorace, prostého zpoždění mezi rozpoznáním nového technologického problému a vypořádáním se s ním. Zatímco některé moderní škodliviny mohou být známy pouze čerstvě, kouř z továren a mnoho jeho negativních dopadů je známých od průmyslové revoluce. Známých do takové míry, že americké soudy učinily během devatenáctého století záměrné rozhodnutí povolit porušování vlastnických práv průmyslovým kouřem. Aby tak učinily, musely soudy systematicky měnit a oslabovat obranu soukromého vlastnictví zabudovanou do anglosaského common law. Před polovinou devatenáctého století bylo znečištění vzduchu považováno za přečin, nepřístojnost, vůči které se oběti mohly bránit požadováním náhrady škody a zabráněním dalšímu porušování vlastnických práv. Ale během devatenáctého století soudy systematicky měnily nedbalostní zákony a zákon o narušování [majetku] tak, aby povolily jakékoliv znečišťování vzduchu, které nebylo nezvykle větší než prováděla podobná výrobní firma. Takové znečištění, které nebylo intenzivnější než běžná praxe ostatních znečišťovatelů.

Jak se začaly objevovat továrny a vypouštět kouř, kterým ruinovaly ovocné sady sousedních farmářů, farmáři dávali tyto továrny k soudu a žádali o náhradu škody a zabránění dalšího narušování jejich majetku. Ale soudci prakticky odpovídali: „Omlouváme se. My víme, že průmyslový kouř (tj. znečištění vzduchu) narušuje a je v rozporu s vašimi vlastnickými právy. Ale existuje něco důležitějšího, než jsou pouhá vlastnická práva, a tím je veřejné politika nazvaná „veřejný zájem“. A veřejný zájem říká, že průmysl je dobrá věc, průmyslový pokrok je dobrá věc, a proto musí být vaše pouhá vlastnická práva přebita obecným blahobytem.“ A nyní my všichni platíme hořkou cenu za toto porušování soukromého vlastnictví ve formě onemocnění plic a nespočtu dalších neduhů. A to vše pro „veřejný zájem“. [17]

To, že tento princip v této době vedl soudce, můžeme vidět na rozhodnutí soudu Ohia v případu Antonik vs. Chamberlain (1947). Obyvatelé příměstské části poblíž města Akron žalovali obžalované za provozování soukromého letiště. Důkazním materiálem bylo narušení majetku skrz nadměrný hluk. Soud odmítl obžalobu a deklaroval:

Při posuzování tohoto případu nesmíme brát v úvahu pouze konflikt zájmů majitelů letiště a majitelů pozemků v okolí, ale musíme také uvážit veřejnou politiku generace, ve které žijeme. Musíme uvážit, že zřízení letiště… je ve velkém zájmu veřejnosti, a pokud je toto letiště zrušeno nebo pokud je zabráněno jeho vzniknutí, následkem nebude pouze velká újma majitelů pozemku letiště, ale může také dojít k významným ztrátám na aktivách celé komunity. [18]

Aby zaštítila zločiny soudců, legislatura (federální i státní) zasáhla a upevnila agresi tím, že zakázala ve sporech o znečištění vzduchu hromadnou žalobu („class action“). Je zřejmé, že pokud továrna znečišťuje ovzduší města, ve kterém žijí desetitisíce obětí, je nepraktické, aby každý z nich sám žaloval továrnu o vlastní náhradu škody (ačkoliv soudní příkaz může být efektivně použit i každou malou obětí). Common law tudíž uznává platnost hromadné žaloby, při níž několik obětí může žalovat agresora nejen vlastním jménem, ale jménem celé třídy podobných obětí. Ale legislativa systematicky zakázala takové hromadné žaloby u případů znečištění. Z tohoto důvodu může oběť úspěšně žalovat znečišťovatele, který mu způsobil škodu, v individuálním procesu. Ale oběti je zákonem zakázáno jednat proti masovému znečišťovateli, který poškozuje velké množství lidí v dané oblasti. Jak píše Frank Bubb: „Je to, jako kdyby vám vláda řekla, že vás (snad) bude chránit proti zloději, který okrade jen vás, ale nebude vás chránit proti zloději, který okrade každého ve vaší čtvrti.“ [19]

[15] Existující právo přivlastnění v západních státech již poskytuje základnu pro plný „homesteading“ práv soukromého vlastnictví u řek. Pro celou diskusi viz Jack Hirshleifer, James C. DeHaven, and Jerome W. Milliman, Water Supply; Economics, Technology, and Policy (Chicago: University of Chicago Press, 1960), kapitola IX.
[16] Edwin G. Dolan, “Capitalism and the Environment,” Individualist (Březen 1971): 3.
[17] Viz E.F. Roberts, “Plead the Ninth Amendment!” Natural History (Srpen–Září 1970): str. 18. Pro nejlepší historický popis a analýzu změn právního systému směrem k růstu a vlastnickým právům v první polovině devatenáctého století viz Morton J. Horwitz, The Transformation of American Law, 1780–1860 (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1977).
[18] Citováno v Milton Katz, The Function of Tort Liability in Technology Assessment (Cambridge, Mass.: Harvard University Program on Technology and Society, 1969), str. 610.
[19] Frank Bubb, “The Cure for Air Pollution,” The Libertarian Forum (Duben 15, 1970): 1. Viz také Dolan, TANSTAAFL, pp. 37–39.