For a New Liberty: Soudy

Mises.cz: 07. května 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 2

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

Soudy

Vynucená práce prostupuje celou naší právní a soudní strukturou. Tak například velká část uctívaného soudního procesu závisí na vynuceném svědectví. Jelikož axiomatickým předpokladem libertariánství je zákaz donucovacích prostředků vůči komukoliv vyjma usvědčených zločinců, tak i vynucené svědectví je nutné zrušit. Je pravda, že v posledních letech soudy začaly přiznávat ochranu podle Pátého dodatku, která chrání obviněného před nutností svědčit sám proti sobě a obstarat tak důkazní materiál sloužící k jeho odsouzení. Zákonodárci ovšem tento princip neustále oslabují vydáváním zákonů o imunitě, podle kterých lze získat imunitu proti stíhání za podmínky, že dotyčný bude svědčit proti svým údajným spolupachatelům, a které navíc nutí svědky tuto nabídku přijmout a svědčit. Ovšem nutit někoho svědčit z jakéhokoliv důvodu je vynucenou prací a je to nikoliv nepodobné únosu, jelikož člověk je nucen se dostavit k soudu a vykonat práci svědectví. Problémem nejsou jen nedávné zákony o imunitě, problémem je celý koncept vynuceného svědectví, včetně praxe předvolávání svědků trestného činu a donucení poskytnout svědectví. V případě svědků není žádných pochyb o tom, že žádný trestný čin nespáchali, a proto nutit je svědčit je ještě hůře obhajitelné, než nutit svědčit obžalované. Na tento problém doposud nikdo nepoukázal – až teď.

Vlastně celá praxe povinného předvolávání k soudu by měla být zrušena. Ani člověk obžalovaný ze zločinu či přestupku by neměl být nucen se dostavit k soudu, neboť zatím ještě nebyl odsouzen. Pokud skutečně má platit vynikající a libertariánský princip presumpce neviny existující v anglosaském právu, pak soudy nemají právo nutit žalovanou stranu se dostavit k soudu. Pamatujme, že jedinou výjimkou Třináctého dodatku zakazujícího nevolnictví je „trest za zločin, z jehož spáchání byla osoba řádně usvědčena“; ovšem žalovaná strana zatím ještě usvědčena nebyla. Soud by tedy měl mít maximálně pravomoc obžalovaného uvědomit o tom, že bude souzen, a pozvat jej nebo jeho právníka, aby se dostavili k soudu. Pokud se rozhodnou stání se nezúčastnit, proběhne soud in abstentia. V takovém případě se ale obžalovaný samozřejmě vzdává možnosti poskytnout svůj pohled na věc.

Třináctý dodatek i libertariánské krédo považují odsouzené zločince za výjimku z tohoto pravidla. Libertariáni jsou přesvědčeni, že člověk ztrácí svá práva v tom rozsahu, v jakém porušil stejná práva jiného člověka, a proto je přípustné usvědčeného zločince zbavit svobody a donutit jej k práci v tomto rozsahu. V libertariánském světě je ovšem účel uvěznění a trestu odlišný. Nebude existovat žádný „státní zástupce“, který obžalovává ve jménu jakési neexistující „společnosti“ a pak zločince trestá ve jménu „společnosti“. V takovém světě prokurátor reprezentuje vždy konkrétní individuální obět a trest slouží k odškodnění oné oběti. Hlavním účelem trestu je tedy donutit zločince odškodnit svou oběť. Takový model převládal v koloniální Americe. Pokud někdo okradl farmáře, tak ho nezavřeli, ale takový zločinec se stal farmářovým nevolníkem a byl donucen pracovat na jeho pozemku, dokud svůj dluh nesplatil. Dokonce i ve středověku bylo hlavním smyslem trestu odškodnění oběti. Až postupem času rostla moc Státu – králů a šlechticů – a ti čím dál více zasahovali do procesu odškodnění, konfiskovali čím dál větší část majetku zločince sami pro sebe a pro chudáka oběť nakonec nezbylo skoro nic. A jak postupně přecházel důraz z odškodnění směrem k potrestání za abstraktní zločiny „proti Státu“, tresty byly čím dál přísnější.

Profesor Schafer píše: „Současně s monopolizací institutu trestu v rukou státu docházelo postupně k odstranění práv poškozených z trestního práva.“ Kriminolog William Tallack z přelomu století poznamenal: „Tak jak rostla moc chamtivých a násilnických feudálních šlechticů a církevních hodnostářů, tak byla postupně porušována práva poškozených a nakonec si je tito hodnostáři přivlastnili celá. Docházelo potom ke dvojí odplatě: nejdříve si přivlastnili veškerý majetek pachatele místo aby jej přisoudili jeho oběti a pak pachatele uvrhli do žaláře, mučili jej, upálili či pověsili. Původní oběť zločinu ovšem totálně ignorovali."[6]

Libertarián sice není proti vězení jako takovému, ale je odpůrcem určitých praktik, které jsou běžné v dnešním soudnictví a trestním právu. Jednou z nich je dlouhé vazební vězení pro člověka, který čeká na svůj soud. Ústavou dané právo na bezokladný soudní proces tam není náhodou, ale slouží jako minimalizace doby nevolnictví před odsouzením z trestného činu. S výjimkou případu, kdy pravděpodobného pachatele dopadnou u mrtvoly s ještě kouřící pistolí v ruce a kdy je tedy značná pravděpodobnost viny, je dokonce nepřípustné jakékoliv věznění před usvědčením, natož před soudním procesem. A i v případech, kdy někoho chytí s rukama od krve, je potřeba provést reformu justice tak, aby nedocházelo ke zneužívání: pro policii a ostatní orgány činné v trestním řízení musí platit stejné zákony, jako pro ostatní lidi. Jak budeme anlyzovat v dalším textu, pokud trestní právo má platit pro každého stejně, tak výjimky z tohoto pravidla pro určité státní orgány jim dává licenci se ustavičně dopouštět agrese. Policista, který zločince chytne, a soudní a vězeňští pracovníci, kteří jej před soudem a před usvědčením uvězní, by měli podléhat stejnému univerzálnímu zákonu. Zkrátka pokud se dopustí chyby a uvězní někoho, kdo se později ukáže jako nevinný, tak tito policisté, soudci  a vězeňští dozorci musejí podléhat stejnému trestu jako někdo, kdo unese a uvězní nevinného člověka. Imunita vycházející z výkonu jejich povolání nesmí být omlouvou stejně, jako nebyla omluvou v případě poručíka Calleyho, který spáchal krutosti na civilním obyvatelstvu v osadě My Lai během války ve Vietnamu.[7]

Institut propuštění na kauci je polovičatým pokusem o řešení problému s uvězněním před odsouzením, ale je evidentní, že tato praxe diskriminuje chudé. Tato diskriminace přetrvává, i když se rozšířilo podnikání, kdy firma za poplatek kauci u soudu uloží, a tak na ni dosáhne mnohem více lidí. Neobstojí argument, že soudy jsou zavalené a proto není možné garantovat bezokladný proces; neefektivita  neoddělitelně spjatá se státními soudy je naopak vynikajícím argumentem pro jejich zrušení.

Výše kauce navíc záleží na libovůli soudce, který tak má příliš velikou moc nad uvězněním lidí před odsouzením, kterou lze velmi špatně kontrolovat. To je obzvláště nebezpečné v případech pohrdání soudem, protože soudci mají téměř neomezenou moc někoho uvrhnout do vězení, zatímco vystupují jako žalobce, soudce a porota v jedné osobě, kdy obžalují, „usvědčí“ a odsoudí pachatele, aniž by podléhali jinak běžným pravidlům o získávání důkazů a soudního procesu a v rozporu s jedním ze základních právních pravidel nebýt soudcem ve svém vlastním případě.

A nakonec je tu další aspekt soudnictví, kterého si málokdo všímá a to včetně libertariánů: povinnost sloužit v soudní porotě. Mezi povinnou službou v porotě a brannou povinností je malý rozdíl v principu, i když samozřejmě obrovský rozdíl v míře. Oba jsou formou zotročení, oba nutí lidi vykonávat práci pro Stát a podle libovůle Státu. A oba jsou formou práce za otrocké platy. Stejně jako nedostatek řadových vojáků je způsoben platy pod úrovní tržních mezd, tak i v případě porotců a jejich směšných platů by se nikdo dobrovolně do poroty nepřihlásil, i kdyby to bylo možné. A navíc nejen že jsou porotci nuceni chodit k soudu a sloužit v porotě, ale někdy je drží i několik týdnů zavřené a bez možnosti číst noviny. Jak se to liší od nevolnictví pro nevinné?

Lze namítnout, že služba v porotě je velmi důležitou součástí organizace občanského života a že zajišťuje spravedlivý soud, který by od samotného soudce obžalovaný nezískal, zejména pokud přihlédneme k tomu, že soudce je zaměstnancem Státu a je tedy zaujatý ve prospěch žalobce. To je naprostá pravda, ale právě proto, že tato služba je tak důležitá, je nezbytně nutné, aby porotci svou práci vykonávali dobrovolně a rádi. Cožpak jsme zapomněli, že svobodný pracovník je šťastnější a výkonnější než otrok? Zrušení otročení v porotě by mělo být na programu každé libertariánské platformy. Soudci nejsou vybíráni proti své vůli, právníci protistrany rovněž ne a ani porotci by neměli být.

Asi není jen pouhá shoda okolností, že všude ve Spojených státech jsou z povinnosti sloužit v porotě vyňati právníci. Jelikož zákony téměř vždy sestavují právníci, nejedná se o zjevný příklad zvláštních výsad pro určitou třídu?

[6] Stephen Schafer, Restitution to Victims of Crime (Chicago: Quadrangle Books, 1960), strany 7–8; William Tallack, Reparation to the Injured and the Rights of the Victims of Crime to Compensation (London, 1900), strany 11–12.
[7] Zábavnou kritiku imunity, kterou mají orgány činné v trestním řízení, čtěte v H. L. Mencken, “The Nature of Liberty,” Prejudices: A Selection (New York: Vintage Books, 1958), strana 138–43.