For a New Liberty: Stát jako agresor - část IV.

Mises.cz: 21. února 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 17

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

3
Stát

Stát jako agresor

Pro velkého individualistického anarchistu – a ústavního právníka – devatenáctého století, Lysandera Spoonera, nebyl problém najít odpověď. Spoonerova analýza státu jako bandy zlodějů je možná ta nejničivější, co kdy byla napsána:

Je pravda, že teorie naší ústavy je taková, že daně jsou placeny dobrovolně; že náš stát je vzájemná pojišťovací společnost, do které lidé dobrovolně navzájem vstoupili. (…)

Ale tato teorie našeho státu je vzdáleně odlišná skutečnosti. Skutečnost je taková, že stát, stejně jako loupežník, říká člověku: „Peníze, nebo život.“ A mnoho, pokud ne všechny, daně jsou placeny pod touto hrozbou.

Stát skutečně nepřepadává lidi na odlehlém místě, nevyskočí na ně z křoví u cesty, aby jim držel u hlavy pistoli, zatímco jim prohledává kapsy. Ale státní krádež není o nic menší; a je mnohem ničemnější a hanebnější.

Loupežník bere zodpovědnost, nebezpečí a zločinnost této činnosti pouze na sebe. Nepředstírá, že má nějaký právoplatný nárok na vaše peníze nebo že je plánuje použít pro vaše vlastní dobro. Nepředstírá, že je kýmkoliv jiným než lupičem. Není natolik opovážlivý, aby o sobě tvrdil, že je „ochránce“ a že bere lidem peníze proti jejich vůli pouze proto, aby mohl „chránit“ ty zcela pomýlené cestovatele, kteří se sami cítí naprosto schopní obrany, nebo ty, kteří zcela neoceňují jeho zvláštní systém ochrany. Je to příliš rozumný člověk na to, aby dělal něco takového. Dále poté, co sebere vaše peníze, zmizí, přesně jak si přejete. Netrvá na tom, že vás bude sledovat na cestě proti vaší vůli; nebude předpokládat, že je vašim právoplatným „pánem“ a nebude z vás na účet vaší „ochrany“ žít. Nebude vás „chránit“ tak, že vás bude nutit pokleknout a sloužit mu; nebude vám povolovat dělat tohle a zakazovat dělat tamto; nebude vás okrádat o další peníze, kdykoliv se mu z důvodu jeho zájmů nebo potěšení zachce; a neoznačí vás za rebela, zrádce a nepřítele vaší země a nezastřelí bez milosti, pokud budete rozporovat jeho autoritu nebo odporovat jeho požadavkům. Je příliš velký gentleman, aby byl vinen z takových hanebností, urážek a násilností, jako jsou tyto. Zkrátka se vedle vašeho okradení nepokusí z vás udělat důvěřivou oběť nebo otroka.[13]

Pokud je stát skupina kořistníků, kdo potom tvoří stát? Zcela zřejmě se vládnoucí elita skládá vždy z: a) aparátu na plný úvazek – z králů, politiků a byrokratů, kteří provozují a řídí stát, a b) ze skupin, které dokázaly manévrovat tak, aby od státu získaly privilegia, dotace a benefity. Zbytek společnosti tvoří ovládaní. Byl to opět John C. Calhoun, kdo viděl s křišťálovou čistotou, že bez ohledu na to, jak malá je moc státu, bez ohledu na to, jak malé je daňové břímě a jak rovné jejich rozdělení, samotná podstata státu vytváří ve společnosti dvě nerovné třídy, které jsou inherentně ve sporu: ti, kdo jsou čistí plátci daní („daňoví poplatníci“), a ti, kdo z daní žijí („daňoví spotřebitelé“): úředníci, kteří řídí operace, dodavatelé a pracovníci, kteří staví přehrady, atp. A čím větší je záběr státního rozhodování, tím větší je jeho fiskální břemeno, pokračoval Calhoun, a tím větší břímě a umělou nerovnost uvaluje mezi tyto dvě třídy:

Málo, ve srovnání se zbytkem společnosti, je agentů a zaměstnanců státu, kteří jsou exkluzivními příjemci daňových výnosů. Jakékoliv množství je komunitě sebráno ve formě daní, pokud není rovnou ztraceno, jde k těmto lidem v podobě výdajů nebo výplat. Tyto dvě položky – výplaty a zdanění – tvoří fiskální činnost státu. Souvisí spolu. Co člověk sebere komunitě pod jménem daní, se transferuje k té časti komunity, která je příjemcem výplat. Ale jelikož příjemci tvoří pouze část komunity, je zřejmé, že zapojením obou částí fiskálního procesu musí být činnost výběru daní a vyplácení nerovná. Nemůže to být jinak, leda by přesně to, co bylo od každého vybráno, mu bylo vráceno, což by celý proces učinilo zbytečným a absurdním. (…)

Potom nezbytným výsledkem fiskální činnosti státu je rozdělení komunity na dvě třídy: jednu, která se skládá z těch, kdo ve skutečnosti platí daně a samozřejmě sami nesou břímě podpory státu, a druhou, která se skládá z těch, kdo jsou příjemci vybraných daní skrz výplaty, tj. těch, kteří jsou ve skutečnosti podporováni státem; zkráceně rozdělení společnosti na plátce a spotřebitele daní.

Ale výsledkem tohoto je vytvoření nepřátelských vztahů mezi těmito třídami s ohledem na fiskální činnost vlády – a veškerý směr politiky, která je s ní spojená. Jelikož čím větší jsou daně a výplaty, tím větší jsou zisky jedněch a ztráty druhých a naopak (…) Výsledkem každého zvýšení [daní] potom je obohacení a posilnění jedněch a ochuzení a oslabení druhých.[14]

Pokud byly státy všude vedeny oligarchickou skupinou predátorů, jak si byly schopny udržet vládu nad masou populace? Odpovědí je, jak před dvěma sty lety ukázal filosof David Hume, že v dlouhém období se každý stát, bez ohledu nakolik je diktátorský, opírá o většinu svých poddaných. To samozřejmě nedělá tyto státy „dobrovolné“, jelikož samotná existence daní a dalších násilnických pravomocí ukazuje, kolik síly musí stát uplatňovat. Stejně tak nemusí být většinová podpora dychtivým a nadšeným souhlasem; stačí, aby to byl pasivní souhlas a rezignace. Slavná fráze „smrt a daně“ implikuje pasivní a rezignované přijetí údajně nevyhnutelného státu a jeho daní.

Daňoví spotřebitelé, skupina, která benefituje ze státních operací, bude samozřejmě dychtivá místo toho, aby její členové byli pasivními následovníky státního mechanismu. Ale to je pouze menšina. Jak může být zajištěn rezignovaný souhlas a podvolení se ze strany široké veřejnosti? Zde docházíme k ústřednímu problému politické filosofie – té časti filosofie, která se zabývá politikou, tj. vykonáváním zákonem upraveného násilí: k záhadě občanské poslušnosti. Proč lidé nevznášejí odpor proti výnosům a ničení od vládnoucí elity? Konzervativní spisovatel James Burnham, který je opakem libertariána, vyjádřil tento problém zcela jasně, když přiznal, že pro občanskou poslušnost neexistuje žádné racionální ospravedlnění: „Ani zdroj ani ospravedlnění státu nemůže být vyloženo ve zcela racionálních termínech. (…) Proč bych měl akceptovat dědičný, demokratický nebo jakýkoliv jiný princip legitimity? Proč by měl tento princip ospravedlňovat vládu člověka nade mnou?“ Jeho vlastní odpověď je jen těžko sepsaná tak, aby přesvědčila mnoho ostatních. „Akceptuji tento princip, (…) prostě proto, že ho akceptuji, protože tak to je a tak to bylo.“[15] Ale předpokládejme, že člověk neakceptuje tento princip, co potom? A proč se hromada poddaných rozhodla ho akceptovat?

[13] Lysander Spooner, No Treason, No. VI, The Constitution of No Authority (1870; reprinted in Larkspur, Colo.: Pine Tree Press, 1966), p. 17.
[14] Calhoun, Disquisition on Government, pp. 16–18.
[15] James Burnham, Congress and the American Tradition (Chicago: Henry Regnery, 1959), pp. 6–8.