For a New Liberty: Svoboda rozhlasu a televize

Mises.cz: 28. května 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 1

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

6
Osobní svobody

Svoboda rozhlasu a televize

Existuje jedna důležitá oblast amerického života, kde je účinná svoboda projevu neslučitelná se současným systémem. Mám na mysli celé odvětví rozhlasu a televize. Této oblasti se významně dotkl veledůležitý Zákon o rozhlasu z roku 1927, kterým federální vláda znárodnila rádiové vlny. Tím se de facto prohlásila za vlastníka veškerých rozhlasových a televizních kanálů. Pak si dovolila udělovat licence, dle vlastní libovůle a choutek, různým soukromým stanicím, aby mohly na těchto kanálech vysílat. Na jednu stranu, jelikož dostávají stanice tyto licence zdarma, nemusejí platit za užívání vzácných rádiových vln, což by musely činit na volném trhu. A tak jsou tyto stanice příjemci ohromné dotace, kterou si horlivě snaží udržet. Na druhou stranu si však federální vláda, jakožto poskytovatel licencí, prosazovala právo a pravomoc trvale a dopodrobna stanice regulovat. Tím pádem každému provozovateli stanice visí na krku hrozba neprodloužení nebo dokonce odejmutí licence. V důsledku toho není představa o svobodě projevu v rozhlasovém a televizním vysílání ničím jiným než výsměchem. Každá stanice je tíživě regulována, nucena modelovat své vysílání podle diktátu Federální komise pro sdělovací prostředky (FCC). Takže každá stanice musí mít „vyvážené“ vysílání, určité procento vysílacího času věnovat „veřejné službě“, každému kandidátovi na politickou funkci a každému politickému směru přidělit rovnoměrný časový úsek na vyjádření názorů, cenzurovat „kontroverzní“ texty v písničkách, které hraje, atd. Po mnoho let neměla žádná stanice povoleno odvysílat jakýkoliv názor redakce; nyní musí být každý takový názor doprovázen „patřičnými“ protiargumenty.

Jelikož se každá stanice musí poohlížet za svá záda na FCC, existence svobodného projevu ve vysílání je pouhým klamem. Je snad překvapením, že názor televizní stanice na kontroverzní témata, pokud je vůbec vyjádřen, má tendenci projevovat přízeň „establishmentu“?

Veřejnost se s tímto stavem smířila pouze díky tomu, že panuje již od počátku masového komerčního vysílání. Co by si však lidé pomysleli, kdyby byly například veškeré noviny licencovány, licence prodlužovány rozhodnutím Federální komise tisku a noviny přicházely o své licence, pokud by se opovážely vyjádřit „neobjektivní“ názor redakce nebo by neposkytly dostatečný prostor veřejné službě? Nebylo by to snad nepřípustnou, ne-li protiústavní, destrukcí práva na svobodu tisku? Nebo si představte, že by veškerá vydavatelství knih musela mít licenci a jejich licence by nebyly prodlouženy, pokud by seznam vydaných knih odporoval Federální knižní komisi? To, co bychom považovali za nepřípustné a totalitní v oblasti vydávání knih a novin, považujeme za samozřejmé pro média, která jsou nyní nejoblíbenějšími nástroji vyjadřování a vzdělávání: rozhlas a televize. Principy jsou však v obou případech naprosto totožné.

Zde také vidíme jednu z osudových trhlin v myšlence „demokratického socialismu“, tj. myšlence, že by vláda měla vlastnit veškeré zdroje a výrobní prostředky, a přesto zachovat svobodu slova a tisku pro své občany. Abstraktní ústava garantující „svobodu tisku“ je v socialistické společnosti bezvýznamná. Problém spočívá v tom, že pokud vláda vlastní všechen inkoust, všechen papír, tiskárny atd., pak sama vláda – jako vlastník – musí rozhodnout, jak alokovat inkoust a papír a co se na papír vytiskne. Stejně jako v případě, kdy vláda jakožto majitel silnic musí určit, k čemu budou použity, tak i v případě, že socialistická vláda vlastní noviny, musí ona sama určit, jak alokovat novinový papír a veškeré ostatní zdroje, které spadají do oblasti projevu a tisku: zasedací síně, stroje, kamiony atd. Jakákoli vláda může provolávat svou oddanost svobodě tisku, ale přesto přidělovat veškerý novinový prostor pouze svým obhájcům a příznivcům. Svobodný tisk je pak znovu pouhým klamem; krom toho, proč by měla socialistická vláda přidělovat významný podíl svých vzácných zdrojů antisocialistům? Problém dosažení skutečné svobody tisku se pak stává neřešitelným.

Řešení pro rozhlas a televize? Prosté: zacházet s těmito prostředky naprosto stejným způsobem, jako je zacházeno s vydavateli knih a novin. Jak pro libertariána, tak i pro člověka věřícího v americkou Ústavu by měla vláda úplně upustit od jakéhokoliv působení nebo zásahu do sdělovacích prostředků. Stručně řečeno, federální vláda by měla privatizovat rádiové vlny a předat nebo odprodat jednotlivé kanály do soukromých rukou. Budou-li soukromé stanice opravdu vlastnit své kanály, stanou se doopravdy svobodnými a nezávislými, budou moci vysílat pořady, které si přejí produkovat nebo o kterých jsou přesvědčeny, že jejich posluchači chtějí poslouchat, a budou se moci vyjadřovat tak, jak uznají za vhodné, aniž by se obávaly odplaty ze strany vlády. Budou rovněž moci prodat či pronajmout své vlny, komukoliv budou chtít, a tím pádem nebudou uživatelé kanálů nadále uměle dotováni.

Mimoto, pokud se televizní kanály stanou svobodnými, soukromě vlastněnými a nezávislými, mediální magnáti ztratí možnost lobbovat u FCC, aby vyřadila ze hry zdatnou konkurenci v podobě placených kanálů. Pouze proto, že FCC postavila placené kanály mimo zákon, nezískaly tyto kanály pevné postavení na trhu. „Bezplatná televize“ samozřejmě není opravdu „bezplatná“; vysílání je hrazeno z kapes inzerentů a divák platí tak, že náklady na reklamu jsou zahrnuty v ceně výrobku, který kupuje. Někdo by se mohl zeptat, jaký je rozdíl mezi tím, jestli zákazník platí nepřímo skrze inzerované výrobky nebo přímo za každý předplacený kanál. Rozdíl je ten, že se nejedná o stejné zákazníky pro stejné produkty. Televizní inzerent se například vždy zajímá o to, aby (a) získal co nejširší diváckou základnu a (b) aby získal ty diváky, kteří budou nejvíce vnímat jeho sdělení. Proto budou programy uzpůsobeny podle nejnižšího společného jmenovatele v publiku a mířeny budou především na diváky, kteří budou nejvíce vnímat sdělení, to znamená na diváky, kteří nečtou noviny ani časopisy, takže sdělení inzerenta neduplikuje to, na co již mohli narazit zde. Výsledkem toho mají bezplatné kanály tendenci postrádat fantazii, být nemastné a jednotvárné. Povolení placených kanálů by vedlo k tomu, že by si každý z nich snažil najít svůj vlastní trh a rozvinulo by se mnoho specializovaných trhů pro specializovaná publika – stejně jako se rozvinuly vysoce lukrativní specializované trhy v oblasti vydávání knih a časopisů. Kvalita programů by byla vyšší a nabídka pořadů daleko rozmanitější. Hrozba potenciální konkurence ze strany placených kanálů musí být vskutku ohromná, když televizní společnosti vydrží léta lobbovat za to, aby byl jejich vznik potlačen. Na opravdu volném trhu by samozřejmě obě formy televize, stejně jako kabelová televize a další formy, jejichž vznik ani nedokážeme předvídat, mohly na trh vstoupit, a tak by i učinily.

Běžným argumentem proti soukromému vlastnictví televizních kanálů je, že tyto kanály jsou „vzácné“, a proto by měly být vlastněny a přidělovány vládou. Pro ekonoma je takový argument směšný; všechny zdroje jsou vzácné, ve skutečnosti všechno, co má na trhu cenu, má tuto cenu právě kvůli tomu, že je to vzácné. Musíme zaplatit určitý obnos za bochník chleba, za boty, za šaty, jelikož všechny tyto věci jsou vzácné. Kdyby nebyly vzácné, ale namísto toho jich bylo požehnané množství jako vzduchu, byly by zdarma a nikdo by nemusel mít obavu o jejich produkci a alokaci. Co se týče tisku, inkoust je vzácný, papír je vzácný, tiskařské stroje a kamiony jsou vzácné atd. Čím vzácnější jsou, tím vyšší cena se na ně vztahuje, a opačně. Krom toho, a opět z pragmatického pohledu, je k dispozici daleko více televizních kanálů, než kolik jich je používáno. Dávné rozhodnutí FCC donutit stanice používat VKV namísto UKV vytvořilo daleko více vzácnosti, než bylo nutné.

Další rozšířenou námitkou proti soukromému vlastnictví rozhlasu a televize je domněnka, že by si soukromé stanice navzájem rušily vysílání a takto rozšířené rušení by prakticky zabránilo tomu, aby bylo možné jakýkoliv program naladit. Jenže to je tak absurdní argument pro znárodnění rádiových vln, jako by bylo tvrzení, že jelikož mohou lidé projíždět svými auty přes pozemky ostatních lidí, tak všechna auta – nebo půda – musí být znárodněna. V obou případech spočívá řešení v tom, aby soudy vymezily hranice mezi jednotlivými majetky tak pečlivě, aby jakékoli narušení majetkových práv jiného člověka bylo jednoznačné a viník mohl být postaven před soud. V případě vlastnictví pozemků je tento proces dostatečně průhledný. Vtip je v tom, že soudy mohou podobnou metodiku vymezení vlastnických práv aplikovat i v dalších oblastech – ať už se jedná o rádiové vlny, vodní plochy nebo naleziště ropy. V případě rádiových vln je úkolem stanovit technologickou jednotku – tj. místo přenosu, vlnovou délku a technologickou šířku čistého kanálu – a poté alokovat vlastnická práva na jednotlivé technologické jednotky. Bude-li například rozhlasové stanici WXYZ přiděleno právo vysílat na frekvenci 1500 kHz plus minus určitý počet kHz v okruhu 200 mil od Detroitu, pak jakákoliv stanice, která by následně začala vysílat svůj program v okolí Detroitu na této vlnové délce, bude čelit soudnímu stíhání za narušení vlastnických práv. Pokud by se soudy věnovaly svému úkolu vymezit a hájit majetková práva, nebyl by důvod očekávat ustavičné narušování práv v této oblasti, stejně jako v jakékoliv jiné.

Mnoho lidí věří, že přesně z tohoto důvodu byly rádiové vlny znárodněny; že před Zákonem o rozhlasu z roku 1927 si jednotlivé stanice navzájem rušily své signály a převládal chaos, až byla federální vláda nakonec nucena vkročit, aby nastolila pořádek a učinila rozhlasové vysílání provozuschopným. To je však historická legenda, nikoli skutečnost. Ve skutečnosti tomu bylo přesně naopak. Neboť kdykoli došlo na stejném kanálu k rušení, poškozená strana postavila agresora před soud a soudy začaly vnášet místo chaosu pořádek tím, že velmi úspěšně aplikovaly teorii majetkových práv, která byla součástí zvykového práva – ta se v mnoha ohledech podobá libertariánské teorii – na nově vzniklou technologickou oblast. Stručně řečeno, soudy přiřazovaly vlastnická práva rádiových vln jejich prvotním osvojitelům (homesteaders). Až když federální vláda spatřila pravděpodobnost nového rozšíření soukromého majetku, tak vtrhla na scénu a znárodnila rádiové vlny, k čemuž použila údajný chaos jako záminku.

Abych situaci vykreslil o trochu více, rádiové spojení bylo na samém počátku dvacátého století téměř výhradně prostředkem námořní komunikace – pro zprávy typu loď-loď nebo loď-pevnina. Úřad pro námořnictvo měl v úmyslu regulovat rozhlas jako prostředek pro zabezpečení námořní bezpečnosti a původní federální regulace, zákon vydaný roku 1912, pouze vyžadovala, aby byla každá rozhlasová stanice licencována Ministerstvem obchodu. Žádná pravomoc regulovat nebo rozhodovat o prodloužení licence nebyla v tomto zákoně zakotvena, přesto se ministr obchodu Herbert Hoover na počátku dvacátých let, kdy začínalo veřejné vysílání, pokoušel rozhlasové stanice regulovat. Soudní rozhodnutí v letech 1923 a 1926 však popřela pravomoc vlády regulovat licence, neprodlužovat je, nebo dokonce rozhodovat o tom, na jakých vlnových délkách by měly stanice vysílat.[37] Přibližně ve stejnou dobu soudy vypracovávaly pravidla pro prvotní přivlastnění vlastnických práv k rádiovým vlnám. Nejproslulejší je případ Tribune Co. v. Oak Leaves Broadcasting Station (Obvodní soud v Cook County, Illinois, 1926). V tomto procesu dospěl soud ke stanovisku, že provozovatel existující stanice má právoplatné vlastnické právo, které nabyl předchozím používáním.[38] To postačilo k tomu, aby soud zakázal nové stanici používat takovou radiovou frekvenci, která by rušila signál zavedené stanice. Pořádek byl tedy z chaosu nastolen přiřazením vlastnických práv. Přesně tento vývoj vláda svým vměšováním překazila.

Již zmíněné soudní rozhodnutí z roku 1926, které zamítlo pravomoc vlády regulovat nebo neprodlužovat licence a které nutilo Ministerstvo obchodu vydávat licence každému na požádání, přineslo obrovský rozmach rozhlasového průmyslu. Během následujících devíti měsíců bylo založeno více než dvě stě nových stanic. Reakcí Kongresu bylo přijetí provizorního opatření v červenci 1926, kterým zamezil jakýmkoli vlastnickým právům k radiovým frekvencím, a rozhodl o tom, že veškeré licence budou limitované na 90 dnů. V únoru 1927 přijal Kongres zákon, kterým založil Federální rozhlasovou komisi (FRC). Ta znárodnila rádiové vlny a měla pravomoci podobné těm, jaké má současná FCC. Na to, že cílem dobře informovaných politiků nebylo předejít chaosu, nýbrž zabránit soukromému vlastnictví rádiových vln jako řešení možného chaosu, poukazuje právní historik H. P. Warner. Ten tvrdí, že: „Zákonodárci a lidé pověření administrací sdělovacích prostředků vyjádřili silnou obavu…, že účinným vládním regulacím může být permanentně zabráněno připadnutím vlastnických práv k licencím nebo přístupovým prostředkům, a tudíž mohou být natrvalo založeny výsady v hodnotě milionů dolarů.“[39] Čistým výsledkem však bylo to, že výsady ve srovnatelné hodnotě stejně nakonec vznikly, jenomže zásluhou štědrosti FRC a později FCC vznikly monopolisticky a nikoli skrze konkurenční homesteading.

Z bezpočtu přímých narušení svobody slova, které prostřednictvím svých licenčních pravomocí napáchaly FRC a FCC, budou dvě ukázky bohatě dostačující. Jedna událost je z roku 1931, kdy FRC odmítla prodloužit licenci panu Bakerovi, který provozoval rozhlasovou stanici v Iowě. Jako odůvodnění komise uvedla:

Komise nechová žádné zvláštní sympatie pro Lékařskou asociaci ani ostatní subjekty, které pan Baker nemá v oblibě. Může být veřejně prospěšné, pokud je ve vysílání poukazováno na jejich domnělé prohřešky, je-li tak činěno vhodným způsobem. Tento záznam však odhaluje, že pan Baker nepostupuje ušlechtilou cestou. Ukazuje, že nepřetržitě a nevyzpytatelně provozuje svůj koníček, šíří vzduchem své spásné nápady a dává najevo oblibu a odpor k určitým osobám a věcem. Přenášení všech těchto věcí na posluchače není dozajista vhodným použitím vysílací licence. Mnoho jeho proslovů je vulgárních, ne-li přímo obscénních. Bezesporu nejsou povznášející ani zábavné.[40]

Dokážete si představit ten humbuk, kdyby federální vláda nechala vydavatele novin nebo knih padnout na podobných základech?

Nedávným činem FCC byla hrozba neprodloužení licence rozhlasové stanici KTRG v Honolulu, hlavní stanici na Havaji. KTRG přibližně dva roky vysílala několik hodin denně libertariánské pořady. Nakonec se FCC na sklonku sedmdesátých let rozhodla zahájit dlouhá slyšení směřující k neprodloužení licence. Hrozba vysokých nákladů donutila majitele vysílání nadobro ukončit.

Reference:

[37] Rozsudky v případech Hoover v. Intercity Radio Co., 286 Fed. 1003 (Appeals D.C., 1923); a United States v. Zenith Radio Corp., 12 F. 2d 614 (ND. Ill., 1926). Viz vynikající článek Ronald H. Coase, “The Federal Communications Commission,” Journal of Law and Economics (October 1959): 4–5.
[38] Coase, ibid., str. 31
[39] Harry P. Warner, Radio and Television Law (1958), p. 540. Citováno v Coase, str. 32
[40] Rozhodnutí FRC, Docket č. 967, 5. června 1931. Citováno v Coase, str. 9