For a New Liberty: Válka a zahraniční politika - část II.

Mises.cz: 16. června 2013, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 7

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

14
Válka a zahraniční politika

Představme si na chvíli, že máme svět se dvěma hypotetickými zeměmi: Graustark a Belgravia. Každá z nich je samostatným státem. Co se stane, když vláda Graustarku obsadí území Belgravie? Z libertariánského hlediska nastanou dvě nepravosti. Jednak graustarská armáda začala vraždit nevinné belgravské civilisty, tedy osoby, které se nepodílely na žádných zločinech, které belgravská vláda mohla spáchat. Válka je tedy masovou vraždou; a takové obrovské potlačení práva na život a sebevlastnictví tolika osob není pro libertariána pouze obyčejným zločinem, ale tím nejhorším možným zločinem. Dále, jelikož všechny státy si získávají finance pomocí krádeže násilným zdaněním, jakákoliv mobilizace a vyslání vojenských jednotek nevyhnutelně přináší zvýšení daňového násilí v Graustarku. Z obou těchto důvodů – protože mezistátní války jsou vždy spojeny jak s masovou vraždou, tak s daňovým násilím o větší intenzitě – je libertarián proti válce, tečka.

Výše uvedené naplatilo vždy. Během středověku byly války mnohem méně významné. Před nástupem moderních zbraní byly vojenské možnosti tak omezené, že státy mohly – a většinou tak činily – omezit i své útočné násilí pouze na armády nepřátelských států. Je pravda, že se zvýšilo daňové násilí, ale aspoň nedocházelo k masovým vraždám nevinných. Nejen že byla palebná síla zbraní dostatečně nízká, aby mohlo být násilí cíleno pouze na nepřátelské armády, ale v před-moderní době dokonce neexistoval žádný centralizovaný národní stát, který by jednal jménem všech obyvatel daného území. Když jedna skupina králů nebo baronů začala válčit s jinou, nikdo si z toho nevyvozoval, že každý na daném území musí být oddaný jedné ze stran. Dále, místo aby se armády skládaly z velkého množství naverbovaných otroků sloužících svým pánům, byly malými skupinami najatých žoldáků. Často se běžní obyvatelé bavili tím, že se dívali na bitvy z valů v bezpečné vzdálenosti, a válka se považovala za něco jako sportovní utkání. Až s nástupem centralizovaných států a moderních zbraní hromadného ničení se vyhlazování civilistů a zabíjení lidí naverbovaných do armád staly nedílnou součástí mezistátních válek.

Představme si na chvíli, že i přes veškerý libertariánský odpor začala válka. Je jasné, že libertariánská pozice by měla být taková, že dokud válka trvá, míra zabíjení nevinných civilistů musí být snížena, jak je to jen možné. Staromódní mezinárodní právo mělo dva výborné nástroje, jak tohoto cíle dosáhnout: „válečné zákony“ a „zákony neutrality“ neboli „práva neutrálních stran“. Zákony neutrality byly navrženy tak, aby byla jakákoliv válka držena v rámci hranic zúčastněných států a aniž by došlo k útokům na neválčící státy, a už vůbec ne k agresi vůči jejich obyvatelům. Odtud pramení důležitost starých a dnes téměř zapomenutých amerických principů jako „svoboda moří“ nebo omezení práv válčících států v blokádách nestranného obchodu s lidmi v nepřátelském státě. Zkrátka, libertarián se snaží donutit neutrální státy, aby v jakémkoliv mezinárodním konfliktu neutrálními zůstaly, a donutit válčící státy, aby plně respektovaly práva nezúčastněných občanů. „Válečné zákony“ pak byly vytvořeny, aby v maximální možné míře omezily zásahy válčících států do práv civilistů v jednotlivých zemích. Jak napsal expert na právo F. J. P. Veale:

Základním principem tohoto kodexu bylo, aby bylo násilí mezi civilizovanými lidmi omezeno pouze na skutečně zúčastněné ozbrojené síly… Malovalo dělicí čáru mezi vojáky a civilisty tak, že bojování bylo v popisu práce vojáka, a proto museli být nevojáci všech válečných operací ušetřeni. [2]

Pozměněná forma tohoto principu, konkrétně zákaz bombardování jakýchkoliv měst mimo válečnou frontu, fungovala během válek v západní Evropě v posledních několika stoletích, až do doby, kdy Velká Británie zahájila strategické bombardování civilistů během druhé světové války. Dnes už je tento koncept samozřejmě dávno zapomenutý, protože vyhlazování civilistů je samotnou podstatou moderních válek.

Abychom se vrátili k našim hypotetickým zemím Graustark a Belgravia, představme si, že Graustark napadl Belgravii a že třetí stát, Walldavia, nyní do této války vstoupí, aby chránil Belgravii před „graustarskou agresí“. Je takový počin správný? Zde již vidíme zárodek moderní zhoubné teorie „kolektivní bezpečnosti“ – představy, že jakmile jeden stát „zaútočí“ na jiný, je morální povinností ostatních států světa spojit se dohromady a bránit ten stát, který je za „oběť“.

Tento koncept kolektivní bezpečnosti proti „násilí“ má několik fatálních nedostatků. Jedním je, že jakmile se Walldavia nebo jakýkoliv jiný stát vloží do této šarvátky, sama se podílí na rozšiřování a stupňování rozsahu agrese, protože (1) neprávem vraždí masy graustarských občanů a (2) zvyšuje daňovou zátěž walldavských civilistů. Navíc, v dnešní době, kdy jsou státy a jejich příslušníci dobře identifikovatelní, Walldavia (3) vystavuje své občany hrozbě odvety graustarskými bombardéry a raketami. Tím pádem walldavská vláda vstupem do války ohrožuje holé životy a majetek walldavských občanů, které by teoreticky měla chránit. Nakonec, (4) verbování-zotročení walldavských občanů pravděpodobně nabere na intenzitě.

Kdyby měl být tento koncept „kolektivní bezpečnosti“ aplikován ve světovém měřítku, kdy by všechny „Walldavie“ spěchaly se vstupem do konfliktu na každém území a podporovaly je, každá vesnická šarvátka by časem eskalovala do celosvětové vřavy.

[2] F. J. P. Veale, Advance to Barbarism (Appleton, Wisc.: C. C. Nelson Publishing Co., 1953), str. 58.