For a New Liberty: Válka a zahraniční politika - část III.

Mises.cz: 26. června 2013, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

14
Válka a zahraniční politika

Existuje i další důležitý nedostatek tohoto konceptu kolektivní bezpečnosti. Myšlenka vstupu do války s cílem zabránit „agresi“ je evidentně analogie k agresi jednoho jednotlivce vůči jinému. Někdo viděl Smithe, jak mlátí Jonese – tedy chová k němu agresi. Opodál stojící policisté přiběhnou na Jonesovu obranu – vedou „policejní zásah“ s cílem zastavit agresi. Přesně tento mýtus byl následován, když například prezident Truman naléhal na nazývání amerického vstupu do korejské války „policejním zásahem“, kolektivní snahou OSN o odpuzení „agrese“.

Ovšem slovo „agrese“ dává smysl pouze na úrovni jednotlivců Smithe a Jonese, stejně tak jako samotný pojem „policejní zásah“. Tyto pojmy nemají absolutně žádný smysl na mezistátní úrovni. Za prvé jsme viděli, že státy vstupující do války se samy stávají agresory vůči nevinným civilistům – vlastně se z nich stávají masoví vrazi. Opravdová analogie k jednání jednotlivců by byla tato: Smith zmlátí Jonese, policie přiběhne Jonesovi na pomoc a během pokusu o dopadení Smithe policie vybombarduje celou čtvrť a zavraždí tisíce lidí nebo začne kulometem pálit do davu nevinných lidí. Toto je mnohem přesnější analogie, protože představuje to, co válčící státy dělají, přičemž ve dvacátém století to dělají v kolosálním měřítku. Jakákoliv policejní složka, která se takto chová, se sama o sobě stává kriminálním agresorem, často mnohem horším než Smith, který původně konflikt začal.

Ale existuje ještě jeden nepřekonatelný problém s analogií s agresí jednotlivce. Když Smith zmlátí Jonese nebo ukradne jeho majetek, můžeme identifikovat Smithe jakožto agresora vůči lidským nebo majetkovým právům své oběti. Ale jakmile graustarský stát vnikne na území belgravského státu, je nemožné použít „agresi“ jakožto analogii. Pro libertariána nemá žádná vláda spravedlivý nárok na jakýkoliv majetek, ani právo „suverenity“ v jakékoliv teritoriální oblasti. Nárok belgravského státu na své území je tedy naprosto odlišný od Jonesova nároku na svůj majetek (ačkoliv i ten se může na základě vyšetřování ukázat jako nelegitimní důsledek krádeže). Žádný stát nemá legitimní majetek, protože všechno jeho území je výsledkem nějakého druhu agrese a násilného dobývání. Proto je invaze graustarského státu vždy bitvou mezi dvěma skupinami zlodějů a agresorů a jediný problém je, že nevinní civilisté na obou stranách jsou pošlapáváni.

Vedle této obecné námitky vůči státům lze říci, že takzvaný „stát-agresor“ má často smysluplný nárok vůči své „oběti“: tedy smysluplný v kontextu systému národních států. Předpokládejme, že Graustark překročil belgravské hranice, protože Belgravie o století dříve napadla Graustark a přisvojila si jeho severovýchodní provincie. Obvyatelé těchto provincií jsou kulturně, etnicky a jazykově graustarští. Graustark nyní podnikne invazi s cílem se konečně sjednotit s ostatními graustarčany. V této situaci by se mimochodem libertarián, byť stále odsuzujíc oba státy za vedení války a zabíjení civilistů, musel přiklonit na stranu Graustarku jakožto strany, která má právoplatnější, nebo alespoň méně neprávoplatný, nárok. Řekněme to takto: Kdyby se čirou náhodou mohly dvě země vrátit k před-modernímu způsobu vedení války, kde (a) zbraně jsou takového druhu, aby žádní civilisté netrpěli ztráty na životech nebo majetku, (b) armády jsou dobrovolné a bez verbování a (c) financování je prováděné dobrovolnými metodami namísto daněmi, libertarián by mohl – v našem kontextu – stranit Graustarku.

Ze všech nedávných válek se žádná neblížila uspokojení těchto kritérií „spravedlivé války“ tak dokonale – i když ne zcela úplně – jako indická válka ke konci roku 1971 s cílem osvobodit Bangladéš. Pákistánská vláda vznikla jako nechutné dědictví imperiální Británie na indickém subkontinentu. Konkrétně měl pákistánský národ formu imperiální vlády Paňdžábů ze západního Pákistánu nad početnějšími a produktivnějšími Bengálci z východu (a také nad Paštúny ze severozápadní hranice). Bengálci dlouho snili o nezávislosti na svých imperiálních utlačovatelích – na začátku roku 1971 byla důsledkem bengálského volebního vítězství pozastavena činnost parlamentu a od té doby paňdžábské jednotky systematicky zabíjely civilní bengálské obyvatelstvo. Vstup Indie do konfliktu pomohl populárním bengálským obranným složkám Mukhti Bahini. Přestože daně a verbování byly stále přítomny, indická armáda nepoužila své zbraně proti bengálským civilistům a naopak jsme byli svědky skutečné revolucionářské války bengálské veřejnosti proti okupujícímu paňdžábskému státu. Pouze paňdžábští vojáci byli na druhém konci indické palby.

Tento příklad ukazuje další charakteristiku války: že revoluční partyzánská válka může být mnohem konzistentnější s libertariánskými principy než jakákoliv mezistátní válka. Díky samotné podstatě jejich aktivit partyzáni chrání civilní obyvatelstvo před státním drancováním, a tím pádem partyzáni nemůžou – díky tomu, že obývají stejné území jako nepřátelský stát – použít jaderné zbraně nebo jiné zbraně hromadného ničení. A dále, jelikož partyzáni spoléhají na vítězství postavené na podpoře a pomoci civilního obyvatelstva, musí v rámci své základní strategie ušetřit civilisty poškození a zaměřit své aktivity výhradně proti státnímu aparátu a jeho ozbrojeným složkám. Proto nás partyzánská válka vrací k starodávnému a šlechetnému zaměřování se pouze na nepřítele a ušetřování nevinných civilistů. A partyzáni, v rámci svého honu za nadšenou podporou ze strany civilistů, se často zdržují verbování a danění a spoléhají na dobrovolnou podporu při shánění lidské síly i materiálu.

Libertariánské kvality partyzánské války se dají spojit pouze s revolucí. Pokud jde o protirevoluční síly státu, situace je poněkud odlišná. Zatímco stát nemůže dlouhodobě „vyhlazovat“ své poddané, spoléhá nevyhnutelně zejména na masový teror: zabíjení, terorizování a hromadné zatýkání mas civilistů. Protože partyzáni, pokud chtějí být úspěšní, musí být podporováni většinovou populací, stát – aby mohl vést svou válku – se musí soustředit na zničení této populace nebo musí nahnat masy civilistů do koncentračních táborů, aby je oddělil od jejich partyzánských spojenců. Tato taktika byla použita španělským generálem „Řezníkem“ Weylerem proti kubánským rebelům v 90. letech 19. století, pokračovaly v ní americké jednotky na Filipínách a Britové v búrských válkách a používá se dodnes, například v nešťastné politice „strategické vesničky“ v Jižním Vietnamu.

Libertariánská zahraniční politika tedy není pacifistická politika. Netvrdíme, jako pacifisté, že žádný člověk nemá právo použít sílu v sebeobraně vůči násilnému útoku. Co tvrdíme, je, že nikdo nemá právo verbovat, danit ani vraždit ostatní, ani používat násilí vůči ostatním při sebeobraně. Protože všechny státy existují a spočívají na agresi vůči svým poddaným a na obsazování jejich teritorií a protože mezistátní války vedou k zabíjení nevinných civilistů, jsou takové války nespravedlivé – ačkoliv některé mohou být více nespravedlivé než jiné. Partyzánská válka proti státu má alespoň potenciál k naplnění libertariánských kritérií tím, že zaměřuje partyzánskou sílu proti státním představitelům a armádám a používá dobrovolné metody pro zajištění lidské síly a financí pro svůj boj.