For a New Liberty: Vláda jako podnikatel

Mises.cz: 13. ledna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Josef Tětek), komentářů: 1

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

10
Veřejný sektor I

Vláda jako podnikatel

Lidé mají tendenci následovat své návyky a stereotypy, a to zejména co se kritického nahlížení na vládu týče. Na trhu očekáváme neustálé a rychlé změny, které nám přinášejí nikdy nekončící civilizační pokrok. Nové výrobky, nové životní styly a nové myšlenky jsou v naší společnosti často radostně vítány. Jakmile však přijde řeč na vládu, následujeme slepě cestu uplynulých staletí, spokojeni s přesvědčením, že jedině tradiční způsob je ten správný. Takové přesvědčení je zejména silné s ohledem na poskytování životně důležitých služeb, jakými jsou obrana (armádní, policejní, právní a legislativní), hasičství, správa ulic a silnic, vodohospodářství, poštovní služby, likvidace odpadu apod. Stát je s poskytováním těchto služeb v myslích většiny lidí tak úzce spjat, že argumentační útok na státní financování je automaticky považován za útok na služby samotné. Argumentace proti státnímu poskytování soudních služeb a obhajoba soukromého poskytování jako efektivnějšího a morálnějšího řešení je tak většinou lidí automaticky chápáno jako znevažování důležitosti samotného konceptu soudnictví.

Na libertariána, který v rámci výše uvedených příkladů usiluje o nahrazení vlády soukromou iniciativou, je nahlíženo stejně jako na člověka, který by v hypotetické společnosti s odvěkým vládním monopolem na šití bot usiloval o zrušení takového uspořádání. Pokud by jedině vláda měla výsostné právo vyrábět a prodávat boty, jak by pak široká veřejnost nahlížela na libertariána argumentujícího, že vláda se má vzdát svého monopolního postavení a otevřít obuvnický průmysl soukromému sektoru? Zajisté by si užil dostatek následujících nářků: „Jak jen můžeš? Jsi proti tomu, aby veřejnost – ba chudí – nosili boty! A kdo by asi tak dodával boty, když ne vláda? No řekni! Buď konstruktivní! Je jednoduché být negativista a stěžovat si; kdo by nám ale podle tebe měl šít boty? Kteří lidé? Kolik obuvnictví by mělo být v každém městě? Kde by obuvnické firmy získávaly kapitál? Jaký by používaly materiál? Kolik značek by mělo existovat? Jak dlouhou by měly mít boty životnost? Kolik by měly stát? Neměl by být obuvnický průmysl regulován k zajištění bezchybnosti produktu? A kdo by dodával boty chudým? Co když nebudou mít chudí dostatek peněz na tvé soukromé boty?“

Ty samé otázky, jakkoli mohou vypadat směšně ve vztahu k obuvnickému průmyslu, jsou naprosto stejně absurdní, jsou-li pokládány člověku obhajujícímu volný trh v hasičství, policii, poštovních službách či jakékoli jiné vládní iniciativě. Pointou je, že obhájce volného trhu v jakémkoli odvětví jednoduše nemůže nabídnout „konstruktivní“ plán budoucí tržní struktury daného trhu. Veškerá sláva volného trhu vězí v tom, že jednotlivé konkurenční firmy při snaze poskytovat proměnlivý systém zboží a služeb musejí neustále zlepšovat své výrobky, zefektivňovat tržní struktury, vyvíjet nové technologie, snižovat náklady a uspokojovat spotřebitelskou poptávku tak rychle a efektivně, jak jen je v jejich silách. Ekonom-libertarián může zkusit odhadnout, jak by trh mohl vypadat, kdyby nebyl tak svázán regulací a zákazy, jako je tomu dnes. Nikdo však nikdy nebude schopen předpovědět, jaký bude v daném odvětví počet firem, jaké budou tyto firmy dosahovat velikosti, jaká bude jejich cenová politika atd. Jediné, co víme – na základě ekonomické teorie a historických příkladů – je to, že volný trh odvede tuto práci nesrovnatelně lépe než monopol vynucený a spravovaný byrokratickou vládou.

Na otázky typu Jak si budou moci chudí dovolit služby obrany, hasičství, poštovní služby atd. můžeme rovněž reagovat otázkou: jak si chudí mohou v současnosti vůbec dovolit cokoli tržního? Odpovědět můžeme poznatkem, že volný trh bude schopen poskytovat zboží a služby mnohem levněji, ve větším množství a o vyšší kvalitě než dnešní vládní monopol. Každý ve společnosti pocítí tento pozitivní efekt, obzvláště pak chudí. Rovněž víme, že společnost nebude muset nadále nést ohromné břímě vysokých daní; opět včetně chudých.

Výše jsme viděli, že obecně známé společenské problémy jsou úzce spjaty s vládní správou. Rovněž jsme se přesvědčili, že závažný sociální konflikt zakořeněný v systému veřejného školství by zmizel, pokud by konkrétní vzdělávací programy pro své děti financovali a vybírali samotní rodičové. Závažná neefektivita a silné konflikty jdou ruku v ruce s vládní správou. Poskytuje-li vláda monopolní služby (např. ve vzdělání či vodohospodářství), pak jakékoli správní rozhodnutí musí být zavedeno za použití donucení a potlačení menšinových preferencí – ať se jedná o otázku školní správy (začlenění či segregace, progresivismus či tradicionalismus, náboženství či sekularizace) či druhu poskytované vody (s přídavkem fluoru či bez přídavku). Mělo by být zjevné, že k obdobným konfliktům by nikdy nedošlo, pokud by každá jednotlivá skupina spotřebitelů měla možnost si sama zvolit takové zboží a služby, jaké sama uzná za vhodné. Ostatně nikdy jsme ještě nebyli svědky vyhrocených sporů mezi spotřebiteli ohledně toho, jaké noviny by měly být tištěny, jaké skladby nahrávány či jaké automobily by měly být vyráběny. Tržní statky všech druhů věrně odrážejí různorodost spotřebitelských preferencí.

Na volném trhu je spotřebitel králem, kterému se každá firma usilující o maximální zisky a minimální ztráty snaží sloužit s co nejnižšími náklady. Ujme-li se však iniciativy vláda, role se vymění. Inherentní vlastností veškerých vládních aktivit je závažný a škodlivý nesoulad mezi poskytnutou službou a přijatou platbou. Vládní úřad, na rozdíl od soukromé firmy, nezískává svůj příjem na oplátku za kvalitně odvedenou službu či prodejem výrobků, jejichž cena převyšuje pořizovací náklady. Vládní úřad získává svůj příjem ždímáním nebohého daňového poplatníka. Provoz takové instituce je tudíž zákonitě neefektivní a nákladný, jelikož vládní úřady se nemusí obávat finančních ztrát či bankrotů; své ztráty jednoduše pokryjí zvýšeným výběrem z kapsy veřejnosti. Se zákazníkem je namísto s úctou a zájmem jednáno s despektem; jedná se o otravu „plýtvajícího“ vzácnými vládními zdroji. Ujme-li se věci vláda, zákazník se stává nevítaným vetřelcem, narušitelem klidného čerpání úředníkova stabilního platu.

Pokud se tedy zvýší spotřebitelská poptávka po soukromě poskytovaném zboží či službách, je soukromník nadšen; dělá vše pro to, aby vyřídil nové objednávky, a adekvátně rozšíří svůj provoz. Vláda naopak na zvýšenou poptávku odpoví naléháním či rovnou příkazem, aby lidé spotřebovávali méně, přičemž jí nikterak nevadí výpadky v dodávkách a snižování kvality svého produktu. Zvýšené užívání vládních ulic je tak provázeno dopravními zácpami a neustálými výhrůžkami ze strany vlády na adresu řidičů. Správa města New York například neustále vyhrožuje zákazem soukromých aut na ulicích Manhattanu, kde jsou zácpy nejhorší. Pouze vláda uvažuje tímto stylem; pouze vláda má tu drzost „vyřešit“ dopravní zácpy vykázáním aut ze silnic. Podle této logiky by pak samozřejmě ideálním řešením dopravní situace bylo postavit veškerá vozidla mimo zákon!

Takový přístup k zákazníkovi však není omezen pouze na dopravu. New York rovněž trpí pravidelně se opakujícím „nedostatkem“ vody. Máme zde situaci, kdy magistrát drží dlouholetý monopol na dodávky vody svým občanům. Jelikož New York pravidelně selhává v úkolu dodat dostatečné množství vody a nastavit cenovou politiku tak, aby došlo k vyčištění trhu (k čemuž na volném trhu dochází automaticky), činí to, co umí nejlépe: obviňuje spotřebitele, jehož hříchem je „přílišná“ spotřeba vody. V souladu s tímto přístupem magistrát rovněž zakázal zavlažování trávníků a nabádal občany, aby méně pili. Vláda tak svaluje vlastní selhání na obětního beránka v podobě spotřebitele, kterému se místo efektivní služby dostává vyhrožování.

Obdobně přistupuje město New York i ke stále závažnějšímu problému kriminality. Namísto poskytnutí účinné policejní ochrany spočívala reakce města ve vytěsnění slušných lidí z oblastí postižených vysokou kriminalitou. Jakmile tedy začal být Central Park na Manhattanu nechvalně proslulý pro častá noční přepadení, přišlo město s „řešením“ v podobě zákazu vstupu do parku v nočních hodinách. Stručně řečeno, chce-li slušný občan navštívit noční Central Park, je zatčen za porušení zákazu; zatýkat slušné občany je totiž jednodušší než bojovat proti zločinu. Je-li tedy tradiční motto soukromých společností „náš zákazník, náš pán“, pak je nevyslovenou maximou vládní správy „náš zákazník je vždy vinen“.

Byrokraté mají vždy v rukávu připravenou standardní odpověď na přibývající stížnosti ohledně mizerných a neefektivních služeb: „Daňoví poplatníci nám musí dát více peněz!“. Nestačí, že „veřejný sektor“ a s ním i úroveň zdanění rostly během tohoto století rychleji než národní důchod. Nestačí, že s růstem vládního rozpočtu rostly i problémy plynoucí z vládní správy. Musíme do té krysí díry prostě nasypat ještě více peněz!

Odpovídajícím protiargumentem na politický požadavek vyšších daní je následující otázka: „Jak to, že soukromé společnosti netrpí obdobným problémem?“ Jak to, že výrobci rádií, kopírek či počítačů nemají problém sehnat kapitál na rozšíření provozu? Proč se nesetkáváme s jejich planými projevy ohledně neochotné investorské veřejnosti? Odpovědí je, že spotřebitelé platí za svá rádia, kopírky a počítače, a investoři tak vědí, že jim jejich investice do daného odvětví ponese zisk. Úspěšné firmy nemají problém sehnat na soukromém trhu dostatek kapitálu na expanzi; neefektivní a ztrátové firmy naopak kapitál neseženou a nakonec budou muset činnost ukončit. Vláda žádnými zisky či ztrátami netrpí, tudíž nemá ani jak poznat, zda má svou činnost rozvíjet či omezovat. Neexistují zde proto žádné skutečné „investice“ a nikdo si nemůže být jist tím, že úspěšná činnost bude podporována a neúspěšná zastavena. Vláda musí získávat kapitál doslova pomocí branné povinnosti – nuceně odváděnými daněmi.

Mnoho lidí, včetně některých vládních představitelů, věří tomu, že tyto problémy mohou být vyřešeny, bude-li vláda „myslet jako firma“. Vláda pak vytvoří pseudokorporátní monopol, který má fungovat dle „firemních mechanismů“. Mezi nejznámější příklady tohoto přístupu patří Poštovní služba či Dopravní podnik města New York. [1] Jedním z úkolů těchto „korporací“ je snížit vládní deficit, jelikož mají povoleno vydávat vlastní dluhopisy a obchodovat s nimi na trhu cenných papírů. Je pravda, že poskytování vládních služeb skrze korporace sníží daňovou zátěž, jelikož část nákladu nese přímý uživatel služby. Každá vládní iniciativa se však zákonitě potýká s vnitřními problémy, které vytváření pseudofirem nijak neřeší. Na prvním místě je třeba si uvědomit, že vládní služba je vždy poskytována formou úplného či částečného monopolu. Takový monopol má často – jako je tomu v případě Poštovní služby či Dopravního podniku – vládou vynucené postavení, jelikož veškerá konkurence je zákonem zakázána. Toto uspořádání zaručuje, že vládní monopol bude poskytovat službu s vyššími náklady, o vyšší ceně a nižší kvality, než jak by tomu bylo na volném trhu. Soukromý podnik získává zisk co nejtvrdším snižováním nákladů. Vláda, která nemůže utrpět finanční ztrátu ani zbankrotovat, náklady snižovat nemusí; chráněna před konkurencí i rizikem ztrát, musí pouze omezovat svůj výstup a zvyšovat ceny. Další zásadní příčinou, ze které nemohou být vládní korporace spravovány jako soukromé firmy, je možnost získávat kapitál pomocí daňové branné povinnosti. S tímto faktem nemůže žádná vládní korporace nic dělat; dluhopisy těchto korporací jsou na trhu obchodovány právě díky obecného povědomí, že na jejich splacení může vždy být užita moc zdanit obyvatelstvo.

Nakonec zmiňme poslední kritický problém vlastní jakékoli vládní iniciativě. Jednou z příčin, proč jsou soukromé firmy modelem efektivity, je schopnost trhu docházet k cenám umožňujícím všem zúčastněným kalkulovat, to jest znát velikost vlastních nákladů a směřovat k dosažení zisku či snížení ztráty. Skrze systém cen a motivaci účastníků zvyšovat zisky a vyvarovat se ztrátám dochází na trhu k odpovídající alokaci zboží a služeb napříč všemi odvětvími, které dohromady tvoří moderní, industriální, „kapitalistickou“ ekonomiku. Je to právě ekonomická kalkulace, které vděčíme za existenci moderní ekonomiky; centrální plánování, například v rámci socialistického zřízení, naopak postrádá mechanismus k nastavení funkčního cenového systému, a tudíž nemůže znát výši nákladů a zisků. Tato skutečnost je hlavní příčinou obecného hospodářského selhání industrializovaných komunistických zemí. Právě z důvodu neslučitelnosti centrálního plánování a funkčního cenového systému můžeme být nyní svědky rapidního odstupu zemí východní Evropy od socialistického plánování k tržním ekonomikám.

Pokud tedy centrální plánování vrhá ekonomiku do beznadějného kalkulačního chaosu, pak logicky i rozšiřování vládních aktivit dává vzniknout stále větším ostrůvkům chaosu v ekonomice, které činí kalkulaci nákladů a racionální alokaci výrobních zdrojů stále těžší a těžší.

Hlavní cíl libertariánů může být shrnut v jediném bodě: odstranění veřejného sektoru a transformaci veškerých vládních aktivit na aktivity soukromé dle zásad dobrovolnosti a respektu k soukromému vlastnictví. V další kapitole přejdeme od obecného porovnání vládních a soukromých aktivit ke konkrétním odvětvím a načtrneme, jak by mohly vypadat v rámci skutečně tržní ekonomiky.

 [1] Pro hlubší kritiku Poštovní služby viz John Haldi, Poštovní monopol (Washington, D.C.: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1974).

Anatomie státu

50,-