Formy socialismu a pseudosocialismu II - Státní socialismus

Mises.cz: 05. srpna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Pro pochopení konceptu státního socialismu nestačí tento termín vysvětlit pouze etymologicky. Dějiny odrážejí jen ten fakt, že státní socialismus byl socialismem, který hlásaly autority Pruska a dalších Německých států. Protože se identifikovaly se státem a podporovaly ideu státu obecně, tak bylo přirozené nazvat socialismus, který přijaly, státním socialismem. Čím více marxistické učení o třídním charakteru státu a o odplývání a zrušení státu zamlžilo základní ideu státu, tím snazší bylo užívat tento termín.

Pro marxistický socialismus bylo životně důležité rozlišovat mezi zestátněním a socializací výrobních prostředků. Slogany sociálně demokratické strany by se nikdy nestaly tak populární, kdyby propagovaly zestátnění výrobních prostředků jako konečný cíl socialistické změny. Stát, jak ho znali lidé, mezi kterými Marx nalezl nejvíce následovníků, nebyl takovou institucí, která by vzbuzovala naději svými průniky do ekonomické aktivity. Němečtí, Rakouští a Ruští následovníci Marxe žili v otevřené roztržce se silami, které pro ně představovaly stát. Navíc oni sami již měli řadu příležitostí vidět výsledky zestátňování a municipalizace a ani s tou nejlepší vůlí na světě nedokázali přehlédnout velké nedostatky státních a obecních podniků. Bylo by nemožné mezi nimi vzbudit entuziasmus programem směřujícím k zestátnění. Navíc opoziční strana musela v první řadě útočit na nenáviděný autoritativní a militaristický stát, protože jen tím způsobem mohla získat na svou stanu nespokojené. Z této potřeby politické agitace se zrodila marxistická doktrína odumírání státu. Liberálové požadovali omezení státní autority a předání vlády zástupcům lidu. Požadovali svobodný stát. Marx s Engelsem se je pokusili trumfnout bezskrupulózním přijetím anarchistické doktríny zrušení veškeré státní autority navzdory faktu, že socialismus nemůže znamenat zrušení, ale naopak neomezenou expanzi státní moci.

Stejně neudržitelná a absurdní jako doktrína odumírání státu za socialismu je akademické rozlišování mezi znárodňováním a socializací. Sami marxisté jsou si vědomi slabiny své argumentace, takže se raději debatám o tomto tématu vyhýbají a omezují se na propagaci socializace výrobních prostředků, aniž by tuto myšlenku dále rozvíjeli. Vytváří tak dojem, že socializace je něco jiného než zestátnění, jak ho všichni znají. Když už se nemohou vyhnout debatě o tomto citlivém bodě, tak připouštějí, že zestátnění podniků je „první fází v získání veškerých výrobních sil pro společnost“[1] nebo „přirozeným výchozím bodem v procesu vedoucím k socialistické společnosti.“[2]

Tak nakonec Engels musel vydat varování, že ne „každá“ forma zestátnění je socialistická. V první řadě by nepopsal jako „kroky k socialismu“ to zestátnění, které bylo provedeno za účelem posílení státních financí, „hlavně aby pro vládu vytvořily nový zdroj příjmů, který by nepodléhal parlamentnímu schválení.“ Nicméně i zestátnění provedené kvůli těmto důvodům z marxistického úhlu pohledu znamená, že v jednom odvětví si nadhodnotu již nepřivlastňují kapitalisté. Totéž platí o zestátnění provedeném z politických nebo vojenských důvodů, které Engels také odmítá uznat jako socialistické. Kritériem pro to, jestli je zestátnění opravdu socialistické, má být to, že podniky „skutečně přerostly možnosti řízení akciových společností, takže jejich znárodnění se stalo ekonomicky nevyhnutelným.“ Tato nevyhnutelnost se údajně poprvé objevila „v případě infrastruktury ve velkém měřítku: pošt, telegrafů a železnice.“[3] Ovšem je to právě ten největší železniční systém na světě – Severoamerický – a nejdůležitější telegrafní linky – zaoceánské kabely – které nebyly zestátněny, zatímco malé nedůležité linky v etatistických zemích byly znárodněny již před dlouhou dobou. Navíc znárodnění poštovních služeb bylo vedeno primárně politickými motivy a znárodnění železnic vojenskými. Proč by tato znárodnění měla být „ekonomicky nevyhnutelná?“ A co termín „ekonomicky nevyhnutelná“ vlastně znamená?

Kautský se také spokojuje s odmítáním názoru, že „každé znárodnění hospodářského podniku je krokem k socialismu, a že socialismus může nastat všeobecným znárodněním celého hospodářského stroje bez nutnosti zásadní změny v podstatě státu.“[4] Nikdo nikdy nepopíral, že povaha státu by se zásadně změnila, kdyby bylo provedeno znárodnění celého výrobního aparátu. Kautský není schopen říci nic lepšího, než že „dokud budou majetné třídy vládnoucími třídami“ tak bude kompletní znárodnění nemožné. Dojde k němu teprve až se „pracující stanou vládnoucí třídou ve státě.“ Teprve až proletariát převezme politickou moc, tak „promění stát na velkou a zásadně soběstačnou hospodářskou komunitu.“[5] Kautský se pečlivě vyhýbá hlavní otázce – právě té, na kterou bychom chtěli znát odpověď – jestli kompletní znárodnění, které by provedla jiná strana než socialisté, by také bylo socialismem.

Existuje samozřejmě zásadní rozdíl mezi státními nebo komunálními podniky fungujícími ve společnosti, kde se jinak udržuje princip soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kompletní socializací, která žádné soukromé vlastnictví netoleruje. Dokud je pouze menšina podniků ve vlastnictví státu, tak ceny výrobních faktorů vznikají na trhu a i státem řízené podniky s nimi mohou stále kalkulovat. Nakolik je chování těchto podniků založeno na výsledcích těchto kalkulací, je jinou otázkou, ale samotný fakt, že výsledky jejich fungování lze do určité míry číselně podchytit poskytuje jejich vedení vodítko, které by nebylo k dispozici v čistě socialistické společnosti. Způsob, jakým státní podniky obvykle fungují, můžeme oprávněně nazvat špatným hospodařením, ale stále je to ještě hospodaření. V socialistické společnosti hospodaření, v striktním významu toho slova, vůbec nemůže existovat.

Zestátnění veškerých výrobních prostředků znamená kompletní socialismus. Zestátnění některých výrobních prostředků je krokem směrem k socialismu. Jestli nás uspokojí první krok, nebo jestli chceme pokračovat dále, nezmění základní charakter tohoto procesu. Obdobně pokud si přejeme přenést rozhodovací pravomoci ohledně výrobních prostředků na organizovanou komunitu, tak to nelze jinak než komplexní státní regulací nebo zestátněním každého jednoho podniku, ať už to bude provedeno najednou nebo postupně.

Zmatek, který vyvolal marxismus ideou socializace, byl nejlépe vidět v Německu a Rakousku, kde se sociální demokraté dostali k moci v listopadu 1918. Přes noc se stal populární nový a dosud neslýchaný slogan: Socializace (Sozialisierung) je řešení. To bylo jen převedení německého slova Vergesellschaftung do hezky znějící zahraniční fráze. Myšlenka, že by Sozialisierung neznamenalo nic jiného, než zestátnění nebo municipalizace, nikoho ani nenapadla. Pokud by to někdo tvrdil, tak by se mu zkrátka nevěřilo, protože si všichni mysleli, že mezi těmito dvěma věcmi zeje nepřeklenutelná propast. Komise pro socializaci vznikla krátce poté, co sociální demokraté převzali vládu a měla za úkol definovat Sozialisierung takovým způsobem, aby byl alespoň zdánlivě odlišný od zestátňování a municipalizace předchozího režimu.

První zpráva vydaná německou komisí pojednává o socializaci uhelného průmyslu a při odmítnutí návrhu dosáhnout tohoto zestátněním uhelných dolů překvapivě bystře zdůrazňuje nedostatky státních podniků. Ovšem neříká, v čem podstatném se socializace liší od znárodnění. Zpráva je toho názoru, že „izolované znárodnění uhelného průmyslu nemůže být pokládáno za socializaci, dokud kapitalistické podnikání pokračuje v jiných výrobních odvětvích. Znamenalo by jen nahrazení jednoho zaměstnavatele jiným.“ Nechává otevřenou otázku, jestli může izolovaná „socializace“ tak, jak byla zamýšlena a navrhována, znamenat něco jiného.[6] Bylo by pochopitelné, kdyby komise řekla, že k dosažení dobrých výsledků socialistického společenského řádu nebude stačit zestátnit jedno průmyslové odvětví, a doporučila, aby stát převzal všechny podniky v jednom jediném kroku, jako to udělali bolševici v Rusku a Maďarsku, a jak to zamýšleli Spartakovci v Německu. To ale neučinila. Naopak vypracovala návrh socializace, který obhajoval izolované zestátnění různých průmyslových odvětví, počínaje produkcí a distribucí uhlí. To, že se komise vyhnula termínu zestátnění, není podstatné. Bylo pouhým právnickým slovíčkařením, když komise navrhla, aby majitelem německého uhelného průmyslu nebyl německý stát, ale „německý veřejný uhelný trust“, a když tvrdila, že vlastnictví by mělo být pojímáno „jen ve formálním právním smyslu,“ ale že „materiální pozice soukromého vlastníka a tudíž možnost vykořisťovat pracující a zákazníky je tomuto veřejnému trustu odepřena.“[7] Komise zde používala jen naprosto prázdné fráze. Celá její zpráva je pak pouhou sbírkou všech populárních omylů o zlu kapitalistického systému. Jediná věc, kterou se socializovaný uhelný průmysl lišil od jiných státních podniků, byl způsob výběru jeho ředitelů. Na čele uhelných dolů neměl stát jeden člověk, ale komise ustanovená určitým způsobem. Parturiunt montes, nascetur ridiculus mus![8]

Státní socialismus se tudíž neliší faktem, že stát se stává ústředním bodem společenské organizace, protože jiný socialismus je naprosto nepředstavitelný. Pokud chceme pochopit jeho podstatu, tak se nemůžeme dívat jen na samotné termíny. To by nás nedovedlo nikam dále, než pokus pochopit koncept metafyziky etymologickým výzkumem původu jednotlivých částí tohoto slova. Musíme se tázat, jaké ideje byly spojovány s těmi, kteří jsou obecně pokládání za příslušníky hnutí státního socialismu, tudíž s nejpřednějšími etatisty.

Etatistický socialismus se od jiných socialistických systémů liší ve dvou bodech. Na rozdíl od mnoha jiných socialistických hnutí, která hlásají co možná největší rovnost v distribuci příjmů mezi jednotlivce, etatistický socialismus preferuje rozdělovat příjmy na základě zásluh nebo statusu jedinců. Je očividně zbytečné poukazovat na to, že úsudek o zásluhách je čistě subjektivní a nelze ho testovat z vědeckého hlediska. Etatismus má celkem jasnou představu o tom, jaká je hodnota jednotlivých skupin lidí ve společnosti. Naplňuje ho velká úcta k monarchii, šlechtě, velkým pozemkovým vlastníkům, duchovenstvu, profesionálním vojákům, obzvláště důstojnické třídě a úředníkům. S určitými výhradami by také přidělil privilegovanou pozici některým umělcům a vědcům. Zemědělci a drobní obchodníci tvoří jednu vrstvu a pod nimi jsou manuálně pracující. Na dně jsou pak nespolehlivé živly, nespokojené s příjmem a oblastí jednání, kterou jim přidělil etatistický plán. Etatisté si myšlenkově uspořádávají hierarchii příslušníků svého státu. Vznešenější budou mít více moci, více poct a větší příjem než méně vznešení. Kdo je vznešený a kdo nikoliv se rozhoduje především na základě tradice. Pro etatisty je tou nejhorší vlastností kapitalismu to, že v něm příjmy neodpovídají jejich představám o hodnocení zásluh. To, že by si velkoobchodník s knoflíky ke kalhotám mohl dopomoci k vyššímu příjmu, než potomek vznešené rodiny, tajný rada nebo armádní poručík, jim přijde netolerovatelné. Aby tento stav věcí napravili, musí nahradit kapitalistický systém etatistickým.

Druhým bodem je, že tento etatistický plán udržení tradičního společenského řádu kastovních privilegií nepočítá s formálním převodem veškerých výrobních prostředků do státního vlastnictví. To by vskutku bylo zvrácením všech historických práv. Zestátněny mají být pouze velké podniky s výjimkou zděděného rodinného majetku. V zemědělství a ve středně velkých podnicích může být formálně zachováno soukromé vlastnictví. S určitými omezeními má být povolen výkon svobodných profesí. Ovšem veškeré podnikání bude v podstatě podřízeno státu. Podnikatelům má být zakázáno „egoisticky hledět pouze na vlastní zisky,“ ale mají „povinnost vykonávat státní záměry.“[9] Zemědělství je podle etatistů státním úřadem. „Zemědělec je státním činitelem a musí sloužit potřebám státu podle svých nejlepších znalostí a schopností, nebo podle státních pokynů. Pokud je jeho výnos dostatečný, aby ho udržel naživu, tak má vše, co je oprávněn požadovat.“[10] Totéž se týká řemeslníků a obchodníků. Nezávislý podnikatel se svobodnou kontrolou nad výrobními prostředky má v systému státního socialismu stejně málo prostoru, jako v jakémkoliv jiném socialismu. Státní autority kontrolují ceny a rozhodují o tom, co se bude vyrábět a jak. Není zde žádná spekulace a „nadměrné“ zisky. Úředníci dohlížejí na to, aby nikdo neměl víc, než „patřičný spravedlivý příjem“, tedy příjem odpovídající životnímu standardu jeho třídy. Jakýkoliv nadbytek je nemilosrdně zdaněn.

I mnozí marxističtí autoři jsou toho názoru, že k uskutečnění socialismu není nutné přímo zestátnit malé podniky. Způsob, jak by měla být socializace provedena u těchto malých podniků, je ponechat je v rukou formálních vlastníků a zkrátka je podrobit kompletnímu dohledu ze strany státu. Samotný Kautský prohlásil, že „žádný socialista hodný toho jména nikdy nepožadoval, aby byli vyvlastněni drobní rolníci nebo jejich majetek zkonfiskován.“[11] Obdobně Kautský ani nepožaduje socializaci malých výrobců zabavením jejich majetku.[12] Malí zemědělci a řemeslníci zapadnou do mašinérie socialistické výroby tím způsobem, že jejich produkce bude regulována státními úřady, zatímco majetek zůstane formálně jejich. Zrušení volného trhu je přemění na funkcionáře socialistické společnosti, kteří se budou lišit od ostatních občanů pouze formou odměňování.[13] Nemůžeme tedy pokládat za typickou vlastnost etatistického socialismu, že v něm formálně přetrvávají zbytky soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Charakteristický je rozsah, v němž je tato metoda uspořádání společenských podmínek aplikována. Již jsme řekli, že etatismus počítá s formálním zachováním velkého pozemkového vlastnictví. Důležitější je, že vychází z předpokladu, že většina populace najde práci v zemědělství a malých podnicích a relativně menší část bude zaměstnána přímo státem ve velkých podnicích. To odlišuje státní socialismus od ostatních socialistických systémů, obzvláště od sociální demokracie.

Je snad zbytečné dále popisovat obrázek ideálního světa podle státních socialistů. Ve větší části Evropy to byl po desetiletí ideál milionů a všichni ho znají, i když ho nikdo jasně nedefinoval. Je to socialismus loajálních státních úředníků, drobných zemědělců, velkých pozemkových vlastníků, řemeslníků a bezpočetných dělníků a zaměstnanců. Je to socialismus profesorů, slavných Katedrových socialistů, je to socialismus umělců, básníků a spisovatelů v epoše, kdy umění neslo neklamné známky úpadku. Je to socialismus podporovaný církvemi všech denominací. Je to socialismus ceasarismu a imperialismu, ideál takzvané „sociální monarchie.“ Je to tento socialismus, který byl přítomen v politice většiny Evropských států, obzvláště německy mluvících, vnímaný jako vzdálenější cíl lidského snažení. Byl to ideál věku, kdy se připravovala Velká válka a zahynul společně s ním.

Socialismus, který rozděluje mezi jednotlivce podíly na sociální dividendě na základě jejich kastovní příslušnosti, si můžeme představit především v podobě státního socialismu. Hierarchie, na které je toto rozdělování postaveno, je jediná dostatečně populární, aby nevzbudila rozsáhlou opozici. Ačkoliv je proti racionální kritice odolná méně, než by byla řada jiných, je posvěcená věky tradice. Nakolik se státní socialismus pokouší udržet tuto hierarchii a zamezit změnám v rozložení společenských vztahů, je ospravedlnitelné ho popsat jako „konzervativní socialismus“.[14] Je možná zatížen více než jiné formy socialismu představou, která se upíná k naprosté neměnnosti hospodářských podmínek. Jeho následovníci pokládají každou inovaci v hospodaření za nebezpečnou nebo přímo škodlivou. Tomuto přístupu odpovídají metody, kterými se etatismus snaží dosáhnout svých cílů. Pokud je marxistický socialismus ideálem těch, kteří vzhlížejí k radikální proměně společnosti skrze rozvrácení stávajícího řádu krvavými revolucemi, státní socialismus je ideálem těch, kteří volají policii při nejmenší známce problémů. Marxismus spočívá na neomylném úsudku proletariátu naplněného revolučním duchem, etatismus na neomylnosti vládnoucích autorit. Oba se shodnou na víře v politický absolutismus, který si nepřipouští možnost omylu.

Na rozdíl od státního socialismu, municipální socialismus nepředstavuje žádnou zvláštní formu socialistického ideálu. Municipalizace podniků není pokládána za obecný princip, na kterém by se dalo vystavět nové uspořádání ekonomického života. Postihuje pouze podniky s prostorově omezeným trhem. V systému státního socialismu jsou obvykle municipální podniky podřízeny hlavní ekonomické administrativě a nerozvíjejí se o nic svobodněji, než zemědělské a průmyslové podniky, které jsou nominálně ponechány v soukromých rukách.

Poznámky:

1) Engels, Herrn Eugen Dührings Umwälzung der Wissenschaft, str. 299.

2) Kautský, Das Erfurter Programm, 12. vydání, Stuttgart 1914, str. 129.

3) Engels, Herrn Eugen Dührings Umwälzung der Wissenschaft, str. 298 et seq.

4) Kautský, Das Erfurter Programm, 12. vydání, Stuttgart 1914, str. 129.

5) Kautský, Das Erfurter Programm, 12. vydání, Stuttgart 1914, str. 130.

6) Bericht der Sozialisierungskommission über die Frage der Sozialisierung des Kohlenbergbaues vom 31 Juli 1920, s dodatkem: Vorläufiger Bericht vom 15 Februar 1919, 2. vydání, Berlín 1920, str. 32 et seq.

7) Bericht der Sozialisierungskommission über die Frage der Sozialisierung des Kohlenbergbaues vom 31 Juli 1920, s dodatkem: Vorläufiger Bericht vom 15 Februar 1919, 2. vydání, Berlín 1920, str. 37.

8) „Hora mručí a vyjde jen směšná myš.“ Horatius. Význam tohoto verše je: mnoho povyku a velké sliby, ale na konci je jen směšně nepatrný výsledek.

9) Philipp von Arnim, Ideen zu einer vollständigen landwirtschaftlichen Buchhaltung, 1805, str. vi, citováno Waltzem, Vom Reinertrag in der landwirtschaft, str. 26.

10) Philipp von Arnim, Ideen zu einer vollständigen landwirtschaftlichen Buchhaltung, 1805, str. vi, citováno Waltzem, Vom Reinertrag in der landwirtschaft, str. 21. Viz také Lenz, Agrarrlehre und Agrarpolitik der deutschen Romantik, Berlín 1912, str. 84. Viz obdobné poznámky od prince Aloise Lichtensteina, vůdce rakouských křesťanských socialistů, citováno v Nitti, Le Socialisme catholique, str. 370 et seq.

11) Kautský, Die Soziale Revolution, II, str. 33.

12) Kautský, Die Soziale Revolution, II, str. 35.

13) Bourguin, Die Sozialistischen Systeme, str. 62 et seq.

14) Andler, Les Origines du Socialisme d'Etat en Allemagne. 2. vydání, Paříž 1911, str. 2, obzvláště zdůrazňuje tuto charakteristiku státního socialismu.