Formy socialismu a pseudosocialismu V - Plánované hospodářství

Mises.cz: 26. srpna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Takzvané plánované hospodářství (Planwirtschaft) je tou nejnovější formou socialismu.

Každý pokus uskutečnit socialismus narazí rychle na nepřekonatelné potíže. To se stalo i pruskému státnímu socialismu. Problémy znárodněných podniků byly tak velké, že se nedaly přehlédnout. Podmínky, které v nich panovaly, nebyly zrovna povzbudivé pro další kroky k rozšiřování státní a municipální kontroly. Vina za to byla připsána úředníkům. Bylo chybou vyloučit z hospodářského procesu "podnikatele". Schopnosti podnikatelů musí být tím či oním způsobem dány do služeb socialismu. Z těchto tvrzení se zrodilo uspořádání "smíšených" podniků partnerství vlády a průmyslu. Místo kompletního zestátnění existují soukromé podniky, v nichž má stát nebo municipality svůj podíl. Tímto způsobem mají být na jednu stranu uspokojeni ti, kteří si myslí, že není správné, aby stát neměl podíl na ziscích podniků, které jsou provozovány pod jeho moudrým dohledem. (Samozřejmě stát může dostat a také dostává svůj podíl daleko efektivněji zdaněním, aniž by přitom vystavil veřejné finance riziku ztráty.) Na druhé straně se má za to, že tento systém dá veškerou aktivní energii podnikatelů do služeb společného podnikání – hrubá chyba. Jakmile se zástupci vlády začnou podílet na správě podniků, tak se do hry dostanou všechny překážky, které podlamují iniciativu státních úředníků. „Smíšená“ forma umožňuje, aby zaměstnanci nepodléhali regulacím vztahujícím se na veřejné činitele a tudíž to umenšuje škodlivé efekty, které má úřednická atmosféra na ziskovost podniků. Smíšené podniky jistě dopadají celkově lépe, než ryze státní podniky. To ovšem nedokazuje uskutečnitelnost socialismu o nic více, než příležitostné dobré výsledky některých jednotlivých státních podniků. To, že je možné za příznivých okolností provozovat s určitými úspěchy státní podnik uprostřed společnosti, která je jinak postavena na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, nedokazuje, že je kompletní socializace společnosti uskutečnitelná.

Během Velké války se autority v Německu a Rakousku snažily ponechat podnikatele ve vedení zestátněných podniků. Spěch, se kterým byly zaváděny socialistické metody za velmi chaotických válečných podmínek a fakt, že na začátku nikdo neměl jasnou ideu o implikacích této nové politiky nebo o tom, jak daleko bude dovedena, neponechal jinou možnost. Řízení jednotlivých průmyslových odvětvích bylo předáno povinným kartelům zaměstnavatelů, kteří se dostali pod vládní dohled. Cenové regulace na straně jedné a drastické zdanění na straně druhé měly zajistit, že zaměstnavatel nebude ničím víc, než zaměstnancem s podílem na výnosech. [1] Tento systém fungoval velmi špatně. Přesto bylo nutné se ho držet, pokud neměly být pokusy o socialistickou produkci opuštěny, protože nikdo nedokázal vymyslet nic lepšího, co by mohlo být zavedeno místo něj. Memorandum německého ministerstva průmyslu (7. květen, 1919) sepsané Wissellem a Moellendorffem jasně řeklo, že socialistická vláda nemůže udělat nic jiného, než udržovat systém známý jako "válečné hospodářství". "Socialistická vláda," říká se v něm, „nemůže ignorovat fakt, že kvůli několika zneužitím bylo veřejné mínění otráveno zaujatou kritikou proti systematicky plánovanému hospodářství. Vláda může zlepšovat plánovací systém, může zreorganizovat starou byrokracii, může i ve formě samosprávy převést část odpovědnosti na lidi pracující v daném odvětví, ale jinak musí zůstat věrná nuceně plánovanému hospodářství: to znamená věrná nepopulárním konceptům povinnosti a donucení.“ [2]

Plánované hospodářství je způsobem realizace socialistické společnosti, který se určitým způsobem snaží vyřešit jeden z neřešitelných problémů zodpovědnosti jednajících státních orgánů. Nejen, že je idea, na které je tento pokus založen, defektní, ale samotné řešení je jen klamem. To, že to mohli tvůrci a podporovatelé tohoto plánu přehlížet, je obzvláště charakteristické pro mentální prostředí byrokratického aparátu. Samospráva udělená jednotlivým oblastem a odvětvím produkce má význam jen v menších záležitostech. Gravitační centrum ekonomické aktivity leží v přizpůsobování vztahů mezi jednotlivými oblastmi a odvětvími. Toto přizpůsobování může probíhat pouze uniformě. Pokud tomu tak není, lze celý plán pokládat za syndikalismus. Wissel s Moellendorffem navrhovali zavedení Státní hospodářské rady, která by měla „nejvyšší kontrolu nad německým hospodářským systémem ve spolupráci s kompetentními státními orgány.“ [3] V podstatě tedy celý návrh není ničím jiným, než návrhem toho, aby se zodpovědnost za správu hospodářství rozdělila mezi ministerstva a další autoritu.

Socialismus plánovaného hospodářství se liší od státního socialismu Hohenzollernů především faktem, že privilegovaná pozice při kontrole hospodářství a distribuci příjmů nepatří junkerům a byrokratům, ale bývalým podnikatelům. Tato inovace byla diktována změnou politické situace, která vyústila v katastrofu, jenž smetla korunu, šlechtu, byrokracii a důstojnickou třídu. Mimo toho do problematiky socialismu nevnáší nic nového.

V poslední době se objevilo nové slovo, které nahradilo výraz „plánované hospodářství“: Státní kapitalismus. V budoucnu bezpochyby můžeme čekat další návrhy, jak zajistit funkčnost socialismu. Objeví se jistě mnoho nových názvů pro tutéž starou věc. Nezáleží ovšem na jménech, protože ta nemohou změnit podstatu socialismu.

Poznámky:

1) O válečném socialismu a jeho důsledcích viz Nation, Staat und Wirtschaft, str. 140 et seq.

2) Denkschrift des Reichswirtschaftsministeriums, přetištěno v Nation, Staat und Wirtschaft, str. 106.

3) Denkschrift des Reichswirtschaftsministeriums, přetištěno v Nation, Staat und Wirtschaft, str. 116.