Formy socialismu a pseudosocialismu VI - Cechovní socialismus

Mises.cz: 02. září 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

V prvních letech po Světové válce lidé v Anglii i na kontinentu vzhlíželi k myšlence cechovního socialismu jako ke spáse. Od té doby upadla v zapomnění. Nicméně jí nemůžeme jen potichu minout, když pojednáváme o socialistických projektech, protože představuje jeden z hlavních příspěvků Anglosasů k socialistickým plánům. Cechovní socialismus je dalším pokusem překonat nepřekonatelný problém socialistického řízení průmyslu. Nebylo zapotřebí selhání státních socialistických aktivit, aby otevřelo oči Angličanům. Ti byli dlouhou vládou liberálních idejí chráněni proti tomu nadhodnocování státu, které bylo charakteristické pro moderní Německo. Socialismus v Anglii dlouho nebyl schopen překonat nedůvěru ve schopnosti vlády regulovat veškeré lidské záležitosti. Angličané si uvědomovali existenci velkého problému, který ostatní Evropané před rokem 1914 sotva zahlédli.

V cechovním socialismu musíme rozlišovat tři věci. Vychází z předpokladu, že je nezbytné nahradit kapitalistický systém socialismem. Tato jeho zcela eklektická teorie nás nemusí dále zajímat. Ukazuje cestu, jak by mohl být socialismus uskutečněn. Ta je pro nás důležitá jen natolik, nakolik by mohla snadno vést k syndikalismu namísto k socialismu. Nakonec přináší program podoby budoucího socialistického společenského řádu. Tím se budeme zabývat nejvíce.

Cílem cechovního socialismu je socializace výrobních prostředků. Můžeme ho tedy právem nazývat socialismem. Jeho unikátní vlastností je konkrétní struktura, kterou dává administrativě budoucího socialistického státu. Výroba má být kontrolována zaměstnanci v jednotlivých výrobních odvětvích. Ti si volí předáky, vedoucí a další řídící funkcionáře a přímo i nepřímo regulují své pracovní podmínky, metody a cíle produkce. [1] Cechy, jako organizace výrobců v jednom průmyslovém odvětví, stojí tváří v tvář státu, jakožto organizaci spotřebitelů. Stát má právo cechy zdaňovat a regulovat jejich cenovou a mzdovou politiku. [2]

Cechovní socialismus podvádí sám sebe, pokud věří, že se tímto způsobem dá vytvořit socialistický řád společnosti, který by neohrozil svobodu jednotlivce a vyhnul se všem zlům centralizovaného socialismu, který si Angličané oškliví jako Prušáctví. [3] Dokonce i v cechovním socialismu patří kontrola nad výrobou státu. Jedině stát stanovuje cíle produkce a určuje, co se musí udělat, aby bylo těchto cílů dosaženo. Přímo nebo nepřímo skrze daňovou politiku stanovuje podmínky pracujících, pohyby práce a kapitálu z jednoho odvětví do druhého, činí přizpůsobení a funguje jako prostředník mezi jednotlivými cechy a mezi spotřebiteli a výrobci. Tyto úkoly, které připadají státu, jsou těmi nejdůležitějšími a samy tvoří podstatu ekonomické kontroly. [4] To, co zůstává jednotlivým cechům a místním odborům, je vykonávat úkoly přidělené státem. Celý systém je pokusem přenést politickou ústavu Anglického státu do sféry výroby. Jeho model je vztahem místních vlád k centrální vládě. Cechovní socialismus o sobě výslovně tvrdí, že je ekonomickým federalismem. Ovšem v politickém uspořádání liberálního státu není těžké přiznat lokálním vládám jistý stupeň nezávislosti. Nezbytná koordinace jednotlivých částí je dostatečně zajištěna povinností řídit se centrálně přijímanými zákony. Ovšem v případě produkce je toto zcela nedostatečné. Společnost nemůže nechat na pracovnících samotných, aby si určovali, kolik práce a v jaké kvalitě odvedou a jaké materiální prostředky výroby budou používat. [5] Pokud pracovníci v cechu pracují méně horlivě, nebo plýtvají výrobními prostředky, tak to není jen jejich záležitost, ale záležitost celé společnosti. Stát, který se musí zabývat řízením produkce, se tudíž nemůže zdržet zásahů do vnitřních záležitostí jednotlivých cechů. Pokud nebude vykonávat přímou kontrolu jmenováním vedoucích a ředitelů provozů, tak možná jiným způsobem – například zdaněním, nebo vlivem, který může mít na distribuci spotřebních statků – se musí snažit redukovat nezávislost cechů, až z ní zbude jen nesmyslná fasáda. Bývají to předáci, kteří jsou v každodenním styku s jednotlivými dělníky, aby na ně dohlíželi, kteří jsou dělníky nenáviděni nejvíce. Sociální reformátoři, kteří přebírají naivní city dělníků, mohou věřit, že je možné nahradit tyto pozice důvěryhodnými lidmi, které si budou vybírat dělníci samotní. To není tak absurdní, jako víra anarchistů, že všichni budou bez donucení dodržovat pravidla nutná pro život ve společnosti, ale není to o mnoho lepší. Dělba práce tvoří jeden výrobní celek, v němž každá část musí plnit přesně svou funkci v jeho rámci. Nelze nechat na libovůli jednotlivých částí, jak se zapojí do celkového plánu. Pokud demokraticky zvolený předák nebude vykazovat tentýž zápal a energii při své dohlížitelské práci jako nezvolený, produktivita práce se sníží.

Cechovní socialismus neruší žádné z potíží stojící v cestě vzniku socialistického řádu společnosti. Činí socialismus přijatelnější pro anglického ducha tím, že nahrazuje slovo zestátnění, které anglickému uchu zní nepříjemně, frází „průmyslová samospráva.“ V zásadě ovšem nenabízí žádný podstatný rozdíl oproti tomu, co propagují socialisté na kontinentu, jmenovitě nechat řízení produkce na výborech dělníků a zaměstnanců v jednotlivých odvětvích. Již jsme viděli, že toto nás nijak neposunuje k vyřešení problému socialismu.

Cechovní socialismus vděčil za mnoho ze své popularity syndikalistickým prvkům, které v něm řada stoupenců nalézala. Cechovní socialismus, jak ho pojímají jeho literární představitelé, bezpochyby není syndikalismem. Ale způsob, kterým přistupuje k dosažení svého cíle, může velmi snadno sklouznout k syndikalismu. Pokud by na začátku národní cechy byly založeny v nějakém důležitém průmyslovém odvětví, které by fungovalo v jinak kapitalistickém systému, tak by to znamenalo syndikalizaci tohoto odvětví. Stejně jako v jiných případech to, co se může jevit jako cesta k socialismu, se v realitě ukáže spíše cestou k syndikalismu.

Poznámky:

1) „Příslušníci cechů jsou proti soukromému vlastnictví průmyslu a silně pro veřejné vlastnictví. To samozřejmě neznamená, že by si přáli, aby byl průmysl byrokraticky řízen ze státních ministerstev. Jejich cílem je kontrola průmyslu národními cechy, včetně personálního obsazení průmyslu. Nepřejí si ovšem, aby průmyslové podniky patřily dělníkům, kteří jsou v nich zaměstnaní. Jejich cílem je průmyslová demokracie, správa v rukou dělníků, ovšem zároveň eliminace zisků tím, že vlastnictví bude v rukou veřejnosti jako celku. Pracovníci v cechu nebudou pracovat pro zisk: ceny jejich komodit a tím nepřímo i úroveň jejich odměňování budou podléhat veřejné kontrole. Cechovní systém je systémem průmyslového partnerství mezi pracujícími a veřejností a tím se liší od návrhů, které jsou popsány jako „syndikalismus.“ … Základní idea národních cechů je idea průmyslové samosprávy a demokracie. Příslušníci cechů mají za to, že demokratické principy jsou aplikovatelné stejně v průmyslu jako v politice.“ G. D. H. Cole, Chaos and Order in Industry, Londýn 1920, str. 58 et seq.

2) G. D. H. Cole, Self-Government in Industry, 5. vydání, Londýn 1920, str. 235 et seq.; také Schuster, Zum englischen Gildensozialismus, Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, díl CXV, str. 487 et seq.

3) G. D. H. Cole, Self-Government in Industry, 5. vydání, Londýn 1920, str. 255.

4) „Krátké zamyšlení ukáže, že jednou věcí je pokládat trubky a docela jinou je rozhodovat o tom, kde by měly být trubky položeny; jednou věcí je péct chleba, jinou věcí je rozhodovat o tom, kolik chleba by mělo být upečeno; jedno věcí je stavět domy, jinou je rozhodovat, kde by domy měly být postaveny. Tento seznam protikladů můžeme prodloužit do nekonečna a žádné množství demokratického zápalu je nepřekoná. Tváří v tvář těmto faktům cechovní socialista říká, že je potřeba vytvořit místní a centrální autority, jejichž prací bude dohled nad důležitými částmi života, které leží mimo produkci. Stavitel si může myslet, že by bylo vhodné postavit co největší budovy, ale tentýž člověk žije v nějaké lokalitě a má právo říci, jestli čistě průmyslové hledisko bude mít absolutní přednost. Všichni jsme nejen producenty, ale také občany.“ G. D. H. Cole a W. Mellor, The Meaning of Industrial Freedom, Londýn 1918, str. 30.

5) Tawney, The Acqisitive Society, Londýn 1921, str. 122, uvažoval, že výhodou cechovního systému pro pracující je, že ukončí „nechutný a ponižující systém, v němž je člověk odhozen jako nepotřebný materiál, kdykoliv jeho služby nejsou zapotřebí.“ Toto ovšem odhaluje nejhorší defekt doporučovaného systému. Pokud není zapotřebí více domů, protože jich bylo vybudováno relativně dost, a přesto je nutné budovat další, aby byli zaměstnáni pracující ve stavebním průmyslu, kteří nejsou ochotni změnit své profese a povolání, tak je systém nehospodárný a plýtvá. Fakt, že kapitalismus nutí lidi změnit povolání, je výhodou z hlediska obecného prospěchu, i když se to může jevit jako přímá nevýhoda partikulárním zájmům menších skupin.