Garet Garrett: Příběh železa a oceli (1)

Mises.cz: 09. listopadu 2018, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 5

Celá generace uplynula, než se opět na ulicích Nového Damašku objevil cizinec, který sem přijel za účelem obchodu.

Město nemělo nic, co by mohlo prodávat, krom toho nejlepšího tepaného železa na světě. Kvalita jeho železa byla pověstná a prodávalo se ve formě standardizovaných ingotů určených k dalšímu průmyslovému využití. Objednali jste si ho vždy na dálku a za cenu založenou na současných cenách železa v Pittsburghu.

Prodejci zboží se Novému Damašku záměrně vyhýbají. Je to pro ně nevhodné město. Nekupuje nic, protože nic nového nepotřebuje a nikdy nenašlo vyjádření své přirozené pýchy v plýtvavém luxusu.

Cizinci nejsou nevítaní, jen jim nesmí vadit, že na ně budou všichni zírat. Město je stydlivé, žárlivé a panuje zde atmosféra skrývaného tajemství.

Na první pohled tu není nic zvláštního k vidění. Kdysi lidé cestovali z velkých dálek, dokonce až z Evropy, aby se podívali na vysoké pece v Novém Damašku. Byly první svého druhu postavené na tomto kontinentu, měly některé zcela nové a ve světě dosud nepoužité prvky a vytvářely v noci úžasnou scenérii. To vše je již minulostí. Jsou zde zbytky úzkokolejné železnice, po které se sem dopravovala železná ruda z hor. Na místě vysokých pecí zejí velké zelené jámy. Příroda měla dost času, aby zahojila svoje popáleniny. Žádná ruda nebyla v Novém Damašku vytěžena ani roztavena již mnoho let. Přesto je toto místo pořád slavné kvůli svému tepanému železu. Železná ruda se dnes těží severně od Velkých jezer, cestuje přes Pittsburgh, kde je roztavena a jako surové železo se dováží do Nového Damašku, jen aby bylo znovu roztaveno a vyválcováno do železných prutů. To by šlo udělat kdekoliv. A také to dělají na mnoha jiných místech, ale protože v Novém Damašku to umějí o tolik lépe než kde jinde, produkt nesoucí jejich charakteristickou značku se vyplatí i při všech nákladech na dopravu. Důvodem, proč to tak je, je tradice. Přirozená hrdost na řemeslnou zručnost, záhadný dotyk mistrovské ruky, který je možný jen na tomto místě a nedá se přenést jinam. Místní železáři, kteří jsou potomky Anglických, Skotských a Welšských kovářů, co se usadili v tomto údolí, jsou těmi nejlepšími pudlaři a válcovači na světě. Jako lidé jsou tudíž dogmatičtí, konzervativní, tvrdohlaví a nepoddajní.

Je zde velké starobylé Woolwinovo sídlo na východním kopci a Gibovo sídlo na západním. Nikdo by je ale za místní pamětihodnost neoznačil. Bývala kdysi velkolepá i přes svojí ošklivost. Dnes již nejsou velkolepá a jsou mnohem ošklivější díky přístavbám studeného náboženského charakteru. Jedno je dnes ženským a druhé mužským klášterem. Církev je koupila za méně, než stály jejich ploty a chodníky. Jediná církev pro ně měla využití. Současní obyvatelé o nich vědí jen to, že jejich leštěné dřevěné obložení a podlahy musely být velmi drahé. Zahrady jsou ale stále pěkné.

Řeka je nádherná, ale nikdo se o její estetickou krásu nikdy nezajímal. Město stojí zády k řece a otevírá se k horám, kde dříve leželo jeho bohatství.

Něco k vidění? Ne. Pokud nechcete vidět město, které existuje ve stavu věčného spánku. Dřímá ve svých iluzích. Nový Damašek je pronásledován vzpomínkami na věci, které zapomněl, jako by se mu každou noc zdál tentýž sen a každé ráno si na něj nemohl jasně vzpomenout.

Ve Woolwinově knihovně je tato vzpomínka zachycena v šesti částech – svázaných vydáních DAMAŠSKÉHO VĚSTNÍKU, datovaných až do roku 1820. V tomto městě vycházely noviny! Originální veršovánky, humoristická kolonka, pamětihodný proslov o otázce otroctví, tajemství dlouhověkosti Henryho Claye odhaleno ve faktu, že se každý den koupe ve studené vodě a pravidelná inzertní rubrika. Vše na jedné straně. Jedním z inzerentů byl Wm. Wardle, knihkupec, vazač, dovozce všech nejnovějších Anglických tisků, držitel velkého množství té nejlepší světové literatury, periodik, a tak dále. Jméno Wm. Wardle je stále na vývěsním štítu třípodlažní budovy, kde bydlel asi do roku 1870. Přízemí má nyní pronajaté prodejce tabáku, který zde postavil i tři kulečníkové stoly pro železáře. Vyšší patra jsou nepoužívaná a v Novém Damašku už není žádné knihkupectví. To by se možná dalo pokládat za místní zajímavost, akorát by nikoho nenapadlo vás na ni upozornit. Ještě podivnější než zmizení tohoto důležitého starého knihkupectví je fakt, že si na něj nikdo nepamatuje a nikdo ho zde ani nepostrádá.

Pokud se zmíníte o této kuriozitě prezidentovi První národní banky, tak vám ukáže vybledlé jméno Wardle nad vchodem do obchodu s tabákem a řekne „Dobrá!“ stejně jako kdyby vám ukazoval zelené díry, které zbyly po vysokých pecích.

„Co teď lidé v Novém Damašku čtou?“

„Časopisy,“ řekl bankéř. „Zjistil jsem, že když si přečtu nedělní noviny, tak se dozvím vše, co chci.“

„Jak si vysvětlujete, že železné město Nový Damašek má dnes méně obyvatel, než mělo před padesáti lety?“

„Sám jste si odpověděl,“ řekl bankéř. „Je to železné město. Vždycky bylo. Když se před padesáti lety začala vyrábět moderní ocel, tak si každý mohl spočítat, že výroba oceli nahradí výrobu železa. Nový Damašek zůstal u železa.“

„Nedostatek podnikavosti?“

„Něco takového.“

„Přesto byl Nový Damašek dost podnikavý, aby válcoval první železniční kolejnice vyrobené v této zemi.“

„Ano, válcovaly se tady první Americké kolejnice – železné kolejnice.“

„A přesto se zde nenašel dostatek podnikavosti změnit výrobu železa na výrobu oceli?“

„No, existují nějaké důvody. Slyšel jsem, že komise obchodníků z Nového Damašku kdysi odjela prozkoumat proces výroby oceli. Podali pak zprávu, že to není perspektivní. Pak ocelové kolejnice kompletně vytlačily železné kolejnice. Nikde na světě se už železné kolejnice nedělají.“

„A hřebíky. Nový Damašek byl kdysi předním výrobcem hřebíků. Co se stalo s nimi?“

„Tatáž věc. Tady vyráběli železné hřebíky – říkalo se jim sekané hřebíky. Hřebíky vyrobené z ocelového drátu byly levnější a zcela železné hřebíky vytlačily. Pak samozřejmě otevřeli povrchové doly na železnou rudu v Mesabě, takže jsme museli místní doly zavřít. Nemohli jsme konkurovat tamní lacinější železné rudě.“

„To přece nebylo nevyhnutelné, ne? Od doby, kdy těžba v Novém Damašku přestala, tak v okolních údolích vyrostla z nuly jiná ocelářská města – a ta nezačala s lepšími dopravními podmínkami, ani neměla žádnou pověst jako vy a musela dopravovat svoje suroviny ještě na větší dálku.“

„Ano,“ řekl bankéř. „Nu nevím, čím to je. Možná je něco špatného na zdejším prostředí.“

Bankéř sedící v druhém rohu místnosti přišel s jiným vysvětlením.

„Je to místními dělníky,“ řekl. „Lidé, kteří tu žili delší dobu, mi řekli, a já tomu věřím, že místní dělníci jsou daleko nezávislejší, tvrdohlavější a je obtížnější se s nimi dohodnout, než jak tomu bývá jinde. V jiných průmyslových městech najmete Němce, Italy, Maďary, Poláky a tak podobně. Tady jsou všichni místní. Řemeslo se tu předává z otce na syna. Cizinci sem neproniknou.“

„To je zvláštní. Já jsem nikdy neslyšel o potížích s dělníky v Novém Damašku – ne o potížích toho druhu, co mají v jiných průmyslových městech.“

„Nikoliv toho druhu,“ řekl bankéř. „Na dělnících v Novém Damašku je jedna velmi zvláštní věc. Dokáží žít bez práce.“

„Jak?“

„Nevím jak. Prostě to dokáží. Když se stane cokoliv, co se jim nelíbí, tak zkrátka přestanou pracovat. Tak to tu chodí.“

„Máte tu odbory?“

„Oni nepotřebují odbory.“

Bankéři v Novém Damašku jsou stejní jako bankéři všude jinde. Vědí toho více, než si myslíte, ale říkají jen ty věci, které by se jim mohly hodit. Je skandální, že dělníci jsou schopni žít bez práce. Taková věc je proti zákonu ekonomie. Nemělo by to tak být. Přesto právě tohle není žádná záhada. Město je neviditelně bohaté a je ovládáno duchem skrblictví. Je zde stejně tolik bank jako kostelů – a místní lidé jsou velmi zbožní. Banky jsou plné peněz, které se nedají v Novém Damašku rozpůjčovat. Převádějí se do Pittsburghu, Filadelfie a New Yorku, aby sloužily podnikání jiných lidí a nesly úrok. Pokud byste se zeptali proč, dočkali byste se cynické odpovědi.

„Možná proto,“ řekl bankéř,“ že se tu známe navzájem až příliš dobře.“

Ale už víte, jak je možné, že dělníci mohou žít bez práce. Každý zde má něco svého – dům, kousek půdy, trochu peněz, na kterých žárlivě sedí. Utrácení zde nikdy nebylo v módě. Přílišná okázalost je pokládána za hříšnou. Životní náklady zde jsou velmi malé. Třikrát v týdnu přichází do města farmáři z okolí s čerstvým masem, párky, drůbeží, vejci, sýrem, máslem a zeleninou a promění hlavní ulici v otevřené tržiště. Ve městě platí nařízení, které zakazuje majitelům obchodů nakupovat tuto produkci před desátou hodinou. A v tu dobu už zde nic nezbývá, nebo pokud zbývá, nikdo by to stejně nekoupil, protože veškerá poptávka po jídle již byla uspokojena.

Stále ale zůstala nezodpovězená otázka: Co se stalo s Novým Damaškem?

Zeptejme se Johna Tizacka, prodejce tabáku ve staré Wardleově budově. Setká se s námi s gestem světáka a bude předstírat, že není překvapen, když řekneme: „Ptal jsem se už všude jinde a tak se nyní ptám vás. Co se stalo s tímhle místem?“

„Sousede,“ řekne, „já sem se tu narodil, stejně jako můj otec přede mnou a jeho otec před ním. Začínal sem mezi dělníky v železárně. Všechno v Novém Damašku má svůj původ v té železárně. Ty usedlosti na kopcích, tahle knihovna, ta řada pěkných domů na Quality Street, všechny velké i malé majetky, ze kterých tu lidé žijí, mají svůj původ v té železárně. Když mi bylo pětadvacet, řekl jsem si: „Chci se podívat do světa.“ To bylo před třiceti lety – ano, před třiceti dvěma lety. Byl jsem v New Yorku a v Buffalu a na dalších místech. A teď jsem zpátky. Chci umřít tady. To není tak zlé, když se na to kouknete z té lepší stránky. Není to zlé. A vy chcete vědět, co se s tímhle místem stalo? Ptali jste se všude jinde? A co vám řekli?“

„Tohle a támhleto. Ale žádní dva neřekli totéž.“

„To sem si mohl myslet.“ řekl. „Tomu se nemůžete divit. V tomhle městě jsou lidé, obchodníci, představte si to, co nevytáhli paty ani do Filadelfie. Vím, o čem mluvím. Nechci nikoho jmenovat, ale prezident zdejší největší banky v životě nebyl v New Yorku.“

„O to tu tedy běží?“

„Ne, počkejte,“ řekl. „Víte, proč jsem se sem vrátil? Žádná vulgarita. Vůbec žádná. Znám chlapy, co sem chodí každý večer. Železáři, ale mluví jako gentlemani. Hrají kulečník, kouří, mluví. Nikdo z nich není mladší než třicet let. S většinou z nich jsem chodil do školy. Jejich otcové se tu narodili stejně jako ten můj. A nejedná se s nimi spravedlivě. Říkám vám, jsou to ti nejlepší železáři v zemi a nejedná se s nimi spravedlivě.“

„Takže v tom to vězí?“

„Ne, ani tohle není ono. Jenom vám vypočítávám další věci, co tu nejsou v pořádku. Položili jste mi takovou otázku, ne snad?“

V tomto okamžiku na vás vrhne pronikavý pohled. Jste také světák? Má o tom pochybnosti. Můžete být jedním z těch lidí, co se jen tak potloukají a zapřádají rozhovor, aby zabili čas.

Je nezbytné mu připomenout, že se očividně chtěl dostat k něčemu jinému – možná k jádru věci. Čeká, že to uděláte. Pak celkem drsně otře pult, což má znamenat, že dostanete vše, pro co jste si přišli, obhlédne zadní místnost, která je prázdná, pak ulici, po které nikdo nejde, a nakonec si útočně prohlédne Vás.

„Ptali jste se přímo, že ano?“

„Ano.“

„Nevěříte náhodnou v nějakou z těch nadpřirozených věcí?“

„Jako je co?“

„Jako uřknutí nebo prokletí?“

„Více méně.“

„Dobrá sousede. Věřte si nebo nevěřte. To záleží na Vás. Já jsem viděl kus světa a vím, o čem mluvím. Právě tohle se děje s tímhle místem.“

„Cože?“

„To, co Vám říkám. Je to tu zakleté. Nikdo nám nemůže pomoct. Je to tu zakleté a to je vše.“

„A kdo to tu zaklel?“

„No, jak bych to…,“ řekne a stane se velmi neochotným. „To je něco jiného. To je zase něco docela jiného. Neřeknu vám nic, co bych nevěděl. Kdo ho zaklel? Popravdě řečeno nevím. Možná budete dost chytří a přijdete na to sami. Abych pravdu řek, nevím, jestli je to něco, s čím bych si chtěl zahrávat.“

Tady můžete vidět rozdíl mezi bankéřem a prodavačem tabáku. Prodavač asi mluví více, než ví a říká věci, které nemusejí být pravdou.

Přesto jeden fakt je nepopiratelný. Nový Damašek byl kolébkou metalurgického průmyslu a měl vyrůst společně s ním, což se zkrátka nestalo. Město, kde se válcovaly první Americké kolejnice je dnes menší, než bylo před padesáti lety! Proč? Kdyby zemřelo, tak by se to dalo pochopit. Ale není mrtvé. Těší se dokonalému zdraví. Není na něm vidět žádný z patologických znaků. Funguje, ale jako by bylo náměsíčné. Poslední věc, kterou uslyšíte, než usnete ve starém hostinci, je tlukot jeho srdce. Tím jsou velké stroje v Susquehannské železárně, mumlající:

                        Tepané železo

                        Tepané železo

                        Tepané železo

 Nikdy se nezastaví.