Garet Garrett: Příběh železa a oceli (10)

Mises.cz: 31. ledna 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Měl svého otce spatřit ještě v jiném světle. Bylo to světlo všeobecné lidské náklonnosti. V Novém Damašku v ten den byli dva druhy lidí – ti, kteří Aarona znali a ti druzí. Nikdo nebyl pozván na pohřeb. Měl to být malý soukromý obřad. Ale to se ukázalo jako nemožné. Všichni, kteří ho znali, se s ním chtěli rozloučit a nabízeli svou pomoc při obstarávání obřadu. Přišli z Quality Street a přišli i z dělnických domků za kanálem. Přišly stovky starších železářů a horníků, kteří pak na Johnův návrh kráčeli seřazeni za smutečním vozem. Byl hluboce pohnut tímto projevem citů a zároveň trochu smutný, protože tito cizí lidé znali jeho otce déle a lépe než on sám.

Enoch Gib ani nepřišel ani nezůstal stranou. Jak se smuteční procesí vydalo od hostince, obhlížel ho ze svojí verandy, nohy si opřel o zábradlí, klobouk nechal na hlavě, kouřil doutník a s prázdným pohledem zíral do prostoru.

Někdo řekl: „Dívá se, aby dnes večer dal lístek každému, kdo si vzal kvůli tomuhle pohřbu volno.“

To nebyla pravda. Proč tedy přišel? Na to nebyla odpověď. On sám to asi nevěděl. Když šli smuteční hosté zpátky ze hřbitova, ještě zde seděl. Seděl zde i dalších několik hodin až do večera a vypadal duchem nepřítomen. Pak vstal, prošel městem a vydal se cestou do hor k Throne Rock.

V noci pak muži u pece číslo 4, hluší k rámusu při procesu tavení, na který byly zvyklí, pohlédli jeden na druhého. „Co to bylo?“

Byl to zvuk zlověstného smíchu, který sem byl z hor nesený větrem.

Starý muž v rozepnuté košili a šedivými kudrlinami, které se mu vykukovaly z pod čapky, osvětlený žárem z vysoké pece, promluvil.

„To je Enoch a vysmívá se Aaronovi.“

Zatajili dech a poslouchali. Smích se již neopakoval. Ale když se zase nadechli a chtěli se vrátit ke své práci, dolehl k nim jiný a daleko děsivější zvuk, při němž jim naskočila husí kůže.

To byl Enochův pláč.