Garet Garrett: Příběh železa a oceli (13)

Mises.cz: 21. února 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Enoch Gib měl při odhadu lidské povahy v záležitostech obchodu šestý smysl. Nemýlil se ani v Aaronovu synovi. John Breakspeare uměl prodávat železné kolejnice. Uměl prodávat cokoliv.

Umění prodávat ve svém nejvyšším stupni je podivným darem. Nedá se naučit. Člověk ho buď má, nebo nemá. John byl přímo prodejním géniem a ironií osudu bylo, že ho v něm objevil a probudil právě Gib, protože toto umění náleželo ocelovému věku a mělo se obrátit proti Gibovi. V tomto mladíkovi, který prodával železné kolejnice, připravil zbraň svému neporazitelnému vyzyvateli.

Ocelový věk vždy věděl už dlouho dopředu, co bude potřebovat. Schopnost prodávat se měla stát jednou ze základních schopností zajišťující jeho úspěch. Proč? Protože když přišel, nečekaně jako živelná událost, masy lidí měly náhle k dispozici množství zboží v takovém měřítku, že si to nikdy dříve nedokázaly ani představit. Produkce jakoby běžela už sama od sebe. Ocel, jenž nyní byla k dispozici ve stonásobném množství, se stala základem nekonečného proudu dalšího zboží.

Objevilo se nové a v dějinách světa unikátní dilema. Většinový člověk ve Velké Británii, Německu, Francii a Spojených státech se již nemusel starat o svoje holé přežití a uspokojení základních potřeb, ale mohl se rozhlédnout kolem sebe a vybrat si, jaké další potřeby si přeje uspokojit. Ve všech těchto zemích se produkovalo podobné zboží, odvozené od laciné oceli a mezi výrobci existovala tvrdá konkurence. Ceny po mnoho let neustále klesaly, dokud zboží nebylo naprosto nesmyslně laciné a přesto ho stále byl nadbytek. Cena kolejnic se během několika let snížila ze 125$ na 18$ za tunu a tvář dvou kontinentů pokryla síť železnic. A přesto byl nadbytek kolejí.

Nikdy před tím se množství zboží nezvyšovalo rychleji, než si lidé stíhali nalézat nové potřeby. Je nepravděpodobné, že se taková doba bude někdy opakovat.

Svým způsobem, který se po malé úvaze stane jasným, způsobil nadbytek oceli nadbytek téměř všeho ostatního. Začněme jídlem. Ocelové železnice náhle otevřely světu panenskou půdu Amerického západu. Železný věk zkrátil čas a vzdálenost. Ocelový věk je vymazal.

Už nehrálo roli, na jakou vzdálenost budou věci přepravovány. Doprava byla levná, protože ocel byla levná. Kansaské obilí se začalo prodávat v Minneapolis, Chicagu a Liverpoolu. V Minneapolis se vyráběla mouka, která se posílala do New Yorku, Evropy i zpátky do Kansasu.

Všeobecná dostupnost laciného jídla uvolnila lidi ze zemědělství. Ti pak šli do průmyslových center, kde vyráběli více oceli a více věcí, co se vyrábějí z oceli, takže opět bylo více takových věcí na prodej.

Více, více, více všeho.

Prodávat! Prodávat! Prodávat! bylo hlasem ocelového věku.

Ale to předbíháme děj našeho příběhu. Ten stále dlí ve věku železném.

Jak tedy prodával John Breakspeare Enochovy železné kolejnice?

Stojí za zmínku, že založil umění mesiášské reklamní kampaně. Přinesl lidu poselství železných kolejnic. Velmi toto téma zdramatizoval.

Po čtyřech týdnech studia a přemítání, kdy chodil sem a tam po železárně a absorboval technickou literaturu, která zde byla k dispozici, se již cítil důkladně seznámen s tímto řemeslem. Gib ho sledoval a nechával ho být. John navrhl plán reklamní kampaně. Tento plán počítal s vydáním značné finanční částky. Gib ho beze slova schválil a mladý prorok se vydal na cestu.

Ve Filadelfii naaranžoval svoje první představení s párem železných kolejnic z Nového Damašku. Nechal jimi přemostit hrozivou jámu, dvanáct stop širokou a dvanáct stop hlubokou, kterou v noci vytvořili jeho spolupracovníci pod železniční tratí. Ve tmě pak přes ně bezpečně přejela lokomotiva se šesti osobními vagony. Příštího rána byl tento zázrak objeven. Ocelové kolejnice by pod takovou zátěží praskly. To bylo velmi efektní představení. Publiku pak předvedl stejné zátěžové testy, jako byly prováděné na dvoře železárny v Novém Damašku. Shromáždil data o železničních nehodách, které v té době byly početné a měly často děsivé následky. Novinám pak platil za zveřejňování barvitých popisů spolu s patřičně vybranými statistikami těchto nehod, které byly způsobeny selháním dovážených ocelových kolejnic. Zároveň uveřejnil nabídku 10 000$ za důkaz, že někdy selhala některá kolejnice vyrobená v Novém Damašku. Veřejné mínění bylo vzbouřeno. V několika státech se objevily návrhy zákonů na zákaz používání ocelových kolejnic a jejich nahrazení železem. Žádný z těchto zákonů nebyl přijat, ale přesto pro propagační účely posloužily dobře. Výbor Kongresu podnikl rozsáhlé šetření, na kterém se objevil i náš prorok z Nového Damašku a zanechal mocný dojem. Takto se začal seznamovat s mentalitou zákonodárců. Aniž by si o to musel přímo říkat, dostal to, za co se modlili všichni železáři v zemi. Kongres schválil prohibitivní tarif proti zahraničním ocelovým kolejnicím. Pohnul s veřejným míněním a zbytek se dostavil automaticky.

Takto tedy prodal nejprve ideu železných kolejnic. Pak přistoupil k prodeji samotných kolejnic.

Železniční podnikání bylo v té době zakleté pole kreativních spekulací. Železnice byly stavěny díky naději, radosti a čistému nadbytku nezkrocené energie. Na každou trať stavěnou podle promyšlené ekonomické rozvahy a pečlivého plánu připadalo pět takových, které svou existenci odvozovaly od fantazií, soutěžení, furiantství, vzdoru nebo ješitnosti. Když se v běhu událostí všechny tyto neovladatelné projevy představivosti spojily, byl výsledkem bláznivý slepenec, kterým velký Americký železniční systém byl a v geografickém smyslu stále je. Budování železnic nabízelo větší vzrušení a větší zisky než stavba cest. To proto měla Amerika nejlepší železnice a nejhorší silnice mezi všemi zeměmi v civilizovaném světě.

Na toto zářivé pole plné pohyblivých písků vkráčel náš mladík z Nového Damašku. Dokázal vyčenichat nový železniční projekt již z dálky, ať už po větru nebo proti němu a pak ho sledoval dnem i nocí. Dodával mu kolejnice. Prodával je za hotové, když mohl a když nemohl vzít hotovost, tak bral směnky, šeky, dluhopisy i akcie. Bral všechno, co mohl dostat nebo najít, ale vždycky prodal kolejnice.

Enoch Gib, který byl nejprve velmi vyděšený, posléze souhlasil s tím, že počká, jak prodeje na základě těchto principů budou fungovat. Jak se směnky, dluhopisy a akcie železničních společností hromadily v jeho trezoru, začaly v něm znovu hlodat pochybnosti a tak si zavolal svého bankéře na konzultaci. John byl při tom.

„Není to takový hazard, když toho budeme mít hodně,“ prohlásil John. „Je to stejný princip jako při pojištění. Bylo by riskantní prodat pojištění jen na jednu loď. To také nikdo nedělá. Ale je naprosto bezpečné prodat pojištění na tisíc lodí. A tohle je totéž. Některé z těch železničních společností bezpochyby zbankrotují. Ale když jim všem prodáme kolejnice, tak si můžeme dovolit odepsat ty, které pohoří. Hlavní otázkou je: věříte v železniční podnikání?“

Dva staří muži se s podivem podívali na svého mladého školitele.

„To je tvůj vlastní nápad?“ zeptal se bankéř.

„Je to docela jasné, ne?“ odpověděl John.

„Když si to zmínil tak ano,“ řekl bankéř. „Já o tom takhle dřív nikdy neuvažoval.“

Později bankéř mluvil s Gibem o samotě.

„To je nebezpečný mladík.“

„Velmi nebezpečný,“ řekl Gib.

Fungovalo to docela dobře, částečně díky principu a částečně díky Johnově instinktu. Dokázal vycítit bankrot před tím, než k němu došlo. Při svých neustálých cestách a vyhledávání vhodných železničních podniků získal přístup k mnoha soukromým informacím. Věděl docela dobře, jak si na tom která společnost stojí a když se nějaká řítila do problémů, věděl jak a kde se nejlépe zbavit jejích cenných papírů. Byly zde ztráty, ale tyto ztráty byly vyváženy zisky z těch případů, kdy společnosti musely zaplatit vysoké ceny za kolejnice, protože měly málo hotovosti, ale nakonec prosperovaly a své směnky byly schopny plně uhradit.

V Johnově mysli nebyla žádná loajalita k železu nebo neloajalita k oceli. Pro něj to byla otázka amerických kolejnic proti zahraničním kolejnicím. Ocelové kolejnice byly většinou zahraničního původu. Ocelový věk ještě nepřekročil oceán. Jeho práce ho uspokojivě naplňovala. Byla kreativní a velmi pomohla budování železnic. Byla také spekulativní a to mu přineslo několik cenných lekcí. Vedlejší a důležitým výsledkem bylo to, že urychlila zrod amerického ocelářského průmyslu, protože prohibitivní tarif na zahraniční kolejnice dal americkým ocelářům podnět vyšších zisků.

Mezi tím nebyla nikdy železárna v Novém Damašku tak aktivní. Nikdy nebyly její zisky větší. Přesto byl Enoch Gib nepokojný. Nabídl mladému muži partnerství. John to rozhodně odmítl.

Co to mělo znamenat?