Garet Garrett: Příběh železa a oceli (14)

Mises.cz: 07. března 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Dvacet let byl společenský život v Novém Damašku jako zanedbaný sad – bez tvaru, nepravidelný a založený jen na minulosti. Jeho vrcholem byly vzpomínky na dobu staré Woolwinské usedlosti za dnů Aarona. Poté již neměl žádný styčný bod. Zdejší mládí bylo neveselé, bez jiskry nebo sladkého toužení. Mladí muži přebírali řemesla svých otců. Dívky odcházely do školy ve Filadelfii a vracely se do Nového Damašku, aby se zde vdaly.

Gibova usedlost mohla být zrovna tak mauzoleem. Radost v ní nebyla vítána a ani neočekávala, že bude. Jonet neměla žádné společenské postavení, dokud se s ní Gib neoženil. Poté jí obyvatelstvo města mohlo pouze politovat. Zemřela, když bylo její dceři Agnes deset let. Pohřeb byl soukromý. U hrobu byl mimo kostelníka, pastora a Giba držícího Agnes za ruku jen jeden další člověk. Tím byl Gearhard, otec Jonet, který stál s překříženýma nohama a opíral se v zamyšlení o kostelníkovo rameno. Lidé potom říkali, že byla jen další z věcí, kterou Enoch zlomil a odhodil. Žádný div, že si přál pohřbít jí soukromě.

Agnes byla odeslána do školy. Později se vrátila a nyní žila na Gibově usedlosti sama se svým otcem. Nikdo se s ní neznal. Neověřený příběh neznámého původu pravil, že se jednou vydala bez doprovodu mimo školu, což starého Enocha tak rozčílilo, že ji přivezl domů a zbavil její svobody. To by mu bylo podobné. Mimo to v železném věku byla taková disciplína ještě běžně uskutečnitelná. Mládež se dosud nevymanila z rodičovské tyranie. To byl až jeden z divů věku ocelového. V roce 1870 byla jakákoliv sedmnáctiletá dívka plně závislá a podřízená svému otci, takže situace Agnes Gibové byla beznadějná.

Johnův příchod na tuto šedivou scénu způsobil magickou změnu. Byl právoplatným dědicem všech společenských tradic v Novém Damašku. To by samo o sobě mnoho neznamenalo, ale jemu se ta myšlenka zalíbila. Nikdy nebyl a ani se nikdy nestal typem člověka, co si musí odříkat světské radovánky, aby dosáhl úspěchu. To bylo dáno z části jeho temperamentem a z části schopnostmi. Znalosti nutné pro jeho úkoly získal docela snadno a zdánlivě bez velkého úsilí. Jeho představivost fungovala na plné obrátky a neúnavně. Obchod pro něj byl hrou, kterou si rád zahrál. Ale nepohltil ho. Bez mrknutí oka se klidně přesunul k jinému druhu hry a pak zase zpět. Dokázal protančit celou noc a ráno přijít do práce s krystalicky jasnou myslí. Kratochvíle jeho mysl stimulovaly a dobíjely.

Mládež Nového Damašku ho zbožňovala. Spontánně kolem něj vytvořila skupinu. Pronajal si velké pokoje v hostinci, kde je pak bavil. Mnoho času trávil mimo Nový Damašek, ale nový společenský řád se přizpůsobil jeho pohybům. Tam, kde přebýval, se konaly večírky, taneční zábavy, večeře, povyražení, flirtování a milostné epizody. To se odehrávalo na Quality Street. Ale jeho obliba lidí zde ani nezačínala ani nekončila. Nedělal žádné úzkoprsé rozdíly. Na světě byly jen dva druhy lidí – jeho druh a pak ti druzí. A jeho druh pro něj byl stejný, ať už ho nalezl kdekoliv. Měl přátele mezi obyčejnými dělníky – velkými a hřmotnými chlapy, se kterými šel často popít do putyky. Jedním z nich byl Alexandr Thane, vynikající pudlař, který k němu promluvil onen první večer v železárně. Rychle se spolu spřátelili.

Vznikaly kolem něj skandály, ale aniž by to lidi uráželo. Dělal si, co chtěl a vše mu bylo dopředu odpuštěno. Jeho kousky byly extravagantní a vzrušující, takové, jaké by za jiných okolností téměř jistě přinesly nějaké velké neštěstí. Nebyly ale nikdy podlé nebo zraňující vůči druhým a zdály se jen nevinným projevem romantického aspektu jeho povahy. Toto může platit pro lidi, jejichž charakter je lepší než jejich blázniviny. A jak se jeho charakter více a více projevoval, tak lidé začali říkat: „Dobrá, konečně tu máme jednoho mladíka, kterého Enoch Gib nezlomí.“

Enoch ho sledoval s podivem a pochybnostmi. Johnovi obchodní úspěchy byly fenomenální. Asi nikdo jiný by nedokázal to, co on – určitě ne někdo, kdo proplýtvá tolik času způsoby, k nimž Gib cítil to největší opovržení. Přesto jeho úspěch nadále narůstal, bez ohledu na to, co jiného dělal.

V Gibovi postupně vyvolával vágní pocit deja-vu. Stejně, jako si Nový Damašek kdysi idolizoval Aarona, tak si nyní idolizuje Johna. Je tomu tak, protože je Aaronovým synem? Chvilku to tak vypadalo. Pak se ta podobnost již nedala snadno vysvětlit. Něco se odehrávalo úplně stejným způsobem znovu. Co to bylo? Starý pán na tuto otázku narážel znovu a znovu. Mučila ho po celý rok každou noc. Pak náhle přišel na odpověď.

Nový Damašek si tuto osobu neidealizoval, ne protože by to byl Aaronův syn, ale protože to byl samotný Aaron!

Jakmile ho tato divoká myšlenka napadla, tak rychle expandovala, zaplnila celou jeho mysl a stala se obsesí. Aaron znovu ožil! Vrátil se s obnoveným mládím a silou.

Jejich fyzická podobnost byla skutečně velmi nápadná. Enoch jí začal tajně studovat. Pohled na Johna ho mučil i fascinoval. Nedokázal to nechat být. Rozhodl se, že se mýlil ohledně toho Estheřina pohledu, který poprvé viděl v mladíkových očích. Určitě tam nebyl. Díky Bohu za to. Tenhle mladík je samotným Aaronem.

Od okamžiku, kdy toto s halucinační jistotou uviděl, Enoch Johna začal nenávidět a nechal své myšlenky spřádat nebezpečné plány. Jak by měl s touto situací naložit? Neměla žádnou hmotnou podstatu. Kdyby o tom s někým promluvil, měli by ho leda za blázna. Přesto to bylo jasnější než den. Aaron se svou podlou strategií opět vrátil do hry. Okolnosti jeho návratu v převleku za syna byly mimořádné. Jak si starý pán zpětně promítal tento incident, tak se mu vynořil jeden jeho absurdní aspekt. Aaron ho přechytračil.

Ano. Tohle Aaron uměl vždycky. Ale bylo to od něj naprosto nehorázné! Ještě nikdy se nic takového nestalo. Teď bylo na něm, aby jednal opatrně, myslel mazaně a hlavně zakryl fakt, že to ví. Pouze Aarona znovu vyhodit z železářského podnikání, jak mohl snadno udělat, to by nebyl dostatečný trest.

Dvacet let byl společenský život v Novém Damašku jako zanedbaný sad – bez tvaru, nepravidelný a založený jen na minulosti. Jeho vrcholem byly vzpomínky na dobu staré Woolwinské usedlosti za dnů Aarona. Poté již neměl žádný styčný bod. Zdejší mládí bylo neveselé, bez jiskry nebo sladkého toužení. Mladí muži přebírali řemesla svých otců. Dívky odcházely do školy ve Filadelfii a vracely se do Nového Damašku, aby se zde vdaly.

Gibova usedlost mohla být zrovna tak mauzoleem. Radost v ní nebyla vítána a ani neočekávala, že bude. Jonet neměla žádné společenské postavení, dokud se s ní Gib neoženil. Poté jí obyvatelstvo města mohlo pouze politovat. Zemřela, když bylo její dceři Agnes deset let. Pohřeb byl soukromý. U hrobu byl mimo kostelníka, pastora a Giba držícího Agnes za ruku jen jeden další člověk. Tím byl Gearhard, otec Jonet, který stál s překříženýma nohama a opíral se v zamyšlení o kostelníkovo rameno. Lidé potom říkali, že byla jen další z věcí, kterou Enoch zlomil a odhodil. Žádný div, že si přál pohřbít jí soukromě.

Agnes byla odeslána do školy. Později se vrátila a nyní žila na Gibově usedlosti sama se svým otcem. Nikdo se s ní neznal. Neověřený příběh neznámého původu pravil, že se jednou vydala bez doprovodu mimo školu, což starého Enocha tak rozčílilo, že ji přivezl domů a zbavil její svobody. To by mu bylo podobné. Mimo to v železném věku byla taková disciplína ještě běžně uskutečnitelná. Mládež se dosud nevymanila z rodičovské tyranie. To byl až jeden z divů věku ocelového. V roce 1870 byla jakákoliv sedmnáctiletá dívka plně závislá a podřízená svému otci, takže situace Agnes Gibové byla beznadějná.

Johnův příchod na tuto šedivou scénu způsobil magickou změnu. Byl právoplatným dědicem všech společenských tradic v Novém Damašku. To by samo o sobě mnoho neznamenalo, ale jemu se ta myšlenka zalíbila. Nikdy nebyl a ani se nikdy nestal typem člověka, co si musí odříkat světské radovánky, aby dosáhl úspěchu. To bylo dáno z části jeho temperamentem a z části schopnostmi. Znalosti nutné pro jeho úkoly získal docela snadno a zdánlivě bez velkého úsilí. Jeho představivost fungovala na plné obrátky a neúnavně. Obchod pro něj byl hrou, kterou si rád zahrál. Ale nepohltil ho. Bez mrknutí oka se klidně přesunul k jinému druhu hry a pak zase zpět. Dokázal protančit celou noc a ráno přijít do práce s krystalicky jasnou myslí. Kratochvíle jeho mysl stimulovaly a dobíjely.

Mládež Nového Damašku ho zbožňovala. Spontánně kolem něj vytvořila skupinu. Pronajal si velké pokoje v hostinci, kde je pak bavil. Mnoho času trávil mimo Nový Damašek, ale nový společenský řád se přizpůsobil jeho pohybům. Tam, kde přebýval, se konaly večírky, taneční zábavy, večeře, povyražení, flirtování a milostné epizody. To se odehrávalo na Quality Street. Ale jeho obliba lidí zde ani nezačínala ani nekončila. Nedělal žádné úzkoprsé rozdíly. Na světě byly jen dva druhy lidí – jeho druh a pak ti druzí. A jeho druh pro něj byl stejný, ať už ho nalezl kdekoliv. Měl přátele mezi obyčejnými dělníky – velkými a hřmotnými chlapy, se kterými šel často popít do putyky. Jedním z nich byl Alexandr Thane, vynikající pudlař, který k němu promluvil onen první večer v železárně. Rychle se spolu spřátelili.

Vznikaly kolem něj skandály, ale aniž by to lidi uráželo. Dělal si, co chtěl a vše mu bylo dopředu odpuštěno. Jeho kousky byly extravagantní a vzrušující, takové, jaké by za jiných okolností téměř jistě přinesly nějaké velké neštěstí. Nebyly ale nikdy podlé nebo zraňující vůči druhým a zdály se jen nevinným projevem romantického aspektu jeho povahy. Toto může platit pro lidi, jejichž charakter je lepší než jejich blázniviny. A jak se jeho charakter více a více projevoval, tak lidé začali říkat: „Dobrá, konečně tu máme jednoho mladíka, kterého Enoch Gib nezlomí.“

Enoch ho sledoval s podivem a pochybnostmi. Johnovi obchodní úspěchy byly fenomenální. Asi nikdo jiný by nedokázal to, co on – určitě ne někdo, kdo proplýtvá tolik času způsoby, k nimž Gib cítil to největší opovržení. Přesto jeho úspěch nadále narůstal, bez ohledu na to, co jiného dělal.

V Gibovi postupně vyvolával vágní pocit deja-vu. Stejně, jako si Nový Damašek kdysi idolizoval Aarona, tak si nyní idolizuje Johna. Je tomu tak, protože je Aaronovým synem? Chvilku to tak vypadalo. Pak se ta podobnost již nedala snadno vysvětlit. Něco se odehrávalo úplně stejným způsobem znovu. Co to bylo? Starý pán na tuto otázku narážel znovu a znovu. Mučila ho po celý rok každou noc. Pak náhle přišel na odpověď.

Nový Damašek si tuto osobu neidealizoval, ne protože by to byl Aaronův syn, ale protože to byl samotný Aaron!

Jakmile ho tato divoká myšlenka napadla, tak rychle expandovala, zaplnila celou jeho mysl a stala se obsesí. Aaron znovu ožil! Vrátil se s obnoveným mládím a silou.

Jejich fyzická podobnost byla skutečně velmi nápadná. Enoch jí začal tajně studovat. Pohled na Johna ho mučil i fascinoval. Nedokázal to nechat být. Rozhodl se, že se mýlil ohledně toho Estheřina pohledu, který poprvé viděl v mladíkových očích. Určitě tam nebyl. Díky Bohu za to. Tenhle mladík je samotným Aaronem.

Od okamžiku, kdy toto s halucinační jistotou uviděl, Enoch Johna začal nenávidět a nechal své myšlenky spřádat nebezpečné plány. Jak by měl s touto situací naložit? Neměla žádnou hmotnou podstatu. Kdyby o tom s někým promluvil, měli by ho leda za blázna. Přesto to bylo jasnější než den. Aaron se svou podlou strategií opět vrátil do hry. Okolnosti jeho návratu v převleku za syna byly mimořádné. Jak si starý pán zpětně promítal tento incident, tak se mu vynořil jeden jeho absurdní aspekt. Aaron ho přechytračil.

Ano. Tohle Aaron uměl vždycky. Ale bylo to od něj naprosto nehorázné! Ještě nikdy se nic takového nestalo. Teď bylo na něm, aby jednal opatrně, myslel mazaně a hlavně zakryl fakt, že to ví. Pouze Aarona znovu vyhodit z železářského podnikání, jak mohl snadno udělat, to by nebyl dostatečný trest.