Garet Garrett: Příběh železa a oceli (17)

Mises.cz: 04. dubna 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Agnes očekávala, že bude sledována.

Místo aby zamířila přímo k domovu, udělala si velikou zacházku, obešla město a vystoupala po úbočí západních kopců po stezce, kterou používali dělníci z železárny. Tady by jí nikdo nehledal.

Měla v úmyslu nakonec vzdorně vstoupit na pozemek hlavní branou, ale dávala si na čas. Co se týče následků – nu čím horší, tím lépe. Každá změna by pro ni byla vítaná.

Co činilo spor s jejím otcem nesnesitelným, byla jeho monotónnost. Chtěla ho dovést až do konce, bez vnější pomoci nebo zásahu. Tak to bylo v její povaze. Začínalo se to ale podobat boji s nějakým obrovským kamenným obrazem. Co jí děsilo, nebylo nic, co Enoch udělal nebo mohl udělat, ale čistá ledová masa jeho nepřátelství. Ne – nebylo to nepřátelství. Bylo to něco jiného. Byl to nějaký druh zlovolné lhostejnosti.

Tento spor se nevedl o nic jiného, než o jejich vzájemnou zarputilost. Jediné její slovo ho mohlo kdykoliv ukončit. To slovo nechtěla nebo nemohla vyslovit, což nakonec vyšlo na stejno.

Ve škole se ocitla ve skupině deseti dívek, které byly podezřelé z toho, že se bez povolení vydaly za zábavou, jenž byla spíše nevinně dětská než hříšná, ale přesto si zasluhovala extrémní trest. Devět jich svou účast popřelo. Když se zeptali jí, tak řekla ano, udělala jsem to. Když se zeptali, kdo byly její společnice, tak jim to odmítla říct. Potrestali jí. Pořád odmítala. Nabídli jí imunitu, když je prozradí. Odmítala o to více. Poslali pro jejího otce. On kvapně prohlásil, že jí přinutí a narazil přímo na neproniknutelnou zeď. Po hodině, kdy byl s ní o samotě v přijímacím pokoji, odešli pryč tak, jak byli, a on na prahu řekl, aby její věci poslali za ní. Odpor byl něčím, o čem věděl jen málo. Neposlušnost nedokázal vůbec pochopit. Uvažoval o tom celou cestu domů.

„Chápu, proč si odmítla prozradit druhé,“ řekl. „To nechme být. Nemusíš je prozrazovat. Ale řekneš mi, že toho lituješ.“

Neřekla. Řekla, že jednala špatně a porušila školní pravidla. Ale neřekla, že lituje a to z důvodu, že nelitovala. To mu vysvětlila. Ale nedosáhla tím žádné změny.

„Řekneš mi, že lituješ,“ prohlásil pevně.

Odmítla.

„Ale řekneš. Až mi to řekneš, nechám ti opět tvou svobodu.“

S tím ji zavřel za čárou, která rozdělovala domácnost od jejího dětství. Najal ženu, která měla být její žalářnicí, a pak na ni očividně zapomněl. Občas ho z dálky zahlédla. On se na ni nikdy nepodíval.

Dívky, které odmítla prozradit, jí poslaly krásný dárek. Ona ho nechala poslat zpátky. To byl její poslední kontakt s vnějším světem. Její pošta byla odříznuta a nebylo jí dovoleno se s nikým vidět. Tak uplynul více než rok. Jednou mu nechala vzkázat, že se s ním chce vidět. Jeho odpověď byla: „Jestli lituje, tak může přijít.“ To ukončilo její pokusy o smíření. Vybojovat tuto bitvu očividně znamenalo život v ústraní, tak jako žila její matka, což pro ní bylo groteskní. Mimo to v tomto druhu souboje má stáří všechny výhody. Stáří má všechen čas na světě. Mládí nemá ani minulost ani budoucnost – jen přítomnost. Byla to nemožná situace. Nemohlo to tak pokračovat dál. Přesto z ní nedokázala najít žádnou cestu. Byla příliš hrdá, než aby hledala útočiště u kohokoliv, koho znala. Navíc byla nezletilá a neměla před zákonem žádná práva. A vrhnout se sama do širého světa – nu na tu zoufalou myšlenku ještě nepřišla.

Jak stoupala na kopec, její nálada najednou byla radostná a intenzivní. Zadýchala se a zastavila. Rozrušení z toho, že přervala svá pouta a šla na večírek, co tam dělala a jak nyní pociťovala nejhlubší opovržení k těm lidským hodnotám, které to představovalo. Emoce vyvolané tím, že šlape po svých protivnících, mezi nimž byl k jejímu překvapení nejpřednější John, pocit neznámé síly, konkrétně ona dráždivá lhostejnost k následkům – všechny tyto různé akce a rekce se slily v jediném pocitu. Rozpoznala ho. Věděla, jak dlouho by ji měl asi vydržet. Nikdy před tím nebyl tak mučivý. Nikdy před tím se jí nezmocnil tak úplně. Poddat se mu bylo jako fyzická zkušenost, hrozivá a sladká.

Sedla si na kámen na okraji stezky, z něhož byl široký rozhled do údolí, a poddala se svým pocitům. Byla naladěná vnímat zázraky vesmíru a porozumět jim. Píseň noci jí učarovala. Její myšlenky se dotýkaly okolních objektů a vracely se k ní naplněné dojmy. Pod hvězdnou oblohou má lidská mysl touhu se rozletět. Pronikat měsíčními paprsky, které si prořezávají cestu skrz oblaka, obejmout tato oblaka a ve všem vidět a cítit, že existuje jeden smysl – a ona téměř věděla, co to je. Ale myšlenka, která ji rozrušila natolik, až se ji těžko dýchalo, byla myšlenka na všechno, co ji dosud nepotkalo. Její větší část byla dosud tam v prázdnotě. Bylo v tom všechno, co se dosud nestalo. Mohlo to být cokoliv. Ať už to bylo cokoliv, přijala to, osvojila si to a bezvýhradně to dopředu akceptovala.

Poprvé ve svém životě vědomě pocítila vášeň mládí a jeho touhu proniknout do života.