Garet Garrett: Příběh železa a oceli (18)

Mises.cz: 11. dubna 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Na pěšině zazněl zvuk kroků – onen klapavý zvuk tlumené rezonance, který vydávají muži obutí do železem pobitých pot ze surové kůže, doplněný o šoupání kotníkových chráničů, jenž nosili pracovníci v železárně. Agnes tyto zvuky neznala. Když jí míjeli v těsné blízkosti, že cítila jejich pach, tlouklo jí srdce tak divoce, že jejich kroky docela přehlušilo. Nevšimli si jí. Šli proti sobě, aniž by promluvili, což bylo u železářů podivné. Když ušli asi dvacet kroků, jeden z nich přes rameno křikl nadávku směrem ke druhému. Druhý mu odpověděl. Oba se zastavili. Pak je slyšela, jak se pomalu vracejí.

Setkali se na témže místě, kde jí minuli, stáli zde proti sobě a ostražitě se navzájem pozorovali. Ona je viděla zřetelně, protože byla velmi blízko, ale sama byla tak dobře ukrytá ve stínu, že si jí muži nevšimli.

Jeden z nich byl na pohled velmi příjemný. Vysoký, plný života a hladce oholený. To byl Alex Thane.

Druhý byl menší postavy, mnohem těžší a masivnější, a s tak širokou šíjí, takže vypadal, jako kdyby neměl krk. Jeho hlava byla zaklíněna mezi ramena jako u gargoyla. Byl zarostlý hrubými černými vlasy. Jeho knír byl jako opotřebený kartáč. Jeho oči byly daleko od sebe a prozrazovaly ohromnou zvířecí vitalitu.

Byl to on, kdo první vykřikl nadávku a byl to také on, kdo první promluvil. Byl to Cornishman. Tomu, co říkal, nevěnovala Agnes pozornost. Thane mu odpověděl v železářském slangu, který jí nedával mnoho smyslu. Přesto pochopila význam toho, co si říkají, protože to vyjadřovali univerzálním jazykem, který je jasnější než slova. Viděla to v jejich gestech a v tom, co vyzařovalo z jejich očí. Je to stejné už od počátku věků.

Nejprve to bylo: „Kdo z nás dvou je silnější a může zabít druhého?“

Po dlouhé době, možná milionu let, se z toho stalo „Kdo z nás dvou je silnější a mohl by zabít druhého?“

To byl počátek civilizace. Od té doby rozvíjíme způsoby, jak to mohl by dávat najevo. Můžeme tak dobíjet bez zabíjení a mít sportovní pravidla, v nichž je potenciál mohl by standardizován. Podle těchto pravidel člověk může přiznat, že ten druhý by ho dokázal zabít, aniž by ztratil život, sebeúctu nebo společenské postavení.

Tito dva, Thane a Cornishman, byli už delší dobu rivalové a svými druhy byli ve vzájemném soupeření podporováni. Byli to nejsilnější muži v železárně. Oba ve své každodenní práci snadno předváděli silácké kousky, které byly mimo možnosti druhých. Ovšem s tím rozdílem, že zatímco Thane je prováděl jen tu a tam a spíše tehdy, když se nikdo nedíval, Cornishman svou nadřazenost nad ostatními předváděl pořád, protože jeho marnivost to vyžadovala a nastavoval vražedné tempo mužům ve své partě. Měl brutální povahu a vysmíval se tomu, když někdo z nich odpadnul.

Vedlo se mnoho sporů o to, kdo z nich dvou je lepší. Většina se přikláněla ke Cornishmanovi, protože on byl vždycky ochoten podstoupit jakoukoliv výzvu, zatímco Thane je spíše odmítal.

„Já vám tady nebudu dělat divadlo,“ říkal.

„K čertu s divadlem,“ odpovídali ostatní. „On se vytahuje, že tohle nezvládneš. Není to divadlo?“

To bylo k ničemu. Nedal se vyprovokovat k veřejnému soupeření. Mnoho lidí si to špatně vyložilo a mezi nimi i Cornishman. Nabyl dojmu, že se ho Thane bojí a začal být ještě arogantnější a útočnější.

Tak to šlo nějakou dobu a totéž se teď odehrávalo i zde na pěšině k velkému údivu a fascinaci jednočlenného publika.

Cornishman se vyzývavě vychloubal a Thane mu odpovídal pohrdavými pohledy a tu a tam výsměšným slovem. Náhle od sebe trochu odstoupili, odložili své obědové koše, sundali čapky a svlékli košile. Zdálo se to jako jeden plynulý pohyb. Pak se k sobě pomalu přiblížili. Jejich těla byla přikrčena způsobem, který byl pro Agnes novým a úžasným zážitkem z lidské formy, zvláště z její ohromné destruktivní síly. Oba měli levou ruku zvednutou a pokrčenou, aby si chránili tvář a hlavu a v jejich očích svítil bojový zápal.

Agnes byla ochromena hrůzou a zároveň rozrušena, jako ještě nebyla nikdy v životě. Žádný její dosavadní zážitek s tímto nebyl srovnatelný. Možná by nedokázala utéct, kdyby se pokusila, ale ani by se nepokusila, kdyby ji to napadlo. Seděla naprosto nehybně, rty pevně semknuté a ruce sevřené.

Bojovníci se kolem sebe pohybovali v malých kruzích a zasazovali si první zkušební rány. Agnes je s potěšením sledovala. Pohybovali se s lehkostí, nevědomou elegancí a zároveň budili dojem napjaté síly. Až dosud neměla ani nejmenší představu o boxerském zápolení, jako bylo toto.

Poté, s takovou rychlostí, že si toho ani nestačila všimnout, byl zasazen první vážný úder se zvukem řeznického sekáčku dopadajícího na špalek. Účinek tohoto zvuku na Agnes byl ohromný. Cítila, jak se jí sevřel žaludek. Nic z její dosavadní zkušenosti s muži ji nepřipravilo na tuto noc. Nahlédla pod povrch a povrch již nebude nikdy stejný. Jaký hrozný zvuk! Cítila, že by ho již nechtěla nikdy znovu slyšet a přesto poslouchala fascinovaně a bez dechu.

Viděla krev na tváři toho vysokého. Neudělalo se jí zle, ale náhle byla zcela na jeho straně. Myšlenka na to, že by mohl zvítězit těžký surovec, byla netolerovatelná. Neviděla mu jasně do tváře, protože se skrčil níže, než jeho protivník, nastavuje mu vršek hlavy. Když se náhodou jeho tvář dostala do jejího zorného pole, tak s úlevou viděla, jak krvácí rovněž. Vysoký ve skutečnosti nekrvácel, jen se na něj dostala krev druhého. Jak boj pokračoval, tak se tloukla do kolen svou pěstí a stěží potlačovala chuť vykřiknout.

Cornishman se vyrovnal Thaneovi silou a vitalitou. Z počátku si udržoval iniciativu divokými výpady. Byl to ale jako zápas býka proti tygrovi. Jeho údery zasahovaly buď obranu, nebo šly do prázdna. Thane oproti tomu své rány zasazoval promyšleně a bez chyb. Nechal na sebe Cornishmana dotírat tak dlouho, dokud nevyčerpal jeho divokou energii a zároveň si nechával své síly v rezervě.

Konec přišel v momentě, kdy se Thane poprvé dostal do ofenzivy. Cornishman změnil taktiku. Přestal se vrhat vpřed, zaujmul defenzivní postoj a čekal na Thanea, až k němu přijde.

Náhodou se stalo, že byl zrovna otočen zády k Agnes takovým způsobem, že viděla, jak se k němu Thane přibližuje. Klidná a lehká cílevědomost jeho pohybu jí mimořádně učarovala. V té chvíli věděla, že zvítězil.

Bez jakékoliv kličky šel přímo do Cornishmanovy obrany a udělal dvě věci současně takovou rychlostí, že byly pro oko až nepostřehnutelné. Levou rukou zablokoval Cornishmanovi jeho obranu a pravou ho zasáhl přímo do brady. Ozval se zvuk, jako když se láme velký kmen ve větru.

Na okamžik se nic nestalo, s výjimkou toho, že Thane si protřepal ruku a starostlivě se na Cornishmana díval. Pak Cornishmanovi poklesly ruce a začala se mu podlamovat kolena.

Bitva se odehrávala na té straně pěšiny, kde byl kus rovné země. Na opačné straně, kde byla schovaná Agnes, se zem svažovala. Kámen, na kterém seděla, byl dvě stopy pod úrovní pěšiny a tráva na okraji zakrývala její hlavu.

Hroutící se Cornishman byl v tu chvíli na pěšině s přímo nad ní. Překotil se přes okraj a padal na ní celou svou vahou.

Vykřikla a snažila se uhnout řítící se mase. Cornishmanovo tělo jí pod sebou pohřbilo a ona se nějakou vzdálenost otáčela spolu s ním. Než se z pod něj stačila dostat, uviděla nad sebou Thaneův obličej, bílý a vyděšený.

Zdvihl ji jako panenku, odnesl zpátky na pěšinu a tam jí zkusil postavit na nohy.

„Bolí?“

„Ne,“ řekla s obličejem staženým bolestí.

„Ale ano,“ podotkl. „Zkuste si stoupnout.“

Na okamžik ji pustil a ona začala padat.

„Můj kotník,“ řekla. „Mám ho trochu zkroucený. Pomozte mi posadit se.“

Něžně ji usadil, klekl si vedle a s obavami ji prohlížel.

„Je to všechno? Jen kotník?“

„Budu v pořádku za minutku nebo dvě,“ odpověděla. Ukázala na poraženou hroudu a zeptala se: „A co on?“

„On? Žádný strach. Není mrtvý. Za chvíli přijde k sobě.“

Svíralo se jí hrdlo a její mysl byla stále zaplněna obrazy právě prožitých událostí. Ještě neovládla svoje rozrušení.

„Fandila jsem vám,“ řekla naivně. Dotkla se jí nějaká tajná myšlenka a radostně zatleskala. Její potlačené pocity explodovaly.

Thane si v ten okamžik uvědomil, že byla svědkem jejich boje. Pak si uvědomil, jak on sám teď vypadá. Pocítil pálení studu od kořínků vlasů až k prstům na nohou. Vstal a začal prohledávat trávu, aby našel svou košili. Jeho pohyby při tom byly podivně neohrabané. Když košili konečně našel, tak kus ještě odešel, než se ustrojil. Vrátil se pak i s Cornishmanovou košilí. Ten se právě začal probírat z hlubokého spánku. Thane mu pomohl na nohy, vyslal ho po pěšině s kusy oděvu v rukou a důrazně mu doporučil, aby zmizel.

Pak se šel podívat na Agnes. Před okamžikem byl uvolněný a přirozený jako dítě. Teď se cítil trapně a choval se rozpačitě.

„Jak je vám?“ zeptal se.

„Lépe,“ odpověděla.

Ticho.

„Možná bych to měl ovázat.“

„To bude v pořádku,“ řekla.

Další pauza.

„Já jsem Alexander.“

„Já jsem Agnes,“ odpověděla.

Opět ticho.

„Agnes a dál?“

„Gibová,“ řekla.

„Vy jste dcera starýho Enocha?“ zeptal se.

Neodpověděla.

„Zvládnete to?“

„Co?“

„Dojít domů.“

„Zvládnu to,“ řekla. „Prosím, už se o mě nemusíte strachovat. Jsem docela v pořádku:“

Její způsoby se změnily. Nyní odpovídala formálním a odmítavým tónem. Thane se od ní vzdálil nejistý, co by měl teď udělat a hledal v trávě svůj obědový koš. Nakonec ho našel, několik minut si s ním točil v rukou a pak se pomalu vrátil.

„Bude lepší, když vás vezmu domů.“

„Děkuji,“ řekla. „Já znám cestu.“

„Tohle není místo pro vás. Chlapi z železárny jsou dobří, ale potloukají se tu i ti noví horníci, co sou pořád na mol. Vyděsí vás k smrti … nebo něco horšího.“

Dívala se dolů do údolí a neodpověděla.

„Přece jen bude lepší, když vás vezmu domů.“

„Prosím,“ řekla. „Nepřeji si, aby mě někdo bral domů.“

„Nemusíte se snad vrátit domů?“

Na to bylo její jedinou odpovědí podrážděné pokrčení rameny. To gesto bylo tak nepřátelské, že ho na okamžik připravilo o všechno, mimo jeho zarputilosti. Čekal, dokud nebylo zřejmé, že na něj nehodlá znovu promluvit. Pak kousek poodešel, sedl si do trávy a pohodlně si zapálil svoji dýmku.

Po chvíli přeci jen promluvila, aniž by při tom otočila hlavu.

„Zůstanete tady celou noc?“

„Nemůžu vás tady nechat jako zchromlého ptáčka.“

Agnes tohle vyjádření pobavilo. Také s ním měla pocit naprostého bezpečí. Přesto jí absurdita celé situace naplnila odhodláním. Nenáviděla situace, kdy byla bezmocná. „Můžu chodit,“ prohlásila. „A budu.“

Vstala, statečně udělala jeden krok a pak znovu padla s nedobrovolným výkřikem bolesti.

Na to se Thane zvedl, uhasil dýmku, vyklepal z ní popel a přišel k ní. Intuitivně věděla, co chce udělat a na okamžik se cítila jako by byla na místě Cornishmana, když čekal, až k němu Thane přijde a vyřídí ho.

Nepromluvil. Předklonil se, zdvihl ji ze země a vzal ji vysoko do náručí.

Nejprve byla divoce rozzlobená. Její myšlenky byly: „Co si to dovoluje! Ať mě okamžitě pustí a odejde.“ Ale tato slova z ní nevyšla. Všimla si, jak lehce jí nese, téměř jakoby se jí ani nedotýkal. Byla bezmocná. Kdyby odporovala, tak by jí jen chytil jiným způsobem a pokračoval dál. Mohla křičet nebo se prát. Křičet by bylo dětinské. K tomu neměla ani nejmenší sklon. A prát se by bylo marné. Tak se uchýlila k pasivitě. Pak jí začaly přemáhat její pocity. Chvilku se bála. Strach byl emocí, kterou zažívala jen zřídka. Nevěděla, čeho se bojí a nakonec si nebyla jistá, jestli je to strach. Spíš to bylo jako vzrušení, když člověk visí vysoko ve vzduchu a napadne ho: „Co kdyby se lano přetrhlo!“ Nepamatovala si slova, ale vybavil se ji smysl starořeckých veršů o pannách, které omdlévají strachem z nalezení něčeho, co kdyby nenalezli, je utrápí k smrti.

Byla pořád tou samou Agnes, rozzuřenou tím, že ji nese bez jejího svolení. A přece zároveň nebyla. Teď si sama začala připadat jako někdo, kdo si přeje být unášen dále, rychleji, výše, až na kraj světa. Zhluboka se nadechla.

Uvědomila si, že ji ponese snadněji, když její hmotnost bude trochu jinak rozložena a tak rukou objala jeho krk. Napjal tam svaly, jak přenášel její váhu tak, aby ulevil svým pažím. Pak přišel moment, kdy ji překvapilo nutkání, kterému odolala, obejmout ho také druhou paží. Na hrbolatých místech ji začal přidržovat trochu těsněji a neoddálil ji, když přišli opět na rovinu. Toho si nevšimla. Její vůně Thanea omámila. Místy sešel z pěšiny a zakolísal. Toho si také nevšimla. Naslouchala jeho dechu a cítila rytmické zdvihání a klesání jeho hrudi.

Když sešli z pěšiny a skrze louku s vysokou travou se dostali na cestu k domu, bylo to pro oba jako probuzení ze snu.

„Položte mě, prosím,“ řekla tichým hlasem, který byl stěží víc než zašeptáním – hlasem, který nepoznávala.

Očividně ji neslyšel.

Pak přišli k velké železné bráně.

„Položte mě,“ řekla znovu.

Zdálo se, že ji pořád neslyší. Nohou zarachotil na bránu a hlasitě zavolal: „Hej! Hej!“ Jeho hlas se trochu třásl, jako hlas člověka v nebezpečí.

Třikrát zarachotil na bránu a zavolal. Dvakrát mu odpovědí byla jen ozvěna jeho vlastního hlasu, který prorážel ticho noci a zanechával v uších prázdné zvonění. V trávě se rozezněli cvrčkové. V dálce zaštěkal pes. Oba dva navzájem slyšeli tlouct svá srdce.

Co se stalo po třetím zavolání, bylo přízračné. Náhle se za bránou zjevil Enoch a díval se na ně. Celou dobu stál ve stínu u zdi. Držel zapálenou lucernu, kterou před tím také skrýval. Pomalu zvedl závoru a pootevřel bránu. Pak zvedl lucernu do výšky a nevěřícně zíral na Thanea, který promluvil jako první.

„Našel sem jí ležet tam v trávě. Měl sem nějakou rozepři s Cornishmanem a on na ní padnul, když sem mu dal pěstí a poranil její kotník. Nemohla chodit, tak sem jí přines.“

Agnes se ani nepohnula ani nepromluvila. Ve světle lucerny se jí oči leskly s výrazem chyceného zvířete. Enoch se na ní nepodíval ani při zmínce o jejím zranění, ale upřeně zíral na svého pudlaře a opakoval po něm: „V trávě.“

„Nechcete jí?“ zeptal se Thane.

Na to Enoch položil lucernu, otevřel bránu a stoupl si stranou.

„Vezmi ji dovnitř,“ řekl.

Jak pudlař prošel kolem tak Enoch zavřel a zamkl bránu. Následoval je pak po příjezdové cestě k usedlosti. Jediným zvukem byly kroky dvou mužů na štěrku.

Pak se Enoch zasmál. Byl to nepřirozený zvuk, naznačující krutý nápad v jeho mysli. Agnes se zachvěla. Její ruka kolem pudlařova krku se bezděčně stiskla. Stejně tak jeho ruce, které ji držely. Takto mezi nimi proběhlo tiché znamení. Ani jeden nepromluvil.

U vstupu je Enoch předběhl, otevřel dveře a šel před nimi. Nebylo vidět žádné služebnictvo. V jeho domácnosti se sloužící objevovali jen na zavolání a nikdy jinak.

„Sem,“ řekl Enoch a otevřel dveře do zadního salónku v přízemí. Tohle byla jeho strana domu. Místnost byla tlumeně osvětlena. Pudlař složil svůj náklad na gauč a zadíval se na Enocha, který stál ve dveřích.

„Oba tu zůstanete, dokud se nevrátím,“ rozkázal. S tím zavřel dveře a zamkl.

Thane ve svém železářském oblečení – železem pobitých botách, kotníkových chráničích, kalhotách, košili rozepnuté do půli hrudi a čapce – byl zmatený trapností té situace. Díval se na věci v pokoji, jako by ho měly kousnout a přešlapoval z nohy na nohu. Pak mu došlo, že tím ničí leštěné parkety na podlaze.

Agnes, která napínala své uši, aby zaslechla, co se děje venku, si uvědomila jeho rozpaky.

„Prosím, posaďte se a poslouchejte,“ řekla. „Támhle,“ ukázala na křeslo.

Slyšeli zazvonění zvonku přivolávajícího služebnictvo, otevírání a zavírání dveří a rychle odjíždějící kočár. Musel již být připravený, protož nebylo dost času na zapřahání. Pak slyšeli tiché kroky někoho strážícího na chodbě. Ty byly Enochovi.

„Nemám ani tušení, do čeho jsem vás namočila,“ řekla Agnes.

„Zdá se, že to ještě nemají přichystané,“ odpověděl a usmál se na ni.

Jeho úsměv byl jako zjevení, rychlý a neočekávaný, jako meteor na hvězdné obloze. Agnes ho před tím nikdy neviděla. Naplnil ji radostí. Usmála se na oplátku a začervenala se. Pak se na sebe rozzlobila. Vždycky se na sebe zlobila za červenání se, protože to prozrazovalo její pocity. Její obranou bylo upřeně se na něj dívat, dokud své pocity nedostala opět pod kontrolu. Uvědomila si, že když se Thane soustředí na nějaký čin, tak všechna nemotornost a rozpaky u něj najednou mizí. Je pak nevědomky elegantní, jako jsou děti nebo zvířata, aniž by myslel na to, co dělá. Nevydržela vidět jeho neklid.

„Zdá se, že z toho nemáte strach,“ řekla.

„Je na vás docela přísný, že jo, váš otec?“ zeptal se.

„Je to tvrdá povaha,“ odpověděla.

„Možná jste nechtěla, abych vás nosil domů. Není to tak?“

„Ne,“ řekla.

Přiblížil se přes půlku místnosti, aby lépe odhadl upřímnost její odpovědi.

„Kdyby to tak bylo, tak ještě není pozdě. Vzal bych vás kamkoliv byste chtěla.“ Protože neodpověděla, tak dodal: „Jen bych vás tam vzal a nechal, takže byste mě už nemusela nikdy vidět.“

„Děkuji,“ řekla něžně. „To by nebylo moc pěkné, ne – abych vás už neviděla po tom všem? Ne. Já – jak jste to řekl? – já tomu budu čelit.“

Sedl si zpátky na své místo.

„Musím vám říct, co se stalo,“ řekla. „Utekla jsem a šla na večírek do města. To nemám dovoleno. Očekávala jsem, že budu mít scénu, až dorazím domů. Mohla by být velmi nepříjemná pro – pro můj doprovod, však víte. Takže jsem nejprve utekla na večírek, pak jsem utekla z večírku a vydala se domů sama. Zbytek už víte.“

„Ach tak,“ řekl Thane zamyšleně.

Padla na ně náhlá úzkost a jejich oči se již nesetkaly.

Seděli mlčky, ona zasněná, když k nim dolehly zvuky z chodby. Kočár se vrátil. Blížily se k nim dvojí kroky.

Dveře se otevřely, vešel Enoch a s ním presbyteriánský pastor, vážný rozložitý muž s velkou hlavou, řídkým obočím a kulatýma modrýma očima. Enoch zavřel dveře. Thane se postavil. Pastor se podíval nejprve na něj a pak na Agnes. Jeho oči byly plny údivu a špatné předtuchy. Enoch promluvil.

„Našel ji v trávě. To je ten muž. Tak je oddejte.“

Pastor se rychle vpravil do situace a začal pokyvovat hlavou, jako by si říkal: „Aha! Tak takhle to je.“

Thane chápal Enochova slova jen pomalu. Měl výraz člověka, co pochybuje o svých smyslech.

Agnes, velmi bledá, její rty lehce rozevřené, se napřímila a pomalu otočila hlavu ke svému otci. Svaly okolo jejích očí byly napnuté, její oči přimhouřené, jako by se dívala do slunce a dívala se na něj, dokud neuhnul pohledem. Ale to nezmenšilo jeho pomstychtivost.

„Oddejte je,“ řekl.

Thane se náhle probral z šoku. Odkašlal si, polkl, rozhlédl se doleva a doprava a udělal krok vpřed s rukou na svém opasku.

„Vy si myslíte něco, co se nestalo,“ vykřikl na Enocha. „Co jste myslel tím nalezením v trávě? Co jste tím myslel? Já s Cornishmanem jsme se porvali na stezce, jak jsem vám říkal u brány. Ráno se ho můžete zeptat v železárně. Ale nestalo se jinak nic špatného – nic, o čem byste tak mohl mluvit. Jestli mi nevěříte, zeptejte se jí … Řekněte jim to slečno,“ obrátil se na Agnes.

„Můj otec zešílel,“ zašeptala.

Thane překotně pokračoval ve vypravování o tom, co se přihodilo na stezce a začal být zcela nekoherentní. V zoufalství se pohnul směrem k Enochovi. Pastor zvedl svou ruku.

„Jak se jmenujete?“

„Alexander Thane.“

Enoch, který stál zády ke dveřím, sáhl za zárubeň, vyndal brokovnici a její hlaveň si opřel o levou paži.

„Oddejte je, říkám vám.“ Jeho hlas byl tichý. „Ať je to rychle.“

Thane se znovu pohnul jeho směrem a pastor znovu zdvihnul svou ruku – tlustou bílou ruku. Ta Thanea fascinovala a uklidnila.

„Thane,“ řekl pastor, „berete si tuto ženu za svou zákonitou manželku?“

„Ne na jeho rozkaz. Ne dokud na mě míří tou věcí,“ řekl Thane. „Ne, pokud si to slečna nepřeje,“ přidal na konec jako dodatečnou a velmi komplikovanou poznámku.

Pokud by řekl rovnou ne, tak se mohly události vyvinout jinak. Nechyběla mu k tomu odvaha. Zastavil ho určitý romantický záchvěv.

Pastor se obrátil k Agnes.

„Vezmete si, Agnes, tohoto muže Thanea za svého zákonitého manžela?“

Kostky nyní byly v jejích rukou. Thane neměl v úmyslu jí je předat. Rád by je zase vzal na sebe, kdyby jen věděl jak. Situace se mu vymkla z kontroly. Mimo to otázka - Vezmete si, Agnes, tohoto muže Thanea za svého zákonitého manžela? – mu zazněla tak závažně, že ho zbavila jeho vůle a smyslů, krom schopnosti naslouchat.

Těžko by se v jedné scéně našli tři muži s rozdílnějšími emocemi, z toho jeden šílený, přesto na okamžik je sjednotil pocit posvátné bázně a dívali se na Agnes se stejným výrazem. Ženská odvaha přesahuje mužskou. Muži to poté popírají a ve své mysli přisuzují rozdíl tomu, že ženy postrádají smysl pro následky.

Agnes byla klidná, zahloubaná a s odpovědí si dávala na čas. Nechala je čekat. Jednou rukou si urovnávala svoje šaty a zdálo se, že počítá. Pak pomalu pokývala hlavou.

„Ano,“ řekla zřetelným, ačkoliv poněkud vzdáleným hlasem, „beru si ho.“

„Povstaňte prosím,“ řekl pastor.

Thane odpovídal jako ve snách. Její odpovědi byly pevné a jasné a celou dobu se dívala na svého otce stejným způsobem, jako se na něj dívala prve.

Tak byli oddáni.

„To je všechno,“ řekl Enoch pastorovi stručně. „Kočár čeká u dveří.“

Pastor se uklonil a odešel.

Enoch vyndal ze své kapsy kartičku a podal jí Thaneovi. Byl to modrý lístek – symbol definitivního propuštění.

„Teď jděte,“ poručil. „Ať už vás nikdy nevidím.“

Agnes vzhlédla k Thaneovi.

„Můžu jít,“ řekla a chytla se jeho paže. Bylo to tak. Lehce kulhala, ale mohla chodit. Enoch se při pohledu na to ušklíbl. Pozoroval je, jak odcházejí do noci a zavřel za nimi dveře.

U brány Thane řekl: „Nebude pohodlnější, když vás ponesu?“ a začal ji zvedat.

„Ne,“ odpověděla.

Vyměnili si pozice. Ona se ho již nebála, ale on se začal obávat jí.