Mises.cz

Mises.cz

Garet Garrett: Příběh železa a oceli (19)

Celou tu dobu John Agnes hledal. Nejprve procházel hlavní silnici až k usedlosti, dokud se neujistil, že se touto cestou nevydala.

Otočil se zpět a začal se vyptávat lidí, dokud se nedozvěděl, že byla viděna, jak jde okolo železárny směrem do hor. Protože znal cestu a odhadl její záměry, tak se vydal v jejích stopách.

Pach Thanovi dýmky byl ještě cítit ve vzduchu, když dorazil na místo souboje. Jeho pozornost upoutala nějaká bílá věc v trávě. Zvedl jí a sevřel se mu žaludek. Byl to malý kapesníček. Přečetl iniciály A. G. vyšité v rohu. Když pokračoval v hledání, nalezl její šál. V panice prohledával trávu a objevil jasné stopy lidského zápasu.

Aniž by si jasně zformuloval myšlenky, protože byly příliš hrozné, aby byly pravdou, začal jednat pod dojmem představy, že Agnes potkala nějaká velká pohroma. Možnost to byla reálná. Nedávno do města přibyla skupina horníků, jejichž chování bylo pro zdejší komunitu cizí. Byli to opilci, co působili řadu potíží.

V rozrušení běžel po pěšině a volal její jméno. Pak ho napadlo, zajít se zeptat pracovníků v železárně, kteří touto pěšinou pravidelně chodili. Našel několik, kteří jí prošli asi před hodinou. Někdo se ztratil, řekl jim. Něco se stalo. Neviděli nebo neslyšeli něco neobvyklého? Zamýšleli se, nechávali si to od něj znovu opakovat a pak zavrtěli hlavami. Nikdo nic neobvyklého neviděl ani neslyšel. Ale někdo si přece jen vzpomněl na Cornishmana. Ten ležel pod cisternou na vodu, beze slova a zdálo se, že mu nezáleží na tom, jestli ho Enoch zpozoruje nebo ne. Možná se něco přihodilo jemu.

John ho našel na označeném místě, jak sedí s hlavou v dlaních a voda mu stéká po obnažených zádech.

„Co se ti stalo?“ zeptal se John a zatřásl jím.

„Málem mi urazil zatracenou hlavu,“ zaúpěl, aniž by se pohnul.

„Nahoře na pěšině?“

Zabručel.

„Kdo to byl?“

Chabě, ale poměrně definitivně Cornishman projevil vášnivé přání, aby ho svět nechal na pokoji.

„Byla tam dívka?“ zeptal se John.

„Co!?“ řekl kolos, kterého překvapil zvuk toho slova.

John svou otázku zopakoval.

Cornishman bolestivě vzdychl, otočil na něj svou rozbitou tvář a přikývl – ano.

„Kdo jí odvedl?“ zeptal se John a třásl s jeho tělem, aby udržel mysl nad vodou. „Řekni mi,“ zatahal ho za vlasy. „Kam odešli?“ kopl ho do holeně.

Ale Cornishman na tom asi byl hůř, než si lidé kolem představovali. Znovu upadl do mdlob a nic víc z něj nešlo dostat.

Zbývalo udělat jen jednu racionální věc – zpravit o situaci Enocha a vyvolat všeobecný poplach.

Ze všeho toho běhání a obav byl John už pořádně vyčerpaný, když dorazil k bráně usedlosti. Byla zavřená na závoru. V domě se nesvítilo a tam, kde očekával poplach a pohyb bylo vše podivně klidné. Zmocnila se ho zlá předtucha. Pomyslel si, že bude rychlejší otevřít bránu než se šplhat přes zeď. Prostrčil ruku skrze mříže a začal posunovat závoru uvnitř. Byl tak zaujat tímto úsilím, že ho jeho smysly ani nevarovaly před Enochovou přítomností.

Rychlý, nehlučný pohyb v temnotě a jeho ruka se mu silně sevřela okolo zápěstí. Kvůli fyzické nevýhodě své pozice byl bezmocný. Přes vertikální mříže v bráně se táhly ornamenty z tepaného železa v podobě vinné révy a listů. Bylo pro něj nemožné, aby prostrčil na obranu svou volnou ruku, protože poblíž nebyl žádný dost široký otvor, kudy by to šlo. Mimo to, pokud by odporoval, Enoch mohl okamžitě zlomit kosti v jeho chycené paži. Byl z této situace docela zmatený. Enochovo gesto bylo hrozivé ve své zlověstné přesnosti, a přesto si John nedokázal představit, že by jeho úmysly byly destruktivní. Tak se pasivně poddal starochově nebezpečnému stisku a promluvil.

„To jsem já.“ Jeho hlas prozrazoval, že je na pokraji paniky. Enoch nepromluvil. Jeho stisk zesílil. „Snažil jsem se k vám dostat, protože se Agnes ztratila. Tedy já jsem ji nedokázal najít. Přišel jsem vám to říct.“

Enoch stále nepromluvil.

„Možná už je doma,“ řekl John. „Viděl jste ji? Jestli neviděl, tak se bojím, že se jí něco stalo.“

Mlčení starého pána bylo nepřirozené a zlověstné. Pomalu vtahoval Johnovu paži dovnitř, skoro až po loket. Přicházela k němu bez odporu a holá, protože se rukávy kabátu a košile zachytily na vinných ornamentech venku. Pak ji začal zkoumat, pomalu od zápěstí, centimetr po centimetru, jakoby hledal něco, co se bál nalézt. John si kdysi zlomil ruku při školní hře. Měl citelný hrbolek na vřetení kosti v místě fraktury. Na tomto místě se Enochovy prsty zastavily, ztratily svou sílu a začaly se třást. Zároveň sevření jeho druhé ruky okolo Johnova zápěstí ochablo.

„Aaron!“ zašeptal ohromeně.

V příštím okamžiku byla Johnova paže volná a ozval se zvuk těla dopadnuvšího na štěrk na cestě za branou.

John ji otevřel, ujistil se, že Enoch dýchá a běžel k domu. Jeho divoký poplach přivedl na scénu apatickou ženu s malou olejovou lucernou nad hlavou.

„Je slečna Gibová doma?“ zeptal se.

Žena zavrtěla hlavou.

„Ví tady někdo kde je?“

Podivným způsobem žena opět zavrtěla hlavou.

„Pan Gib upadl u přední brány,“ řekl John. „Jděte okamžitě k němu a pošlete někoho pro doktora.“

Žena odložila lampu na zem a sama se rozběhla po přístupové cestě.

„Zavolejte služebnictvo. Možná ho budete muset odnést.“

Ale jen zrychlila. Běžel za ní. Než ji stačil dohnat, tak se potkali s Enochem. Mohl je oba jasně vidět ve světle, které se linulo z otevřených dveří. Žena se na Enocha úzkostlivě podívala a učinila pohyb, jakoby se ho chtěla dotknout. Nedá se říct, že by jí ignoroval. Spíš jí vůbec neviděl a pomalu pokračoval v chůzi.

John se schoval do stínu a přešel kolem, aniž by ho zpozorovali. Pak se rozběhl pryč a při každém kroku cítil, jak se mu podlamují kolena. Epizoda s Enochem u brány byla nejen velmi záhadná, ale naplněná nějakým děsivým vnitřním smyslem, který nedokázal pochopit. Nevěděl o Enochově posedlosti, že on, John, je reinkarnací Aarona. Nikdy neslyšel o chlapecké soutěži, při které Enoch zlomil Aaronovi ruku. Tudíž nemohl vědět, co to pro Enochovu zmučenou mysl znamenalo, když nalezl u Aaronova syna jizvu po téměř shodné fraktuře. Pro něj to byla tatáž jizva na téže paži. Poslední věc, aby si potvrdil svou halucinaci a objev, který dočasně zaplavil jeho smysly.

V tom okamžiku nazval Johna jménem jeho otce – Aaron!

Co to znamenalo? John intuitivně věděl, že tady bude klíč k celé záhadě. Ale nedokázal ho použít. Věděl, že když si jeho otec vzal Esther, tak na sebe přivolal Enochovu neutichající nenávist. Rozuměl by, jak se tato nenávist mohla přirozeně přenést na syna. V tom případě si ale nedovedl vysvětlit, že až dosud se k němu Enoch choval lhostejně nebo i přátelsky.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed