Garet Garrett: Příběh železa a oceli (20)

Mises.cz: 25. dubna 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

„A co Agnes?“

Nebylo doma. Nedokázal vymyslet žádný způsob, jak by ji mohl najít bez pomoci. Nevěděl, kam by se po ní měl podívat a čas ho tlačil. Bylo nutné vzburcovat poplach a zorganizovat pátrání. Ale jaká byla jeho autorita to udělat? To přece její otec měl podniknout takové kroky. Když si nyní vzpomínal na to, co řekl Enochovi skrze bránu o Agnes, tak mu to přišlo absurdně neadekvátní. Vůbec nesdělil všechny své obavy o její zdraví. Ačkoliv se při myšlence na další setkání s Enochem otřásl, rozhodl se, že se vrátí. Toto rozhodnutí ho přimělo zastavit se a při tom s překvapením zjistil, jak daleko se dostal, a že již není na cestě. Kde a jak z ní sešel, to si nepamatoval. „Musel jsem jít rychle,“ pomyslel si. Byl asi v polovině vzdálenosti od Nového Damašku, nedaleko železárny, na pěšině, která se dále měnila v ulici probíhající zašpiněnou čtvrtí plnou kumbálů, skladišť, stájí a pachu připáleného jídla. Otočil se a vydal se zpět, když na něj náhle někdo zavolal hlasem, který okamžitě poznal.

„Thane!“ řekl a vyrazil směrem k němu. „Potřebuju, abys zašel – ach! Promiň, myslel jsem, že jsi sám.“

Pohled mu sklouzl na ženskou postavu, která stála za Thanem a nakláněla se přes plot s odvrácenou tváří. Ale Thane, který mu také šel naproti, ho chytil za paži a rozrušeně řekl:

„Potřeboval bych tvou radu. Proto jsem tě volal.“

„To počká, ať už je to cokoliv,“ odpověděl John. „Nemůžu se teď zdržovat. Vrátím se, jakmile to bude možné.“

S tím chtěl odejít, když žena promluvila.

„Nesháníte se snad po mě?“

„Agnes!“ otočil se a zůstal stát jako solný sloup.

Okamžik před tím by dal cokoliv za to, slyšet znovu její hlas. Ovšem zvuk jejího hlasu, který byl tak klidný a jistý, v něm vyvolal reakci prudkého hněvu. Měl také zoufalý pocit ztráty. Proč se hněval nebo jakou ztrátu vlastně cítil, to by nedokázal vyjádřit slovy. Tyto pocity se vztahovaly k ní. Vůči Thaneovi pojal myšlenku, která se za ním zdvihla svou vlastní silou a kterou musel ihned potlačit.

„Hledal jsem vás všude,“ řekl a přistoupil k ní. „Našel jsem tohle.“ Podal jí kapesníček a šál. Ty si vzala. „Pak jsem šel do vašeho sídla … a … “ Zadrhla se mu řeč.

„Ano? Co jste se tam dozvěděl?“ zeptala se.

Jeho hněv znovu stoupal. Jak mohla být tak uhlazeně formální? Měl nutkání na ni hrubě vztáhnout ruku a požadovat od ní, aby mu řekla, co dělala a jak se ocitla na tmavé ulici sama s železářským pudlařem a jak může předstírat takový klid.

„Nic,“ řekl. „Právě mě napadlo otočit se a zkusit to znovu. Měl jsem o vás velký strach.“

„A zdá se, že ho stále máte,“ řekla mu způsobem, který mu měl připomenout, jak vysokým tónem mluví.

„Z důvodů, ke kterým jste, jak se zdá, netečná,“ odpověděl. „Lze se domnívat, že mám určitý zájem na tom, abyste v pořádku dorazila domů. Mohu vás tam doprovodit?“

„To je další,“ zamumlala si Agnes jakoby sama k sobě. „Jak repetitivní!“

Tato myšlenka se dotkla jejích pocitů a explodovala ve výbuchu irelevantního smíchu. John byl pohoršen. Jeho vztek v něm kypěl. Přesto zároveň se jeho smysl pro odpovědnost zvýšil. Napadlo ho něco hrozného. Co když ji její otec zadržoval doma z dobrého důvodu. Začal si přát, aby nikdy nepodlehl pokušení ji vysvobozovat. Formovalo se v něm rozhodnutí dostat ji domů třeba násilím, pokud to bude nezbytné, když se do věci vložil Thane.

„Ona nemá domov,“ řekl. „To je ten problém.“

„Co ty o tom víš?“ zeptal se John zmateně.

„Měl bych o tom něco vědět, když je to teď moje manželka,“ řekl Thane s ponurou upřímností.

John na okamžik zalapal po dechu a pak se prudce obrátil na Agnes. „Co jste to udělali?“ zeptal se. Byla tím natolik překvapena, že nedokázala promluvit. „Co jste to udělali?“ zeptal se znovu a třásl s ní s takovou autoritou, že v ní na okamžik byla malá dušička. „Je to pravda? Jsi vdaná?“

„Ano,“ řekla.

„Za …“ Polkl to slovo právě v čas, pomalu ji pustil a udělal krok zpět.

„Řekni to,“ vyzývala ho. „Za … za … koho? Do toho. Řekni to.“

Johnův vztek byl pryč. Pohltily ho jiné emoce – smutek, výčitky a znovu ten zničující pocit ztráty, nyní jasnější než před tím a vztahující se k nim oběma.

„Kde?“ zeptal se změněným hlasem.

„V domě mého otce,“ řekla Agnes posměšně. „Jaká škoda, že jste to zmeškal!“

„Ale co se stalo?“ zeptal se John.

Odpověděla podivně, improvizovaným popěvkem: -

            „Co se stalo

            „Co se stalo

            „Co se stalo

                        „Tady Mildred?

            „To se stalo

            „To se stalo

            „To se stalo

                        „Pane, řekla.“

Nastalo zděšené ticho.

„Bylo to nudné?“ zeptala se. „To je mi líto. Vím, čím se můžeme zabavit. Vyprávějme si navzájem své životní příběhy. Mám začít?“

Znovu začala prozpěvovat: -

            „Co se stalo…

„Prosím,“ řekl John. „Prosím už dost. Z tohohle mi stydne krev.“

„Takhle se chová od té doby,“ řekl Thane, jakoby svěřoval své tajemství.

„Tak mi to pověz ty.“

„Zanesl jsem jí domů,“ řekl Thane, který byl vypravováním tohoto příběhu již utahaný, „z místa, kde byla zraněná, když jsme si Cornishmanem vyřizovali účty a starého Enocha napadlo, že jsme spolu něco měli, tak poslal pro pastora a ten nás oddal. Pak mi dal modrý lístek a vyhodil nás z domu.“

John se obrátil k Agnes s otázkou na jazyku. To předvídala a zase začala zpívat: -

„Co se stalo…

Když se zachvěl a otočil se od ní, zase přestala.

„Šel jsem si pro oblečení do domu, kde bydlím,“ pokračoval Thane, „protože jsem byl celou tu dobu v pudlařském a tady jsme zabředli, jak nás tu vidíš. Nic, co řeknu, s ní nehne. A když řeknu dobrá, co teda chce, tak prozpěvuje o tom, abych je udělal z ničeho.“

„Když je to s nimi takové,“ řekl John, „musíš použít sílu. Musíš je zvednout.“

„To nejde,“ řekl Thane.

„Proč ne? Kouše?“

„Ne.“

„Proč tedy?“

„Nejde to,“ řekl Thane. „Ne od té doby,“ dodal.

„Předmět této klinické debaty je při vědomí,“ řekla Agnes mile.

Nevěnovali jí pozornost.

„Ty jsi v dělnickém baráku, že? Nemáš v záměru ji tam vodit?“ řekl John.

„Jen abych si vzal svoje oblečení.“

„To je jasné,“ řekl John. „Nemůžeme dělat nic dalšího, dokud nebudeš mít svoje oblečení. Já tady zůstanu, dokud budeš pryč. Ale ať ti to dlouho netrvá. Pak snad vymyslíme, co dál.“

Thane odešel s hlubokým výdechem úlevy. Jeho boty tlumeně klapaly na tvrdé udusané cestě. John, který pozoroval Agnes ze strany cesty, si byl jist, že se zachvěla. Pak z bezstarostného tónu, jakým prolomila ticho, si byl jistý, že se spletl.

„Vypadá to, že se s mým manželem znáte,“ řekla.

Byl překvapen, že nemá žádné problémy s tímto slovem, ačkoliv to muselo být poprvé, co ho použila v přivlastňovacím smyslu – a za takových okolností!

„Nemůžeš přemýšlet nad tím, co teď budete dělat?“ zeptal se John.

„Máte ho rád?“ vyzvídala.

„Pokud nemůžeš,“ řekl John, „já mohu. Je toho na Thanea příliš. To není spravedlivé.“

Předpokládal, že přemýšlí. K jeho znechucení zase začala zpívat, potichu a melodicky:

            „Lovely maiden, tell me truly,

            „Is the ocean very wet?

            „If I meet you on the bottom,

            „Will you never once – “

„Přestaň!“ Pohnul se, jako by jí chtěl zastrašit. Přestala a střízlivě se na něj podívala.

„Nemohu vás nějak pobavit? Mohla bych recitovat. A neodpověděl jste na mou otázku.“

„Naháníš mi hrůzu,“ vyrazilo z něj. „Ne, ne, omlouvám se. Jsem jen přepjatý, to je celé. Prosím, zkus být vážná. Měli bychom přemýšlet o tom, co budeme dělat.“

„Kdo je to my?“

„Prosím za prominutí. Ty, tedy,“ dodal.

„Kdo je to ty?“ zeptala se.

„Agnes, pro…“

„Paní Thaneová, když dovolíte.“

„Neočekávám, že budeš přívětivá,“ řekl, „ale prosím na okamžik zkus být rozumná.“

„Když jsou ženy v takové náladě, tak s tím nic nemůžeš dělat,“ řekla. „Skutečně nemůžeš. Budeš muset počkat na mého manžela.“

Usadila se na travnatou lavičku zády k plotu, chodidla v suchém příkopu a zlomyslně napichovala zem ohebným klacíkem. Pak klacík odhodila, natáhla se na záda, ruce si složila pod hlavu a dělala, že zapomněla na to, že John existuje. Vzdal se pokusů s ní mluvit a neskrývaně si ji prohlížel. Takhle viděl, jakým způsobem pozoruje měsíc, nejprve nepřítomně, jako by ho neviděla, pak jakoby si ho vybavovala ve vzpomínkách a nakonec s výrazem takové zvrácené uštěpačnosti, že nahlédl do kousku jejího srdce a zoufale se odvrátil s přáním, aby ho byl neviděl.  

Dlouho se nepohnula, jako by byla zakletá nějakým kouzlem. Thane je takhle našel, ponořené do svého odděleného snění. Ani jeden neslyšel jeho příchod.

„Myslel jsem na to, proč bych tě měl takhle obtěžovat,“ řekl Thane, „i když jsme přátelé. Kdybych tak jen věděl, co mám dělat.“

„Thane,“ řekl John pomalu, „poslouchej, co ti chci říct. Vlákna našich životů se zamotala do jednoho uzlu. Já a Agnes jsme již byli spojeni velmi podivnou historií. Ty si se tam připletl náhodou jen nebesa ví proč. Je to osud a ničí vina. Ale já jsem zodpovědný.“

„Za to, že jsme byli oddáni?“ zeptal se Thane.

„Ano, za to. Ale za mnohem víc. Teprve teď to začínám vidět. Zdědil jsem zodpovědnost za to, co můj otec a má matka provedli Enochovi před tím, než jsem se narodil. Za fakt, že Agnes je jeho dcerou a on není mým otcem, za fakt, že zešílel. Vykonal svou pomstu na Aaronovu synovi, větší, než sám tuší. Co to znamená, to nedokážu říct. Už o tom nikdy nebudu mluvit. Ale chci, abys věděl, že vás nenechám čelit následkům samotné. Není to záležitost přátelství. Ty jsi ženatý s Agnes. V určitém smyslu je to, jako bych byl já ženatý s vámi oběma.“

Jeho tvář byla osvětlena měsíčním svitem. Mluvil nepřítomným způsobem, jako by prodělával mystickou zkušenost. Něco z jeho nálady se přeneslo na Thanea. Podali si ruce a nyní stáli a navzájem si hleděli do očí.

„Nevím, jestli rozumím tomu, co jsi myslel,“ řekl Thane.

„Ne,“ řekl John. „Asi nerozuměl. Zmátl jsem tě tím, že jsem se snažil vypovědět všechno naráz. Zaprvé je tu fakt, že jsme přáteli. Moje pocity přátelství k tobě se velmi zvýšily, ani nevím docela proč. A teď je tu hlavně můj smysl pro zodpovědnost za to, co se stalo. Měl bys porozumět tomu, že já mám právo stát při vás a že mi lze věřit … absolutně věřit … cokoliv nás potká …“

Zadrhl se a zmlkl a vypadalo to, jako by usnul s otevřenýma očima.

Thane se neklidně pohnul. John se vzpamatoval, krátce zamrkal a pustil Thaneovu ruku. Když promluvil, jeho hlas zněl jinak.

„Asi to nedokážu vyjádřit jasně,“ řekl. „Myslel jsem, že bych mohl.“

„Tak to berme jak to je,“ prohlásil Thane.

John měl nejprve jasnou vizi aktu heroického sebezapření. Ta ho vzrušila až do stavu momentálního vytržením. To lze pochopit. Člověk je emocionální stvoření, které se poddává náhlým vášním a jednou z nich je vášeň oběti. Slepě na místě vztyčí oltář, srovná k němu dřevo a rozhlíží se, co se mu zázračným způsobem nabídne ke spálení. Hle! Zde je ta nejmilovanější věc na světě. Pán někdy zasáhne, jako v případě Izáka. Někdy se oběť zachrání sama. Někdy ustoupí sám člověk, protože nemá srdce to udělat.

John ustoupil. Završit dohodu s Thanem by znamenalo zřeknout se Agnes navždy. To byla přísaha, kterou se nemohl donutit udělat a ani sám sobě nevěřil, že by ji dodržel. A přesto, jakákoliv tajná výhrada se mu zdála zradou na Thaneovi. Tak tady stáli před pravdou tohoto rozporu. „Berme to jak to je.“ Jak Thane přišel na takovou myšlenku?

Agnes je pozorně sledovala s jedním loktem na koleni, podpírala si bradu a oči měla napůl zavřené. Nedalo se říct, že přemýšlí. Ověřovala si určitý druh znalostí, který byl zasunut v její mysli. Věděla, proč John znejistěl, proč opustil cestu k tomu, co mínil udělat, co to bylo i proč pustil Thaneovu ruku. Najednou věděla, jaké by to bylo stát se ženou a proč se ženy nikdy nemusí bát.

Vysoko na nebi jejího emocionálního já, tak vysoko, že z toho zahlédla jen záblesk, prolétlo pohrdání k těm nudným, romantickým marnostem, do nichž muži ukryli bezhlavé impulsy svého divokého egoismu. V ten okamžik se jí ovšem také vybavila postava Cornishmana a hrozně se zastyděla.

Nicméně nadále cítila cynismus vůči emocionálnímu mužskému principu. Nudil jí. Zbývalo udělat jen jednu očividnou věc. Ve skutečnosti to byla jediná možná věc. Ovšem ani Thane ani John na ní nepomyslí, nebo jí nedají šanci ji navrhnout, aniž by jí nemusela pojmenovat přímo. Člověk by si pomyslel, že zapomněli na její existenci. Stáli uprostřed cesty, John zády k ní, Thane s očima upřenýma ke hvězdám a sdíleli společné ticho. Ona byla jádrem toho ticha, ale to jí vůbec nezajímalo. Přála si být někde jinde.

Potichu vstala a začala odcházet od nich pryč, pryč od Nového Damašku, pomalou kulhavou chůzí. Dohonili ji po čtyřech nebo pěti krocích, jeden z každé strany.

„Kam chcete jít?“ zeptal se Thane.

Žádná odpověď.

„Ona jít nemůže,“ řekl John. „Tak jí nenech chodit.“

Podívala se na Thanea. Jeho gesto směrem k ní zamrzlo ve vzduchu.

„Vezmi ji jako bys trhal kopřivu, pevně,“ doporučil John.

„Nebojím se toho, co je na povrchu,“ řekl Thane.

John jí zablokoval cestu vlastním tělem. Thane udělal totéž. Ona učinila pohyb, jako by je chtěla obejít zprava. Pohnuli se tím směrem. Zamířila vlevo. Přesunula se tam. S rozčíleným gestem to vzdala, otočila se k nim bokem a dala jim najevo, jak jimi pohrdá.

„Paní Thaneová,“ řekl John, „přejete si opustit Nový Damašek – opustit ho hned – dnešní noci?“

Agnes se na něho otočila s náhlým výbuchem podrážděnosti.

„Odletět, předpokládám! Odletět pryč s – co vlastně je? Zapomněla jsem.“

„Ach, ach,“ zabrblal John.

„Co jsi zač?“ prohodila k Thaneovi.

„Pudlař,“ odpověděl důstojně, s výrazem zraněného zvířete ve tváři.

„Je dobře známo, že pudlaři nelétají. Mimo to je moc pozdě. Zastavili jsme se, abychom popřemýšleli. Potřebujeme čas, aby se mohl převléknout. Byl vyhozen z práce a nemá peníze. To mi řekl. Zajímalo by mě, co asi dělají manželky pudlařů.“

„Někdo by ti mohl závidět tvoje žihadlo,“ řekl John, zhrozen tím, jak se chová k Thaneovi. Dokonale mu porozuměla.

„Ale ty jsi proti němu imunní,“ řekla. „Nevzala jsem si tebe. Nebo vzala? Jsi snad Davidem tohoto pudlaře? Jaká jsou tvá práva na něj? A jak jsi přišel na to, že máš práva na mě?“

„Vztek, ale díky Bohu ne hysterický,“ řekl John.

„To budeme trávit zbytek noci tímhle způsobem?“ zeptala se. „A potom co?“

„Já dnes v noci z Nového Damašku odcházím,“ řekl John se zábleskem intuice.

Agnes na něj vrhla nedůvěřivý pohled.

„Nakolik umím odhadnout, tak definitivně,“ pokračoval. „Je to moje vlastní rozhodnutí. Vy s ním nemáte nic společného. Ale protože také odcházíte a možná stejným směrem, tak proč nejít společně tak daleko, jak se budou naše cesty shodovat?“

„Ať už chcete jít nebo zůstat, já při rozednění nebudu na dohled Nového Damašku,“ řekla Agnes s tváří odvrácenou jak od Johna, tak od svého manžela, jako by skládala přísahu. „Takže cokoliv chceš udělat,“ dodala, „pospěš si prosím.“

Thane se jí chtěl na něco zeptat, ale John ho zadržel.

„Pak vás tady vyzvednu,“ řekl a chvatně se vydal na cestu. „Nebude mi to trvat dlouho.“

Když se vrátil v lehkém silničním kočáře taženém dvouspřežím, tak měsíc právě zacházel. Agnes spala na orosené trávě přikryta Thaneovým kabátem. John přidržel dvířka a Thane ji zdvihl do sedadla. Byla povolná a ochablá, jako ospalé dítě. John ji musel držet, dokud Thane nenastoupil na druhé straně.

V místě, kde se cesta prudce stáčela z údolí, John zastavil a ohlédl se. Byla úplná tma a v té tmě viděl železárnu, jako živý zhoubný uhlík v oku temnoty, slabě žhnoucí a náhle se rozsvěcející rychlými jazyky plamenů. Měl pocit velké osamělosti a slzy mu vstoupily do očí. Až dosud nevěděl, že mu Nový Damašek tolik přirostl k srdci. Jeho starost o něj byla jako zděděná vzpomínka.

A ačkoliv to nevěděl, tato noc a jeho útěk byly znamením, které zpečetilo osud Nového Damašku. Ten byl ponechán v rukou Enocha, který ho fanaticky zadržel od vstupu do ocelového věku.

„Kam?“ zeptal se Thane.

„Dnes v noci do Wilkers-Barre,“ řekl John. „Pak do Pittsburghu. Kupuju tam továrnu a chci, abys na ni dohlédl. Probereme to zítra.“

„Jakou továrnu?“ zeptal se Thane.

John zaváhal.

„Nic tak velkého jako je to za námi,“ řekl.

Myšlenka, že by koupil továrnu, se zrodila v tomto okamžiku, takže přirozeně ještě nevěděl, jaká to bude továrna.

Podíval se na Agnes. Hluboce spala a opírala se o Thanea, který měl ruku okolo jejích ramen. Když se na ní podíval znovu, tak byla v téže pozici, ale dívala se přímo před sebe s doširoka otevřenýma očima.