Garet Garrett: Příběh železa a oceli (22)

Mises.cz: 09. května 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Někteří tomu říkají štěstí. Jiní náhoda. Matematici tomu říkají pravděpodobnost – teorie pravděpodobnosti je jedním z odvětví, kterým se věnuje jejich věda. Přesná definice je ovšem nemožná. Ať už je to cokoliv, působí to tak, že se stane něco na místo všech ostatních věcí, které by se také mohly stát. Evidentně zde působí nějaké principy rytmické obměny, kterým nerozumíme.

Nemůžeme mluvit o zákonu náhody, protože kdyby se dal takový zákon vytvořit, tak by náhoda přestala být náhodou. Je to něco mimo všechny zákony, které známe. Matematická pravděpodobnost, že na minci padne hlava dvakrát za sebou je dva ku jedné. Přesto může hlava padnout desetkrát za sebou nebo tisíckrát za sebou. Nikdo nemůže vyloučit, že se to stane. Ale protože se to ještě nikdy nestalo, nedokážete si to představit a pravděpodobnost bude taková, jakou si určíte.

Fakt naší existence je úžasně nepravděpodobný. Biologická pravděpodobnost, že se někdo narodí v té podobě, v jaké se narodil, plus pravděpodobnost, že se vůbec nějaký konkrétní organismus narodí, musí být v řádu miliard k jedné. Přesto jsme tady a myslíme si, že to tak bylo nevyhnutelné od celé věčnosti. Možná bylo. Možná žádná náhoda neexistuje. Možná je to jen tím, že nemůžeme nikdy poznat všechny spolupůsobící faktory. Možná to tak je. Přesto nevěří všichni ze své vlastní zkušenosti, že přežití je kontinuální působení náhody?

Existuje pravděpodobnost, že budeme žít další rok, další den nebo další hodinu. Tato pravděpodobnost je odhadována statisticky a vytvořily se kolem ní velké společnosti, které na ni sázejí. To je životní pojištění. Pojišťovna nesází na život jednoho jednotlivce, protože to by byla hazardní hra. Sází na agregát životů desetitisíců lidí, který koresponduje s průměrnou délkou lidského života. To funguje jen proto, že ti, kteří nedosáhnou průměru, jsou vyváženi těmi, kteří ho přesáhnou a tak zde může průměr existovat. Ale jakýkoliv jednotlivý život je dílem čisté náhody. O tomto vrtkavém soudci nevíme nic. Z toho pak vyplývá pověrčivost. Víra ve šťastnou náhodu je jediným univerzálním náboženstvím. Štěstí je šťastná náhoda. Ty správné věci se stanou právě tehdy, když je to potřeba. Proč se občas stávají v řadě za sebou nebo proč se stávají jedněm více než druhým – to jsou otázky, které si můžeme rétoricky klást. Neexistují na ně odpovědi. Štěstí a génius mohou být dva aspekty téže věci.

O Johnu Breakspearovi se začalo notoricky říkat, že má štěstí. Ale lidé zároveň říkali, že je nebezpečný, což mohlo znamenat, že občas neuspěl. To byla pravda. Docela často neuspěl. Když se to stalo, neproklínal svoje štěstí. Jen ho napadlo, že zahrál špatnou kartou a pak šel dál. Možná, že v případech jako je jeho, je zde vysoce vyvinutá intuice pro vítěznou náhodu, která odpovídá intuici hudebního skladatele pro harmonii. Principy hudební harmonie již byly částečně objeveny. Ale rytmus náhodné příležitosti je nekonečnou záhadou.

Jistě to byla náhoda, nikoliv štěstí, která Johna toho dne přivedla na pokraj malého davu, jenž se shromáždil před budovou okresního soudu, zrovna když dražitel vyvolával:

„Tři tisíce – tři tisíce – tři tisíce – TŘI TISÍCE! Tři tisíce dolarů za prvotřídní továrnu na hřebíky. Pánové, na libry šrotu vám vynese víc než tolik. Tři tisíce a slyším jedno sto? Tři tisíce a slyším jedno sto? TÁMHLE, tři tisíce jedno sto! Děkuji, pane.“

Ironicky se uklonil Johnovi.

„Slyším dvě stě? Slyším dvě stě? Slyším dvě stě? Dvě stě támhle! Slyším tři sta? Slyším tři sta? Slyším tři sta?“

Díval se na Johna.

„Už jste všichni SKONČILI? Tři tisíce dvě stě POPRVÉ. Tři tisíce dvě stě PODRUHÉ. Tři tisíce dvě stě po třetí a –“

John pokývl hlavou.

„Tři! Máme tři tisíce tři sta. Tři tisíce tři sta dolarů za moderní továrnu na hřebíky ve velkém městě Pittsburgh. Tři tisíce tři sta. Slyším čtyři? Slyším čtyři? Tři tisíce tři sta POPRVÉ. Tři tisíce tři sta PODRUHÉ. Tři tisíce tři sta potřetí a naposled – PRODÁNO! tomu mladíkovi zde. Pánové, dalším majetkem, který bude z rozhodnutí soudu prodán, je mlýn s kapacitou – “

John se prodral davem a přerušil ho.

„Kde to mám vyrovnat?“

Dražitel si ho změřil podezřívavým pohledem.

„Být vámi, tak zajdu za soudním zapisovatelem.“

„Kde ho najdu?“

„Vy jste za ním ještě nebyl?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Nebyla příležitost.“

Dražitel tomu neporozuměl a odpověděl sarkasticky.

„Jestli ze mě a soudu děláte hlupáka – jestli děláte! Zná někdo z vás toho vtipálka tady?“

„Tohle je veřejná aukce, že?“ zeptal se John.

„Ano pane.“

„Byl zde vydražen jistý majetek?“

„Ano pane.“

„Dobrá. Já jsem ho koupil,“ řekl John. „Teď chci za něj zaplatit. Je to jasné? Chci za něj zaplatit hotově. Komu mám zaplatit? To je vše, co chci vědět.“

Dražitel zachránil své ego gestem nesmírné znuděnosti. Otočil se na pomocníka po straně a pomalu vzal z jeho rukou velký úřední dokument. „Já to přečtu,“ řekl. „Vezměte ho k zapisovateli.“ Pak navázal – „Jestli můžeme pokračovat pánové bez dalšího přerušování, mlýn má následující charakteristiky:  - “

O půl hodiny později John odcházel od soudu s papíry na továrnu na hřebíky, kterou nikdy neviděl a která měla stát na devětadvacáté ulici a její inventář se měl skládat z nářadí, strojů a zařízení k výrobě odsekávaných železných hřebíků. Byla to jedna ze čtyř továren na hřebíky, které byly toho dne u soudu prodány.

„To nebude moc velká továrna,“ uvažoval John. „Co může člověk čekat za třiatřicet stovek dolarů.“

Netrvalo dlouho, než mu neuvěřitelnost této transakce začala připadat humorná. Ovšem nebyla tak iracionální, jak by to mohlo vypadat. Musel mít nějakou továrnu, aby do ní mohl umístit Thanea. Továrny na hřebíky byly velmi laciné, protože jich vzniklo příliš rychle příliš mnoho a tak spousta bankrotovala. Další přihazující byli bezpochyby lidé, kteří si nejen prozkoumali tuto továrnu, ale znali i stav na trhu hřebíků. Nebylo pravděpodobné, že by koupil nadhodnocený majetek. Zaplatil jen o sto dolarů více, než byli ochotni dát oni.

Další věcí, kterou udělal, byla návštěva právníka, který na něj udělal dobrý dojem při jedné z jeho dřívějších obchodních cest. To byl Jubal Awns – dvě malá černá očka v kulatém obličeji a příjemný hlas.

John vytáhl z kapsy kus papíru. Přál si založit společnost, která by nesla název North American Manufacturing Company, Ltd., s autorizovaným kapitálem čtvrt milionu dolarů a třemi zakladateli – jím, právníkem Awnsem a mužem jménem Thane.

„Co bude předmětem podnikání?“ zeptal se Awns.

„Výroba,“ řekl John.

„Ano,“ řekl Awns, „ale co budeme vyrábět? Jaký majetek má být do společnosti vložen?“

„Začneme s továrnou na hřebíky,“ řekl John.

„Kde se nachází?“

„Tady v Pittsburghu. Devětatřicátá ulice.“

„To nechápu,“ řekl Awns. „Nevím o žádné továrně na hřebíky na devětatřicáté ulici.“

John se podíval do prodejních listin a opravil adresu bez nejmenší změny ve výrazu tváře.

„Devětadvacátá ulice,“ řekl.

Právník vzal listiny, koukl do nich a zvědavě se na Johna podíval.

„Viděl jste ji?“

„Ne.“

„Koupil jste ji, aniž jste ji viděl?“

„Ano.“

„Kolik akcií této nové společnosti hodláte vydat?“

„Zakladatelské podíly a pak akcie pro mě, za to co jsem do ní vložil – továrnu, peníze do začátku a tak dále.“

„Proč potom autorizovaný kapitál čtvrt milionu?“

„Protože se vrhneme do podnikání s železem a ocelí,“ řekl John.

Awns ho potichu studoval.

„Vy jste pracoval u Giba v Novém Damašku?“

„Odešel jsem a chci se udělat sám pro sebe,“ řekl John.

„Dobrá. Tady jsou zakládací listiny North American Manufacturing Company, Limited.“

Podepsali papíry. Nakonec se John zeptal: „Chcete svojí taxu v hotovosti nebo v akciích?“

Jubal Awns byl poněkud zaskočen. Byl o deset let starší než John, úspěšný a mazaný, s představou, že je romantik. Rád věci dramatizoval a činil nečekaná rozhodnutí. Odložil papíry, vstal a v zamyšlení třikrát přešel po kanceláři sem a tam.

„Vezmu si akcie,“ řekl, „za předpokladu, že budu zapisovat všechny vaše budoucí společnosti a brát si svou taxu pokaždé stejným způsobem.“

Na to si podali ruce.

Bylo pozdní odpoledne, když John s Thanem sedli do drožky a vydali se z hotelu prozkoumat svoji továrnu. Thane byl dychtivý a v hovorné náladě. Nebral svůj úkol na lehkou váhu. Již stihl navštívit všechny větší železárny okolo Pittsburghu. Viděl některé nové věci a také spoustu špatných a měl mnoho nápadů. Informoval se o pracovních podmínkách. Tu a tam si již otipoval muže, které by chtěl najmout.

Johnovy naděje mezi tím celou dobu klesaly.

Když zahnuli na devětadvacátou ulici, tak se před jejich očima vynořila osmipodlažní budova Keystone Iron Works. Žádná jiná železářská továrna v sousedství vidět nebyla, a protože John, který se díval po své továrně na hřebíky, začal zpomalovat, Thane si pomyslel, že jejich cílem je Keystone.

„To je ale velryba,“ řekl nadšeně, ale s podtónem úzkosti. John mu věnoval rychlý pohled.

„Ty bys to zvládl?“ zeptal se.

„Ach,“ řekl Thane, „tak to není ono.“ V jeho tónu bylo cítit zklamání, které odpovědělo Johnovu otázku. Jistě, že by to zvládl.

Pomalu projeli okolo Keystone, kolem hromad odpadu a řad nenatřených krabic až nakonec přijeli ke skupině hrubých kůlen, jedné velké a čtyřech menších. Jedna z menších, která byla vepředu otevřena jako dřevník, byla zaplněna prázdnými sudy na hřebíky.

Přední dveře velké centrální kůlny byly uzavřeny a zablokovány železnou tyčí. John ji odkopl, otevřel dveře a vešli dovnitř. Proti nim se ze šera vynořila postava. „Co tady chcete?“

„Vy jste Colemanův hlídač?“ zeptal se John. Coleman bylo jméno onoho bankrotáře.

„Jo,“ řekl muž.

Byli na správném místě.

„Koupili jsme to tu,“ řekl John. „Chtěli bychom se tu porozhlédnout.“

„Jak je libo.“

Tiše se procházeli po podlaze zaplněné haraburdím. Továrna na hřebíky, jako ostatní takové podniky té doby, nebyla moc pohlednou věcí a jakákoliv vychladlá železářská továrna má smutný a vyhaslý vzhled. Thane nikdy neviděl vychladlou továrnu. Byl to pro něj celkem depresivní zážitek. Jejich oči si postupně zvykly na šero. Vybavení se sestávalo z jednoho parního stroje, jedné malé pece pro nahřívání železných tyčí, soustavy válců pro redukci tyčí na listy o tloušťce hřebíku a pěti strojů na odsekávání hřebíků z listů – všechno v použitelném stavu.

„Nebude to vypadat tak smutně, jakmile se pec zahřeje a bude to tu v pohybu,“ řekl John.

Thane neřekl nic. Prozkoumal důkladně stroje i pec a pak zamyšleně dlouhou dobu stál a obhlížel továrnu jako celek. Nebyl zde žádný další inventář hodný toho slova. Vstupní surovinou byly železné tyče, které viděli venku. Nahlíželi do menších kůlen a pak se již setmělo. Jak odjížděli, tak Thane poprvé promluvil.

„Kdy to rozjdeme?“

„Co nejdřív,“ řekl John. „Zítra nakoupím nějaké železo.“

„Dej mi pár týdnů,“ řekl Thane. „Na tom místě je fůra práce.“

„Cože?“

„Všechno je to vzhůru nohama,“ řekl. „Věci se tam nepohybovaly správným způsobem. Žádný div, že to museli zavřít.“

Tu noc při večeři Agnes zpovídala svého pudlaře.

„Jak ta tvá továrna vypadá?“

„Je to nemocná kobyla.“

Byl nad něčím zamyšlený a tak ho nechala být. Po večeři šel do svého pokoje, svlékl si plášť, vestu, límec a boty, posadil se u okna a zapálil si.

Měli tři místnosti – dvě ložnice a obývák uprostřed. Ona seděla v obýváku, šila a přitom ho pozorovala skrze dveře. Nepohnul se, pouze když si potřeboval znovu nacpat a zapálit dýmku. Pořád tam sedě, pomalu bafajíc za závojem kouře, když k němu přišla.

Než šli do postele, byla malá továrna na hřebíky celá přestavěna a věci se v ní pohybovaly správně.

Thaneovi bylo dvacet pět let. Téměř celý svůj život prožil v železárně v Novém Damašku. Nedokázal si vzpomenout na dobu, kdy by mu její hluk a zápach byly cizí. Jeho matka zemřela, když mu byly tři roky. Byl jejím jediným dítětem. Pak ho jeho otec, který byl pudlařem a velmi ho miloval, začal brát do železárny. Byla to nádherná školka. Když byla směna u konce, byl pudlařským maskotem. Za nocích spával na slamníku v nějakém zastrčeném výklenku, odkud mohl vidět svého otce v pekelné záři vycházející z pecí. Pak chodil do školy, ale každou volnou chvíli trávil v železárně. Její záchvěvy ho nikdy nepřestaly uchvacovat. Když byl dost starý, aby mohl nosit vodu, dostal svou první práci. V sedmnácti se stal pomocníkem svého otce a zapáleně s ním soupeřil v tom, jak těžký kus železa dokáže zdvihnout a donést do břicha pece. Běžně se nosilo po jednom kusu. On začal nosit dva naráz a jeho otec se mu vyrovnal. Pak jednoho dne jeho otec klopýtl. Když stáli znovu bok po boku u hromady železa, tak vzal jen jeden kus. Starý muž se na něj podíval a pak udělal totéž. Poté nosili vždy jen jeden kus a nikdy o tom nemluvili. Když jeho otec zemřel, Alexander přirozeně nastoupil na jeho místo, a když vytáhl svoje první železo, pod Enochovým dohledem, byl tento fakt potvrzen. Stal se nejlepším pudlařem v železárně.

Měl v rukou ten správný cit, pro železo, jeho hnětení a tvarování. Měl proto přesně to jemné pochopení, jaké má umělec modelující sochy z jílu. Zdálo se, že myslí svýma rukama. To je zvláštní nadání. Mimo tuto intuitivní schopnost měl Thane přirozený smysl pro mechaniku a naivní způsob, jak nebrat žádný postup jako předem daný jen proto, že se to tak dělalo dosud. To vše mělo být odhaleno a bylo to Johnovo velké štěstí.