Garet Garrett: Příběh železa a oceli (23)

Mises.cz: 16. května 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Zatímco Thane přemýšlel o tom, jak dát do pořádku továrnu na hřebíky, John seděl v hotelové hale s nohama na okenním rámu, pokuřoval doutník a pohyboval se v jiných sférách. Jeho problémem byl hřebíkový průmysl jako celek. Ten byl v žalostném stavu. Ačkoliv sekané železné hřebíky se vyráběly za pomoci automatických strojů již delší dobu, nedávno se objevil stroj, který nahradil všechny ostatní, protože vyráběl hřebíky kompletní i s hlavičkou, v jednom cyklu a velmi rychle. Tento stroj, který se začal používat, způsobil nadprodukci hřebíků. Jejich cena klesla k bodu, kdy se vyráběly se ztrátou místo se ziskem, pokud někdo neprodukoval svoje vlastní železo a nedosahoval zisku tam. Továrna na devětadvacáté ulici musela své železo kupovat. Pravděpodobnost, že bude fungovat se ziskem, byla velmi malá.

Uvažoval nad tím až dlouho do noci. Světla byla zhasnuta a on stále seděl s nohama na okně, přemítal, uvažoval a snil s odpočinutou a vnímavou myslí. Náhle dostal nápad. Bude poučné podívat se na to, jaký to byl nápad, protože se později stal klasickým vzorem. Byl troufalý a přitom velmi prostý. Veškerý hřebíkářský průmysl se spojí v jeden celek v jeho North American Manufacturing Company, Ltd. Pak může být produkce omezena, aby cena hřebíků stoupla na ziskovou úroveň.

Uvažoval o tom, kolik má k dispozici kapitálu. Jeho vlastní úspory byly patnáct tisíc dolarů. Možná by se to dalo natáhnout na dvacet. Při práci pro Giba získal několik velmi levných a vysoce spekulativních podílů v železničních společnostech. Některé z nich právě začaly nabývat na hodnotě. Ale dvacet tisíc dolarů by bylo maximum a myslet si, že s tak malým kapitálem získá kontrolu nad hřebíkářským průmyslem, který měl hodnotu asi půl milionu dolarů, bylo z říše fantazie. Ale kapitál člověka může existovat i ve formě ideje. John již rozuměl finančnímu umění.

Ponechal továrnu na devětadvacáté ulici v Thaneových rukách spolu s fondem na její přestavbu a vydal se na konzultaci k Jubalu Awnsovi.

Výrobci hřebíků reagovali na jeho návrh pozitivně z očividného důvodu. Momentálně všichni prodělávali peníze. Za krátko pak John mohl před Awnse položit archy papíru.

„Tady je naše dítě,“ řekl. „Prozkoumej ho.“

Získal opce na hřebíky od všech důležitých továren v oblasti s výjimkou jedné. Majitelé souhlasili s tím, že budou svou produkci prodávat výhradně North American Manufacturing Co., Ltd., a platbu si vezmou buď v penězích, nebo v preferenčních akciích podle své volby.  Pobídkou pro preferenční akcie mělo být to, že když je vezmou, dostanou k nim bonus padesát procent v běžných akciích.

„Ale oni budou chtít každopádně hotovost,“ řekl Awns, „a kde jí potom vezmeš?“

„Nebudou,“ řekl John. „Na to dohlédnu. Jak jsi pochodil s Gibem?“

Awns byl navštívit Enocha. Továrna v Novém Damašku tehdy produkovala pětinu všech vyrobených hřebíků v zemi. Nebyla žádná možnost jak ho vykoupit. To John dobře věděl. Přesto jeho produkce hřebíků musela být nějak kontrolována, jinak by kombinát selhal. Tak vyslal Awnse se dvěma alternativními návrhy. První byl nabídnout mu peněžní kompenzaci, pokud přestane vyrábět hřebíky. Kdyby to odmítnul, s čímž se počítalo, měl Awns vyjednávat koupi veškeré jeho produkce na dlouhodobý kontrakt.

„Neukončí svou výrobu hřebíků,“ řekl Awns.

„To jsem věděl,“ pokýval hlavou John.

„Ale získal jsem kontrakt na všechny jeho hřebíky,“ řekl Awns a podal mu papír. „Cena je dost vysoká – o padesát centů na sud víc, než současná tržní. To bylo to nejlepší, co se mi podařilo.“

„To je v pořádku,“ řekl John a četl si při tom smlouvu. „Když všechno klapne, budeme mít o dolar víc na sudu. Tahle fráze – pokud druhá strana kontraktu (tj. Gib), si nebude přát prodat hřebíky na trhu za nižší cenu – kdo to tam dal?“

„On na tom trval,“ řekl Awns. „Neviděl jsem důvod proti tomu něco namítat. Žádný člověk snad nebude prodávat za nižší cenu, než na jakou má kontrakt.“

John mu předal smlouvu zpět a několik minut seděl v zamyšlení.

„Ve tvém plánu je jeden volný konec, jestli se nemýlím,“ prohlásil Awns. „Pokud zvedneme cenu o dolar na sud hřebíků, nevznikne spousta nové konkurence? Každý dovede dělat hřebíky, když se to vyplatí. Ti samí lidé, kteří ti teď prodávají, se mohou otočit a znovu začít. Budeš držet deštník pro všechny ostatní.“

„Všichni nebudou moct dělat hřebíky,“ řekl John. „Na to jsem dohlédl.“

„Jak to?“

„Stroje na hřebíky jsou kryty patenty. Existují jen čtyři společnosti, které je vyrábějí. Uzavřel jsem se všemi kontrakty. Odebereme jejich stroje a připlatíme pětadvacet procent nad současnou cenu. Oni se na oplátku zavázali, že po dobu kontraktu neprodají stroje nikomu jinému. Takže pytel je zavázaný jak z vrchu, tak ze zdola. Vyšli nám docela vstříc, protože oni prodělávají taky, když teď výrobci hřebíků krachují.“

Awns na něj zíral se směsí pochyb a obdivu.

„No, to bude něco,“ řekl. „Když s touhle věcí zajdeme příliš daleko, tak zavedou zákony, aby ji zastavili.“

„Je to legální, nebo ne?“

„Neznám žádný zákon, co by to zakazoval,“ řekl Awns.

„My nemáme povinnost být legálnější než zákon. Pověz mi, znáš nějaké Pittsburghské bankéře? Budeme je potřebovat pro náš obchod.“

Pittsburgh v té době byl místem těhotným změnou. Existovala k tomu znamení a porodní skvrny. Velká matka měla prodělat císařský řez a přivést na svět ocelový věk.

Lidé vykonávali svou funkci porodníků, aniž by věděli, co dělají. Nedokázali to ani vidět, ani tomu porozumět. Bojovali na slepo, klesali a zase se zvedali. Nadosobní síly je pohltily. Střídaly se u nich stavy naprostého zoufalství a nadměrných očekávání. Byli tvrdí, mazaní, sentimentální, pověrčiví, romantičtí v přátelství a bezohlední v obchodě. Pojmenovávali své vysoké pece po manželkách a milenkách, navzájem si kradli výrobní postupy, četli Swedenborga a snili o Nebi. Nebe v jejich představách připomínalo Wood Street v Pittsburghu, s bankami na obou stranách ulice a v každých dveřích každé banky stál její prezident a vyvolával: „Tady jsou peníze na vaše výplaty. Prosím, vypůjčte si je zde. Ty nejkvalitnější peníze. Splaťte je, až se vám to bude hodit.“

Železáři se bank vždycky doprošovali o peníze. Když peníze získali, postavili za ně více továren a naplnili je automatickými monstry, která rostla do velikosti, podivnosti a fantastičnosti. Mnoho z těchto monster, stejně jako v historii přírodního výběru pokusů a omylů, se objevilo jen na krátký čas a poté vyhynulo. Když nevydělávali peníze, tak zbankrotovali. To byla asi polovina všech případů. Pak přicházeli do bank na Wood Street, zapřísahali se, prosili, lichotili, aby dostali peníze na výplaty.

Existuje místní legenda o člověku, který se stal později jedním z velkých milionářů, jenž objížděl se svou kobylou Wood Street cikcak z jedné banky do druhé tak často, že se zvíře naučilo zastavovat automaticky a nikdo už je nedovedl přinutit jít na této ulici rovně.

Bankéři byli tvrdou skupinou. Museli být. Nikdo nebyl tak docela v bezpečí. Člověk, který byl dosud považován za příčetného, náhle mohl ztratit svou rozvahu a zahodit jistotu kvůli následování vize. Úsilí o adaptaci Bessemerova procesu na Americké podmínky bylo neodolatelnou cestou k bankrotu. Tento proces měl výborné výsledky v Evropě, ale v této zemi byl jako zakletý a tak to vypadalo, že to budou jen Angličtí a Němečtí výrobci, kdo přivede na svět ocelový věk. Bohatství byla utopena v oněch nádobách zvaných konvertory, které nebyly nepodobné tomu, co Aaron vybudoval v Novém Damašku o pětadvacet let dříve.

Ze všech bankéřů na Wood Street byl nejtvrdším Lemuel Slaymaker.

„Přesto,“ řekl Awns, „Měli bychom ho zkusit jako prvního. Jeho jméno by tomu podniku dodalo váhu.“

Awns ho znal. Šli k němu společně. Slaymaker pokynul na pozdrav Awnsovi a přikývl, když mu byl představen pan John Breakspeare. Měl velkou bílou tvář, světle modré oči a zrzavé kudrnaté vlasy. Dojem, který dělal, byla celková zakulacenost. Nebylo místo, kde by se dal chytnout. Neprojevoval na venek myšlenky nebo pocity.

John představil svůj plán. Předložil papíry, jako důkazy A, B, C, na patřičná místa. Předložil data o hřebíkovém průmyslu, ukazující množství hřebíků spotřebovaných a roční míru nárůstu spolu s růstem populace a konzervativními odhady zisků kombinátu při různých cenách za soudek. Když skončil, myšlenka zde byla jasná, kompletní v každém ohledu a samozřejmá. Zde bylo tajemství jeho mimořádné přesvědčivosti. Zdálo se, že nijak neargumentuje. Nevyjádřil žádný vlastní názor, se kterým by se dalo polemizovat. Pouze předložil fakta tak, jako by se na ně díval z perspektivy druhého.

„A vy chcete banku, aby se zaručila za tenhle váš plán,“ řekl Slaymaker. „Potřebujete banku, aby se zaručila, že když tihle lidé budou chtít hotovost místo akcií, tak jim hotovost bude vyplacena.“

To bylo první, co pronesl. Na papíry se ještě ani nepodíval. Ležely na jeho stole tak, jak je tam John položil.

„To je ono,“ řekl John. „Zaručte se. Bude to chtít jen malou hotovost.“

„Jak si tím můžete být jistý?“

„Aby si výrobci chtěli vzít akcie na místo hotovosti,“ řekl John, „stačí jen najmout brokery, aby nám dopředu udělali kotace akcií tady a ve Filadelfii, řekněme v paritě pro preferenční a za padesát pro běžné. Jestli neznáte brokery, kteří to mohou udělat, tak já je najdu. Je to proveditelný plán. Na akciích se budou vyplácet dividendy od samého začátku. Banka, která je zaručí, za ně tu a tam může ztratit dobré slovíčko. Veřejnost si pak bude mít zájem něco koupit.“

Slaymaker se díval do kouta na stropě a podupával si nohou. Pak se k nim otočil zády.

„Nechte tady papíry,“ řekl, „a navštivte mě zítra touhle dobou.“

Když vyšli na ulici, Awns k Johnovi prohodil: „Tak jsi ho dostal.“

A tak se zrodil dětský trust – první svého druhu, první z budoucí rodiny gigantů. Biologicky si byli podobní, ale evoluce nesmírně zvětšila jejich velikost. Plenky tohoto trustu by nezakryly oko druhu z dvacátého století, jehož porod se odehrál na Wall Street.

Slaymakerovi právníci spolu s Jubalem Awnsem ověřili všechny dohody. Akcie N. A. M. Co., Ltd., byly zvýšeny natolik, aby byla jistota, že jich bude dost pro všechny. Slaymaker si jich vzal kus za bankéřské poplatky, John si vzal kus za svoje služby a další kus pro továrnu na devětadvacáté ulici, právníci si něco vzali a určité množství bylo ponecháno pro Thanea – ve skutečnosti pro Agnes. John byl zvolen prezidentem a kombinát zahájil svou existenci. Než přišel den, kdy měly být uplatněny nákupní opce, tak preferované akciové podíly se veřejně prodávaly za 105 a běžné akcie za 55 dolarů a objevovaly se symptomy zájmu veřejnosti o jejich možnosti. Jak John předvídal, téměř všichni výrobci hřebíků si vzali akcie nové společnosti, když teď za nimi stálo Slaymakerovo jméno.

Všichni nakonec projevili více entuziasmu než John. Ten nemohl přestat myslet na onu Gibovu frázi ve smlouvě - pokud druhá strana kontraktu si nebude přát prodat hřebíky na trhu za nižší cenu. Nikdo jiný si toho nevšiml, dokonce ani Slaymaker. Nikomu nepřišla podezřelá. Kdo by si dokázal představit, jak řekl Awns, že by člověk prodával za nižší cenu, než na jakou má kontrakt? Existuje zákon vlastního zájmu, který lidé berou jako daný.