Garet Garrett: Příběh železa a oceli (24)

Mises.cz: 23. května 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Nyní byla v provozu a hřebíky se jen vršily. John si jí ještě nebyl prohlédnout. Jejich kontakt začal být nepravidelný. Obvykle se potkali náhodou v hotelové hale a řidčeji v jídelně. To bylo částečně způsobeno Johnovou zaměstnaností na realizaci jeho plánu a částečně jeho předsevzetím, že se bude vyhýbat Agnes. Neměl příležitost s ní promluvit od onoho třetího rána, kdy si před zrcadlem slíbil, že ji nechá být. Jediným způsobem, jak na ni nemyslet, bylo plně se ponořit do řešení obchodních problémů. Problémy byly jeho útočištěm. Stejně tak, jako během oněch dvou dnů, kdy bojoval sám se sebou a přitom hrál farao a neustále zvyšoval sázky, aby ho hra více pohltila, začal při obchodních rozhodnutích dávat přednost rizikovějším alternativám. Zdálo se, že záměrně vyhledává ty situace, kdy jde o všechno. Štěstěna má možná ráda ty, kterým nezáleží na výsledku. Nebo to může být tak, že ti, kterým nezáleží na výsledku, dokáží situaci vidět jasněji než ostatní, co se o něj strachují.

„Bylo by nejlepší, kdyby sis to šel prohlédnout,“ řekl Thane toho rána v hotelové hale. „Už nemáme kam dávat hřebíky.“

„Půjdeme hned,“ řekl John. „Stejně jsem s tebou chtěl mluvit. Ta továrna na devětadvacáté ulici je špatná adresa. Možná bude lépe ji zavřít. Nebuď ale zklamaný. Nech mě to dokončit. Společnost – a ty jsi teď mimochodem jejím ředitelem s podíly napsanými na tvoje jméno – vykoupila téměř všechny továrny na hřebíky, co tu jsou. Je jich víc než stovka, malých i velkých. Záměrem je spojit výrobu hřebíků do jedné velké organizace, aby byla zase zisková. Chci, abys se mnou šel a ty továrny prohlédl. Některé z nich rovnou zavřeme. Problém je, že je jich příliš mnoho.“

Pokračoval ve svém proslovu, aby vyplnil Thaneovo zraněné mlčení. To, že byl ředitelem společnosti, že se stal akcionářem, že jeho plat měl být zdvojnásoben – nic z toho nezhojilo pudlařovu raněnou pýchu nad tím, co dokázal s továrnou na devětadvacáté ulici. Myšlenka na její uzavření ho pálila v žaludku. John na druhé straně byl zklamán neschopností Thanea chopit se nové příležitosti. Tak si jeli prohlédnout továrnu.

„Zní to tu rušně,“ řekl John.

Thane neřekl nic.

Už při prvním pohledu na místo dění John přiznal pudlařovi zásluhu, která mu náležela. Bylo to dílo mistra vedoucího. Nic nezůstalo, jak bylo, s výjimkou pece a parního stroje. Všechno ostatní bylo předěláno tak, že se omezily veškeré zbytečné lidské pohyby a výroba od surovin k hotovým hřebíkům zabaleným v sudech se maximálně zkrátila. Mimo to zde byl vidět přátelský vztah mezi Thanem a jeho muži. Všichni pracovali naplno a pracovali pro něj rádi.

„Klobouk dolů,“ řekl John a napřáhl ruku. „Ne, my tohle místo nezavřeme. Uděláme z něj náš vzor. Jestli to samé dokážeš i s ostatními továrnami, tak se nám to vyplatí. Spočítal si, jaké máte náklady? Musí být únosné.“

„V hlavě,“ řekl Thane.

Došli k malému stolku přišroubovanému ke stěně pod oknem.

„Ukážu ti, jak je spočítat,“ řekl John. „Železo stojí tolik; palivo tolik; soudky tolik; olej a to ostatní tolik; odpisy na nářadí a továrnu budou tolik; práce tolik; tolik je výsledek. Dostaneme tolik sudů hřebíků. Vyděl tahle dvě čísla a máš náklady na jeden sud. Podívejme se, kolik to vyjde.“

Vyšlo to skoro tak, jak to měl Thane ve své hlavě a John se dojmul pýchou a uspokojením.

„Pojďme,“ řekl netrpělivě. „Urči někoho, kdo to tady povede, a podíváme se na naše další továrny.“

Ze stovky továren, se kterými začínali, ihned dvacet uzavřeli. Ponechali si jen jejich kontrakty a zásoby. Další zkonsolidovali, takže nakonec měli padesát dobře vybavených továren strategicky rozmístěných tak, aby zásobovali trhy po nejkratších trasách. Všechny měly být přebudovány podle Thaneových nápadů. Přeměnil továrnu na devětadvacáté ulici na výukový prostor a zdejší zaměstnance rozeslal do ostatních továren. Byl to velký a komplikovaný program. Provedl ho tak zručně, že byl jmenován ředitelem výroby a John se mohl výlučně věnovat organizaci obchodních aktivit.

Postupně zvyšoval ceny hřebíků, o dvacet pět centů za sud, pak o padesát, nakonec o sedmdesát pět a zde se zastavil. Při téhle ceně dosahovali dobrých zisků. Thane postupným vylepšováním továrních postupů snižoval náklady a to přispívalo k nárůstu zisků z druhého konce.

Třetí měsíc už mohli vyplácet dividendy z preferenčních akcií. Znamení byla příznivá. Přesto byl John neklidný. Nepřišly jim žádné hřebíky z Nového Damašku, na které měli kontrakt s Enochem. Výroba hřebíků v Novém Damašku se ale nezastavila. To si ověřil. Žádné hřebíky z Nového Damašku se neobjevily ani nikde na trhu, protože ten John pozorně sledoval. Něco se chystalo.

Když se objevila odpověď tak ho nepřekvapila. Uhodl jí dopředu.

Jednoho dne dostal trh s hřebíky přímý zásah. Enoch nabízel hřebíky železářským obchodům za cenu o sedmdesát centů nižší, než byla cena kombinátu. To znamenalo, že je prodával o pětačtyřicet centů levněji, než byla cena, kterou kombinát nabízel za celou jeho produkci. Z tohoto kontraktu Enoch nikdy neměl ani jediný cent. Místo toho vybičoval svou továrnu na nejvyšší obrátky, nashromáždil tisíce sudů hřebíků se záměrem vrhnout je náhle na trh a zničit tak kombinát – zničit Johna Breakspeara – zničit Aarona! John byl jediným člověkem, který jeho záměr pochopil. Všichni ostatní byli zmateni.

Slaymaker si pro něj poslal.

„Co se děje s tím chlapem z Nového Damašku?“

„Zešílel,“ odpověděl John.

„Lepší bude vykoupit ho za jeho vlastní cenu,“ řekl Slaymaker. „Tohle je jeho vzkaz.“

John věděl svoje. Přesto, aby uspokojil Slaymakera, vyslal opět za Enochem Awnse.

„Měl jsi pravdu,“ podal Awns zprávu. „Starý pán se jasně zbláznil. Neprodá za žádnou cenu. Jen se mi vysmál.“

Kombinát zůstal stranou, dokud hřebíky z Nového Damašku nebyly vykoupeny a pak znovu zkusil prodávat, aniž by snížil vlastní cenu. Reakce veřejnosti ovšem byla nepříznivá, kombinát byl kritizovaný a Kongres, který slyšel stížnosti farmářů, vyhrožoval, že sníží dovozní cla na hřebíky. Kombinát teď musel snížit ceny a čekat.

O tři měsíce později Enoch svůj nesmyslný čin zopakoval a zaplavil trh hřebíky za cenu o padesát centů nižší, než byla aktuální. Nebylo pochyb o tom, že tentokrát prodává hřebíky se zničující ztrátou a údiv všech se ještě zvýšil. Jen John věděl, proč to dělá.

Kombinát nyní čelil nepříjemnému dilematu. Pokud by snížil cenu na úroveň Enochovy, tak nejenže by prodával hřebíky se ztrátou, ale prodával by je za nižší cenu, než za kterou byl povinen vykoupit celou Enochovu produkci v případě, že by se jí rozhodl doručit kombinátu, místo aby jí prodal přímo na trhu.  

„Hodně nás skřípnul,“ řekl John Awnsovi.

Pro N. A. M. Co., Ltd. to byl závod s bankrotem, ke kterému ji Gib tlačil. Prodával Damašské hřebíky za nižší a nižší ceny, až se zdálo, že je bude rozdávat zadarmo. Mohl samozřejmě nakonec zkrachovat také, ale to bylo něco, na co kombinát nemohl čekat. Byl velmi bohatý – nikdo nevěděl, jak bohatý – a výroba hřebíků byla konec konců jen malou částí jeho podnikání.

Za těchto nepřirozených okolností si John získal Slaymakerův respekt, protože se v problémech ukázal být zarputilý a ohromně vynalézavý.

„Jestli má naše hřebíkové podnikání přežít,“ řekl, „nemůžeme si dovolit kupovat železo.“

Za minimální cenu vyjednal nákup vysoké pece a pudlařské dílny, o kterou se sebevražedně přetahovali dva bývalí partneři v dlouhém soudním sporu. Zaplatil za tento nákup směnkami. V Thaneových rukou a s Johnovým štěstím tato továrna dokázala jeden z těch zázraků, díky kterým byl Pittsburgh více vzrušujícím místem, než tábor zlatokopů. Splatila se sama ze svých zisků již během prvního roku provozu. Pak jí John připojil k N. A. M. Co., Ltd. Když to viděl Slaymaker, který nikdy neprodal svůj první akciový podíl v N. A. M., tak svojí soukromou angažovanost zvýšil.

Existoval zisk v těžbě železné rudy a tak se John vrhl do tohoto podnikání. Koupil malé těžební území v Mesabě a dokončil tak řetěz od železné rudy až k hotovým hřebíkům. Další zisk existoval ve výrobě sudů na hřebíky. Jejich produkci tedy začlenil do kombinátu také.

S celou touto integrací výrobního řetězce až k výchozím surovinám a s Thaneovými schopnostmi rozvinutými až k bodu geniality, N. A. M. mohla vyrábět hřebíky velmi lacině – dokonce laciněji, jak John jednoho dne zjistil, než se vyráběly v Evropě. To mu vnuklo myšlenku. Zde nebyl ve výrobě hřebíků žádný zisk, kvůli Enochově šílené politice, ale kolem byl celý svět, kam se daly hřebíky prodávat. N. A. M. Co. se tak vrhla na exportní trh. Pro Evropské výrobce hřebíků to byl šok. Začali rozzuřeně plánovat odvetu. John odjel do Evropy navrhnout jim plán na dohodu, podle které by se světový trh hřebíků měl rozdělit tak, aby všichni mohli trochu vydělat.

Vrátil se nečekaně a bez ohlášení se jednoho rána objevil ve Slaymakerově kanceláři.

„Uzavřel jsi tu dohodu?“

„Mám lepší nápad,“ řekl John. „Našel jsem tohle.“

Položil na bankéřův stůl lesklý, tenký válcový objekt.

„Co to je?“ zeptal se Slaymaker. Podíval se na tu věc, ale nedotkl se jí.

„To je hřebík z ocelového drátu. Nahradí železné hřebíky. Je stejně tak dobrý a výrobní náklady jsou mnohem menší. Když zasouváte ocelový drát do jednoho konce stroje, tak z druhého konce se sypou hřebíky jako obilí.“

„Ano?“ řekl bankéř.

„Stroje pro vytahování drátu a výrobu hřebíků jsou německé,“ pokračoval John. „Koupil jsem všechna práva pro Ameriku za podíly na zisku.“

„Co s nimi budeš dělat?“

„Koupil jsem je pro N. A. M.,“ řekl John.

„Jestli tohle bude tak božský a všemohoucí hřebík, proč na jeho výrobu nezaložit novou společnost?“ zeptal se Slaymaker.

„Radši bych z příkopu vytáhl toho koně, kterého už máme,“ řekl John.

Slaymaker na něj vrhnul pohled bez jakéhokoliv výrazu.

„Tak jdi na to,“ řekl.

Tak se začaly vyrábět hřebíky z ocelového drátu. To vyřešilo problém společnosti N. A. M. Enoch stejné hřebíky vyrábět nechtěl a nemohl. Kombinát postupně snižoval svou produkci železných hřebíků, až byla minimální, a zaplavil trh ocelovými hřebíky. Enoch si mohl stanovit jakoukoliv absurdní cenu, ale protože jeho produkce, ačkoliv byla velkým klackem, který dokázal cenu stlačit dolů, byla jen zlomkem toho, co bylo v zemi potřeba, a zbytek byl uspokojován novým produktem kombinátu, tak hřebíky z drátu vytlačily železné hřebíky v poměru pět sudů k jednomu. Daly se bez předsudků prodávat za vyšší cenu než železné hřebíky, protože byly jiné a John je podpořil velkou prodejní kampaní dokazující, že jsou také lepší. To asi nebyla úplně pravda, ale lidé je přesto kupovali.